ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.270.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 270/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. března 2008 o dovolání P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2007, č. j. 4 To 786/2007-268, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 57/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 5. 2007, č. j. 5 T 57/2007-223, byl obviněný P. S. uznán vinným ad I. výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., ad II. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ad III. trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., účinného do 30. 6. 2006. Za tyto trestné činy mu byl podle §224 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvacetičtyř měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz řízení všech druhů motorových vozidel na dobu třicetišesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. ČR, Ú. p. S., se sídlem M., částku 78.443,75 Kč. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, č. j. 4 To 786/2007-268, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o zařazení obviněného do věznice s ostrahou a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle názoru obviněného výrok o vině je založen na vadách dokazování. Dokazování je neúplné, důkazy jsou hodnoceny v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Vytkl soudu, že nebylo zjištěno, kdo seděl na místě spolujezdce a kdo automobil řídil. Obviněný popírá, že by to byl on, kdo automobil řídil. O této skutečnosti neexistuje podle obviněného jediný přímý důkaz. Namítá dále, že otázka spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je odvislá od posouzení, zda spáchal trestný čin podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., tj. od toho, zda byl pachatelem tohoto trestného činu a jestli řídil předmětný automobil. Pokud jde o trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., obviněný zpochybňuje naplnění materiální stránky tohoto trestného činu. Zdůrazňuje, že výrok, který pronesl na adresu veřejného činitele zasahujícího u dopravní nehody, byl jednorázový, nešlo o žádné opakování, výrok nebyl pronesen vážně a ani takovým způsobem, že by šlo o úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Otázka vážnosti projevu po subjektivní stránce v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebyla podle jeho názoru soudem zcela řádně odůvodněna a hodnocena. Má za to, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v tomto konkrétním případě nepatrný, nejde tedy o trestný čin. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Stěžejní námitka, kterou obviněný uplatnil ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., spočívá v tom, že není pachatelem tohoto jednání. V této souvislosti poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích a na to, že provedené důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou in dubio pro reo a že dokazování je neúplné. Namítá, že neexistuje jediný přímý důkaz potvrzující, že by řídil předmětný automobil. Tyto námitky obviněného však svědčí jednoznačně o tom, že se obviněný neztotožnil se skutkovým zjištěním, k němuž soudy dospěly v předchozím řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu není pravdou, že by nebylo spolehlivě prokázáno, že v době dopravní nehody automobil řídil obviněný. Uvedenou skutečnost potvrdilo několik očitých svědků. Svědek V. U. obviněného bezpečně poznal. Měl ho možnost několikrát sledovat ve zpětném zrcátku ještě předtím, než k dopravní nehodě došlo. Viděl též, jak obviněný po nehodě otevírá pravé zadní dveře, odkud vystoupila žena s dítětem. Z pravé části automobilu vystupovat ženu viděl i svědek Mgr. M. V. a L. V. Na druhé straně je třeba uvést, že výpověď přítelkyně obviněného G. P. nevyzněla přesvědčivě. Není tedy pochyb, že automobil řídil obviněný. Lze uzavřít, že z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že jeho námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Stejnou podstatu má námitka obviněného ve vztahu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž je nutno konstatovat, že námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný jimi totiž nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž dokazování pokládá za neúplné. Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, když neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07).
V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a bylo v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter a pokud by obviněný v rámci dovolání neuplatnil právně kvalifikovanou námitku, Nejvyšší soud by dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Pokud jde o trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., obviněný má za to, že svým jednáním nenaplnil materiální stránku tohoto trestného činu. Tvrdí, že jeho výrok byl jednorázový, neopakoval se, nebyl pronesen vážně, ani takovým způsobem, že by šlo o úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Nejvyšší soud shledal, že posouzení stupně nebezpečnosti trestného činu je námitkou způsobilou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.
K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 tr. zák. postačí, jestliže výhrůžka usmrcením, případně ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, je pronesena vážně v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo pro takový výkon. Je nerozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit, a zda výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se uplatní jen tehdy, nedosáhne-li stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty trestného činu stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, tedy když nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestných činů této skutkové podstaty. K naplnění skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. se vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval některou újmou v tomto ustanovení výslovně uvedenou. Přitom stačí, byla-li výhrůžka usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu vážně pronesena a stalo-li se tak v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo pro tento výkon; nezáleží na tom, zda měl pachatel skutečný úmysl výhrůžku splnit. Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje výhrůžka jednáním s následky vzdálenými (srov. č. 37/1995 Sb. rozh. tr., též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 159/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001, svazek 8, pod T 226).
Jak ze skutkových zjištění vyplývá, obviněný se snažil za každou cenu zabránit zjištění toho, kdo řídil automobil. Nejenže svou přítelkyni G. P. přiměl k tomu, aby prohlásila, že v okamžiku dopravní nehody řídila ona, v zajištění stop na místě dopravní nehody se snažil zabránit rovněž příslušníkům dopravní policie. Obviněný to považoval za svou prioritu, což lze usuzovat i z toho, že nevěnoval žádný zájem tomu, aby zjistil, jaká zranění utrpěla posádka vozidla, s nímž se střetl. Nelze také přehlédnout, že obviněný odmítl podrobit se dechové zkoušce. Svědek V. U. uvádí, že byl přítomen velice bouřlivé debatě obviněného s řidičem červeného S. J. O agresivitě obviněného na místě dopravní nehody vypovídá i svědek M. S. Dotazoval-li se nstržm. P. N. opakovaně přítelkyně obviněného G. P. na to, kdo řídil automobil, je zřejmé, že agresivita obviněného byla již značně vystupňována. Pronesl-li obviněný v této situaci výhrůžku spojenou s usmrcením, konkrétně použil slova: „Nech ji být, nebo tě podříznu!“, lze ji bezpochyby považovat za výhrůžku, která byla způsobilá vyvolat obavu, že bude splněna. Lhostejno zůstává, zda šlo o výrok jednorázový. Je nesporné, že v dané věci se jednalo o výrok, který byl na adresu veřejného činitele pronesen vážně v úmyslu zabránit zajištění stop po dopravní nehodě, tj. v úmyslu působit na výkon jeho pravomoci. Svědek nstržm. P. N. na výhrůžku obviněného reagoval tak, že musel obviněného upozornit na to, že proti němu mohou být použity donucovací prostředky. Teprve po této výzvě se obviněný uklidnil. Nutno dodat, že této výzvy by svědek nemusel použít, kdyby k tomu nebyl vzniklou situací donucen a výhrůžka by u něho nevyvolala obavu z jejího uskutečnění. Šlo tedy o výhrůžku, která byla pronesena zcela vážně. Nejvyšší soud je přesvědčen, že jednání obviněného po materiální stránce dosáhlo požadovaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že v části dovolání obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitku, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann