ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.252.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 252/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 dovolání, které podal obviněný B. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 12 To 191/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 16/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 5 T 16/2003, byl obviněný B. M. uznán vinným, že
1) v přesně nezjištěné době od prosince roku 2001 do března roku 2002 v H. K. na různých místech opakovaně pod pohrůžkou fyzického násilí a za použití násilí, a to úderů rukou do obličeje a kopů nohou do celého těla, nutil M. S., k vydávání různě vysokých finančních částek, čímž jmenovaný mu tak vydal finanční částku v celkové výši nejméně 150.000,- Kč,
2) v přesně nezjištěné době v průběhu dubna až května roku 2002 v H. v Č., v restauraci, pod pohrůžkou ublížení na zdraví požadoval po J. L., zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč, přičemž svými výhrůžkami jej přiměl k vydání osobního motorového vozidla zn. BMW 735,
5) dne 10. 1. 2002 v Z., jako mandatář spol. J. H. E. na základě mandátní smlouvy ze dne 22. 9. 2001 uzavřené s P. V., převzal od jeho dlužníka M. P., finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, kterou měl předat P. V., což neučinil a peníze použil pro svoji potřebu, čímž jmenovanému způsobil škodu ve výši 10.000,- Kč,
6) dne 21. 1. 2002 ve S., v zastavárně, jako mandatář spol. J. H. E. na základě mandátní smlouvy, uzavřené s P. K., vymohl od jeho dlužníka M. R. finanční hotovost ve výši 140.000,- Kč, kterou P. K. nepředal, ale použil ji pro svoji potřebu, čímž jmenovanému způsobil škodu ve výši 140.000,- Kč,
7) dne 4. 2. 2002 v Ch., na čerpací stanici, jako mandatář spol. J. H. E. na základě mandátní smlouvy uzavřené s M. P., převzal od bývalého manžela P. P., dlužné výživné v celkové výši 20.000,- Kč a poté ve výši 11. 600,- Kč, které po odečtení 30% provize ve výši 9.480,- Kč z vymožené částky měl finanční hotovost ve výši 22.120,- Kč předat M. P., avšak předal jí pouze částku 10.000,- Kč a zbylou částku 12.120,- Kč si ponechal pro svoji potřebu ke škodě M. P.,
8) dne 25. 6. 2002 kolem 13.30 hod. v H. K. řídil osobní motorové vozidlo zn. Jeep Grand Cheroke, ač věděl, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 1 T 191/99, jenž nabyl právní moci dne 21. 6. 2000, byl mu mj. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let.
Takto popsaná jednání soud prvního stupně ve výroku o vině kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. [v bodech ad 1) a 2)], trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodech ad 5) až 7)] a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. [v bodě ad 8)].
Za jednání pod body 1), 2) a 8) výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §35 odst. 1 tr. zák. a §235 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Za jednání pod body 5) až 7) výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §35 odst. 2 tr. zák. a §235 odst. 1 tr. zák. a dále za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 4 T 551/2002, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 12 To 475/2006, a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 4 T 253/2002, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Současně byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 4 T 551/2002, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 12 To 475/2006, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 4 T 253/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. S., se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. V. škodu ve výši 10.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. K. škodu ve výši 135.000,- Kč.
Dále byl podle §226 písm. c) tr. ř. obviněný zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v bodě 3) výroku rozsudku, v němž obžaloba spatřovala trestný čin ublížení na zdraví podle §9 odst. 2 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. a pro skutek popsaný v bodě 4) výroku rozsudku, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená I. G., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, obviněný B. M. a poškozená I. G.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 12 To 191/2007, byla odvolání státního zástupce a obviněného B. M. podle §256 tr. ř. zamítnuta. Odvolání poškozené I. G. bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu [výroky o vině pod body 1), 2), 5) až 7)] napadl obviněný B. M. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku, případně na nesprávném hmotně právním posouzení“.
Pokud jde o bod 1) výroku o vině napadeného rozsudku obviněný konstatoval, že k okolnostem jeho údajného vydírání poškozeného S. se vyjádřil již ve svém odvolání a závěrečném návrhu, na což odkázal. Současně vznesl námitky k rozhodnutí krajského soudu, který potvrdil závěry prvostupňového soudu stran věrohodnosti svědka S. Namítl, že ačkoliv je jmenovaný osobou nevěrohodnou, známou jako notorický dlužník, neustále měnící své výpovědi a zaštiťující se pracovníkem PČR, tak odvolací soud uzavřel, že o věrohodnosti svědka nelze pochybovat. Nevypořádal se však s jeho výpovědí v hlavním líčení v souvislosti s výrokovou částí napadeného rozsudku, kde bylo uvedeno, že obviněný měl nejenom vůči němu použít výhrůžky fyzického násilí a úderů rukou do obličeje, ale že měl použít kopy nohou do celého těla. Poškozený S. však nic takového neuvedl, přesto výroková část jde v souladu s obžalobou nad rámec jeho výpovědi a provedených důkazů. Obviněný vytkl, že i výpovědi svědků S. a Š. byly vyhodnoceny pouze na podporu obžaloby. Pokud odvolací soud dovodil, že důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. komplexně a objektivně, nemá tento závěr oporu v provedených důkazech, neboť tito svědci jeho osobu neznali ani o něm nehovořili. Obviněný vyslovil výhrady i ohledně výše údajně vymožené částky, kdy je ve výroku uvedeno, že se mělo jednat nejméně o částku 150.000,- Kč, aniž bylo specifikováno, jakým postupem a úvahami k této částce soud dospěl. Poškozený S. si byl vědom, že dluží peníze a svůj dluh se snažil splácet teprve po opakovaných výzvách nejen k rukám B. M., ale i dalších spolupracovníků a samotného věřitele. Sám celou záležitost zhodnotil, že nešlo o žádné likvidační útoky, ale o důraznější upozornění, aby splácel, přičemž se necítil ohrožen. Tím, že splácel v hotovosti a nebránil se osobnímu kontaktu, dokládá, že v jednání obviněného nespatřoval znaky vydírání. S ohledem na postoj poškozeného obviněný namítl, že odvolací soud nehodnotil předmětné jednání posouzené jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. v návaznosti na ustanovení §3 tr. zák., tedy zda vykazovalo znaky trestného činu. Též se nezabýval ani jeho námitkou, že pokud k jednání mělo dojít od prosince 2001 do března 2002, měl být za tento skutek uložen trest souhrnný, neboť rozsudek Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 4 T 253/2002, byl vyhlášen dne 25. 4. 2002.
K bodu 2) rozsudečného výroku o vině, podle něhož se měl obviněný dopustit vydírání poškozeného L., uvedl, že situace je obdobná jako v případě bodu 1) téhož výroku. Jmenovaný mu dlužil peníze, způsoboval mu újmu formou ničení majetku a ublížení na zdraví, přesto však bylo jako vydírání kvalifikováno jednání obviněného. Přitom žádné objektivně násilné jednání z jeho strany zjištěno ani prokázáno nebylo. Nebylo prokázáno, že by na poškozeném L. vymohl vydání automobilu BMW. Toto probíhalo zcela jinak a mezi jinými osobami, které s tímto autem disponovaly. Jednání jeho osoby spočívalo pouze v tom, že jmenovaného upomínal o vyrovnání dluhu, v čemž však nelze spatřovat trestný čin vydírání.
V případě bodů ad 5) až 7) výroku rozsudku, jimiž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., obviněný konstatoval, že všichni údajně poškození jsou osoby, které nějakým způsobem dlužily peníze. Protože nehradily své závazky, věřitelé požádali firmu J. H. E. spol. s r. o., aby pro ně na základě mandátní smlouvy provedla vymožení dlužných částek. Obviněný jako jednatel této společnosti vymožení zajišťoval, ať již přímo osobně či prostřednictvím dalších osob pana M., B., H. atd., zaměstnaných v této společnosti. Aby se jednalo o právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry, musel by si v jednotlivých případech on sám osobně přisvojit cizí věc, tedy různé finanční částky, které mu byly svěřeny. To se však nestalo a ani toto nebylo prokázáno. V případě pánů V. a P. [bod 5) výroku rozsudku] bylo prokázáno, že dlužník sice složil společnosti částku 10.000,- Kč, ale na zcela jinou záležitost než dluh vůči panu V. Z toho důvodu mu nemohla být společností vyplacena finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, protože k vymožení takovéhoto dluhu nedošlo. Nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Pokud jde o pana K. [bod 6) výroku rozsudku] obviněný uvedl, že šlo o obdobný, i když složitější případ. Na základě mandátní smlouvy bylo provedeno vymáhání ve prospěch jmenovaného tak, že pan R. jako povinný prodal auto BMW do autobazaru V. Finanční hotovost ve výši cca 120.000,- Kč (přesná částka je uvedena na mandátní smlouvě firmy E. spol. s r. o.) byla předána panu K. Tento se však domáhal další finanční částky, neboť autobazar V. předmětné vozidlo prodal za částku 225.000,- Kč, jak vyplývá z dokladů. Ani v tomto případě se nemůže jednat o trestný čin zpronevěry, neboť finanční hotovost, kterou společnost E. spol. s r. o. obdržela, v rámci své činnosti panu K. předala a na jiné prostředky neměl nárok ani to nebylo předmětem žádné smlouvy. Ohledně skutku pod bodem 7) výroku rozsudku, kdy mělo dojít ke zpronevěře vůči paní P., obviněný namítl, že se též jednalo o činnost v rámci společnosti E. spol. s r. o. Z tohoto důvodu byly vystaveny příjmové a výdajové doklady. Jestliže existují příjmové doklady na částku 31.600,- Kč jeho osobou podepsané a výdajový doklad na částku 15.000,- Kč a dohoda o 30% provizi, nesvědčí to o zpronevěře částky 12.120,- Kč, jak je v napadeném rozhodnutí uvedeno, když peníze které obdržel, řádně dále předal.
Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že postupem odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu bylo porušeno ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, jak soudy vyložily formální stránku trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a vydírání podle §235 tr. zák., čímž porušily čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí eventuálně vadné řízení jemu předcházející. Dále navrhl, aby v případě, že dovolací soud shledá, že je možný postup podle §265m tr. ř. rozhodl, že se jeho osoba zprošťuje obžaloby v bodech 1), 2), 5) až 7).
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Jak státní zástupkyně konstatovala, z povahy vad vytýkaných obviněným je evidentní, že ačkoli ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatňuje toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů. V důsledku toho se domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž až následně z takto tvrzených nedostatků dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný trvá na vlastní skutkové verzi, v závislosti na ní vyzdvihuje některé body svědeckých výpovědí a konstruuje vlastní skutkové a právní závěry o své vině či nevině. V daných souvislostech státní zástupkyně uvedla, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně obviněný tento nesoulad učiní předmětem dovolání. V posuzovaném případě se však o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Dále státní zástupkyně vyjádřila názor, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože podle tohoto ustanovení je možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění, vady v hodnocení důkazů apod. Podle jejího názoru takto podloženou dovolací argumentaci nelze uznat za věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů plynoucích z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, než je specifikováno v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného B. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný B. M. v dovolání vznáší výhrady, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, když v podrobnostech tvrdí, že se jednotlivé skutky staly jinak, než bylo v soudním řízení zjištěno. Nutno zdůraznit, že tyto výhrady primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze jednotlivých skutků až následně obviněný spatřuje vady ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – zdůrazňuje, že nikoho nevydíral ani nezpronevěřil cizí věc. Jak již bylo výše uvedeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný posuzované skutky spáchal tak, jak jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětné skutky (viz jejich doslovná citace konstatovaná výše), které shledal bezchybnými i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Hradci Králové (následně i Krajský soud v Hradci Králové) učinil právní závěr, že svým jednáním ve výroku rozsudku naplnil, a to kromě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. [v bodě ad 8)], který ani nebyl dovoláním napaden, též všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. [v bodech ad 1) a 2)] a trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodech ad 5) až 7)].
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (vše v podrobnostech na str. 23 až 28 rozsudku prvostupňového soudu). Tyto závěry dále rozvedl Krajský soud v Hradci Králové na str. 5 až 8 napadeného usnesení.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výhrady, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jedinou námitkou obviněného B. M., která uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje, je tvrzení, že ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (k jednání mělo dojít od prosince 2001 do března 2002) mu měl být uložen souhrnný trest, neboť rozsudek Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 4 T 253/2002, byl vyhlášen dne 25. 4. 2002. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou hmotně právní vadu.
Podle §35 odst. 2 věty první a druhé tr. zák. platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve stručnosti lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, pokud je o činech obviněné osoby rozhodováno alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 50/1978). Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 34/1965). Povahu odsuzujícího rozsudku má vzhledem k ustanovení §314e odst. 5 tr. ř. i trestní příkaz, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
Dále je potřebné uvést, že v případě jednání, kterého se obviněný B. M. dopustil pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové a jež bylo kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jde o jeden pokračující skutek ve smyslu znění §89 odst. 3 tr. zák. Podle tohoto ustanovení se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Je zřejmé, že oba dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem, naplnily stejnou skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., byly spojeny podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Skutek byl proto dokonán až spácháním druhého dílčího útoku, tj. v průběhu dubna až května roku 2002. V této souvislosti soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 24 konstatoval: „…došlo k upřesnění data, kdy mělo k tomuto jednání dojít, a to na přesně nezjištěné období dubna až května 2002, neboť jak vyplynulo z výpovědi svědka L., k jednání došlo zhruba měsíc před jeho napadením v motorestu, k němuž došlo 16. 6. 2002“. Následně Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění napadeného usnesení na str. 7 zdůraznil, že „neshledal důvod ke změně data trestné činnosti (v průběhu dubna až května 2002) ve smyslu obhajoby obžalovaného – z provedeného dokazování nevyplynulo, že by k jednání došlo v dubnu 2002 (konkrétně před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2002)“.
Podle názoru Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění zjevné, že ke spáchání předmětného skutku, jenž je tvořen dílčími útoky pod body 1) a 2) výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a který byl posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., došlo až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. sp. zn. 4 T 253/2002, a tudíž uložení souhrnného trestu ve smyslu výše citovaného ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. bylo v daném případě vyloučeno. Proto námitku obviněného, jak byla v tomto směru v dovolání uplatněna, nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného B. M. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k