ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.145.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 145/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2008 dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 1 To 71/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 5/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 1 T 5/2000, byl obviněný P. B. společně s obviněnými L. Š. a V. L. uznán vinným, že
v období od poloviny měsíce května 1998 do konce roku 1998 postupně obžalovaní L. Š., P. B. a V. L., každý svým podílem na firmu D. B., s. r. o., prováděli, ač si museli být vědomi nepříznivých finančních poměrů souvisejících s jejich podnikáním a podnikáním společnosti D. B., s. r. o., objednávky a odběry převážně alkoholických nápojů na faktury u různých firem v rámci České republiky, zabývajících se výrobou nebo distribucí alkoholických, případně i nealkoholických nápojů, které však neuhradili, a ani tak neměli v úmyslu, a následným prodejem tohoto zboží získané finanční prostředky použili pro vlastní potřebu, když celková výše neuhrazených faktur činí nejméně 17.568.044,90 Kč, a to tím, že
obviněný P. B.:
7. v období od 7. 9. do 18. 9. 1998 u firmy D., s. r. o., odebral v sedmi případech zboží na faktury v celkové hodnotě 2.108.897,- Kč, přičemž v době splatnosti ani později tyto faktury neuhradil, konkrétně:
- dne 7. 9. 1998 na fakturu ve výši 317.453,- Kč,
- dne 10. 9. 1998 na fakturu ve výši 317.591,- Kč,
- dne 10. 9. 1998 na fakturu ve výši 350.600,- Kč,
- dne 15. 9. 1998 na fakturu ve výši 349.391,- Kč,
- dne 18. 9. 1998 na fakturu ve výši 536.114,- Kč,
- dne 18. 9. 1998 na fakturu ve výši 180.406,- Kč,
- dne 18. 9. 1998 na fakturu ve výši 57.342,- Kč,
obvinění P. B. a V. L. společně:
8. u firmy Konzervárny a lihovary, s. p., odebrali na fakturu zboží v hodnotě 555.370,- Kč, a tuto uhradili pouze částečně, a to dne 27. 10. 1998 částkou 100.000,- Kč a dne 3. 11. 1998 částkou 105.370,- Kč a dále provedli u této firmy dalších čtrnáct odběrů zboží na faktury v celkové hodnotě 4.229.852,- Kč, konkrétně:
- dne 13. 10. 1998 na fakturu ve výši 657.841,- Kč,
- dne 15. 10. 1998 na fakturu ve výši 231.473,- Kč,
- dne 16. 10. 1998 na fakturu ve výši 220.632,- Kč,
- dne 19. 10. 1998 na fakturu ve výši 185.178,- Kč,
- dne 20. 10. 1998 na fakturu ve výši 265.628,- Kč,
- dne 20. 10. 1998 na fakturu ve výši 267.258,- Kč,
- dne 23. 10. 1998 na fakturu ve výši 201.094,- Kč,
- dne 27. 10. 1998 na fakturu ve výši 462.946,- Kč,
- dne 30. 10. 1998 na fakturu ve výši 240.956,- Kč,
- dne 4. 11. 1998 na fakturu ve výši 277.629,- Kč,
- dne 4. 11. 1998 na fakturu ve výši 277.768,- Kč,
- dne 4. 11. 1998 na fakturu ve výši 138.884,- Kč,
- dne 6. 11. 1998 na fakturu ve výši 239.348,- Kč,
- dne 9. 11. 1998 na fakturu ve výši 563.217,- Kč,
a za nevrácené obaly dle faktury ze dne 17. 11. 1998 nezaplatili částku 6.710,- Kč, přičemž v době splatnosti ani později tyto faktury neuhradili, tedy vzniklá škoda i se započtením prvého nedoplatku činí 4.586.562,- Kč.
Takto popsané jednání obviněného P. B. pod body 7) – 8) rozsudečného výroku soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který spáchal dílem sám a dílem ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž pro výkon trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce a povolání spojeného s oprávněním jednat jménem obchodní společnosti a zákaz podnikání v oboru s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, na dobu pěti let.
Naproti tomu byl obviněný P. B. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 2 KZv 31/99, pro skutky pod body 9) – 11) obžaloby popsané na str. 8 výroku rozsudku, kterými měl spáchat (podle obžaloby) pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o obžalobě obviněných L. Š., V. L. a J. K. a o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění P. B., V. L. a L. Š.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 1 To 71/2006, bylo odvolání obviněného P. B. podle §256 tr. ř. zamítnuto. Rovněž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného V. L. (poznámka: o odvolání obviněného L. Š. bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 1 To 5/2007).
Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný P. B. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že soudem prvního stupně byl uznán vinným, že dílem sám a dílem společně odebral ve více případech zboží na faktury, přičemž v době splatnosti ani později tyto faktury neuhradil. Podle názoru soudů obou stupňů tímto jednáním ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Obviněný konstatoval, že trestný čin podvodu, respektive naplnění znaků jeho skutkové podstaty, vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmysl uvést někoho v omyl, tohoto využít a sebe nebo jiného obohatit. V popisu skutku, jak je popsán v napadeném rozsudku, však vyjádření tohoto úmyslu a snaha obohacení chybí. Samotný fakt, že jako spolumajitel firmy odebíral zboží a v době splatnosti, ani později neuhradil faktury, ještě samo o sobě není trestným činem. Obviněný zdůraznil, že byl do spoluvlastnictví firmy D. B., s. r. o., vmanipulován původními vlastníky s tím, že pohledávky jeho firmy se stanou pohledávkami firmy D. B., s. r. o., on se stane spoluvlastníkem a bude se starat o vymáhání nezaplacených faktur od dlužníků. I když firma měla nového vlastníka a jednatele, rozhodující vliv měli původní vlastníci. Tento fakt byl prokázán důkazy provedenými v hlavním líčení.
Ke skutečnosti kladené jeho osobě za vinu, že za jeho působení ve firmě docházely na účet poměrně vysoké částky a přesto faktury nehradil, obviněný namítl, že fakticky tak činit nemohl, neboť k účtu neměl až do 22. 10. 1998 přístup. Pokud soud konstatoval, že z účtu byly v hotovosti vybírány došlé peníze, tak toto on nečinil a činit nemohl.
Dále obviněný uvedl, že u soudu bylo konstatováno, že v srpnu 1998 byla zaplacena akontace na vozidlo BMW, které užíval spoluobviněný Š., vozidlo vráceno nebylo a splátky šly z firmy. Obdobně vozidlo Jeep, u kterého byl udělán zpětný leasing, a které se údajně jmenovanému ztratilo. Tyto skutečnosti vyplynuly z výpovědi účetní Š. a zmínil je i obhájce spoluobviněného L. Z výpovědi paní M. bylo prokázáno, že obviněný v podstatě plnil úkoly pana K., který měl jakousi smlouvu s firmou a ovládal ji, i když již několik měsíců nebyl spoluvlastníkem. Z jeho pokynu se objednávalo, on sám od něj vždy ráno dostal materiály ke kompletaci zboží, které předal skladníkům ve skladu, dále faktury převážně pro firmy P., D. a F. Po jejich zaúčtování obviněný vše odpoledne vrátil spoluobviněnému K. Následně jednali spoluobvinění K. a Š. za zavřenými dveřmi s odběrateli.
V návaznosti na to obviněný vytkl, že z jeho jednání, jak bylo soudem zjištěno, nevyplynulo ani nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu odebírat zboží, toto neuhradit a tak sebe nebo jiného obohacovat. Toto není ani řádně vyjádřeno ve skutku. Proto se domnívá, že jeho jednání není trestným činem. V důsledku toho, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř., došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a nesprávnému hmotně právnímu posouzení, v čemž shledal dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 1 T 5/2000, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 1 To 71/2006, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že námitky obviněného, o které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírá, tomuto dovolacímu důvodu ve skutečnosti neodpovídají ani jej věcně nenaplňují. Výhrady jsou především skutkové povahy, přičemž směřují do rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud.
V návaznosti na to státní zástupkyně uvedla, že obviněný soudům obou stupňů vytýká nezohlednění míry jeho účasti na řízení firmy, kdy jeho úkolem bylo především vymáhat nezaplacené faktury od dlužníků, nikoli rozhodovat o finanční politice firmy. Z jeho jednání nevyplynulo ani nebylo prokázáno, že jednal v úmyslu odebírat zboží, toto neuhradit a tak sebe nebo jiného obohacovat. Podle obviněného soudy nesprávně posoudily ty okolnosti jeho jednání, které mohly mít vliv na právní posouzení skutku v tom smyslu, že za jím tvrzených okolností nejednal úmyslně. Státní zástupkyně zdůraznila, že z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný v rámci svého tvrzení vychází z jiných skutkových zjištění, než ke kterým soudy dospěly, přičemž pochybení v právním posouzení skutku je vyvozováno výlučně z nesprávnosti či neúplnosti zjištění skutkového stavu věci. Je zřejmé, že vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. Přitom na základě obsahu obou soudních rozhodnutí není mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci dán žádný rozpor. Skutková zjištění soudy opřely o konkrétní okolnosti vyplývající z provedených důkazů a důvodně poukázaly na skutečnosti, z nichž evidentně vyplývá úmyslné zavinění obviněného, které je zřejmé i z popisu skutku vyjádřeném v rozsudku nalézacího soudu.
Podle názoru státní zástupkyně byl motiv obviněného ke spáchání trestného činu evidentně zištný. Sám byl původně věřitelem firmy D. B., s. r. o., kdy pohledávka za touto firmou činila téměř 1.400.000,- Kč, přičemž uvedený dluh vznikl v době od 23. 7. do 5. 8. 1998, tedy bezprostředně před vstupem obviněného do jmenované firmy. Současně vyjádřila pochybnost o existenci uvedené pohledávky, neboť pachatelé, kteří se postupně promítali ve vedoucích funkcích společnosti D. B., s. r. o., vytvářeli cestou fingovaných účetních dokladů druhotnou platební neschopnost, která by vyrovnávala bilanci firmy. Na faktury bylo odebíráno zboží, které při uvedeném chodu firmy nemohlo být zaplaceno, neboť finanční prostředky ihned poté, co došly na účet společnosti, byly vybrány a použity ve prospěch obviněných. O vědomosti obviněného o tom, jakým způsobem dochází k tunelování uvedené společnosti D. B., s. r. o., svědčí i skutečnost, že do firmy přivedl dalšího spolupachatele V. L., který byl pověřen vedením společnosti, přičemž jeho znalosti, zkušenosti a vědomosti nepřesahovaly výkon a rozsah povinností skladníka, kterého ve společnosti fakticky vykonával. Námitky obviněného, které v dovolání uplatnil, lze považovat za zcela vyvrácené a z hlediska použitého dovolacího důvodu dokonce nepřípustné. Státní zástupkyně podtrhla, že v posuzované věci se nejedná o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat ze stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 Ústavy.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.) Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný P. B. v dovolání uplatňuje výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný tvrdí, že z jeho jednání nevyplynulo ani nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu odebírat zboží, toto neuhradit a tak sebe nebo jiného obohacovat. Namítá, že toto není ani řádně vyjádřeno ve skutku a domnívá se tedy, že jeho jednání není trestným činem. Uvádí, že do spoluvlastnictví firmy D. B., s. r. o., byl vmanipulován původními vlastníky a měl se starat o vymáhání nezaplacených faktur od dlužníků. Poukazuje na rozhodující vliv původních vlastníků ve firmě (např. k účtu neměl do 22. 10. 1998 přístup, peníze došlé v hotovosti nevybíral a ani vybírat nemohl, plnil úkoly J. K.). Nutno zdůraznit, že vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze celého skutkového děje až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (vše v podrobnostech na str. 48 až 51 rozsudku prvostupňového soudu). Tyto závěry dále rozvedl Vrchní soud v Praze na str. 12 až 18 odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž rovněž uvedl, proč nevyhověl návrhům obviněného P. B. na doplnění dokazování.
K tvrzení obviněného o nedostatečnosti skutkových zjištění, zejména úmyslného zavinění, Nejvyšší soud připomíná, že z návětí, jak je popsáno k jednotlivým dílčím skutkům výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni, zjevně plyne, že v předmětném období „…postupně obžalovaní L. Š., P. B. a V. L., každý svým podílem na firmu D. B., s. r. o., prováděli, ač si museli být vědomi nepříznivých finančních poměrů souvisejících s jejich podnikáním a podnikáním společnosti D. B., s. r. o., objednávky a odběry převážně alkoholických nápojů na faktury u různých firem v rámci České republiky, zabývajících se výrobou nebo distribucí alkoholických, případně i nealkoholických nápojů, které však neuhradili, a ani tak neměli v úmyslu, a následným prodejem tohoto zboží získané finanční prostředky použili pro vlastní potřebu, když celková výše neuhrazených faktur činí nejméně 17.568.044,90 Kč, a to tím, že…“. Současně následuje popis jednotlivých dílčích skutků včetně těch, které jsou uvedeny pod body 7) a 8) rozsudečného výroku, jimiž byl obviněný uznán vinným. Je třeba připomenout, že soudy obou stupňů považovaly provedenými důkazy za vyvrácenou obhajobu obviněného P. B., že při vstupu do firmy D. B., s. r. o., byl ubezpečen, že pohledávky firmy převyšují její dluhy a že zboží zaplatit nemohl, protože dlužníci nezaplatili za dodané zboží, firma byla v druhotné platební neschopnosti a teprve po zjištění, že pohledávky za hlavními dlužníky jsou nedobytné, učinil to jediné a nezbytné, tj. podal návrh na konkurs. V této souvislosti Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal především na svědecké výpovědi majitelů firem, ve vztahu k nimž firma D. B., s. r. o., podle seznamu pohledávek, jak je založen ve spise, vykazovala řadu pohledávek za neuhrazené faktury. Tito svědci, jenž jsou v rozhodnutí blíže označeni, buď odmítli provedení předmětných obchodů nebo tvrdili, že za všechno odebrané zboží bylo zaplaceno v hotovosti či z provedených důkazů vyplynulo, že zboží od jmenované společnosti odebrat ani nemohli. O věrohodnosti výpovědí těchto svědků neměly soudy pochybnosti a uvedené pohledávky byly vyhodnoceny jako zcela smyšlené. Odvolací soud rovněž konstatoval: „Obhajoba obžalovaného nemůže obstát ani proto, že sám do firmy D. B. vnesl svůj dluh, resp. dluh své firmy D. I. vůči ní ve výši 1.382.000,- Kč, který podle dostupných důkazů vznikl v době od 23. 7. do 5. 8. 1998, tedy bezprostředně před vstupem obžalovaného B. do firmy D. B., v době, kdy obžalovaný podle svědeckých výpovědí pracovníků firmy byl představován jako budoucí majitel firmy. Přitom je zřejmé, že obžalovaný již v té době věděl, že tento svůj dluh nevyrovná.“ Soud druhého stupně rovněž zdůraznil: „Obžalovaný tedy věděl, že vstupuje do zadlužené firmy (dluhy za období předchozí, kdy majitelem firmy byl obžalovaný Š., se navíc zvýšily o 9.692.247,90 Kč) a sám se na dalším zadlužení firmy cíleně podílel. Pro takový závěr svědčí skutečnost, která vyplývá z provedených důkazů, totiž, že výše zmiňované smyšlené pohledávky firmy D. B. za firmami D. D., M. P., F. P., E., L., B. H. atd. podle dat údajného vystavení faktur spadají do období, kdy již obžalovaný B. byl majitelem firmy D. B. Podle výpovědi svědkyně K. D., dříve M., adresy odběratelů zboží od firmy D. B. jí dal obžalovaný B., a to firem M. P. a D. D., kterým zboží vyfakturovala, faktury však nesměla odesílat, měla je dát do ruky obžalovanému B. nebo nechat v kanceláři. Za takové situace o druhotné platební neschopnosti firmy, v důsledku níž by tato nebyla schopna v té míře, jak bylo zjištěno, hradit své závazky, nelze hovořit. Z výpisů z účtu firmy D. B. u K. b. založených ve spise je patrno, že na tento účet byly mimo jiné i v době, kdy obžalovaný byl majitelem, resp. spolumajitelem firmy vkládány peníze v hotovosti v poměrně vysokých částkách, o nichž lze logicky usuzovat, že pocházely z prodeje firmou D. B. odebraného zboží. Vložená hotovost však byla v podstatě bezprostředně poté vybrána a použita k neznámému účelu, nikoliv však k úhradě odebraného zboží na faktury.“ V návaznosti na to vrchní soud podtrhl: „…šlo o cílené odčerpání finančních prostředků z firmy, které bylo hlavní příčinou předlužení firmy. Za dané situace nelze dovodit jiný závěr, než že obžalovaný věděl, že odebrané zboží na faktury nebude zaplaceno, protože věděl, že firma D. B. je silně zadlužena a rovněž věděl, že ani z prodeje odebraného zboží na účtu firmy nebude dostatek finančních prostředků k úhradě. Pokud za této situace vystavil příkaz k úhradě zboží K. b., v níž společnost D. B. měla účet, musel předpokládat, že příkaz k úhradě nebude bankou realizován. Jestliže obžalovaný (v případě odběrů pod bodem 8. výroku o vině rozsudku) takovým příkazem k úhradě dokládal zaplacení zboží za účelem vylákání prodeje dalšího zboží na fakturu, uváděl tím poškozenou firmu v omyl. Věděl tedy, že tak dodavatelům způsobí škodu ve výši ceny odebraného zboží a také to tak chtěl. Jednal tedy v podvodném úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. zák.].“ Odvolací soud též shledal jako bezpředmětnou námitku obviněného P. B., že jednal pod rozhodujícím vlivem původního majitele firmy D. B., s. r. o. (vše v podrobnostech na str. 13 až 15 napadeného rozsudku vrchního soudu).
Námitky obviněného uplatněné v dovolání směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Plzni (následně i Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. včetně úmyslného zavinění, který spáchal dílem sám a dílem ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného P. B. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k