ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.217.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 217/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. března 2008 o dovolání obviněného Ing. P. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2007, č. j. 5 To 235/2007-417, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 105/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2007, č. j. 5 To 235/2007-417, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2006, č. j. 4 T 105/2006-353. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl uložen podle §221 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí je některý výrok neúplný. Má za to, že soud prvního stupně učinil nesprávný právní závěr o tom, jaké následky na zdraví svého syna A. mohl svým jednáním způsobit a z jakých důvodů k takovým následkům nedošlo. Aby mohlo být jeho jednání posuzováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví, je podle názoru obviněného zapotřebí, aby A. hrozila újma na zdraví reálně a bezprostředně. V této souvislosti poukazuje na to, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. J. M. uvedla, že vznik vážnějších poranění by byl reálný, pokud by obviněný v násilí pokračoval. Obviněný se domnívá, že k závěru o jeho vině nestačí, že by mohl reálně způsobit poškozenému újmu na zdraví, pokud by ve svém jednání pokračoval. V tomto směru zdůraznil, že útoku vůči A. zanechal zcela dobrovolně, bez zásahu jiné osoby, v situaci, kdy mu (synovi) začala téct z nosu krev. Ošetřující neuroložka poškozeného MUDr. J. K. u A. nezjistila znaky otřesu mozku, a to ani lehkého otřesu mozku. Rovněž považovala za nepravděpodobné, že by se u A. mohla rozvinout epilepsie, protože nezjistila neurologické postižení. Znalec MUDr. T. označil zranění A. za povrchní, z čehož dovodil, že násilí bylo malé intenzity. Vznik vážnějšího úrazového poškození mozku nebyl podle znalce za dané situace reálný. Z uvedeného je tedy podle obviněného zřejmé, že vážnější poranění A. reálně a bezprostředně nehrozilo, protože by k němu mohlo dojít pouze za splnění dalšího předpokladu, a to kdyby ve svém útoku pokračoval, příp. kdyby útok byl veden větší intenzitou. Nemohl tedy naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., a to ani ve stádiu pokusu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. Dále obviněný namítl, že z popisu skutku ve výroku o vině nevyplývá základní zákonný znak subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví, spočívající v tom, že se měl jednání, které směřovalo k úmyslnému ublížení na zdraví, k jehož dokonání nedošlo, dopustit v úmyslu tento trestný čin spáchat (srov. II. ÚS 460/04). Připouští, že chtěl syna potrestat, rozhodně mu však nechtěl trestem ublížit na zdraví. V trestání okamžitě přestal, jakmile A. začal krvácet z nosu. Obviněný je přesvědčen, že v dokonání trestného činu mu nezabránily nějaké vnější okolnosti, nějaký zásah třetí osoby, neboť svého jednání zanechal sám z vlastního rozhodnutí. Dodal, že pokud by měl skutečně v úmyslu synovi způsobit ublížení na zdraví, v této realizaci mu nic nebránilo. S dopadem útoku na zdraví nebyl srozuměn. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 4 T 105/2006, a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný nikterak blíže nespecifikoval.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, když s ohledem na charakter poranění a intenzitu útoku obviněného vůči poškozenému je pravděpodobné, že hrozil vznik zranění přinejmenším omezující poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu více než sedmi dní. Podle jejího názoru je třeba se plně ztotožnit se závěry soudu druhého stupně, který se ke stejné argumentaci vyjadřoval v rámci rozhodování o řádném opravném prostředku, když dospěl k závěru, že je třeba plně odkázat na výpověď poškozeného A. S., která není osamocena, ale naopak je ve shodě s dalšími provedenými důkazy a znaleckým posudkem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. J. M., byť názor znalce MUDr. T. působí odlišně. Za dané situace státní zástupkyně shledala dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Trestného činu pokusu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil tak, že „dne 19. 10. 2005, ve večerních hodinách, a 20. 10. 2005 v průběhu dne, v B., v bytě na ulici B. , nepřiměřeně trestal svého syna A. S., za jeho prohřešek, a to tak, že jej napadal údery rukou do hlavy a kopy nohou do těla, v důsledku čehož mu začala téct krev z nosu a způsobil mu krevní výron a mírný otok na pravé tváři, oděrku a krevní výron na horním víčku pravého oka, četné krevní výrony na pravém ušním boltci, začervenání kůže na levé zadní straně krku, krevní výron na zádech v oblasti lopatky, krevní výron na zevní straně stehna a v dolní části levé hýždě a drobné oděrky na těle, když jen pouhou shodou náhod nedošlo ke vzniku vážnějšího zranění, které by znamenalo u poškozeného znesnadnění obvyklého způsobu života přesahujícího 7 dní, neboť útok byl veden převážně do oblasti hlavy“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný je přesvědčen, že fyzický útok, který vedl proti synovi A., nemohl poškozeného bezprostředně ohrozit na zdraví ve smyslu §221 tr. zák. K tomu by došlo jen za situace, kdyby ve svém útoku pokračoval, což však neučinil. Svého jednání podle jeho názoru zanechal zcela dobrovolně, v situaci, kdy A. začala téct z nosu krev. Jde tedy o posouzení, zda jednání obviněného ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu. Obviněný dále namítá, že neměl v úmyslu poškozenému ublížit na zdraví. Je zjevné, že tato námitka se týká subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud shledal, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mají obě námitky právně relevantní charakter.
Primárně námitka obviněného spočívá v tom, že „syna chtěl potrestat, trest byl nepřiměřený, avšak popírá, že by chtěl trestem ublížit na zdraví“. V této souvislosti je nutno uvést, že otázka zavinění, která je řešena v §4 tr. zák. vychází z toho, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
V této souvislosti je pak třeba zmínit, že sám soud prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací viz str. 3 jeho usnesení) ve svém rozsudku na straně 26 poukazuje na to, že „pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného, tedy o to, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že synovi může ublížit na zdraví …“, tudíž z uvedeného vyplývá tzv. nepřímý úmysl obviněného, který je vyjádřen v §4 písm. b) tr. zák. U nepřímého úmyslu pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu, který je chráněn ustanoveními trestního zákona a pro případ, že jej způsobí je s tím srozuměn. Rozdíl mezi oběma druhy úmyslu je v odstupňování volní složky. K eventuálnímu úmyslu stačí, aby pachatel byl srozuměn s tím, že způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti. Způsobení následku významného pro trestní právo není pachatelovým přímým cílem ani nevyhnutelným prostředkem, je však srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Tento následek je jakýmsi vedlejším, nechtěným následkem činnosti pachatele, se kterým je pachatel srozuměn.
Obviněný sám doznává, že syna udeřil několikrát otevřenou dlaní do tváře a že pohlavky, které mu uštědřil, byly vedeny větší silou, než původně chtěl. Uvedl též, že celý proces trval řádově několik minut. Poškozenému začala téct z nosu krev proto, že po jednom takovém pohlavku se syn otočil a obviněný ho zasáhl v místě, kde nechtěl (svědčí o nekontrolovaném bití syna, kdy obviněný intenzitu ani směr úderů nekontroloval, nebyl schopen se ovládat – viz níže).
Z uvedených okolností zcela jednoznačně vyplývá, že útok proti poškozenému byl zcela nepřiměřený jeho věku. Syn A., kterému bylo v té době necelých 11 let, vážil 30 kg, měřil 147 cm nebo 148 cm, zatímco váha obviněného činila nejméně 90 kg a výška 190 cm, což jednoznačně svědčí pro závěr, že útokům obviněného se obviněný na svůj věk, váhu a výšku nemohl bránit. Nelze se divit, že v situaci, kdy už nemohl rány fyzicky snést, snažil se jim alespoň vyhnout (např. tím, že se pootočil). V případě uhození se do umakartové stěny je zjevné, že úder rukou byl natolik silný, že poškozený ztratil rovnováhu. K dalším útokům došlo s odstupem času, kdy syn A. obviněnému zatajil, kde se nachází mobilní telefony, které pořídil z odcizené částky 50.000,- Kč. Obviněný uvádí, že syna chytil za pravé ucho a dovedl k aktovce, kde byl ukrytý mobilní telefon. Podle znalce však taháním za uši nevznikne poranění, které bylo zjištěno na tvářích poškozeného. Jeho zranění v oblastí uší muselo být způsobeno údery rukou. V případě táhání uší by byly znatelné na uších otlaky prstů, které však zjištěny nebyly. Nálezy na těle poškozeného korespondují i s dalšími výpověďmi svědků. Zejména o úderech pěstí se zmiňuje ve své výpovědi svědkyně M. M. a také svědek Mgr. P. S. Oba svědci se domnívají, že mělo dojít i ke kopání do těla poškozeného. Tuto verzi potvrdil sám A., když popisoval, že ho otec opakovaně udeřil do tváře jak otevřenou, tak uzavřenou dlaní. Pěstí ho otec udeřil i do zad a kopal do něj. Veškeré okolnosti případu tedy rozhodně nesvědčí o tom, že by nechtěl synovi ublížit, že se mělo jednat pouze o jakési fyzické výchovné působení. Sama matka nezletilého považovala „facky“, které dával obviněný poškozenému z hlediska jejich intenzity za nepřiměřené (str. 9 rozsudku). Intenzita útoku obviněného vůči poškozenému byla nepřiměřená. Pro takový závěr svědčí jednoznačně uváděné objektivní skutečnosti, váha a výška obviněného, váha a výška poškozeného, věk obviněného a poškozeného apod., jak vyplývá i ze znaleckých posudků. V tomto směru nemůže jednání obviněného ospravedlnit ani skutečnost, že syn A. se dopustil závažného prohřešku, kdy odcizil částku 50.000,- Kč a k odcizení se nepřiznával ani v době, kdy jej obviněný bil. Při intenzitě, jakou byly vedeny jednotlivé údery je třeba dospět k závěru, že obviněný si musel být vědom toho, že poškozenému může ublížit. Po subjektivní stránce se tedy pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. dopustil v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. neboť věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný trestným zákonem (v daném případě zdraví dítěte ve věku jedenácti let o váze cca 30 kg, když váha osoby útočící – obviněného byla nejméně 90 kg), avšak spoléhal na to, že následek nezpůsobí a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný se netají tím, jak ho prohřešek syna rozčílil a byl přesvědčen o tom, že si zaslouží pořádný trest. Nebyl schopen se ovládat ani s odstupem času. Jak vyplývá z lékařské zprávy zpracované MUDr. J. Ch., praktickým lékařem pro děti a dorost, u A. se projevuje syndrom týraného dítěte.
Jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. U pokusu není plně rozvinuta příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem, požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek nezpůsobil. Pokus vyvolává ohrožení, ježto je třeba považovat za následek, třebaže tento není znakem skutkové podstaty (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, 72 s.).
Nejvyšší soud se tedy zabýval otázkou, zda obviněný během svého útoku dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a zda poškozenému bezprostředně hrozilo „vážnější poranění“, což obviněný zpochybňuje. Nejprve je třeba uvést, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák., tudíž není potřebné zabývat se problematikou těžké újmy na zdraví, či otázkou možného následku útoku (naplňujících znaky §88 odst. 7 tr. zák.). Jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu je pojmovým znakem pokusu trestného činu (tento znak je obviněným napadán v dovolání), přičemž bezprostřední směřování k dokonání trestného činu je třeba chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku.
Podle učiněného skutkového zjištění obviněný trestal svého syna A. tak, že jej napadal údery rukou do hlavy a kopy nohou do těla, v důsledku čehož mu začala téct z nosu krev. Obviněný tvrdí, že od svého jednání upustil dobrovolně, ve chvíli, kdy viděl, že A. teče krev z nosu.
V souvislosti s uvedenou argumentací je vhodné uvést, že pokus je obecnou formou trestného činu. Pojmovým znakem pokusu je, že jednání pachatele bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. O takové jednání jde v případě, kdy pachatel začal uskutečňovat jednání popsané v příslušné skutkové podstatě trestného činu, o jehož dokonání se pokouší. To ve své podstatě znamená, že pachatel bezprostředně ohrožuje předmět útoku. Trestný čin ublížení na zdraví je vymezen po objektivní stránce tak, že „kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví“. Předmětem útoku je člověk. Z uvedeného skutkového zjištění vyplývá (ve vztahu k uvedeným teoretickým východiskům), že obviněný začal uskutečňovat jednání popsané v ustanovení §221 tr. zák. Druhým pojmovým znakem pokusu je úmysl spáchat trestný čin (zde je možno odkázat nejen na úmysl přímý definovaný v §4 písm. a) tr. zák., ale pro předmětné jednání obviněného na ustanovení §4 písm. b) tr. zák., nepřímý úmysl, které konstatuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. V souvislosti s tímto znakem a jeho naplněním je možno odkázat na okolnosti vedeného útoku na poškozeného, fyzické disproporce obviněného a poškozeného); třetím znakem pak je nedostatek dokonání. Na rozdíl od dokonaného trestného činu je pokus charakterizován především nedostatkem následku.
Dovolává-li se obviněný toho, že dobrovolně upustil od (dokonání) dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu, nelze přehlédnout, že v daném případě se nejednalo o neukončený pokus (pro který je charakteristické, že pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu), ale o pokus ukončený, o který jde tehdy, jestliže pachatel učiní vše, co považuje za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. U ukončeného pokusu je dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu možné jen v těch výjimečných případech, kde podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele mezi jeho jednáním a zamýšleným následkem zbývá ještě určitá doba. Podmínkou pro zánik trestnosti je mj., že pachatel upustil od dalšího jednání dobrovolně. Musí se jednat o upuštění od dokonání z vlastní vůle pachatele. V posuzované trestní věci obviněný útočil vůči člověku, nezletilému dítěti, kdy sám o váze nejméně 90 kg po dobu několika minut bil zejména do hlavy syna o váze 30 kg, přičemž se jednalo o rány vedené minimálně střední intenzitou (matka nezl. vnímala intenzitu útoku jako nepřiměřenou, učitelka ve škole byla následky jednání obviněného zaskočena – viz i znalecký posudek), přičemž při útoku vedl obviněný i kopy do těla poškozeného, což vedlo ke zranění poškozeného, které je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a svého jednání nezanechal sám z vlastního rozhodnutí, ale zanechal jej až v okamžiku, kdy viděl, že poškozenému teče krev. V tomto okamžiku se však jednalo podle názoru soudu již o ukončený pokus. Připomenout je třeba i tu skutečnost, že podle skutkového zjištění, vedl obviněný útok na poškozeného i následujícího dne a již po prvním útoku musel být poškozený útokem obviněného psychicky otřesen a fyzicky poznamenán, přesto to obviněnému nezabránilo vést útoky v další den.
Ačkoliv obviněný v dovolání poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 460/04, je Nejvyšší soud toho názoru, že na danou věc nedopadá, neboť stejně jako státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství má za to, že skutková zjištění jsou plně v souladu s vyvozenými právními závěry. Nutno dodat, že hodnocení důkazů není v dané věci v rozporu se zásadou formální logiky, přičemž provedené důkazy a z nich učiněná skutková zjištění jsou spolehlivým podkladem pro vinu obviněného, a to i v otázce jeho zavinění. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu pokusu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud považuje za správnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný však v dovolání neuvedl, v čem neúplnost výroku spatřuje.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je nutno odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nad tento rámec Nejvyšší soud uvádí, že výrok o vině není neúplný, protože žádná náležitost ve výroku nechybí. V souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. výrok o vině obsahuje označení trestného činu, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i popis nezbytných skutečností k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným trestným činem, včetně všech zákonných znaků trestného činu pokusu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. Je třeba poznamenat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se týká neúplnosti výroku, nevztahuje se však na neúplnosti v popisu skutku nebo na absenci zákonných znaků trestného činu. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání přesně nekonkretizoval, v čem neúplnost výroku spatřuje, Nejvyšší soud učinil závěr, že obviněný na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odkázal pouze formálně. Protože existence zmíněného dovolacího důvodu nebyla Nejvyšší soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002). Za této situace Nejvyšší soud nemohl postupovat jinak, než dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Lze shrnout, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného Ing. P. S. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné; ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přicházelo postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 20. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann