ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.408.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 408/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2008 o dovolání, které podala v neprospěch obviněných S. K., a J. M., nejvyšší státní zástupkyně, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 12 To 351/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 3/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání podané v neprospěch obviněné S. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání podané v neprospěch obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 2 T 3/2006, byla obviněná S. K. uznána vinnou trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v přesně nezjištěné době od měsíce června 2003 do dne 20. ledna 2005, kdy Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. nařídil předběžné opatření, kterým obžalované uložil předat nezl. děti S. a V. Š., oba narozené dne 22. 7. 1997, do péče otce V. Š., jako matka jim neposkytovala stabilní rodinné a výchovné prostředí s dostatkem citových projevů, opakovaně nezajišťovala pravidelnou školní docházku dětí do školy, nechávala je bezdůvodně doma, nezajišťovala jejich řádnou přípravu na vyučování, když úkoly měly nedbale vypracované a špinavé, nezl. V. v několika případech psal úkoly v pohostinství, kam pravidelně s matkou a jejím druhem a sestrou S. docházel, nezajistila dostatečné sociální a hygienické podmínky, neboť jim umožnila koupel 1x za 14 dní, v důsledku čehož obě děti docházely do školy ve špinavém oblečení a zapáchaly, nečistily si zuby, neboť neměly k dispozici zubní kartáček a pastu, neposkytla jim řádné a čisté bydlení, neboť všichni společně žili ve stísněném prostředí dvou neudržovaných místností, z nichž jedna byla nefunkční kuchyň, děti zde neměly prostor na hraní a v určitém období spaly společně s matkou a jejím druhem na jedné posteli“.
Za tyto trestné činy byla obviněná S. K. odsouzena podle §213 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Současně byl tímto rozsudkem obviněný J. M. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 1. 2006, č. j. 2 ZT 247/2005-43, pro skutek, jehož se měl dopustit tak, že „v přesně nezjištěné době od měsíce června 2003 do 20. 1. 2005, kdy bylo vydáno předběžné opatření Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn., v místě bydliště S., R., později S., D., neposkytoval stabilní rodinné a výchovné prostředí s dostatkem citových projevů nezl. dětem své družky S. K., S. a V. Š., žijícím s ním ve společné domácnosti, když opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestal nezl. děti tím, že je za banální prohřešky bil koženým opaskem s kovovou přezkou přes zadek a nohy, čímž oběma dětem způsobil hematomy, nezl. V. nutil v době nemoci uklízet sníh před domem, což obě děti vnímaly jako zlé nakládání a těžké příkoří“, kvalifikovaný jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obou obviněných státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 12 To 351/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., neboť podle jejího přesvědčení byl v řízení předcházejícím vydání usnesení soudu druhého stupně dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve připomněla, že obžaloba státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou vinila obviněnou S. K. ze spáchání dvou skutků. První z nich byl právně kvalifikován jako týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., druhý jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Obviněný J. M. byl obžalován ze spáchání jednoho skutku, který byl právně posouzen jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně ohledně skutku obžalobou právně kvalifikovaného jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., z jehož spáchání byla obviněna S. K., nerozhodl samostatným zprošťujícím výrokem, jako v případě obviněného J. M., nýbrž pouze skutek vypustil a právní kvalifikaci pominul, neboť dospěl k právnímu závěru, že jednak nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu a jednak se fakticky jedná o jednočinný souběh s trestnými činy, jimiž byla obviněná uznána vinnou, tedy trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Odvolací soud přijal argumentaci okresního soudu a rozvedl ji v tom smyslu, že sice vůči nezletilým dětem zjištěné výchovné postupy a jejich trestání nebyly vždy optimální a adekvátní, ale cíleně nesměřovaly k působení fyzických a psychických útrap nezletilým dětem, ke snižování jejich sebevědomí a nebyly motivovány snahou trýznit je a ponižovat, přičemž zřejmě souvisely i s jednodušší osobnostní strukturou u obou obviněných a nepříznivými podmínkami, ve kterých žili.
V návaznosti na to nejvyšší státní zástupkyně namítla, že s prezentovaným názorem soudů obou stupňů v této trestní věci není možné souhlasit, neboť není pravda, že by obvinění svým jednáním nenaplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., protože neabsentovala subjektivní stránka jejich jednání potřebná pro vyvození trestní odpovědnosti. Akcentovala přitom, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, že soudy dospěly v souladu s tvrzením obžaloby ke skutkovým zjištěním nejen o fyzickém trestání nezletilých dětí Š. jejich matkou a jejím druhem po žalované období, ale i o ostatních formách nepřiměřeného výchovného působení, tedy naprosto lhostejného zanedbávání zajišťování jejich základních životních potřeb nezbytných pro zdravý vývoj jejich osobnosti. Ze způsobu a okolností jejich spáchání však oba soudy nedovodily přímý úmysl obviněných nezletilé děti týrat, jako nutný předpoklad k tomu, aby pro takové jednání mohli být uznáni vinnými.
Poté, co vyložila skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že došlo naplnění znaku týrání. Prohlásila, že takovýmto týráním bylo nikoli ojedinělé, ale naopak delší dobu trvající nepřiměřené fyzické trestání obou dětí, především však nezletilého V. oběma obviněnými, avšak také nepřípustné zanedbávání jakéhokoli výchovného působení a zajišťování základních životních potřeb obou dětí, tedy i v omisivních formách jednání vedoucí ve svých důsledcích k narušování jejich fyzického a psychického vývoje od útlého věku na základě všech útrap a strádání, kterým byli tyto nezletilé děti ze strany obou obviněných vystaveny. Seznala, že děti nedostávaly řádně najíst, matka jim nepřipravovala pravidelně stravu a ani nezajistila jejich náhradní stravování, pokud sama nemohla jídlo dětem obstarat. Nebylo pak dbáno ani o jejich hygienu, ani o pěstování základních hygienických návyků. Nejen v důsledku zanedbané hygieny, ale i v důsledku zanedbání čistoty prádla děti zapáchaly a tak se samozřejmě vyřadily z dětského kolektivu vrstevníků, neboť v současných sociálně kulturních podmínkách, je běžně každému dostupná hygiena i možnost zajištění čistého oblečení. V důsledku nedostatečné péče děti zanedbávaly i školní přípravu a nebylo jim poskytnuto žádné zázemí a klid pro jejich domácí učení. V neposlední řadě obviněná S. K. a její druh J. M. pravidelně ve večerních hodinách pobývali v restauračním zařízení, kde především obviněný J. M. konzumoval alkoholické nápoje, přitom vodili s sebou do tohoto nevhodného prostředí pravidelně i děti, a dokonce docházelo k situacím, kdy si v tomto prostředí psaly domácí úkoly. Denní režim rovněž nebyl přizpůsoben potřebám a zájmům nezletilých dětí, neboť jak již bylo uvedeno, jednak neměly vytvořeny podmínky pro školní přípravu, ale ani podmínky pro odpočinek, neboť chodívaly spát, případně si psaly úkoly, až poté, co se s rodiči vracely z restauračního zařízení.
Nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že takové chování v péči o děti se zcela zřejmě vymyká standardu a zanechává na dětech výrazné stopy jak v oblasti citové, tak v oblasti sociálního začlenění. K uvedenému nedostatku péče nadto v posuzované trestní věci byly ještě děti, především však nezletilý V., nepřiměřeně fyzicky trestány, a to nikoliv bitím rukou, ale různými předměty, takže zásadní výchovnou metodou v uvedeném rodinném prostředí byl strach. Uvedené podle mínění nejvyšší státní zástupkyně jednoznačně vyplývá ze znaleckých zkoumání, kdy bylo konstatováno, že pokud by nezletilá S. nebyla od matky odebrána, tak by se u ní samotné zjištěné opoždění vývoje a psychická a emoční labilita, včetně neurotických příznaků, prohloubily a vedly by do poruch chování s vývojem osobnosti disharmonické s amorálním chováním, nekvalitní péčí o své budoucí vlastní děti a narušenými interpersonálními vztahy v dospělosti. U nezletilého V. pak byly v důsledku jednání obou obviněných shledány následky hlubšího a trvalejšího rázu, a to zejména v důsledku fyzického trestání, kterého se bál, protože pro něj bylo velmi bolestivé. O tom, že obě děti byly vystaveny nepřiměřeným výchovným zásahům svědčily i jejich neverbální projevy při výsleších, kdy se chovaly vystrašeně a vyhýbavě. Dokladem o zátěžovém prostředí, v němž děti vyrůstaly, byl také samotný útěk nezletilého V. ve večerních hodinách z domu za biologickým otcem, přičemž dítě muselo překonat chůzí vzdálenost 2,5 km po poměrně frekventované silnici. Podle znalce potřeboval utéct z prostředí, které mu bylo nepříjemné, cítil se v něm špatně a ohrožen, a proto hledal pomoc. Dále zdůraznila, že chování obviněných nebylo ojedinělé, ale dlouhotrvající. Obviněná S. K. se trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dopouštěla především jednáním omisivního charakteru, tedy zanedbáváním povinné péče o děti, které dospělo až do stádia týrání. Obviněný J. M. pak zákonné znaky skutkové podstaty téhož trestného činu naplnil zejména aktivním jednáním, kdy jako druh matky konkludentně pověřený výchovou obou dětí tyto s matkou bral do restauračních zařízení a neadekvátně na ně působil bitím. Jednání obou obviněných jsou nepochybně protiprávní a jsou takového charakteru a intenzity, že odůvodňují použití zmíněné právní kvalifikace.
K tomu nejvyšší státní zástupkyně dodala, že obviněné v žádném případě nemůže zbavovat trestní odpovědnosti skutečnost, že žili v nepříznivých životních podmínkách, neboť tyto podmínky si sami vytvořili, když namísto zajišťování potřeb nezletilých dětí prokazatelně upřednostňovali konzumní způsob života spojený s v podstatě každodenními návštěvami restauračních zařízení, do kterých vodili i nezletilé děti a setrvávali tam s nimi do pozdních hodin. Rovněž obviněné nemohou zbavovat trestní odpovědnosti ani jejich osobnostní charakteristiky, tedy že fyzické trestání a ostatní nevhodné výchovné zásahy vůči poškozeným nemuseli na základě vlastních životních zkušeností považovat za týrání ve smyslu §215 tr. zák.
Připomněla též, že k naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu postačuje jen nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., který lze v jednání obou obviněných minimálně spatřovat s ohledem na prokazatelně zjištěný výchovný přístup obou obviněných, kdy používali mimo jiné i nevybíravé fyzické bití obou dětí nejrůznějšími předměty v logické snaze sjednat si tímto neadekvátním způsobem jejich respekt a poslušnost. S ohledem na ustálenou soudní praxi je přitom rozhodné i vnímání jednání pachatele poškozeným dítětem, přičemž s ohledem na zjištěný případ útěku nezletilého V. z domu za otcem lze ve věci dovozovat, že jednání obou obviněných bylo nezletilými vnímáno i přes jejich nízký věk, intelektovou opožděnost a minimální životní zkušenosti, jako zlé nakládání působící příkoří, a to nejen po stránce fyzické, ale i psychické s poukazem na u obou nezletilých dětí zjištěný zvýšený strach a úzkost.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 12 To 351/2007, rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 2 T 3/2006, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřili obvinění S. K. a J. M.
Obviněná S. K. podotkla, že obsahem dovolání nejvyšší státní zástupkyně je právní názor uváděný v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, rozvinutý co do hodnocení skutkových detailů a právního posouzení téměř do krajnosti. Prohlásila, že své stanovisko k výsledkům dokazování podrobně vyjádřila prostřednictvím svého obhájce v závěrečném návrhu při hlavním líčení a v této souvislosti poznamenala, že zvukový záznam je mnohem obsažnější než jeho přepis. Podle ní soud hodnotil správně míru jejího zavinění, příčiny i následky jejího jednání, a to zejména s přihlédnutím k závěru znalců, vyřčeným při výslechu v hlavním líčení, které se týkaly její osoby. Jmenovitě znalkyně Mgr. L. Č. uvedla, že lze jen stěží u obviněné dovodit úmysl směřující ke způsobení újmy dětem, sama jim nikdy neublížila fyzickým násilím a prokázán byl toliko jeden případ potrestání vařečkou a jedno potrestání plácačkou na mouchy. Ani učitelka dětí žádné zranění ani zanedbání hygieny nezjistila a děti samy neuvedly v celém řízení nic, co by samy považovaly za těžké příkoří. Podle znalkyně je osobnost obviněné nezměnitelná a chybí, popř. je velmi omezená složka vůle v jejím jednání. Z obrazového záznamu dětí jsou zřejmé kapciózní a sugestivní otázky, které nezl. V. kladl znalec K., přesto tento výslech považuje obžaloba za stěžejní, aniž by přihlížela k výsledkům dokazování v hlavním líčení. Obviněná také připomněla zásadní odlišnosti ve výpovědi sociálních pracovníků B. a Š. v popisu toho, co je považováno za nepořádek v domácnosti a obydlí, kdy posledně jmenovaný svědek bydliště dětí navštěvoval jako sociální pracovník a neshledal důvody k zásahu. Dále argumentovala, že při hodnocení věci je třeba vzít také v úvahu, že neuměla poskytnout jiné prostředí a zázemí než to, které bylo determinováno jejími materiálními možnostmi a strukturou osobnosti. Jen stěží jí lze klást vinu za nedostatek materiálních prostředků a bytové podmínky v horské chalupě. Pro taková obydlí jsou charakteristické určité podmínky, světelné, prostorové, hygienické a absenci komfortu obydlí modernějšího typu jí nelze klást k tíži, když jiné podmínky neměla. Přitom dodala, že ona sama byla v dětství postižena obdobným jednáním otce. K materiálním možnostem zabezpečení dětí pak zmínila, že jejich otec na ně v době, kdy je měla v péči, neplatil výživné a soud, místo, aby přenesl vyživovací povinnost v souladu se zákonem na jejich prarodiče ze strany neplatícího otce, rozhodl o zrušení vyživovací povinnosti otce, čímž determinoval situaci v její domácnosti. Závěrem připustila, že si je vědoma míry své viny a konstatovala, že nebyla dosud soudně trestána a od doby zahájení trestního řízení žije řádným životem a nedopouští se žádné trestné činnosti. Právní kvalifikaci považuje za odpovídají výsledkům dokazování, s trestem se již ztotožnila a má za to, že je zřejmé, že na ni má dostačující výchovný účinek jak ve výměře, tak ve stávající podmíněné formě.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. podané dovolání zamítl a současně vyjádřila souhlas s projednání dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný J. M. ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně poznamenal následující. V prvé řadě vyjádřil souhlas s rozhodnutím soudu druhého stupně, neboť má za to, že na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že by se dopustil jednání, které je mu podle obžaloby kladeno za vinu. Konkrétně nelze dovodit jednání, které by bylo možno označit za zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a také určitou trvalostí, které postižená osoba pociťuje jako těžké příkoří. Na základě provedeného dokazování nelze též uzavřít, že by jeho výchovné postupy směřovaly k působení fyzických a psychických útrap dětem, ke snižování jejich sebevědomí a že by byly motivovány snahou děti trýznit a ponižovat. Podle něho svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby ve smyslu §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. V průběhu důkazního řízení nebylo žádným důkazem prokázáno, že by se dopouštěl opakovaného nepřiměřeného fyzického trestání dětí či zlého nakládání s nezl. V. v době jeho nemoci. Naopak bylo prokázáno, a to především z výpovědi otce dětí, že se s dětmi učil, taktéž vařil, když matka dětí byla pryč, celou domácnost živil, neboť jediný pracoval. Otec nezl. dětí výživné na děti neposkytoval a jejich matka nepracovala. Také z výpovědi svědkyně J. H., učitelky, která obě děti učila od první do třetí třídy v období roku 2003 – 2005, vyplývá, že děti nechodily do školy vyloženě ve špinavých věcech a na jejich těle si žádných modřin s výjimkou jednoho zranění způsobeného zbraní s kuličkami, nevšimla. Ze zprávy dětské lékařky MUDr. V. se pak podává, že děti nebyly nikdy ošetřeny se zraněním, na základě kterého by se domnívala, že by bylo způsobeno nějakým fyzickým trestem. Přitom ani svědek V. M. neviděl, že by děti dostaly nějakým páskem a podle výpovědi svědka M. Š., sociálního pracovníka orgánu péče o dítě, bylo zjištěno, že během jeho návštěv rodiny děti nejevily jakékoliv známky fyzického trestání, neviděl na nich žádné modřiny, žádné poškození, nejevily také známky nějaké kožní choroby, která by vyplývala ze špíny, či známky podvyživení, resp. nedostatku stravy.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné ve smyslu §265j tr. ř. zamítl. Vyjádřil přitom ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 12 To 351/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku ve smyslu ustanovení §265a odst. 2 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněných. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované trestní věci nejvyšší státní zástupkyně deklarovala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve druhé alternativě, když namítla, že v řízení předcházejícím vydání usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud ovšem z důvodů níže rozvedených shledal, že uplatněné dovolací námitky nejvyšší státní zástupkyně dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. (a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř.) zčásti neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují ze značné části primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Nejvyšší státní zástupkyně totiž soudu prvního stupně (a potažmo i odvolacímu soudu) zjevně vytýká také nesprávné hodnocení důkazů (zejména odborného vyjádření týkajícího se nezletilého V. Š. a znaleckého posudku stran nezletilé S. Š., vypracovaných znalcem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a pedopsychologie PhDr. O. K.) a vadné skutkové závěry (závěr, podle kterého nebylo prokázáno, že by obviněná S. K. opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestala své nezletilé děti za banální prohřešky, resp. závěr, podle něhož nelze dovodit, že by její trestání dětí bylo déletrvající a fyzicky nepřiměřené a že by se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti či dokonce krutosti a bylo oběma dětmi vnímáno jako zlé nakládání a těžké příkoří, a závěr, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný J. M. stíhán, tedy skutek spočívající v tom, že dotyčný neposkytoval stabilní rodinné a výchovné prostřední s dostatkem citových projevů těmto nezletilým dětem své družky, když je opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestal za banální prohřešky, čímž jim způsobil hematomy, a nezletilého V. nutil v době nemoci uklízet sníh před domem, což obě děti vnímaly jako zlé nakládání a těžké příkoří). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (podle jejího přesvědčení popsané jednání - týrání jednoznačně vyplývá ze znaleckého zkoumání nezletilých S. a V. Š. a také z neverbálních projevů nezletilých dětí při jejich výsleších) a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že oba obvinění vedle nepřípustného zanedbávání jakéhokoli výchovného působení a zajišťování základních životních potřeb obou dětí, nikoli ojediněle, ale naopak po delší dobu nepřiměřeně fyzicky obě děti (především však nezletilého V.) trestali, přičemž toto jejich jednání bylo dětmi vnímáno jako zlé nakládání a těžké příkoří]. V případě obviněné S. K. z podstatné části a v případě obviněného J. M. v plném rozsahu až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – činí závěr o nesprávném právním posouzení skutků a tvrdí, že oba obvinění svým jednáním (jež z důkazů v rozporu se zjištěními soudů vyvozuje) naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nejvyšší státní zástupkyní ve skutečnosti ze značné části – ve vztahu k obviněné S. K., resp. zcela – ve vztahu k obviněnému J. M. spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn., že v tomto směru uplatnila dovolání na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší státní zástupkyně však také namítla, že došlo k naplnění znaku týrání tím, že obviněná S. K. nepřípustně zanedbávala jakékoli výchovné působení a zajišťování základních životních potřeb obou dětí (nedostávaly řádně najíst, nebylo dbáno o jejich hygienu, neměly vytvořeny podmínky pro školní přípravu aj.). V návaznosti na to vyjádřila přesvědčení, že tímto jednáním se obviněná S. K. dopustila trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Takovou argumentaci, která zásadně vychází ze skutkových zjištění soudů, lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. b) citovaného zákonného ustanovení naplní ten, kdo pokračuje v páchání takového činu po delší dobu.
Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžadováno úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Týráním se rozumí zlé nakládání (s osobou, která je v péči nebo ve výchově pachatele), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. přiměř. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. roz. tr.]. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1273 s.]. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří [srov. přiměř. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. roz. tr.]. Za týrání lze považovat také vědomé opomenutí povinné péče, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku není schopna se o sebe sama postarat, např. neposkytování přiměřené stravy dítěti v kojeneckém věku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 604/2004).
Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při pokračování v páchání takového činu „po delší dobu“ jednat o dobu v trvání řádově měsíců. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a naopak [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1274 s.].
V daných souvislostech je na místě znovu připomenout, že podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná S. K.: „v přesně nezjištěné době od měsíce června 2003 do dne 20. ledna 2005… jako matka jim (nezl. dětem S. a V. Š.) neposkytovala stabilní rodinné a výchovné prostředí s dostatkem citových projevů, opakovaně nezajišťovala pravidelnou školní docházku dětí do školy, nechávala je bezdůvodně doma, nezajišťovala jejich řádnou přípravu na vyučování, když úkoly měly nedbale vypracované a špinavé, nezl. V. v několika případech psal úkoly v pohostinství, kam pravidelně s matkou a jejím druhem a sestrou S. docházel, nezajistila dostatečné sociální a hygienické podmínky, neboť jim umožnila koupel 1x za 14 dní, v důsledku čehož obě děti docházely do školy ve špinavém oblečení a zapáchaly, nečistily si zuby, neboť neměly k dispozici zubní kartáček a pastu, neposkytla jim řádné a čisté bydlení, neboť všichni společně žili ve stísněném prostředí dvou neudržovaných místností, z nichž jedna byla nefunkční kuchyň, děti zde neměly prostor na hraní a v určitém období spaly společně s matkou a jejím druhem na jedné posteli.“
V návaznosti na shora zmíněná teoretická východiska a skutková zjištění nalézacího soudu, potvrzená v řádném přezkumném řízení soudem odvolacím Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněné, spočívající v nedostatečné péči o nezletilé děti (v rozporu s povinnostmi, které jí jako matce ukládá zákon o rodině), kdy tato dětem nezajistila výchovně a citově podnětné a hygienicky nezávadné prostředí, nedbala na zajišťování pravidelného, věku a zdravotnímu stavu odpovídajícího stravování, dodržování hygieny a s tím související čistoty oděvu a nezajistila ani pravidelnou docházku a řádnou přípravu dětí do školy, nedosahovalo intenzity potřebné k tomu, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., popř. podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Jakkoli nelze takové počínání bagatelizovat, je třeba poukázat na to, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by vytýkané jednání obviněné vyvolalo u nezletilých dětí tělesné či psychické strádání takového rázu, že by jimi bylo vnímáno jako těžké příkoří. Zjištěný útěk nezletilého V. ve večerních hodinách z domu za svým biologickým otcem byl pouze ojedinělou záležitostí. Naopak soudy dospěly k závěru, že na základě provedených důkazů nelze činit spolehlivý závěr, že by šlo o takové zlé nakládání, jež zakládá pojmový znak týrání.
Opětovně se v těchto souvislostech připomíná, že týráním se rozumí zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost jako těžké příkoří. Takový charakter a intenzitu však jednání obviněné, jak bylo zjištěno soudy, nemělo.
Vhodné je na tomto místě rovněž dodat, že v daném případě byly nepříznivé životní podmínky obou dětí do značné míry determinovány objektivně nízkou životní úrovní celé rodiny. Byť jistě není nepřiléhavý názor nejvyšší státní zástupkyně, že tato životní úroveň byla ovlivněna tím, že obvinění upřednostňovali konzumní způsob života spojený s v podstatě každodenními návštěvami restauračních zařízení, nelze nevidět, že byla podmíněna též skutečnými schopnostmi a možnostmi obviněných.
Nad rámec uvedených skutečností, jež odůvodnily závěr o absenci základního pojmového znaku skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. (týrání), je možné doplnit, že podle přesvědčení Nejvyššího soudu nebyl v předmětné trestní věci naplněn ani znak úmyslného zavinění obviněné ve vztahu ke znaku týrání. Jinými slovy, Nejvyšší soud na základě skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu neshledal, že by obviněná chtěla děti týrat, popřípadě že by byla srozuměna se skutečností, že děti týrá. Skutkový stav, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, svědčí sice o zanedbání rodičovské péče ze strany obviněné, neumožňuje však učinit závěr o úmyslném směřování vůle obviněné k týrání nezletilých dětí, neboť nebylo zjištěno, že by jim byla obviněnou odepírána náležitá péče právě v úmyslu, byť eventuálním, způsobit jim těžké příkoří. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že při posuzování subjektivní stránky nelze zcela odhlížet od nepříznivé osobnostní struktury obviněné, neboť ta měla vliv na úroveň její intelektuální i volní složky ve vztahu k případné (namítané) existenci znaku týrání. Na tom nic nemění dovolatelkou namítaná skutečnost, že zákonný znak týrání je objektivním znakem, pro jehož naplnění není rozhodný jen subjektivní postoj pachatele. Jde totiž o dva různé znaky, jež musí být naplněny, má-li být určitý skutek posouzen jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., současně, přičemž úmyslné zavinění pachatele jako znak subjektivní stránky musí zahrnovat též jednání naplňující znak týrání.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že charakter a podstata jednání obviněné S. K. byla dostatečně vyjádřena jeho právní kvalifikací jako trestných činů ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák. a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně směřující v neprospěch obviněného J. M. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl podle zmíněného ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona také dovolání nejvyšší státní zástupkyně směřující v neprospěch obviněné S. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud rozhodnutí o předmětných dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý