ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.278.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 278/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2008 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 2 To 539/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 28/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 7. 2007, sp. zn. 2 T 28/2007, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v době od 1. 1. 2005 do 31. 5. 2006 v J. jako řidič střediska Z. d. J. se sídlem J., Š. vykazoval v záznamech o provozu a výkonu mu přidělených speciálních nákladních automobilů tovární značky LIAZ 706, registračních značek a vyšší údaje o množství ujetých kilometrů a spotřebě motorové nafty, než jaké odpovídaly skutečnosti, motorovou naftu o objemu rovnajícímu se rozdílu mezi vykazovanou a skutečnou spotřebou pak z oněch vozidel odčerpal a na majetku označeného zaměstnavatele tak způsobil škodu ve výši nejméně 305.700,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému Z. d. J., se sídlem J., Š., škodu ve výši 305.700,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 2 To 539/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že shora popsané jednání, pokud by se ho ve skutečnosti dopustil, by zakládalo skutkovou podstatu jiného trestného činu, než kterým byl uznán vinným. Podle jeho slov tuto nepřiléhavou právní kvalifikaci použily soudy nižších stupňů proto, že obžaloba se svým tvrzením, že vykazoval vyšší spotřebu nafty, než jaká odpovídala skutečnosti, byla a je ve stavu totální důkazní nouze. Prohlásil, že odsuzující rozhodnutí soudů obou stupňů v podstatě vychází nikoliv ze skutečností, které by byly podloženy objektivními, tedy přezkoumatelnými důkazy, ale toliko z konstrukce, kterou osaměle podpírá znalecký posudek znalce Ing. B. N., který však není, s ohledem na pochybné závěry znalce, důkazem, na základě něhož by soud mohl učinit skutkové závěry, o nichž nejsou pochybnosti. Podotkl, že námitky proti tomuto znaleckému posudku uplatnil již v přípravném řízení, tyto však soudy obou stupňů neakceptovaly. Následně odcitoval část odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, kde tento soud zhodnotil předmětný znalecký posudek. V návaznosti na to konstatoval, že tato hodnotící tvrzení odvolacího soudu ve světle jím uplatněných námitek proti písemnému posudku znalce (v tom smyslu, že znalec se vypořádal s rozhodujícím skutkovým tvrzením o tom, že vykazoval vyšší údaje o množství ujetých kilometrů a spotřebě nafty, než jak odpovídaly skutečnosti, nepřesvědčivým a nepřípustným způsobem, když doslovně uvedl, že své závěry o skutečném počtu ujetých kilometrů a spotřebě nafty toliko stanovil, nikoli zjistil na základě svých odborných znalostí) jsou nepřijatelná. Dodal ještě, že nezpůsobilost znaleckého posudku jako důkazu o tom, že (obviněný) zcizoval naftu a neprovedl služební jízdy v tom rozsahu, jak byly uvedeny ve výkazu o provozu motorového vozidla, vyniká ve světle dalších důkazů, a to jednak záznamů o provozu motorového vozidla, kde odběratelé dodávek, které realizoval, písemně potvrdili každou jednotlivou jízdu a dále výpovědi svědka Ing. J. Č., jeho (obviněného) nadřízeného z doby trvání zaměstnání v , který jako svědek pod sankcí křivé výpovědi potvrdil jeho obhajobu, že všechny vykázané jízdy skutečně vykonal. O tom, že jízdy vykonal, svědčí podle jeho mínění také skutečnost, že v případě jízd vykonaných pro tzv. externí odběratele, byly tyto odběratelům fakturovány a jimi zaplaceny. Následně vyslovil názor, že pokud jízdy nevykonal, pak na straně došlo proplacením těchto jízd odběrateli k bezdůvodnému obohacení, které by mělo vydat a nikoliv ke vzniku škody, kterou byl (obviněný) protiprávně napadeným rozhodnutím odvolacího soudu zavázán zaplatit. Skutková tvrzení odvolacího soudu označil ve světle provedených důkazů za nesprávná. Rovněž shledal, že pokud odvolací soud nepřipustil provedení dalších, jím navržených důkazů, dopustil se pochybení, jelikož tyto důkazy pominul. Přitom poznamenal, že odmítnutí provedení těchto důkazů s odůvodněním, že svědkyně B. uvedla, že na ostatních vozidlech nebyly zjištěny po namontování měřidel rozdíly ve spotřebě nafty, je nepřesvědčivé a svědčí o jednostranném hodnocení provedených důkazů soudem. V této souvislosti vyjádřil názor, že soud věří jenom těm důkazům, které uplatňuje v řízení obžaloba a potažmo Z., a důkazy, které navrhl na podporu své obhajoby a které vyvracejí věrohodnost tvrzení svědků z řad vedení družstva, jsou odmítány jako nadbytečné, a to ještě dříve, než jsou provedeny. Uzavřel, že tímto nesprávným postupem odvolací soud porušil jeho právo na obhajobu, že napadené usnesení soudu druhého stupně je celkově nesprávné a nezákonné a právní závěr o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. je v rozporu s hmotným právem i se skutečností, která vyplývá z náležitého hodnocení provedených důkazů.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému řízení a rozhodnutí. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o jeho dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Připomněla, že dovolání bylo po formálně stránce uplatněno z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poznamenala, že při odůvodnění námitky nesprávného právního posouzení přisouzeného skutku, který spočíval „ve zcizování nadbytků nafty, které si měl vytvořit tím, že vykazoval větší spotřebu nafty svěřených automobilů, než kolik skutečně jejich provozem spotřeboval“ obviněný namítl, že takové jednání by však zakládalo skutkovou podstatu jiného trestného činu, aniž by takový právní závěr současně specifikoval. Shledala, že takovou jeho námitku nelze ani s velkou mírou tolerance považovat za kvalifikované zpochybnění právního posouzení jeho jednání, neboť obviněný konkrétně neuvedl, kterou skutkovou podstatu majetkového trestného činu by jemu přisouzené jednání beze zbytku pokrylo a v této souvislosti zakládat argumentačně zcela nepodloženou domněnku, že měl příkladmo na mysli trestný čin zpronevěry.
Poté konstatovala, že další část dovolací argumentace obviněného je založena na kritice způsobu vyhodnocení provedeného dokazování, který podle jeho názoru nemůže být správný, jestliže se opírá o pouhé konstrukce, nikoliv o objektivní důkazy. Následně vyjádřila přesvědčení, že z konstatování této části jeho dovolání je zřejmé, že směřuje pouze ke zpochybnění způsobu vyhodnocení ve věci provedených důkazů a tím i k vyvolání pochybností o skutkovém stavu věci, na jehož podkladě byl obviněný uznán vinným, a dodala, že z rámce takového náhledu na otázku kvalifikovanosti této části použité dovolací argumentace nevybočuje ani ta námitka, která se týká tvrzené nezpůsobilosti a tím i nedostatečné vypovídací hodnoty znaleckých závěrů Ing. B. N. Ani další námitka obviněného, která se opírá o tvrzení zemědělského družstva, že jízdy nevykonal, nebyla uplatněna při respektu k opatřeným skutkovým zjištěním, kdy mu nebylo přisouzeno, že zadané jízdy nevykonal, ale že vykázal vyšší údaje o počtu ujetých kilometrů a spotřebě nafty. Proto se podle názoru státní zástupkyně nelze zabývat ani posouzením té navazující úvahy, že pokud došlo k proplacení těchto neuskutečněných jízd odběrateli, došlo na straně Z. k bezdůvodnému obohacení, které by mělo vydat a nikoliv ke vzniku škody.
