ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.394.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 394/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2008 o dovolání, které podal obviněný V. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 5 To 306/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 92/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 2 T 92/2006, byl obviněný V. J. uznán vinným (v bodech 1. a 2.) trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a (v bodě 3.) trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž tento obviněný „1. od přesně nezjištěné doby až do 05.45 hod. dne 12. 2. 2006 ulicemi města B. až na ulici O., kde při jízdě ve směru od ulice P. k ulici Z. nepřizpůsobil rychlost stavu vozovky a způsobil dopravní nehodu, řídil osobní motorové vozidlo tovární zn. Ford Sierra,
2. od přesně nezjištěné doby až do 06.20 hod. dne 25. 02. 2006 ulicemi města B. až na ul. O., kde při jízdě ve směru od nám. k ul. Č. usnul, vyjel do protisměru a způsobil tak dopravní nehodu, řídil vozidlo tovární zn. Škoda 120,
a tohoto se dopustil, přestože věděl, že rozhodnutím o přestupku, vydaným Odborem dopravy Magistrátu města Brna dne 11. 1. 2006 pod sp. zn., které nabylo právní moci dne 29. 1. 2006, mu byl uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18-ti měsíců od právní moci rozhodnutí,
3. dne 18. 3. 2006 kolem 23.55 hod. v B. na ul. K. u budovy obchodního střediska M. – bývalého A., napadl F. K. tak, že ho udeřil rukou do obličeje tak silně, že F. K. při pádu naznak narazil temenem na hranu zdi u okraje dveří, a hned nato udeřil rukou do obličeje M. H., která rovněž upadla a utrpěla tak drobné poranění v obličeji a na koleni, F. K. v důsledku nárazu záhlavím na hranu zdi utrpěl zlomeniny klenby a spodiny lební s krvácením pod tvrdou plenu i pod měkké pleny mozkové a zhmoždění a otok mozku, přičemž dne 20. 3. 2006 těmto zraněním podlehl“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 5 To 306/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (a rozsudku Městského soudu v Brně) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně věc nesprávně právně posoudily a pokud jde o skutek popsaný v bodě 3. výroku o vině v témže rozsudku, dospěly na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním, nepřihlédly k některým skutečnostem, které vyšly najevo, a na základě toho pak věc nesprávně posoudily po právní stránce.
Následně uvedl, že soud prvního stupně ohledně skutků pod body 1. a 2. neuvěřil jeho tvrzení, že proti předmětnému rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy ze dne 11. 1. 2006 podal odvolání, přestože tato skutečnost byla prokázána svědeckou výpovědí O. Z. Svůj závěr soud odůvodnil pouze obecně tím, že takovou obhajobu považuje za účelovou. Obviněný zdůraznil, že se skutečně domníval, že běží řádné odvolací řízení a předmětné rozhodnutí o přestupku nenabylo právní moci. Proto podle jeho názoru v dané věci nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť z jeho strany chyběl úmysl tento čin spáchat a úmyslné jednání nebylo v řízení prokázáno. Přitom upozornil, že právní moc byla na předmětném rozhodnutí vyznačena dne 2. 2. 2006, přičemž ke skutkům popsaným ve výroku rozsudku došlo v témže měsíci, takže s ohledem na krátký časový odstup je pochopitelné, že se mohl důvodně domnívat, že odvolání se nachází u správního orgánu; o tom, že nebylo vůbec správnímu orgánu doručeno, se dozvěděl až v souvislosti s řešením označených skutků. Dodal ještě, že neměl odvolání odesílat pouze obyčejnou poštou a dodnes mu není známo, jak se odvolání mohlo ztratit, avšak toto nic nemění na jeho tehdejším vnitřním přesvědčení, že výše uvedené rozhodnutí o přestupku nenabylo právní moci, a že tedy nejedná v rozporu s pravomocně uloženým zákazem činnosti. Uzavřel, že jeho obhajoba není účelová, jeho tvrzení bylo prokázáno svědeckou výpovědí, a vzhledem k absenci subjektivní stránky trestného činu jej nelze uznat vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
V další části dovolání připomněl skutek popsaný pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a poznamenal, že soudy obou stupňů dospěly bez jakýchkoli pochybností k závěru, že k tomuto skutku došlo přesně tak, jak je uveden v pravomocném rozsudku, ačkoli provedené dokazování vyvolává řadu pochybností, zda se tento skutek skutečně takto stal, tj. zda poškozeného skutečně udeřil on nebo někdo jiný a zda škoda na zdraví s následkem smrti nastala v příčinné souvislosti s úderem do obličeje poškozeného. Podle jeho slov je v dané situaci handicapován tím, že si skutek přesně nepamatuje v důsledku své opilosti. V této souvislosti podotkl, že pod vlivem alkoholu byly také všechny ostatní osoby, které se nacházely poblíž místa činu, a to jak svědci M. H. a A. H., tak poškozený F. K. Vyjádřil přesvědčení, že chybí jednoznačný důkaz o tom, že poškozeného udeřil právě on. Argumentoval, že svědkyně H., která se u místa incidentu nacházela nejblíže (kromě poškozeného a obviněného) výslovně u hlavního líčení konaného dne 20. 11. 2006 před soudem prvního stupně uvedla, že přímo neviděla, že by obžalovaný jejího otce udeřil. Navíc pak vypověděla, že se zúčastnění vzájemně „požďuchovali, postrkovali se“. Svědek H. podle své výpovědi událost neviděl. Přitom z výpovědí obou těchto svědků rovněž vyplývá, že ve výklenku, kde ležel poškozený, bylo pološero a místo, odkud přicházeli dva muži (svědci R. a J.), bylo osvětleno. Jednoznačný důkaz o tom, že by poškozeného udeřil právě on (obviněný) není zřejmý ani z výpovědi svědků R. a J. Oba svědci potvrdili, že se mezi skupinkou jimi pozorovaných osob jednalo o vzájemné napadání, svědek R. ránu neviděl, svědek J. v přípravném řízení tvrdil, že ránu, kterou měl uštědřit obviněný poškozenému, viděl asi ze vzdálenosti 100 metrů, vypověděl však také, že jeho „první dojem byl, že ti tři napadli tohoto jednoho“. Při výpovědi u hlavního líčení dne 26. 3. 2007 již toto tak přesvědčivě netvrdil. Obviněný poté vyjádřil pochybnosti, zda tento svědek mohl skutečně událost tak podrobně pozorovat ze vzdálenosti 100 metrů v noci, kdy přicházel z osvětleného místa a ke konfliktu došlo v místě, kde bylo pološero. Též upozornil, že tento svědek připustil, že setrval po incidentu na místě několik minut a komunikoval s dcerou poškozeného, paní H., proto je tedy možné, že si skutkový děj doplnil podle její verze, kterou mu bezprostředně po incidentu sdělila. To že on (obviněný) někoho žádal, aby pomlčel o jeho pobytu mimo restauraci T. (výpověď svědkyně E. F.), o ničem nesvědčí, resp. nelze z tohoto přímo ani nepřímo dovodit jeho vinu na škodlivém následku, ke kterému u poškozeného došlo. Dodal ještě, že další pochybnosti o jeho vině plynou ze závěrů znaleckého posudku z oboru soudního lékařství ze dne 4. 4. 2006, a to „Při soudní pitvě a při doplňujícím histologickém vyšetření byly zjištěny i změny chorobné, zejména těžké, pokročilé ztukovatění jater, ztukovatění slinivky břišní, povšechné kornatění tepen, paralytický ileus (ochrnutí tlustého střeva) a rozvíjející se hnisavý zánět plic… ze zdravotnické dokumentace F. K. vyplývá, že se léčil na průduškové astma a cukrovku (diabetes mellitus). Tyto chorobné změny a komplikace zhoršovaly zdravotní stav jmenovaného a mohly se i určitou měrou spolupodílet na úmrtí… Na obličeji zemřelého F. K. nebylo zjištěno zranění prokazatelně odpovídající úderu druhé osoby… Závěrem lze uvést, že ke smrtelnému zranění F. K. došlo v důsledku pádu na záhlaví, přičemž ze soudně lékařského hlediska nelze jednoznačně rozlišit, zda byl tento pád způsoben úderem ze strany druhé osoby nebo k němu došlo samovolně.“ K tomu obviněný poznamenal, že poslední z uvedených závěrů pak při výslechu znalkyně MUDr. A. P. jednoznačně potvrdila, když uvedla, že následek (ke kterému došlo u poškozeného) mohl způsobit volný pád. Obviněný namítl, že k tomuto soud prvního stupně při rozhodování vůbec nepřihlédl, ačkoliv právě ve spojení s výpověďmi svědků, zejména s tvrzením, že docházelo ke vzájemnému napadání, vzniká pochybnost, jestli vůbec poškozeného udeřil on (obviněný) a pokud ano, zda poškozený upadl v důsledku úderu nebo samovolně, tj. vzniká pochybnost o existenci příčinné souvislosti mezi úderem a pádem, kdy teoreticky mohlo dojít i k úderu bez pádu a následnému samovolnému pádu poškozeného. Konstatoval, že tyto pochybnosti neumožňují jednoznačně dospět k závěru o jeho vině, neboť soud prvního stupně měl postupovat podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Prohlásil, že tyto argumenty uváděl již v rámci odvolacího řízení, nicméně odvolací soud se s nimi nevypořádal, resp. se s nimi vypořádal tak, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, což z výše uvedených důvodů nemůže akceptovat.
Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále je „Nejvyšší soud“) zrušil rozhodnutí napadená tímto dovoláním a rozhodl podle §265m tr. ř. rozsudkem tak, že ho v celém rozsahu obžaloby zprostí podle §226 písm. a), c) tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil před rozhodnutím o dovolání podle §265o tr. ř. výkon rozhodnutí napadených dovoláním.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 5 To 306/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí O. Z., M. H., A. H., T. R., I. J., E. F. a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalkyně MUDr. A. P.), v souvislosti s tím také porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, podle kterého řídil motorové vozidlo, ačkoli věděl, že mu byl pravomocným rozhodnutím o přestupku uložen v té době nevykonaný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a dále skutkový závěr, že napadl F. K. a udeřil ho rukou do obličeje tak silně, že tento při pádu naznak narazil temenem na hranu zdi u okraje dveří, v důsledku toho utrpěl zlomeniny klenby a spodiny lební s krvácením pod tvrdou plenu i pod měkké pleny mozkové a zhmoždění a otok mozku a následně těmto zraněním podlehl). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (konkrétně uvádí, že jeho tvrzení, že proti předmětnému rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy o přestupku podával odvolání, bylo prokázáno svědeckou výpovědí O. Z., že chybí jednoznačný důkaz o tom, že poškozeného F. K. udeřil právě on a že existuje zásadní pochybnost v tom smyslu, zda poškozený upadl v důsledku úderu či samovolně) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že o právní moci předmětného rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy o přestupku, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, nevěděl, neboť se domníval, že běží řádné odvolací řízení, a de facto též, že poškozeného vůbec neudeřil, resp., že tento neupadl v důsledku úderu, ale samovolně, a že škoda na zdraví poškozeného s následkem smrti nebyla zapříčiněna úderem do obličeje poškozeného). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastních verzí skutkového stavu věci – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků a prohlašuje, že pokud jde o skutek popsaný pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a stran skutku uvedeného pod bodem 3. výroku o vině v témže rozsudku vyjadřuje přesvědčení o absenci objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, nesprávné aplikace zásady „in dubio pro reo“ a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon dovoláním napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý