ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1463.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1463/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 11/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 2 T 11/2007, byl obviněný Ing. P. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 25. 7. 2002 v obci V., v prodejně společnosti B. s.r.o., okres P., na základě uzavřené leasingové smlouvy č. se společností Č. L., a.s. a zaplacení zálohy ve výši 185.467,- Kč převzal osobní vozidlo tov. značky BMW, ačkoliv věděl, že již téhož dne bez vědomí leasingové společnosti a v rozporu s Všeobecnými podmínkami leasingové smlouvy předá předmětné vozidlo do užívání společnosti M. G., s.r.o., P., což učinil, a následně po zaplacení čtyř splátek již další splátky leasingu nehradil a vozidlo nevrátil, čímž způsobil společnosti Č. L., a.s. škodu ve výši 240.222,20 Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, kterým toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve namítl, že v trestním řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání [§265b odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Uvedl, že v řízení o odvolání proti rozsudku nalézacího soudu bylo opakovaně nařízeno veřejné zasedání, a to postupně na den 30. 5. 2007, 13. 6. 2007, 11. 7. 2007 a 20. 7. 2007. O konání veřejného zasedání v prvních třech termínech byl řádně vyrozuměn, ovšem ze všech těchto jednání byl nucen se omluvit pro účast na jiném soudním jednání, resp. ze zdravotních důvodů. Odvolací soud v těchto případech přihlédl k jeho omluvě a veřejná zasedání odročil. Soudem však nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání nařízeného na den 20. 7. 2007. Dozvěděl se o něm od svého obhájce a doručil soudu omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání, kterou odůvodnil tím, že v době jeho konání se účastní zahraničního zájezdu, jenž si rezervoval dne 2. 5. 2007 a jehož cenu již zaplatil. Následně odvolací soud zaslal dne 17. 7. 2007 jeho obhájci sdělení, že soud jeho účast na zahraničním zájezdu jako důvod pro odročení předmětného veřejného zasedání neuznává s tím, že pokud (obviněný) na své osobní účasti u tohoto úkonu trvá, nechť tomu přizpůsobí své osobní zájmy. Dodal, že při veřejném zasedání dne 20. 7. 2007 setrval odvolací soud na svém postoji, i když připustil, že doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání obžalovanému není vykázáno, a dovodil, že je mu (obviněnému) termín konání veřejného zasedání znám, pokud se z tohoto úkonu omlouval.
Obviněný dále připomněl, že podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu vyrozumí o konání veřejného zasedání obžalovaného (osobu, která svým podáním dala k veřejnému zasedání podnět, případně osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím) a podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení to učiní tak, aby obžalovanému zbývala od doručení vyrozumění alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Podle jeho názoru odvolací soud před vydáním napadeného usnesení postupoval v rozporu s tímto zákonným ustanovením, když obžalovanému vyrozumění o konání veřejného zasedání vůbec nedoručil a odkázal ho na to, že je mu termín konání veřejného zasedání znám. Podle přesvědčení obviněného tak odvolací soud zároveň jednal v rozporu s požadavkem fair procesu ve smyslu usnesení Nejvyšší soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vydaného v předmětné trestní věci dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1159/2006, protože v prvních třech stanovených termínech konání veřejného zasedání o odvolání uznal důvodnost omluvy obžalovaného z tohoto úkonu a veřejné zasedání odročil, ovšem v případě posledního termínu konání veřejného zasedání naložil s omluvou obžalovaného zcela opačně. Přitom obviněný poukázal na skutečnost, že dne 30. 5. 2007 odvolací soud shledal jeho omluvu důvodnou a veřejné zasedání odročil z důvodu účasti obžalovaného na jiném soudním jednání (tedy nikoli výlučně ze zdravotních důvodů). Naproti tomu v případě veřejného zasedání nařízeného na den 20. 7. 2007 neuznal jako důvod omluvy účast na zahraničním zájezdu s odůvodněním, že obžalovaný si má své osobní zájmy přizpůsobit účasti na veřejném zasedání v soudem stanoveném termínu. Podle mínění obviněného nemůže soud po obžalovaném objektivně požadovat, aby rušil již zaplacený zájezd objednaný s více než dvouměsíčním předstihem a nesl veškeré sankce se stornem zájezdu spojené. Konstatoval, že odvolací soud tímto svým postupem porušil hranice „fair procesu“, které sám stanovil (respektováním omluvy obžalovaného z výše uvedených důvodů), čímž mu (obviněnému) zcela zádním způsobem odepřel jeho práva na obhajobu v trestním řízení a na spravedlivý proces.
V další části dovolání obviněný vytkl soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, zejména otázky subjektivní stránky trestného činu, otázky vzniku škody a předpokladů trestní odpovědnosti [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Poté připomněl, že nutnými předpoklady trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. jsou uvedení jiného v omyl, úmysl sebe nebo jiného obohatit ke škodě jiného, vznik škody nikoli malé a vztah příčinné souvislosti mezi předchozími předpoklady.
V návaznosti na to rozvedl, že v průběhu trestního řízení vyšlo najevo, že (obviněný) dne 25. 6. 2002 jako jednatel společnosti E. S., s.r.o. jménem této společnosti uzavřel s leasingovým pronajímatelem (Č. L., a.s.) leasingovou smlouvu a převzal předmět leasingu (osobní automobil BMW 730 L), ačkoliv věděl, že předmět leasingu bude obratem předán třetí osobě, společnosti M. G., s.r.o., která bude předmět leasingu užívat a plnit všechny povinnosti leasingového nájemce, včetně úhrady měsíčních leasingových splátek. V této souvislosti vyzdvihl, že vztah mezi společností E. S., s.r.o. a společností M. G., s.r.o. byl upraven smluvním ujednáním ze dne 25. 7. 2002, v němž se společnost M. G., s.r.o. zavázala též řádně předmět leasingu opatrovat a předat jej jeho majiteli, tedy leasingové společnosti. Prohlásil, že podle informací, které při uzavírání výše uvedených smluv získal, mělo jít o formu tzv. zpětného leasingu, kdy předmět leasingu byl leasingovou společností vykoupen a následně byl uhrazen formou leasingových splátek. Poznamenal, že tomu odpovídá též závěrečné ustanovení smluvního ujednání ze dne 25. 7. 2002, v němž se společnost E. S., s.r.o. zavázala po skončení leasingového vztahu převést předmět leasingu na společnost M. G., s.r.o. za zůstatkovou kupní cenu. Podle něho je tedy zřejmé, že společnost E. S., s.r.o. vystupovala v celé transakci jako jakýsi prostředník, přitom zdůraznil, že již při uzavírání leasingové smlouvy byla podstata celé transakce zřejmá nejen zástupcům společnosti E. S., s.r.o. a M. G., s.r.o., ale také zástupcům leasingové společnosti. Ti byli totiž nejen seznámeni s principem ujednání mezi společností E. S., s.r.o. a M. G., s.r.o., ale právě od zástupců společnosti M. G., s.r.o. přijali platby na úhradu akontace leasingu, první leasingové splátky a první splátky pojištění. Uzavřel, že svým jednáním při uzavření leasingové smlouvy neuvedl nikoho v omyl, neboť leasingové společnosti byl záměr společnosti E. S., s.r.o. přenechat předmět leasingu k užívání třetí osobě znám.
Obviněný rovněž argumentoval tím, že z obsahu smluvního ujednání ze dne 25. 7. 2002 mezi společností E. S., s.r.o. a M. G., s.r.o. vyplývá, že obviněný, resp. společnost E. S., s.r.o. přenechali předmět leasingu třetí osobě jen za podmínky, že ze strany této třetí osoby budou plněny veškeré smluvní povinnosti leasingového nájemce (včetně úhrady leasingových splátek) a že v případě jakéhokoli porušení leasingové smlouvy anebo v případě výpovědi leasingové smlouvy ze strany leasingové společnosti bude předmět leasingu touto třetí osobou předán leasingové společnosti. Zdůraznil, že poté, kdy byl leasingovou společností upozorněn na to, že splátky leasingu nejsou řádně a včas spláceny, opakovaně vyzýval společnost M. G., s.r.o. k tomu, aby dlužné splátky uhradila a upozorňoval ji na možnost ukončení leasingu výpovědí ze strany leasingové společnosti, což podle něho doložil mimo jiné svými dopisy (viz podání obviněného ze dne 1. 3. 2003). Po vypovězení leasingové smlouvy leasingovou společností zprostředkoval dne 3. 6. 2003 jednání o vypořádání závazků z leasingové smlouvy v sídle společnosti M. G., s.r.o., jehož se za leasingovou společnost účastnil pan T. H. Při tomto jednání byl předmět leasingu k dispozici k odebrání leasingovou společností, zástupce leasingové společnosti však dále jednal se zástupci společnosti M. G., s.r.o. a pod příslibem úhrady dlužných splátek ponechal předmět leasingu v jejich dispozici a předal věc k řešení právnímu oddělení leasingové společnosti (viz zpráva T. H. ze dne 23. 9. 2005). Poté, co se (obviněný) dověděl, že jím zprostředkované jednání nevedlo k vypořádání závazků z leasingové smlouvy (dlužné splátky nebyly uhrazeny a předmět leasingu nebyl leasingové společnosti předán), vyzval opětovně společnost M. G., s.r.o. k úhradě, resp. k předání předmětu leasingu, ovšem bezvýsledně. Se stejným výsledkem skončila i jeho snaha převést práva a povinnosti leasingového nájemce na společnost M. G., s.r.o. (viz dopis obviněného ze dne 17. 6. 2003). Vyslovil názor, že uvedené prokazuje, že měl (obviněný) zájem, aby společnost M. G., s.r.o. jako faktický uživatel předmětu leasingu, plnila veškeré povinnosti leasingového nájemce. V této souvislosti prohlásil, že při uzavírání leasingové smlouvy nepředpokládal, že k porušování povinností bude docházet, resp. že by leasingová společnost mohla být jakkoli poškozena. Z popsaného jednání je podle něho evidentní, že ani při uzavírání leasingové smlouvy ani následně po dobu trvání leasingového vztahu neměl v úmyslu způsobit leasingové společnosti škodu (naopak trval na dodržování povinností z leasingu vyplývajících, kontroloval je a činil kroky směřující k nápravě protiprávního stavu) a neměl ani úmysl kohokoli obohatit (leasingový nájemce – ať již smluvní nebo faktický – byl povinen plnit standardní leasingové podmínky bez jakéhokoli zvýhodnění). Posléze konstatoval, že v průběhu celého trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by existenci jeho (obviněného) úmyslu sebe nebo jiného obohatit ke škodě jiného prokazoval, a žádný ze soudů ani v odůvodnění svého rozhodnutí naplnění subjektivní stránky trestného činu nijak nedoložil odkazem na konkrétní důkazy. Dodal ještě, že soudy obou stupňů dospěly v této otázce k závěru pro něho nepříznivému, aniž k tomu měly jakýkoli důkaz, čímž došlo k vážnému porušení zásady in dubio pro reo.
Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že kdyby leasingová společnost podle jeho požadavku po vypovězení leasingového vztahu převzala předmět leasingu, nevznikla by jí žádná škoda. Škoda totiž leasingové společnosti vznikla následným odcizení předmětu leasingu a nemožností jeho odebrání (přitom ponechává stranou otázku pojistného plnění, které v souvislosti s odcizením předmětu leasingu bylo zřejmě leasingové společnosti vyplaceno). Leasingová společnost tím, že nepřevzala nabídnutý předmět leasingu, porušila obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod (§415 občanského zákoníku). Toto podle obviněného zásadní porušení povinnosti v souladu s §441 občanského zákoníku zcela vylučuje odpovědnost dalších osob za následně vzniklé škody. Škodu způsobenou nesplacenými leasingovými závazky a následným odcizením předmětu leasingu tak nese sama leasingová společnost, nikoli on (obviněný). Okolnosti rozhodné pro posouzení této věci mohl (obviněný) ozřejmit jím navržený důkaz - výslech svědka T. H., který však ani vyšetřovací orgány ani soudy obou stupňů neprovedly.
Obviněný v závěru uvedl, že žádná z podmínek vzniku trestní odpovědnosti nebyla v případě jeho jednání splněna a i kdyby přitom některá z nich splněna byla, pak v jejich vztahu nemůže být naplněn požadavek příčinné souvislosti. Odvolací soud jeho odvolání zamítl, ačkoli v řízení nebylo prokázáno, že byly v jeho případě splněny předpoklady trestní odpovědnosti. Soud druhého stupně přitom v převážném rozsahu odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by své závěry zásadnějším způsobem odůvodňoval. Napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, proto spočívají na nesprávném právním posouzení splnění předpokladů trestní odpovědnosti obžalovaného, čímž došlo k porušení jednoho ze základních principů trestního práva, zásady in dubio pro reo.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, i rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 2 T 11/2007, a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a uplatněnou dovolací argumentaci, uvedl, že v námitkách vůči právnímu posouzení skutku se obviněný stále přidržuje výhrad, na nichž zakládal svou dosavadní obhajobu a které vtělil do předešlých opravných prostředků. Těmito námitkami se již dvakrát zabýval soud druhého stupně, s jehož názorem je možno souhlasit. Dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však argumentace obviněného vyhovuje pouze zdánlivě. Obviněný se totiž při formulaci hmotně právních námitek opírá o skutková tvrzení, která odporují zjištěním učiněným v rámci dokazování před soudem prvního stupně. Ignoruje výsledky dokazování vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí obou stupňů a naopak akcentuje vlastní hodnocení provedených důkazů, čili dosavadní tvrzení uplatňovaná v jeho obhajobě. Z odlišných skutkových závěrů pak poněkud tautologicky dedukuje nesprávnost právního hodnocení skutku. Jeho výhrady tak jsou vztaženy k odlišnému skutkovému stavu, než z jakého vycházel nalézací soud. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že takto formulované námitky obviněného (kromě toho, že jsou věcně nedůvodné) nelze kvalifikovat jako výhrady proti právnímu posouzení skutku zjištěnému soudem, a nenaplňují nejen tento, ale ani žádný další z katalogu dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř.
Naproti tomu námitkám obviněného ohledně prvního z uplatněných důvodů dovolání státní zástupce přisvědčil. V této souvislosti uvedl, že odvolací soud na straně 3 svého rozhodnutí sice správně argumentuje tím, že při odročeném veřejném zasedání již není nutno zachovávat obviněnému lhůtu k přípravě na jednání, pomíjí však, že předpokladem projednání odvolání obviněného ve veřejném zasedání sine qua non je jeho řádné vyrozumění o tomto úkonu, tedy prokazatelné doručení soudní zásilky, v níž se mu sděluje termín a místo nařízeného jednání. Takové doručení však odvolací soud vykázáno neměl, jak sám ve svém rozhodnutí připouští. Státní zástupce konstatoval, že za této situace nemohl soud odvolání obviněného projednat bez ohledu na to, zda se obviněný o termínu a místě jednání dozvěděl jinak (prostřednictvím obhájce). Stejně nesprávně postupoval soud při odmítnutí omluvy obviněného spojené s žádostí o odročení jednání (viz str. 3 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kde se uvádí „… předsedkyně senátu faxovala obviněnému prostřednictvím jeho obhájce sdělení, že jím uváděný důvod neuznává jako důvod pro odročení veřejného zasedání.“). Státní zástupce vyslovil názor, že není pochyb, že obviněný se (prostřednictvím obhájce) řádně omluvil z jednání. Jestliže obviněným uváděný důvod očividně brání v jeho účasti na jednání, není soud oprávněn podle své libovůle posuzovat závažnost důvodů takové omluvy, není-li dáno podezření, že jde o omluvu založenou na předstírání nepravdivých skutečností či jiné jednání zřetelně obstrukční povahy. Takové podezření však v daném případě nebylo zjištěno. Jestliže odvolací soud navzdory uvedeným skutečnostem projednal odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, pak tak učinil v rozporu s procesními pravidly upravujícími práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti a tak zkrátil jeho právo na obhajobu. Z těchto důvodů dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného podané z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je opodstatněné.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, a rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce [§265d odst. 2 tr. ř.], ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením. Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Obviněný namítl, že odvolací soud porušil ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání, neboť dne 20. 7. 2007 projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli o konání tohoto veřejného zasedání nebyl vůbec vyrozuměn (resp. vyrozumění o konání veřejného zasedání mu nebylo doručeno). Soud jej toliko odkázal na to, že je mu termín konání veřejného zasedání znám, a argumentoval tím, že o veřejném zasedání se dozvěděl prostřednictvím svého obhájce, což dokládá omluva z veřejného zasedání zaslaná obviněným odvolacímu soudu. Obviněný soudu druhého stupně též vytkl, že v případě shora uvedeného veřejného zasedání neuznal jako důvod jeho omluvy účast na zahraničním zájezdu a tímto svým postupem porušil hranice „fair procesu“, které sám stanovil (respektováním jeho omluvy v případě předchozích veřejných zasedáních). Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud, který neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., provedl přezkum věci ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit část odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde odvolací soud poznamenal, že: „… projednal odvolání obžalovaného ve veřejném zasedání, které konal v nepřítomnosti obžalovaného, k čemuž měl splněny zákonné podmínky. Obžalovaný byl v řízení před odvolacím soudem vyrozuměn nejprve k veřejnému zasedání nařízenému na 13. 6. 2007, kdy převzal zásilku 22. 5. 2007, tedy se zachováním pětidenní lhůty k přípravě, ovšem toto veřejné zasedání muselo být odročeno z důvodu pracovní neschopnosti obžalovaného. K veřejnému zasedání na 11. 7. 2007 byl obžalovaný vyrozuměn dne 2. 7. 2007, přičemž dne 9. 7. 2007 faxoval soudu omluvu a žádost o odročení tohoto veřejného zasedání z důvodu kontroly na ambulanci neurologického oddělení N. N. H. v P. K veřejnému zasedání odročenému na 20. 7. 2007 nebylo sice doručení vyrozumění obžalovanému vykázáno podepsanou doručenkou, ovšem z písemnosti obžalovaného, kterou zaslal odvolacímu soudu prostřednictvím svého obhájce dne 17. 7. 2007, je zřejmé, že obžalovaný o termínu veřejného zasedání věděl, přičemž lhůtu měl zachovánu již z předchozího obeslání, dokonce opakovaně. V této písemnosti obžalovaný pak omlouvá svoji nepřítomnost při veřejném zasedání dne 20. 7. 2007 a žádá o jeho odročení, tentokrát však proto, že odjíždí na zahraniční zájezd, tedy z jiného než zdravotního důvodu. Téhož dne, t. j. 17. 7. 2007 předsedkyně senátu faxovala obžalovanému prostřednictvím jeho obhájce sdělení, že jím uváděný důvod neuznává jako důvod pro odročení veřejného zasedání. Protože se obžalovaný k veřejnému zasedání nedostavil, bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, přičemž přítomen byl jeho obhájce.“
K dovolání obviněného pak Nejvyšší soud uvádí následující. Z citovaného ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. vyplývá povinnost předsedy senátu soudu druhého stupně předvolat obviněného k veřejnému zasedání o odvolání či ho o konání takového veřejného zasedání vyrozumět. Na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání, vyrozumění o konání veřejného zasedání není zásilkou, kterou je obviněnému nezbytné doručit do vlastních rukou (viz §64 odst. 1 tr. ř.). Nicméně i v tomto případě je nutné trvat na tom, aby k vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání došlo formou nevzbuzující pochybnosti o obsahu takového vyrozumění (srov. přiměř. rozhodnutí uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 9/2004-T 727). Proto bývá pravidlem písemné vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání a za tímto účelem je soudy používán vzor 7a - vyrozumění o veřejném zasedání podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. dubna 2004, č. j. 20/2004-Org., o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení.
Jinak řečeno (a v tomto smyslu je třeba přisvědčit názoru státního zástupce), základní podmínkou konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je jeho řádné předvolání nebo vyrozumění (řádné vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání, tedy doručení soudní zásilky, v níž se mu sděluje termín a místo nařízeného jednání, je conditio sine qua non provedení tohoto úkonu v jeho nepřítomnosti).
Z obsahu předloženého spisového materiálu je zřejmé, že soud se rozhodl obviněného o konání veřejného zasedání nařízeného na den 20. 7. 2007 vyrozumět, a to písemně. Toto písemné vyrozumění bylo zasíláno na adresu trvalého pobytu obviněného ve zvláštní obálce (jejíž součástí byla dodejka) s červeným pruhem, tzn. tato zásilka měla být obviněnému doručována dokonce do vlastních rukou s tím, že má být vydána výhradně adresátovi. Z doručenky na č. l. 349 spisu je přitom zřejmé, že obviněný nebyl doručovatelem zastižen, a proto byla předmětná písemnost dne 13. 7. 2007 uložena a obviněnému byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Tato sice byla posléze obviněným vyzvednuta, na dodejce však chybí u jeho podpisu datum převzetí. Podle poštovního razítka lze důvodně usuzovat, že se tak stalo až dne 30. 7. 2007.
Lze sice poznamenat, že uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání, avšak ani s přihlédnutím k tomu nelze dovodit, že by obviněný byl – třeba za použití zmíněné fikce doručení – o konání předmětného veřejného zasedání vyrozuměn. Se zřetelem k ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. by totiž fikce doručení zásilky obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání nastala až dne 23. 7. 2007, tedy až po provedení veřejného zasedání. Nehledě na uvedené je na místě připomenout, že sám odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil, že doručení vyrozumění vykázáno neměl.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že podle rozhodnutí č. 3/1972/VII Sb. rozh. tr. právní účinky, které trestní řád spojuje s doručením písemnosti (např. počátek běhu lhůty pro podání opravného prostředku) mohou nastat pouze tehdy, když byla písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předepisuje anebo připouští trestní řád. Pokud se písemnost dostala k rukám adresáta jiným způsobem, není možné takové doručení považovat za platné doručení, jenž by mělo tytéž právní účinky, které jsou spojené s platným doručením. Toto rozhodnutí je nutné aplikovat i na posuzovaný případ.
Za této situace nemohl soud odvolání obviněného projednat bez ohledu na to, zda se obviněný o termínu a místě jednání dozvěděl jinak (prostřednictvím obhájce).
S ohledem na shora uvedené totiž Nejvyšší soud konstatuje, že v dané trestní věci je podstatné, že obviněný nebyl o konání veřejného zasedání nařízeného na den 20. 7. 2007 řádně vyrozuměn - tzn. způsobem nevzbuzující pochybnosti o obsahu takového vyrozumění, neboť za takový řádný způsob vyrozumění nelze považovat vyrozumění prostřednictvím obhájce obviněného. V důsledku tohoto nesprávného postupu odvolacího soudu nebyly obviněnému vytvořeny podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl dne 20. 7. 2007 veřejného zasedání zúčastnit.
Stejně nedůsledně postupoval odvolací soud při odmítnutí omluvy obviněného spojené s žádostí o odročení jednání. Lze konstatovat, že obviněný se (prostřednictvím obhájce) z účasti na veřejném zasedání omluvil včas a řádně. Rovněž se zřetelem k faktu, že všechny předchozí omluvy a žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání, a to nejen omluvy a žádosti podmíněné zdravotními důvody, byly akceptovány (čímž odvolací soud vymezil mantinely řízení – k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1159/2006), že důvody v uvedené omluvě a žádosti objektivně bránily obviněnému zúčastnit se veřejného zasedání, přičemž je bylo možno akceptovat. Nelze přitom nepoznamenat, že nebylo zjištěno, že by v tomto případě šlo o omluvu založenou na předstírání klamavých či nepravdivých okolností ani že by snad šlo o jednání obstrukční povahy (podle předloženého dokladu šlo o dlouhodobě dopředu objednaný a uhrazený zahraniční zájezd). Právě v tomto směru bylo třeba mít na zřeteli již citované ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.
K uvedenému je na místě ještě doplnit následující skutečnosti. Předsedkyně senátu sice prostřednictvím faxu sdělila obhájci, že omluvu obviněného neuznává jako důvodnou, nikde však není doklad o tom, že toto sdělení bylo tlumočeno obviněnému. Nelze proto mít za vyloučené, že obviněný, vzhledem k dosavadnímu přístupu odvolacího soudu k jeho omluvám a žádostem o odročení veřejného zasedání (viz výše) vycházel z toho, že jeho omluva a žádost byly i v posledním případě akceptovány, resp. nevěděl, že soud zaujal opačný postoj, a nemohl tomu případně přizpůsobit svoje jednání. Pak ovšem provedení veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti bylo v rozporu s principem fair procesu.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovodil, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny.
Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] z podnětu dovolání obviněného Ing. P. F. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
V dalším řízení tedy bude povinností soudu druhého stupně znovu rozhodnout o odvolání obviněného Ing. P. F., tentokrát již při důsledném respektování též článku 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil z výše popsaných důvodů rozhodnutí odvolacího soudu a také všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude se již podrobně vyjadřovat k výhradě obviněného, že napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Pouze připomíná, že předpokladem existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací soud tudíž musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý