ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1435.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1435/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2008 o dovolání obviněného P. L., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, č. j. 12 To 182/2008-211, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 107/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, č. j. 12 To 182/2008-211, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 31. 1. 2008, č. j. 14 T 107/2007-175, kterým byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a za uvedenou trestnou činnost mu byl podle §202 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, když výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo odvolacím soudem nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §197a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 15.000,- Kč (shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně).
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, č. j. 12 To 182/2008-211, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že „ani okresní ani krajský soud nezjistily zákonným způsobem výši škody, neboť se opíraly o znalecký posudek založený na výpočtu nákladů nutných na opravu, a to přesto, že ojeté vozy jsou běžně prodávány a zjištění výše škody zákonem kogentně upřednostněným způsobem tak bylo možné“. V případě trestného činu poškozování cizí věci má zato, že výrok vůbec neobsahuje popis subjektivní stránky, když absentuje úmysl. Soudu rovněž vytýká, že nesprávně vyhodnotil výpověď poškozeného (viz str. 12 a 13 rozsudku okresního soudu), přičemž k prokázání oprávněnosti svého závěru poukazuje na dosavadní soužití s poškozeným a soustavnou šikanu ze strany poškozeného O. N. Rovněž výrok o spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. je podle něho založen na nesprávném právním posouzení skutku, neboť výrok popisu skutku neobsahuje popis subjektivní stránky. Podle názoru obviněného ze skutkových zjištění nevyplývá taková míra společenské nebezpečnosti, aby umožňovala ve smyslu §3 odst. 2 a odst. 4 tr. zák. jeho jednání hodnotit jako trestný čin podle §197a odst. 1 tr. zák. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, vzhledem k tomu, že obviněný svým jednáním naplnil znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, a to i z pohledu obviněným namítané subjektivní stránky. Pokud jde o vyčíslení vzniklé škody, tato byla podle státní zástupkyně vypočtena tak, aby vozidlo bylo uvedeno do původního stavu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že „obviněný dne 21. 6. 2007 v době kolem 07.30 hodin v J., okr. P., nejprve v P. ul. na pozemku domu čp., kde probíhaly stavební práce, hrubými výrazy slovně napadal poškozeného O. N., kterému současně vyhrožoval zabitím, dále ho uchopil pravou rukou za košili pod krkem a udeřil dvěma ranami pěstí do čela a poté, co poškozený chtěl z místa odjet osobním vozidlem zn. Volvo XC 90, RZ,, za opětovných slovních urážek a vyhrožování zabitím udeřil pěstí do pravých bočních oken a zadního skla vozidla a poté kopl do pravých předních dveří automobilu, které poškodil a způsobil tak O. N. škodu ve výši 37 323,- Kč, přičemž vyhrožováním u něho vzbudil obavu o život a zdraví“ (popis skutku je téměř identický se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně).
Pokud jde o námitky obviněného, že popis skutku postrádá vyjádření subjektivní stránky trestného činu podle §257 odst. 1 tr. zák. - poškozování cizí věci a §197a odst. 1 tr. zák. – násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, pak je třeba uvést následující: Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu; má-li jít o trestný čin, musí být zavinění ve formě úmyslu nebo alespoň nedbalosti (v případě obviněného se jednalo o úmyslné trestné činy), ostatní znaky subjektivní stránky, jako např. pohnutka, jsou znaky fakultativní. Zavinění je vnitřní - psychický - vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální nebo představové složce) a na složce vůle (volní složce). Na složce vědění a vůle jsou pak v trestní zákoně vybudovány formy zavinění, a to zavinění úmyslné a zavinění z nedbalosti.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, „kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu“.
Z popisu skutku nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný jednal úmyslně pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání podle §197a odst. 1 tr. zák., neboť důkazy provedenými bylo prokázáno, že vyhrožoval jinému usmrcením, a to takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. V této souvislosti lze odkázat zejména na to, jakým způsobem se choval vůči poškozenému, když i přítomní svědci viděli sápat se obviněného po poškozeném, přičemž tohoto i udeřil, a svědci se mu snažili v dalším agresivním jednání zamezit, nabádali poškozeného, aby se schoval v autě. Tudíž jednání obviněného vzbudilo důvodnou obavu (v této situaci je vhodné odkázat na zcela přesvědčivé závěry soudu prvního stupně na str. 13 jeho rozsudku, se kterými se ztotožnil odvolací soud na str. 4 – 5 svého rozsudku).
Obdobná je taktéž situace k otázce subjektivní stránky u trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustí ten, „kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“.
Také v případě tohoto trestného činu je z popisu skutku nepochybné, že to byl obviněný, kdo při pronášení slovních urážek na adresu poškozeného a vyhrožováním mu zabitím „udeřil pěstí do pravých bočních oken a zadního skla vozidla a poté kopl do pravých předních dveří“, přičemž v důsledku jeho jednání došlo ke škodě na vozidlo poškozeného. Popis skutku v žádném případě nevzbuzuje pochybnosti, že by snad mohlo jít o nedbalostní jednání, což je již vyloučeno výrazy „udeřil, kopl“ a výpovědí svědků H. a Š. (potvrdil, že před kopy obviněného do vozidla poškozeného, na vozidle poškozeného žádné poškození dveří neviděl). V souvislosti s uváděnou argumentací popisu skutku obviněný zcela abstrahuje od termínů v popisu skutku jednoznačně uvedených a od odůvodnění, kde soudy své úvahy k hodnocení důkazů rozvádí. Zde pak je třeba upozornit na to, že zjištění skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad.
Pokud jde o námitku obviněného, že „soudy nezjistily zákonným způsobem výši způsobené škody“, pak je třeba uvést, že k výši škody byl vypracován znalecký posudek, ze kterého mj. vyplývá, že byl dodržen technologický postup opravy a cena odpovídá kategorii auta. Soudy se zabývaly i argumentací obviněného z pohledu jím předloženého odborného vyjádření, přičemž správně poukázaly na to, že i v případě provedení opravy podle odborného vyjádření by byla výše škody stanovena na 6.108,- Kč. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000,- Kč. Obviněný byl uznán vinným trestným činem podle §257 odst. 1 tr. zák., kde je formálním znakem způsobení škody nikoli nepatrné, což bylo v daném případě naplněno. Upozornit je třeba i na to, že „při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav (viz §89 odst. 12 tr. zák.)“. V souvislosti s tímto zněním zákona a námitkou obviněného k nesprávné aplikaci pro výpočet vzniklé škody musí Nejvyšší soud upozornit na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, publikováno pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že při stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením přichází toto hledisko v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla apod.).
Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného, že „ze skutkového zjištění popsaného v napadeném rozsudku nevyplývá, že by jeho jednání mělo takovou společenskou nebezpečnost, která by zakládala jeho trestnost ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák.“. K §3 odst. 2 tr. zák. lze odkázat na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. „při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný“. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nemůže být snižován pod stupeň „nepatrný“ tím, že obviněný v rámci dovolání poukazuje na dlouhodobou konfliktní situaci s poškozeným, když z výpovědí svědků jednoznačně vyplývá, za jakých okolností došlo k napadení poškozeného, že se nejednalo o pouhé zkratkovité jednání, ale obviněný i přes upozorňování svědků v agresivním jednání pokračoval, napadal poškozeného nejen slovně, ale i fyzicky a svůj útok zaměřil i na majetek poškozeného. Za takto vzniklé situace nelze akceptovat námitku o tom, že nebyly naplněny znaky uvedených trestných činů z pohledu §3 odst. 2, 4 tr. zák.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za této situace nebylo nutno věc ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. meritorně přezkoumávat. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann