ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1451.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1451/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2008 o dovolání obviněného D. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008, č. j. 4 To 55/2008-534, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 122/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008, č. j. 4 To 55/2008-534, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 1. 2008, č. j. 2 T 122/2007-469, výrok o náhradě škody dle §228 odst. 1 tr. ř. stran poškozených H. T., F. T. a Ing. K. K. a nově bylo Krajským soudem v Ostravě podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit náhradu škody poškozeným H. T. ve výši 1.900.000,- Kč, F. T. ve výši 400.000,- Kč a Ing. K. K. ve výši 1.378.700,- Kč, když se zbytkem svých nároků na náhradu škody byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině, trestu a náhradě škody stran poškozeného Ing. J. Č. zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 1. 2008, č. j. 2 T 122/2007-469, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl mu podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a osmi měsíců, když pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Ing. J. Č. částku ve výši 350.000,- Kč (výrok o vině, trestu a náhradě škody, které zůstaly nezměněny rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008, č. j. 4 To 55/2008-534).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008, č. j. 4 To 55/2008-534, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve svých námitkách k uplatněnému dovolacímu důvodu soudům vytýká, že přestože se jednalo o občanskoprávní záležitost, posoudily jeho jednání jako trestný čin. Má zato, že finanční prostředky, které obdržel od osob uvedených v rozsudku, byly poukázány na základě smluv o půjčkách. Oproti tomu poškození argumentovali tím, že žádné smlouvy o půjčkách nepodepisovali. Obviněný v tomto směru poukazuje na výpovědi poškozených, na rozpory v jejich výpovědích, na skutečnosti, že soudy bez dalších důkazů uvěřily výpovědím svědků. Soudům rovněž vytýká, že smlouvy o půjčkách vyhodnotil jako falzifikáty, nikoli ovšem na základě objektivních důkazů, ale pouze na základě svého subjektivního názoru, přičemž soudy dospěly k závěru, že obviněný neměl dostatek finančních prostředků, aniž by pro tento závěr měly dostatek podkladů. Pro takový závěr podle jeho mínění svědčí i to, že poškození mají právní zastoupení, avšak ani jeden z nich se nedomáhal svých práv civilní cestou. Soudy měly podle názoru obviněného v případně pochybností postupovat podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Opavě a „usnesení“ Krajského soudu v Ostravě, které je dovoláním napadeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěrem se ztotožnil i soud odvolací, vyplývá, že obviněný pod příslibem zhodnocení financí vylákal od H. T. postupně celkovou částku 1.900.000,- Kč, aniž by hodlal svému slibu dostát, peníze si ponechal pro vlastní potřebu, stejným způsobem, tj. pod příslibem zhodnocení financí vylákal od F. T. částku 400.000,- Kč, aniž hodlal svému slibu dostát, a peníze si ponechal pro vlastní potřebu, pod příslibem zhodnocení financí vylákal od Ing. K. K. celkovou částku 1.378.700,- Kč, aniž hodlal svému slibu dostát, a peníze si ponechal pro vlastní potřebu a od Ing. J. Č. pod příslibem zhodnocení financí vylákal částku 350.000,- Kč, aniž hodlal svému slibu dostát, a peníze si ponechal pro svoji potřebu a tímto svým jednáním způsobil poškozeným celkovou škodu ve výši 4.028.700,- Kč.
Obviněný v dovolání uvádí, že peníze, které obdržel od uvedených osob, byly jemu poukázány na základě smluv o půjčkách, proto jednání, pro které byl uznán vinným, nebylo trestným činem, ale jednalo se o občanskoprávní záležitost. Soudům dále vytýká, že důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neprovedly veškeré důkazy, které event. navrhl nebo měly být provedeny.
V souvislosti s námitkami obviněného je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí zabýval nejen výpovědí obviněného, ale také výpověďmi jednotlivých poškozených a svědků, aby na straně 11 – 14 svého rozsudku rozvedl své hodnotící úvahy k důkazům, které byly shromážděny a provedeny. Z tohoto odůvodnění mj. také vyplývá, proč soud (a s tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací) neuvěřil tvrzení obviněného, že s ohledem na uzavřené smlouvy s poškozenými se mělo jednat o občanskoprávní záležitost, a nikoli trestní. Na straně 14 svého rozsudku poukazuje okresní soud mj. na to, že ve smlouvách se objevily chyby a pokud tyto dává do spojitosti s tvrzením poškozeného Č., jemuž jak uvádí nemá důvodu nevěřit, že v době domnělého uzavření smlouvy s obviněným byl mimo území republiky, pak „jde o závažnou skutečnost vyvracející obhajobu obviněného“. Obdobně velmi podrobně se soud zabývá jednotlivými smlouvami uzavřenými mezi obviněným a poškozenými, stejně jako dalšími námitkami, které obviněný vznesl k osobám poškozených, event. jejich případnému zájmu na jeho trestním stíhání. Plně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. uvedl Okresní soud v Opavě, proč považoval za nadbytečné provádět další dokazování k návrhům obviněného. Obsahově shodné námitky s dovoláním uplatnil obviněný již v řádném opravném prostředku – odvolání a s těmito se vypořádal odvolací soud. Na straně 3 – 4 svého rozsudku uvádí odvolací soud své závěry k námitkám obviněného, které tento uplatnil v odvolání, přičemž uvedená argumentace odvolacího soudu je plně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Jak již bylo shora uvedeno, argumentace obviněného směřuje předně k znevěrohodnění výpovědí svědků -poškozených a od uvedeného pak obviněný následně odvíjí nezbytnost změny skutkového zjištění, a to ve smyslu jím uplatňované obhajoby, že jeho jednání není možno podřadit pod ustanovení trestního zákona, neboť se jednalo o vztah občanskoprávní. V tomto směru se však jedná o námitky, které směřují proti hodnotícím úvahám soudů, které vyústily v konečné skutkové zjištění, popsané ve výroku rozsudku. Takové námitky, které směřují proti hodnotícím úvahám soudu nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ale ani žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., podřadit. Jedná se o námitky z pohledu uvedeného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze uvést rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud obviněný argumentuje nerespektováním ze strany soudů zásady in dubio pro reo, nelze ani této námitce přiznat právní relevantnost, když je nutno uvést, že soudy tuto zásadu neporušily a plně postupovaly v souladu se shora uvedenými zákonnými ustanoveními. K problematice zásady in dubio pro reo se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí dne 26. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 838/08, kdy uvedl, že „v situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení obžalovaného a tvrzení poškozeného, není možné, aby obecné soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, jak se stěžovatel snaží naznačit svojí argumentací. Takovým postupem by totiž zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezování obecných soudů při výkonu jejich pravomoci“.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann