ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.406.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 406/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. března 2008 o dovolání obviněného A. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007, č. j. 5 To 98/2007-215, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 6/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007, č. j. 5 To 98/2007-215, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2007, č. j. 48 T 6/2007-129. Tímto rozsudkem byl obviněný A. M. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. Za tento trestný čin mu byl uložen podle §140 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy dovodily jeho úmysl spáchat trestnou činnost. Poukazuje na to, že ve výpovědích svědků se vyskytuje řada rozporů. Podle jeho názoru nikdo ze slyšených svědků nevypovídal pravdu a přesně neobjasnil, za jakých okolností se objevila existence peněz. Popírá, že by chtěl penězi jakýmkoliv způsobem platit, směnit je, zastavit nebo s nimi jinak nakládat. Zůstává podle obviněného otázkou, zda dětské peníze, které se používaly k výuce ve škole, lze vůbec označit za padělané nebo pozměněné. Dodal, že o neplatnosti těchto peněz neměl povědomost. V závěru dovolání obviněný uvedl, že důkazní situace v jeho trestní věci v žádném případě neumožňovala právní posouzení jeho jednání jako trestného činu podle §140 odst. 2 tr. zák. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Konstatovala, že obviněný v dovolání nenamítl nic v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění neodpovídala zákonným znakům trestného činu, jímž byl uznán vinným a založil své námitky jen na polemice s tím, jak byly hodnoceny ve věci provedené důkazy, přičemž poukázal na to, že nesouhlasí s tím, že jako padělek byly posouzeny dětské peníze. Jeho námitky jsou obsahově shodné s těmi, které uplatnil již v rámci řízení o řádném opravném prostředku a podle názoru státní zástupkyně podstatou námitek obviněného jsou výhrady především skutkové povahy, neboť směřují především do způsobu, jakým byly hodnoceny ve věci provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, se kterými se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací. Je tedy evidentní, že obviněným vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. Mezi skutkovými zjištěními, které soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy svá skutková zjištění opřely o konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a na základě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou v tomto směru zcela přesvědčivá. Pokud jde o kvalitu padělků, soudy zcela důvodně poukázaly na zprávu Č. n. b., z níž vyplynulo, že zadržené padělky odpovídají emisi z let 1934 - 1939, která byla stažena z oběhu dne 28. 5.1962 , přičemž Č. n. b. je vyhodnotila stupněm 3, tedy jako zdařilé. Z uvedeného podle státní zástupkyně jednoznačně vyplývá, že šlo o padělky, a nikoliv o dětské peníze, které pouze vzdáleně mohou připomínat bankovku, neboť dětské peníze, jak je známo, se liší výrazně velikostí, barevným provedením i vyznačením nominální hodnoty, jsou značně zjednodušené právě proto, aby ani při hře nemohlo dojít k záměně. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podkladem pro výrok o vině trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 6. 2. 2007 v době kolem 18.00 hod., poté co si na dosud neznámém místě v přesně nezjištěné době opatřil od dosud neustanovené osoby 22 ks bankovek anglických liber v nominální hodnotě 1 GBP shodného sériového čísla a přesto, že věděl, že tyto bankovky jsou padělané, navštívil v Č. T. na ul. N. b. P., kde požadoval po obsluze baru I. K. výměnu výše uvedených 22 ks bankovek anglických liber za české peníze, a když výměnu servírka odmítla, bankovky jí dal do zástavy včetně své tašky, na základě čehož I. K. obžalovanému A. M. půjčila postupně částku v celkové výši 1.500,- Kč a vzhledem k tomu, že i tuto částku v průběhu hry na automatu prohrál, požadoval za zastavené bankovky GBP zapůjčení další finanční částky a když tuto nedostal, pokusil se z provozovny s taškou s librami utéci, což mu bylo znemožněno personálem provozovny.“
Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněného, není tento spokojen s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaké závěry z provedeného dokazování soudy dovodily. Zpochybňuje okolnosti, za nichž se peníze objevily. Výpovědi slyšených svědků označuje v tomto směru za nepravdivé. Je zjevné, že v dovolání se zabývá jednotlivými důkazy, které vyhodnocuje, aby v závěru mohl konstatovat, že průběh skutkového děje je jiný, než je vyjádřen ve výroku o vině. Uvedené námitky svědčí o tom, že obviněný brojí toliko proti skutkovému zjištění. Jestliže obviněný popírá, že neměl v úmyslu s penězi jakýmkoliv způsobem disponovat, nelze této argumentaci obviněného přisvědčit, neboť z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že „po obsluze baru I. K. požadoval výměnu 22 ks anglických liber za české peníze“. K tomuto závěru soudy nižších stupňů dospěly na základě provedených důkazů, které pečlivě hodnotily. V podrobnostech lze odkázat na str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 6 – 8 usnesení odvolacího soudu. Pokud jde o námitku obviněného, že dětské peníze nelze považovat za padělané či pozměněné peníze, je třeba zmínit zejména zprávy Č. n. b., podle kterých padělky byly podle své kvality ohodnoceny stupněm 3, tedy jako zdařilé. Bezesporu takovéto bankovky nelze označit za dětské peníze. Je zřejmé, že za „dětské peníze“ předmětné padělky označuje výhradně obviněný. Není rovněž pochyb o tom, že obviněný věděl, že jde o padělky pravých bankovek (ostatně tuto skutečnost sám doznává), a jak z provedeného dokazování vyplynulo, tyto peníze chtěl - výměnou za české peníze - uvést do oběhu. K tomu je třeba uvést, že udá-li pachatel padělané peníze jako pravé ve smyslu §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., je z hlediska trestní odpovědnosti nerozhodné, za jakým účelem byly zhotoveny (legálně jako napodobeniny např. pro film, divadlo, či neoprávněně k tomu, aby byly udány jako pravé peníze) – srov. č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr. Zůstává rovněž lhostejno, že obviněný neměl povědomost o neplatnosti těchto peněz. V posuzované věci je podstatné, že primárně se jednalo o padělky, a nikoliv o bankovky pravé (byť již neplatné, jak bylo zjištěno), přičemž právní kvalifikaci skutku jako trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. Nejvyšší soud nemá, co vytknout. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž zpochybňuje především věrohodnost výpovědí svědků, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného A. M. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann