ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.429.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 429/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný Z. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 8 To 115/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 7/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 1 T 7/2007, byl obviněný Z. Z. uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a [v bodě 2)] trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž
„1) dne 15. 12. 2006 v přesně nezjištěné době mezi 02.00 hod. až 05.00 hod. v P., Š. ul., před panelovými domy č. a v prostoru mezi borovicemi v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl poškozenou E. B., občanku S., na níž vykonal i pohlavní styk, a to tak, že ji tupým násilím, opakovaně velkou silou a plochou působil na hlavu a břicho, čímž jí způsobil zlomeninu spodiny lebeční, tříštivé zlomeniny obličejových kostí vpravo, krevní výrony ve svalstvu obličeje, pohmoždění mozku, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních a spánkových svalech oboustranně, tržně zhmožděné rány v obličeji, předsíni ústní a na jazyku a trhlinu jater, rovněž poškozenou rdousil, čímž jí způsobil zlomeninu jazylky, zlomeniny horních rohů chrupavky štítné, krevní výrony ve sliznici hrtanu a v krčním svalstvu, přičemž poškozená následkům těchto poranění na místě podlehla, a provedenou soudní pitvou bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti bylo udušení v důsledku vdechnutí krve a zmáčknutí hrdla,
2) v době od 26. 11. 2006 do 18. 12. 2006 a dále od 21. 12. 2006 do 22. 12. 2006 do 00.30 hod. pobýval v P., ačkoliv věděl, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 12. 2005, s právní mocí dne 26. 1. 2006, pod sp. zn. 2 T 304/2005, uložen m.j. trest zákazu pobytu na území m. P. na dobu dvou let“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení i se zaměřením protialkoholním, a to ve formě ústavní.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 8 To 115/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze (i rozsudku Městského soudu v Praze) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Upřesnil přitom, že jeho dovolání směřuje proti výroku o vině pod bodem 1) a proti výroku o trestu.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku prohlásil, že trvá na tom, že se skutku, kterým byl v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu uznán vinným, nedopustil, zdůrazňuje svoji nevinu a žádá o přezkoumání provedených důkazů, jež podle něho nemohou vůbec směřovat k závěru o jeho vině skutkem, který byl kvalifikován jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Poté namítl, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkami směřujícími k tomu, že on sice na místě činu byl, avšak nikoliv v době, kdy mělo podle znaleckého zkoumání dojít k usmrcení poškozené, ale v době, která její smrti několik hodin předcházela tak, jak vypovídají nezaujatí svědci – sousedé z domu, kteří se vyjadřovali k době, kdy z místa, kde bylo posléze nalezeno tělo poškozené, slyšeli zvuky. K tomu dodal, že poškozenou opustil svlečenou, opilou, bezvládnou po opojení alkoholem, když jemu samotnému byla zima a šel pro oba hledat přístřeší.
Dále připomněl, že podle závěrů pitevního protokolu byla doba smrti poškozené určena na 6.00 hod. ráno. V této souvislosti poznamenal, že doba od 3.30 hod., kdy svědci registrovali zvuky z místa, kde byla poškozená nalezena, do 6.00 hod., kdy byla znalci určena doba její smrti, není nikterak důkladně zadokumentována. Uvedl, že podle upřesňující výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, u hlavního líčení muselo vzhledem ke zjištění přítomnosti krve v tenkém střevě poškozené působit násilí na hlavu poškozené 10 – 15 minut před vyhasnutím jejích životní funkcí. Ono násilí, pokud jde o jeho mechanismus při posuzování zjištěných poranění, mohlo vzniknout kombinací úderů pěstí či kopáním, alespoň 10 kopy. Smrt nastala podle znalců v důsledku udušení, a to zmáčknutím hrdla poškozené rukama třetí osoby. V návaznosti na to obviněný konstatoval, že podle původních argumentů obhajoby i jeho samotného, nelze při tomto časovém harmonogramu děje dovodit jeho vinu na závažném skutku. Vyjádřil přesvědčení, že jeho vina nebyla najisto prokázána a jeho obhajoba vyvrácena rozhodně nebyla. Navíc nebyl zjištěn ani jeho motiv pro tento skutek. V té souvislost podotkl, že motiv k násilné trestné činnosti směřující proti tělesné integritě poškozené měl např. svědek M. S. Podle jeho názoru mělo být u tohoto skutku vyhlášeno zprošťující rozhodnutí.
Z těchto důvodů navrhl, aby se Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zabýval v rámci jeho pokračující neměnné obhajoby i v dovolacím řízení právě jeho argumenty týkajícími se shromážděných a posuzovaných důkazů a rozhodl tak, že se zrušuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 1 T 7/2007, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 8 To 115/2007, ve výroku o vině v bodě 1) a ve výroku o trestu a věc se přikazuje Městskému soudu v Praze jako soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby bylo jednání v bodě 1) posouzeno podle §226 písm. c) tr. ř. Vyslovil přitom podle §265h odst. 2 tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Shledal, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění. Konstatoval, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 8 To 115/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká toliko nesprávné hodnocení provedených důkazů (a žádá, aby dovolací soud provedl jejich nové hodnocení se zřetelem k jeho argumentům, jež se těchto důkazů týkají) a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, podle kterého, v úmyslu usmrtit ji, fyzicky napadl poškozenou E. B. a způsobil jí zranění, jejichž následkům na místě podlehla). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [vyjadřuje přesvědčení, že důkazy provedené v jeho trestní věci nemohou směřovat k závěru o jeho vině skutkem, popsaným v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, prohlašuje, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkami v tom smyslu, že na místě činu, v době, kdy mělo dojít k usmrcení poškozené, nebyl, a také uvádí, že doba od 3.30 hod., kdy svědci zaregistrovali zvuky z místa, kde byla poškozená později nalezena, do 6.00 hod., kdy byla znalci určena doba její smrti, není nikterak důkladně zadokumentována, přitom podle jeho názoru z časového harmonogramu děje nelze dovodit jeho vinu na závažném skutku, když jeho vina nebyla najisto prokázána a jeho obhajoba nebyla vyvrácena] a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se sice na místě činu nacházel, avšak nikoliv v době, kdy mělo dojít k usmrcení poškozené, ale několik hodin před tím, a že se předmětného skutku nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně skutku popsaného v bodě 1) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý