ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.331.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 331/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2008 o dovoláních, která podali obviněný M. P., a obviněný J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 9 To 467/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 12/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a J. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 4 T 12/2007, byl obviněný M. P. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. a obviněný J. Š. pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 5. 4. 2006 v Č. p. a.s. K. ohlásil obžalovaný M. P. jako pojištěný a dne 14. 4. 2006 tamtéž ohlásil obžalovaný J. Š. jako poškozený jako pojistnou událost ze smlouvy č. o sdruženém pojištění vozidel – pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla údajnou dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 30. 3. 2006 v 03:30 hodin na silnici č. mezi obcemi S. a B., okres K., tím, že obžalovaný M. P. jako řidič osobního automobilu zn. Opel Vectra, RZ: se nevěnoval plně řízení vozidla a při projíždění pravotočivé zatáčky vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím osobním automobilem zn. Renault Safrane, RZ:, poškozeného J. Š. a došlo k poškození vozidel a na základě zápisu o poškození vozidla sepsaného likvidátorem Č. p. a.s. měla být jako pojistné plnění J. Š. jako poškozenému vyplacena částka 54.300,- Kč, k čemuž však nedošlo, přičemž oba obvinění věděli, že v daném místě a čase k deklarované dopravní nehodě nedošlo, a obžalovaný Š. tak činil v úmyslu získat od pojišťovny majetkový prospěch.“
Za to byl obviněný M. P. odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a obviněný J. Š. rovněž podle §250a odst. 3 tr. zák k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl každému z obviněných výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Č. p., a.s. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. P. a J. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 9 To 467/2007, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze (a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 4 T 12/2007) podali obvinění M. P. a J. Š. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Odůvodnění:tohoto mimořádného opravného prostředku bylo u obou obviněných téměř identické. V dovolání shodně namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení skutku, kterážto nesprávnost spočívá v tom, že zmíněný soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale zaměnil skutek. V této souvislosti připomněli, že byli obžalováni pro tvrzení, že se stala dopravní nehoda, ke které nedošlo. Odvolací soud ovšem dovodil, že k nehodě došlo, ale přesto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, protože dospěl k závěru, že (obvinění) uvedli nepravdivé údaje o průběhu nehody a o poškození vozidla při nehodě. K tomu zdůraznili, že i když jednání, kterého se měli podle soudu druhé instance dopustit, tj. uvedení nepravdivých údajů o průběhu nehody a o poškození vozidla při nehodě, by také bylo trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., jedná se o jiný skutek, než pro jaký byli obviněni a obžalováni, neboť podle obžaloby se měli dopustit toho, že tvrdili, že se stala nehoda, která se nestala. Obviněný J. Š. k tomu ještě dodal, že při posuzování totožnosti skutku je nutno hledět na to, jaké konkrétní nepravdivé údaje měl uvádět.
Z těchto důvodů oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze i rozhodnutí Okresního soudu v Kladně a podle §265m tr. ř. rozhodl, že se obviněný M. P., resp. obviněný J. Š., zprošťuje viny podle §226 písm. a) tr. ř.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedeným dovoláním ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 9 To 467/2007, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud s ohledem na výše rozvedená teoretická východiska charakterizující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že uplatněné dovolací námitky obou obviněných nelze pod tento (ani jiný) důvod dovolání podřadit. Oba obvinění totiž odvolacímu soudu vytýkají, že v předmětné trestní věci nezachoval totožnost skutku (konkrétně uvádějí, že byli obviněni a obžalováni proto, že tvrdili, že se stala dopravní nehoda, ačkoliv k žádné nedošlo, že rovněž soud prvního stupně dospěl k závěru, že nehoda byla pouze předstíraná, ovšem odvolací soud, přestože rozhodnutí soudu první instance potvrdil, uzavřel, že k dopravní nehodě došlo, ale že obvinění uvedli nepravdivé údaje o jejím průběhu a o poškození vozidla). Takováto argumentace má ovšem procesní a nikoli hmotně právní charakter, neboť jejím prostřednictvím obvinění namítají porušení procesních ustanovení (zejména §2 odst. 8 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř.), nikoli rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ve smyslu nesprávného právního posouzení skutku, popř. jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Ostatně, o tom, že dovolání obou obviněných byla založena výlučně na procesní argumentaci svědčí i jejich závěrečný návrh, jímž se obvinění domáhali zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že „nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.“
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Deklarovaný dovolací důvod je však obviněnými spatřován v porušení procesní zásady – zásady obžalovací, resp. z ní vyplývajícího požadavku na zachování totožnosti skutku. Uplatněné dovolací námitky obviněných proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Nejvyšší soud pouze připomíná, že porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obvinění formálně ani věcně neuplatnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat následující skutečnosti.
V souladu s obžalovací zásadou zakotvenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.
Ačkoli je skutek základem celého trestního řízení, předmětem trestního stíhání obviněného a předmětem procesu dokazování, trestní řád blíže tento pojem nedefinuje. Vymezení pojmu “skutek“ ponechává na teorii trestního práva hmotného a procesního a na soudní praxi. Nelze proto dát obecnou platnou směrnici, co tvoří skutek v určité posuzované trestní věci a kdy je totožnost skutku zachována, když tuto otázku je nutno zkoumat vždy podle individuálních okolností každého konkrétního případu. Soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem, tímto jednáním způsobeným, který je relevantní z hlediska trestního práva. Skutkem je souhrn popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení.
Pro posouzení toho, zda se jedná o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována také při částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z různých hledisek např. času, místa spáchání činu, formy zavinění, motivace, ale i v rozsahu následku, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 65/2007-I.).
Obvinění odvolacímu soudu vytýkají porušení zásady totožnosti skutku tím, že ačkoli byli obviněni a obžalováni proto, že tvrdili, že se stala dopravní nehoda, přestože k žádné nedošlo, a rovněž soud prvního stupně dospěl k závěru, že nehoda byla pouze předstíraná, odvolací soud, i když rozhodnutí soudu první instance potvrdil, uzavřel, že k dopravní nehodě došlo, ale že obvinění uvedli nepravdivé údaje o jejím průběhu a o poškození vozidla.
S ohledem na výše uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud shledal, že i v případě, že by došlo z pohledu skutkových závěrů obžaloby a soudu prvního stupně k odlišným skutkovým zjištěním odvolacího soudu ve směru namítaném obviněnými, byla by v posuzované trestní věci totožnost skutku udržována právě částečnou shodou v jednání obviněných i v jeho následku, a to v jejich podstatných okolnostech. Je totiž zřejmé, že shora tvrzené rozdílné skutkové závěry odvolacího soudu by nezměnily podstatu podvodného jednání obviněných (při uplatnění nároku na pojistné plnění uvedli nepravdivé údaje o dopravní nehodě, ke které mělo dojít dne 30. 3. 2006 v 03:30 hodin na silnici č. mezi obcemi S. a B.), ani následku, k němuž jednání obviněných směřovalo (způsobení majetkové škody příslušné pojišťovně). Zásada totožnosti skutku, jak je zakotvena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., by tedy v předmětné věci i při stavu, jímž argumentují obvinění, dodržena byla, a z tohoto hlediska by proto nebylo možno odvolacímu soudu nic vytýkat.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných M. P. a J. Š. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý