ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.319.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 319/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 9 To 244/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 95/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 3 T 95/2006, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 24. 1. 2006 kolem 14:45 hod. v P., v D. Ch., M., v bytě poškozeného M. H., kam se dostavil na návštěvu, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného tak, že ho odhodil na skříň až ten upadl na zem, kde do něho ještě opakovaně kopl, přičemž poškozený utrpěl zlomeninu hlavičky kosti vřetenní v oblasti levého lokte s posunem drobného kostního úlomku, tržnou ránu hlavy v oblasti temene vlevo délky cca 3-4 cm pronikající do podkoží a drobné povrchní pohmoždění hrudníku vlevo s pracovní neschopností po dobu cca 3 měsíců.“ Za tento trestný čin byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. H., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 9 To 244/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že důvod pro dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení rozhodných skutečností z provedeného dokazování, a dále, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Prohlásil, že rovněž v průběhu odvolacího řízení postupoval soud způsobem, který dává podklad pro závěr o zmatečném vedení řízení. Následně připomněl, že podle soudem opakovaného důkazu výslechem znalce z oboru zdravotnictví Doc. MUDr. P. K., CSc., nejzávažnější zranění poškozeného, tj. zlomenina hlavičky kosti vřetenní v oblasti levého loktu, odůvodňující kvalifikaci jeho (obviněného) jednání jako trestného činu ublížení na zdraví, mohlo být způsobeno způsobem, jak poškozený popsal, ovšem znalec současně opakovaně připustil, že toto zranění mohlo být způsobeno i jiným dějem, nežli kopnutím obviněného do poškozeného. Poté obviněný konstatoval, že nikde v řízení, a to ani v doplněném dokazování před odvolacím soudem, nebyl předložen důkaz o tom, že do poškozeného skutečně kopl, přičemž podotkl, že ani jen vysoký stupeň možnosti i pravděpodobnosti nezakládá možnost kvalifikace jeho skutku a viny. Toliko jestliže beze vší pochybnosti je možné usoudit, že se skutek stal a že jej spáchal obviněný, lze jej odsoudit. V opačném případě, v případě pochybnosti, je soud povinen vyhodnotit ve prospěch obviněného. Dále argumentoval, že odvolací soud sice zdůraznil, že se soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivým způsobem vypořádal s tím, proč v daném případě uvěřil výpovědi poškozeného, neuvedl ovšem, na základě jakých skutečností k tomuto přesvědčení dospěl. Zopakoval, že mechanismus způsobilý učinit u poškozeného shora popsané závažné zranění byl prokázán jako možnost, nicméně nebylo prokázáno, že poškozeného odhodil na skříň, ani že do něj kopl nebo dokonce kopal. Upozornil, že v obou případech znalec nemohl vyloučit, že ke zranění mohlo dojít jiným způsobem, například jiným naražením lokte do jiného tupého předmětu. Shledal také, že soud vyhodnotil jeho postavení jako postavení útočníka vzhledem k blíže neurčeným osobním výkazům a způsobu jeho chování. Žádné jeho (obviněného) osobní výkazy a způsoby chování však nebyly v řízení prokazovány. Naopak z výkazu poškozeného se podává, že tento je osobou, která měla co do činění s uváděním nepravdivých tvrzení v trestním řízení. Dodal ještě, že jeho obhajoba nebyla nijak, kromě výroku o tom, že jí soud nevěří, vyvrácena a že všechna skutková zjištění i výslechy znalce v oboru zdravotnictví nevyloučily možnost jiného mechanismu způsobení újmy zdraví poškozeného. Přitom vyjádřil přesvědčení, že podle zásady in dubio pro reo způsobilost nějakého tvrzeného mechanismu nezakládá jistotu nade vší pochybnost o tom, že se tak stalo, a že nelze nějakým kupčením s fakty něco vypustit a něco ponechat, pokud ve všech případech popsaného skutkového děje zejí pochybnosti, že je popsaný skutkový děj nejen možný, ale skutečný. Uzavřel, že odvolací soud též nedostatečně vyhodnotil hmotně právní podklad procesního postupu samotného poškozeného, který v průběhu odvolacího jednání využil svého práva odmítnout opakovaný výslech o podstatě a charakteru skutkového děje, i když jeho procesní úkon zpětvzetí obvinění obviněného je s ohledem na projednávanou kvalifikaci věci procesně skutečně irelevantní.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení o zamítnutí odvolání a vrátil věc odvolacímu Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 9 To 244/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují právě a výlučně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů (především znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce Doc. MUDr. P. K., CSc., týkajícího se poranění poškozeného, a výpovědi poškozeného M. H., přičemž také namítá, že soud vyhodnotil jeho postavení jako postavení útočníka vzhledem k blíže neurčeným osobním výkazům a způsobu jeho chování a naopak nevzal v úvahu, že poškozený je osobou, která již měla co do činění s nepravdivým uváděním tvrzení v trestním řízení, popř. že uvěřil výpovědi poškozeného, aniž by uvedl, na základě jakých skutečností k tomuto přesvědčení dospěl či nedostatečně vyhodnotil postup poškozeného v průběhu odvolacího řízení, kdy tento odmítl opakovaný výslech) a v souvislosti s tím také porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ a dále vadný skutkový závěr, že fyzicky napadl poškozeného tak, že ho odhodil na skříň až ten upadl na zem, kde do něho ještě opakovaně kopl, v důsledku čehož poškozený utrpěl mj. zlomeninu hlavičky kosti vřetenní v oblasti levého lokte s posunem drobného kostního úlomku, tržnou ránu hlavy v oblasti temene vlevo délky cca 3-4 cm pronikající do podkoží a drobné povrchní pohmoždění hrudníku vlevo s pracovní neschopností po dobu cca tří měsíců. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (prohlašuje, že nebylo prokázáno, že poškozeného skutečně odhodil na skříň, ani že do něj kopl nebo dokonce kopal, že tvrzený mechanismus, způsobilý učinit u poškozeného zlomeninu hlavičky kosti vřetenní v oblasti levého lokte, byl prokázán toliko jako možnost, přitom v této souvislosti zdůraznil, že znalec nemohl vyloučit, že ke zranění poškozeného mohlo dojít i jiným způsobem) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že se skutku, jak byl zjištěn soudy, nedopustil). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení rozhodných skutečností, a závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý