ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.472.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 472/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 dovolání, které podal obviněný D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 To 249/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 234/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 2 T 234/2006, byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný D. K. a v jeho neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 To 249/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněný D. K. je vinen, že
dne 2. 3. 2006 v přesně nezjištěnou dobu v podvečerních hodinách v B., umístil ve výtahu, který je určen pro veřejnost a návštěvy výškové budovy Fakultní nemocnice B. – B., bílou obálku velikosti A 5 s ručně psaným nápisem adresovanou policii a Ministerstvu vnitra ČR, kdy uvnitř obálky byl dopis na linkovaném listě, papíru formátu A4, popsaný ručním tiskacím písmem po obou stranách bez nadpisu a jeden kus bílého pečiva – rohlíků (správně rohlíku), kdy v anonymním dopise požadoval po adresátovi vydání finanční hotovosti 1.000.000,- Kč, a to převedením na účet Č. vedený na jméno L. S., přes platební s tím, že pokud do 3. 3. 2006 nebude potvrzeno splnění všech jeho podmínek na teletextu České televize, tak v blíže nespecifikovaných obchodech napustí pečivo roztokem kyanidu stejně jako je přeložený (správně přiložený) rohlík vodou, přičemž kyanovodík patří mezi zvlášť nebezpečné jedy, kdy po jeho požití dochází k otravě s příznaky od bolesti hlavy, dušnosti, závratí, poruch srdečního rytmu až bezvědomí, křečím a smrtím (správně smrti).
Takto popsané jednání odvolací soud kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu – výroky o vině a trestu – napadl obviněný D. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předeslal, že vzhledem k taxativnímu výčtu důvodů dovolání, které mu neumožňují brojit proti skutku, jímž byl uznán vinným, omezuje se na níže uvedenou námitku. Podle jeho názoru soud druhého stupně nesprávně právně posoudil skutek, jehož se měl dopustit, když dovodil, že pohrůžka rohlíků napuštěných kyanidem splňuje zákonný znak „spáchá-li takový čin se zbraní“, jak předpokládá ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Obviněný konstatoval, že tento názor opírá o judikaturu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 19/1999, č. 25/1983-II. Sb. rozh. tr. Dodal, že v obou judikovaných případech existoval předmět či ovladatelná síla, který(á) byl(a) zbraní; v prvém případě granát, ve druhém elektrický proud. Tyto zbraně však měl pachatel ve své dispozici, a proto spáchal trestný čin se zbraní. V této spojitosti namítl, že on žádný kyanid nevlastnil, a tudíž nemohl skutek spáchat se zbraní. Dále obviněný odkázal na Trestní zákon, Komentář, 5. vydání, C. H. Beck, 2003, a to poznámku č. 24 k ustanovení §89 odst. 5 tr. zák., kterou k podání ve fotokopii přiložil. Současně vyjádřil přesvědčení, že pokud bylo rozhodnuto o jeho vině, považuje v otázce právní kvalifikace skutku za správný rozsudek soudu prvního stupně, který jej kvalifikoval podle §235 odst. 1 tr. zák., kdy pohrůžku kyanidem považoval za pohrůžku těžkou újmou.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byl shledán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Dále navrhl, aby dovolací soud přikázal věc odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že argumentace obviněného vtělená do dovolání ne zcela koresponduje s jeho podáním, neboť obviněný byl uznán vinným pokusem kvalifikovaného trestného činu vydírání s uvedením dvou alternativních znaků zakládajících přísnější právní kvalifikaci [ustanovení §235 odst. 2 písm. c), d) tr. zák.]. Obviněný však napadl jen jeden z nich. Při nemožnosti brojit proti skutkovým zjištěním označil za správné rozhodnutí o vině pouze v podobě základní skutkové podstaty trestného činu vydírání (§235 odst. 1 tr. zák.). Podle státního zástupce lze nicméně podstatě argumentů obviněného přisvědčit. Prvostupňový soud správně dospěl k závěru, že „…nebylo zjištěno nic, z čeho by bylo možno dovodit, že obžalovaný měl skutečně k dispozici nebezpečnou látku, kterou měl použít…“, takže ve skutečnosti „…hrozil použitím zbraně, zbraň nicméně v souvislosti s touto hrozbou nepoužil…“. Z toho vyvodil právní odpovědnost obviněného pouze za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k pohrůžce otrávení pečiva kyanidem státní zástupce označil jako významné zjištění, že žádnou takovou látkou obviněný ve skutečnosti nedisponoval, jeho pohrůžka nebyla ničím materiálně podložena, takže i demonstrační předmět – rohlík vložený do vyděračské zásilky – byl údajně napuštěný jenom vodou, nikoli látkou způsobilou přivodit člověku újmu na zdraví. Podtrhl, že svou hrozbu pachatel realizoval užitím předmětu, který nebyl způsobilý přivodit následky, jimiž hrozil – nebyl tedy zbraní, neboť jím nebylo možno učinit útok proti tělu důraznější, řečeno terminologií ustanovení §89 odst. 5 věty za středníkem tr. zák. Vyslovil názor, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě nelze posoudit jako způsobilý pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. V tomto směru shledal, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně státní zástupce zdůraznil, že rozhodnutí správně poukazuje na skutečnost, že obviněný svým jednáním směřoval k přinucení policie či Ministerstva vnitra ČR k tomu, aby v jeho prospěch na konkrétní bankovní účet deponovaly částku jednoho milionu Kč. Tato částka dvojnásobně přesahuje hranici značné škody ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. a představuje škodu, která by vznikla, pokud by obviněný dosáhl svého cíle. Toto se ovšem z důvodů nezávislých na vůli obviněného nestalo, k dokonání zamýšleného trestného činu v podobě vyplacení požadované sumy nedošlo. Jeho jednání tudíž nepřesáhlo stadium pokusu trestného činu a právní posouzení předmětného skutku podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. je zákonné. Jak již bylo řečeno, v tomto směru obviněný napadenému rozhodnutí nic nevytkl. Podle státního zástupce z uvedeného plyne, že právní posouzení skutku soudem druhého stupně je zčásti nesprávné, a to pokud jde o právní kvalifikaci ve smyslu §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 To 249/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně státní zástupce ponechal na úvaze Nejvyššího soudu variantu rozhodnutí – odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. f) tr. ř., neboť uvažovaná změna v právním posouzení skutku nemůže mít zásadní vliv na postavení obviněného a není zcela zřejmé, že by právní otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, měla po právní stránce zásadní význam. Rovněž vyjádřil souhlas, aby navrhované rozhodnutí dovolací soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného D. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V mimořádném opravném prostředku obviněný D. K. vznáší výhradu, která dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje, neboť v podrobnostech namítá nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem, a to jako pokusu trestného činu vydírání v kvalifikované skutkové podstatě, jež je vymezena ustanovením §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje tvrzenou právní vadu.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §235 odst. 2 písm. c), d) tr. zák. z hlediska jednání pachatele platí:
c) spáchá-li takový čin se zbraní,
d) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Podle §89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomuto účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení např. majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti. Může jí být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti dopustil či nikoli (srov. rozhodnutí č. 27/1982 Sb. rozh. tr.). Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu ustanovení §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (viz rozhodnutí č. 25/1983-II. Sb. rozh. tr.). Trestný čin vydírání je ve smyslu ustanovení §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchán se zbraní i v případě, že pachatel doručí poškozenému balíček obsahující rozebraný ruční granát na zdůraznění svého požadavku na zaplacení požadované peněžní částky (srov. rozhodnutí č. 19/1999 Sb. rozh. tr.).
Podle §8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §8 odst. 2 tr. zák. platí, že pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Pokus trestného činu pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž v tomto směru trestní zákon požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.
Podle názoru Nejvyššího soudu nerozhodl Krajský soud v Brně v souladu s trestním zákonem, když jednání obviněného D. K., jak je v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku popsáno, kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Předně je potřebné uvést, že z popisu daného skutku je zjevné, že obviněný svým činem naplnil všechny formální a materiální znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to i při respektování ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je zcela namístě s ohledem na charakter anonymní písemnosti adresované policii a Ministerstvu vnitra ČR, kterou dne 2. 3. 2006 obviněný D. K. zanechal v budově Fakultní nemocnice B. – B., v níž „…požadoval po adresátovi vydání finanční hotovosti 1.000.000,- Kč…“ s tím, že „…pokud do 3. 3. 2006 nebude potvrzeno splnění všech jeho podmínek na teletextu České televize, tak v blíže nespecifikovaných obchodech napustí pečivo roztokem kyanidu stejně jako je přiložený rohlík vodou…“. Z hlediska subjektivní stránky obviněný jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., neboť cílem jeho činu bylo zmíněnou pohrůžkou, jež měla charakter jiné těžké újmy, získat požadované peníze. Jelikož z důvodů nezávislých na vůli obviněného k dokonání trestného činu nedošlo (nebyla mu vydána požadovaná finanční hotovost, která dvojnásobně převyšovala značnou škodu ve smyslu znění §89 odst. 11 tr. zák.), ač proto učinil vše potřebné, zůstalo jeho jednání ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V tomto směru ani dovolání právnímu posouzení skutku, jemuž koresponduje i příslušná část tzv. právní věty rozsudečného výroku, tj. že obviněný „se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal a chtěl způsobit takovým činem značnou škodu, avšak k jeho dokonání nedošlo“, nic nevytýká, nebo výstižněji řečeno je pomíjí.
Naproti tomu Krajský soud v Brně nepostupoval správně, pokud shledal, že obviněný D. K. spáchal trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. též se zbraní podle §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud sice oprávněně uvedl, že zbraní může být i rohlík, který je napuštěn kyanovodíkem, tedy látkou, která je nepochybně způsobilá vyvolat újmu na zdraví u více osob, popř. až smrt. Současně konstatoval: „…nelze pominout, že obžalovaný vyhrožoval tím, že kyanovodíkem napustí více rohlíků, tyto umístí do blíže neurčených obchodů, kde se k nim může dostat blíže neurčený počet lidí. Proto lze mít za to, že spojení pohrůžky kyanovodíku s jeho použitím v rohlících představuje zbraň ve smyslu trestního zákona.“ V návaznosti na to soud druhého stupně uzavřel, že pohrůžky zbraní se obviněný dopustil ve stadiu pokusu, když napuštěním rohlíků kyanovodíkem hrozil v budoucnu, tj. nikoliv bezprostředně (vše na str. 5 rozsudku odvolacího soudu). S tímto právním názorem však Nejvyšší soud nemůže souhlasit. Ze zjištění, jak byla v soudním řízení na podkladě provedených a zhodnocených důkazů učiněna, nevyplývá ohledně jednání obviněného žádná skutečnost, která by ustanovení §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. obsahově naplňovala. V posuzovaném případě nemohl být zbraní rohlík přiložený k vyděračskému dopisu, neboť nebyl napuštěn kyanovodíkem ani jinou jedovatou látkou, ale toliko vodou. Navíc nebylo ani v rámci dokazování zjištěno, že by obviněný měl kyanovodík ve své dispozici, aby v písemnosti vyslovenou hrozbu mohl eventuálně též realizovat. V dovolání obviněný právem poukazuje na shora uvedenou judikaturu, kdy pachatel vždy disponoval konkrétní zbraní ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. a jejím prostřednictvím či pohrůžkou jejího použití poškozenou osobu nutil k určitému chování. Výše citovanou, a to byť obsahově nesporně závažnou pohrůžku, kterou se obviněný domáhal vydání finanční hotovosti 1.000.000,- Kč a jež spočívala v tom, že pokud nebude potvrzeno splnění všech jeho podmínek, tak zmíněnou chemickou látkou napustí v blíže neurčených obchodech pečivo, jako je přiložený vodou napuštěný rohlík, nelze považovat za spáchání trestného činu se zbraní.
Nejvyšší soud proto přisvědčil dovolací námitce obviněného D. K., avšak současně neshledal důvody, pro něž by bylo nutno napadený rozsudek zrušit a Krajskému soudu v Brně přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pachateli trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný napadeným rozsudkem uznán vinným, lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. I v případě, že by byl předmětný skutek kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jak měl být správně posouzen, tak je zcela zřejmé, že při této právní kvalifikaci by se v zásadě nijak podstatně nezměnilo jeho postavení, neboť obviněnému by byl ukládán trest podle stejné trestní sazby. V posuzovaném případě byl obviněnému D. K. podle §235 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Jelikož trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tak s ohledem na společenskou nebezpečnost spáchaného jednání se nelze důvodně domnívat, že namítaná právní vada by mohla vést k zásadní změně výměry uloženého trestu. Společenská nebezpečnost činu obviněného spočívá v konkrétním ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem v ustanovení §235 tr. zák., dále v obsahové závažnosti deklarované pohrůžky, výši hrozící škody a též ve skutečnosti, že je osobou, která má již sklony narušovat svobodné rozhodování lidí, neboť od spáchání trestné činnosti jej neodradil ani předchozí výkon trestu odnětí svobody soudem uložený v roce 2003 za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., z něhož byl podmíněně propuštěn v roce 2004.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal jako zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, stejně jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného D. K. odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, 4 tr. ř., a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k