Státní zástupkyně pak dospěla k závěru, že pokud na podkladě takto odůvodněného dovolání obviněný uzavřel, že právní závěr o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. „je v rozporu s hmotným právem i se skutečností, která vyplývá z náležitého hodnocení provedených důkazů“, pak se jeho argumentací v dovolacím řízení nelze věcně zabývat. Za daného stavu věci totiž není pochyb o tom, že takovým způsobem nemohl po obsahové stránce naplnit použitý důvod dovolání a navíc taková argumentace taktéž není podřaditelná ani pod další důvody dovolání, uvedené v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Proto nejsou splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání této části jeho dovolání. Přitom zdůraznila, že námitky obviněného nejsou přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přikročit až za splnění podmínky jeho zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení. V daném případě by bylo možno v rámci řízení o dovolání přistoupit k výjimečnému zásahu do skutkového stavu věci pouze tehdy, pokud by právní závěr o míře dovolatelova zásahu do majetku poškozeného zaměstnavatele – Z. d. J. - nevyplynul z výsledků provedeného dokazování. Taková situace však v daném případě nenastala, neboť veškeré ve věci provedené důkazy vypovídají ve prospěch toho skutkového závěru, že obviněný ve sledovaném období, předcházejícím instalaci kontrolního záznamového zařízení ze strany svého zaměstnavatele, bezdůvodně vykázal po uskutečnění pracovních jízd v záznamech o provozu jemu přidělených nákladních vozidel vyšší počet ujetých kilometrů a vyšší spotřebu motorové nafty, než tomu bylo ve skutečnosti, přičemž takto vzniklý přebytek pohonné hmoty si odčerpal. Při stanovení výše škody, způsobené jeho zaměstnavateli, nemohl znalec vycházet z jiných podkladů, než ze zprůměrovaných hodnot, získaných z výpočtu za období následného provozu se záznamovým zařízením, dále z podkladů stanovených s přihlédnutím ke sledování vozidel navigačním systémem GPS a taktéž se řídil zohledněním odlišné spotřeby pohonné hmoty za zimní a letní období.
Státní zástupkyně proto dovodila, že na tomto skutkovém podkladě včetně takto stanovené výše způsobeného škodlivého následku lze výrok o obviněného vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., podložený jeho podvodným záměrem již od počátku, považovat za správný, a navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 2 To 539/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení (konkrétně, že odvolací soud nepřipustil provedení dalších, jím navržených, důkazů, resp. že tyto důkazy opominul), nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku Ing. B. N., listinných důkazů – záznamů o provozu motorového vozidla, popř. výpovědi svědka Ing. J. Č., když v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že soudy věří pouze důkazům uplatněným obžalobou či zemědělským družstvem) a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, podle kterého jako řidič střediska Z. d. J. vykazoval v záznamech o provozu a výkonu mu přidělených speciálních nákladních automobilů vyšší údaje o množství ujetých kilometrů a spotřebě motorové nafty, než jaké odpovídaly skutečnosti, a motorovou naftu o objemu rovnajícímu se rozdílu mezi vykazovanou a skutečnou spotřebou pak z oněch vozidel odčerpal a způsobil tak jmenovanému družstvu škodu ve výši nejméně 305.700,- Kč). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (prohlašuje, že závěry znaleckého posudku Ing. B. N., o něž soudy také opírají svá skutková zjištění, jsou pochybné, dále argumentuje, že ze záznamů o provozu motorového vozidla, z výpovědi Ing. J. Č. a ze skutečnosti, že v případě jízd vykonaných pro tzv. externí odběratele byly tyto jízdy odběratelům fakturovány a jimi zaplaceny, vyplývá, že všechny vykázané jízdy skutečně vykonal, a de facto tvrdí, že se skutku, jímž byl uznán vinným, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud v daných souvislostech poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítá, že protiprávní jednání, které je mu soudy kladeno za vinu (pokud by se ho dopustil) by zakládalo skutkovou podstatu jiného trestného činu, než kterým byl uznán vinným, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní argumenty, ze kterých by existence takového rozporu mezi jednáním, tak jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, a jeho právním posouzením měla vyplývat (ostatně, neuvádí ani, kterou jinou skutkovou podstatu trestného činu by skutek, jímž byl uznán vinným, měl naplnit). Taková námitka pro svou neurčitost a neodůvodněnost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatňuje a ve skutečnosti uplatňuje pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozuje, že se trestného činu nedopustil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V předmětné trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku v podobě popsané v rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 7. 2007, sp. zn. 2 T 28/2007. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý