ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.450.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 450/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2008, č. j. 7 To 567/2007-179, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 112/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2008, č. j. 7 To 567/2007-179 a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 7. 2007, č. j. 2 T 112/2006-162.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2008, č. j. 7 To 567/2007-179, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 7. 2007, č. j. 2 T 112/2006-162. Tímto rozsudkem byl obviněný M. V. uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení skutku. Domnívá se, že jeho jednání vůči poškozenému J. M. nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Namítl, že za stěžejní důkazy byly použity svědecké výpovědi poškozeného a jeho syna, přestože, pokud jde o výčet osob přítomných na místě činu, si tyto výpovědi vzájemně odporují. Dále soudům vytýká, že zcela pominuly nevraživý vztah, který k jeho osobě mají oba poškození. Nesprávnost právního posouzení skutku obviněný mj. spatřuje v tom, že pro zvolenou právní kvalifikaci není dán ve skutkovém zjištění spolehlivý podklad. Obviněný nepovažuje skutkové závěry soudu prvního stupně a potvrzené odvolacím soudem za věcně správné a z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 7 To 567/2007, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, neboť ze skutkových okolností ve skutkové větě popsaných nevyplývá, že by obviněný v době používání násilí vůči poškozenému jednal v úmyslu zmocnit se jeho věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k převážné části námitek je nutno uvést, že jejich smyslem je znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. Pokud by byl uplatněn pouze uvedený okruh námitek, bylo by nutno dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Nesprávnost právního posouzení skutku obviněný však mj. spatřuje v tom, že pro zvolenou právní kvalifikaci není dán ve skutkovém zjištění spolehlivý podklad. Uvedenou námitku lze označit za právně relevantní, uplatněný dovolací důvod naplňující.
Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., když podle skutkového zjištění se měl uvedených trestných činů dopustit tím, že „neoprávněně vnikl do bytu nájemce J. M., kterého po otevření dveří bytu odstrčil a povalil na zem v předsíni, kde ho kopl nohou do hlavy a dupl mu nohou na hrudník a na ruku, čímž mu způsobil zlomeninu 7. a 8. žebra vlevo v přední střední čáře bez posunutí úlomků, distorzi krční páteře lehkého stupně a zhmoždění měkkých tkání přední strany hrudníku vlevo a s následným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 3 týdnů, a při odchodu z bytu mu odcizil mobilní telefon zn. Panasonic X70 v hodnotě 800,- Kč z majetku M. M.“.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, ten kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pro trestný čin loupeže je charakteristické, že má dva objekty; jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pokud jde o úmysl pachatele, ten se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, však vyplývá pouze to, že po otevření dveří bytu vnikl obviněný do bytu nájemce, kterého povalil a kopl a dále na něj fyzicky útočil a způsobil mu zranění blíže popsaná ve výroku rozsudku, a teprve při odchodu odcizil mobilní telefon. Takto popsané skutkové zjištění však nevyjadřuje výše zmíněné, zákonem vyžadované znaky trestného činu loupeže. Soud prvního stupně ani v odůvodnění svého rozsudku nerozvedl způsobem vyžadovaným ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. své úvahy k objektivní a subjektivní stránce trestného činu loupeže. Odůvodnění (stejně jako skutkové zjištění) neobsahuje úvahy soudu k použité právní kvalifikaci jednání obviněného podle §234 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu zaměřil pouze na tu část argumentace obviněného, kde tento uvádí, že se trestné činnosti nedopustil, aniž by se již odvolací soud zaměřil také na formální znaky trestného činu loupeže, kterým byl obviněný uznán vinným. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, a to ani ve spojení s odůvodněním jeho rozsudku (následně odůvodnění usnesení odvolacího soudu) není patrno, zda použití násilí bylo prostředkem ke zmocnění se cizí věci či zda důvodem, pro který obviněný poškozeného napadl nebyla jiná skutečnost. Rovněž i v případě trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. soudy vycházejí z výpovědi poškozeného a jeho syna. Z výpovědi poškozeného citované v rozsudku soudu prvního stupně na straně 2 vyplývá, že byl napaden obviněným za přítomnosti R. M. a jeho bratra, což by mohlo vzbuzovat pochybnost o správnosti použité právní kvalifikace (zda se porušování domovní svobody nedopustil nejméně se dvěma osobami). Zde však je potřebné současně uvést, že dovolání bylo podáno stejně jako odvolání pouze obviněným, tudíž by nemohlo dojít ke zhoršení postavení obviněného. Tyto skutečnosti ohledně trestného činu porušování domovní svobody zmiňuje Nejvyšší soud proto, že i v případě trestného činu porušování domovní svobody (skutkově dostatečně popsaného), nepostupoval soud prvního stupně zcela důsledně podle §125 odst. 1 tr. ř. Ve vztahu k trestnému činu loupeže se však zaměřil na pouhou rekapitulaci výpovědí svědků, obviněného a listinných důkazů, aby konstatoval, že „na základě výsledků provedeného dokazování vnikl obviněný bez přivolení do bytu poškozeného, kde jej fyzicky napadl a zranil a odcizil mu mobilní telefon, přičemž musel vědět, že neoprávněně vnikl do bytu jiného a tam se dopouští násilí a odcizením telefonu způsobuje škodu a tím v jednočinném souběhu spáchal trestný čin loupeže a porušování domovní svobody podle §234/1 a §238/1,2 tr. zák.“. Z ustanovení §125 odst. 1 tr. zák. mj. přitom vyplývá, že z odůvodnění musí být patrno jakými právními úvahami se soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Ve shora zmíněných úvahách není již rozvedeno, proč a na základě jakých skutečností bylo jednání obviněného kvalifikováno podle §234 odst. 1 tr. zák., když v rámci hodnotících úvah není žádná zmínka o důvodu, pro který vnikl obviněný do bytu poškozeného, postrádá i úvahu o použití násilí vůči poškozenému jako prostředku ke zmocnění se jeho mobilního telefonu. V souladu se skutkovým zjištěním pouze konstatuje, že „při odchodu z bytu mu odcizil mobilní telefon“, což bez zjištění násilí jako prostředku ke zmocnění se cizí věci, by odpovídalo právní kvalifikaci trestného činu krádeže, za předpokladu naplnění všech zákonem požadovaných znaků.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem musel Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyhovět a zrušit jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2008, č. j. 7 To 567/2007-179, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 7. 2007, č. j. 2 T 112/2006-162, ale také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak věc přikázal Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k novému projednání a rozhodnutí, přičemž poukazuje na nutnost respektování ustanovení §265s tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann