ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.554.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 554/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2007, č. j. 6 To 568/2007-303, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp. zn. 18 T 182/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2007, č. j. 6 To 568/2007-303, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 29. 8. 2007, č. j. 18 T 182/2007-263, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (ad a – výroku rozsudku soudu prvního stupně) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (ad b – výroku rozsudku soudu prvního stupně) a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (ad a – výroku rozsudku soudu druhého stupně) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (ad b – výroku rozsudku soudu druhého stupně) a byl mu podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že „z jeho strany se nejedná o trestný čin podvodu ve vztahu k A. Č. a G. P., ale ze strany výše uvedených se jednalo o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., který A. Č. a G. P. spáchali na poškozených P. F., s.r.o. a K., a.s.“ Podle mínění obviněného měly soudy jako předběžnou otázku posoudit spáchání skutku shora jmenovanými osobami, kdy uvedení získali půjčky na základě nepravdivých skutečností, přičemž obviněný skutečně s poškozenými žádnou smlouvu neuzavřel, takže se nemohl dopustit ani trestného činu úvěrového podvodu. Pokud by soudy důsledně podle jeho názoru postupovaly, a A. Č. a G. P. byli uznáni vinnými trestným činem úvěrového podvodu, mohlo být jeho jednání v krajním případě posouzeno jako trestný čin podílnictví nebo by šlo o jednání beztrestné. Poukazuje dále i na to, že „v jeho případě nebylo ani rozhodováno o ponechání ve vazbě a neměl tak možnost opatřit si důkazy o své nevině“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2007, č. j. 6 To 568/2007-303, zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, event. aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a Okresnímu soudu v Bruntále vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout, neboť veškeré obviněným uplatněné námitky směřují výhradě do oblasti skutkových zjištění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy (poukazuje-li na to, že to nebyl on, ale naopak jiné osoby, které se měly dopustit jednání, které mělo být správně právně kvalifikováno jako trestný čin podílnictví), případně poukázat na důkazy neprovedené (kdy uvádí, že nebylo rozhodováno o jeho ponechání ve vazbě a neměl tudíž možnost opatřit si důkazy o své nevině). Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že „obviněný v J., okr. B., pod nepravdivými záminkami vylákal:
a) dne 11. 6. 2003 od A. Č. částku 8.000,- Kč,
b) dne 19. 12. 2003 od G. P. částku 59.000,- Kč,
c) dne 17. 2. 2004 od A. Č. částku 10.000,- Kč,
d) dne 16. 3. 2004 od A. Č. částku 5.000,- Kč,
s tím, že je přiměl, aby tyto peníze získali úvěrem, slíbil, že tyto bude splácet do úplné úhrady, nejpozději v květnu 2004, což nesplnil.
V souvislosti s podaným dovoláním obviněného je vhodné uvést, že obsahově shodná obhajoba byla obviněným uplatněna v řízení před soudem prvního stupně a rovněž tak v řízení před odvolacím soudem. Krajský soud v Ostravě, jehož rozsudek je dovoláním napadán v odůvodnění reaguje podrobně na námitky obviněného a v tomto směru rozvádí nejen hodnotící úvahy soudu prvního stupně, ale zabývá se také velmi podrobně právní kvalifikací trestné činnosti, které se obviněný dopustil. Kromě výpovědí svědků, poškozených a listinných důkazů, které okresní soud rozvádí ve svém rozsudku zejména na str. 2 - 3, obsahuje jeho odůvodnění na str. 3 - 5 hodnotící úvahy soudu nejen ke zvolené právní kvalifikaci, ale také k osobě obviněného a uloženému trestu. Pokud jde o otázku zjištěného skutkového stavu, odvolací soud na str. 5 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „z výpovědí všech poškozených a svědků vyplývá, že obviněný pod záminkami různého podnikání požadoval, aby mu poškození půjčili peníze, slíbil, že tyto do května poškozeným vrátí, což však neučinil, a naopak opustil společnou domácnost, kde bydlel s poškozenými A. Č. a G. P.“. Obviněný žil s poškozenými ve společné domácnosti a získal si jejich důvěru (viz výpověď svědka P. str. 2 rozsudku okresního soudu), měl podnikatelské plány (což alespoň tvrdil) a vzhledem k tomu, že A. Č. ani G. P. žádné prostředky neměli, museli si finanční prostředky půjčit, aby je mohli obviněnému pro jím tvrzené podnikání půjčit s tím, že tento jim bude peníze na splácení úvěru vracet, případně vrátí do května 2004 (viz výpověď svědkyně Č. na straně 4 rozsudku odvolacího soudu). Soudy obou stupňů rovněž v odůvodnění svých rozsudků způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. rozvedly své hodnotící úvahy k výpovědi svědka L. B., a to i se závěrem, proč tohoto svědka považují za nevěrohodného. Odvolací soud poukázal mj. na skutečnost, že bylo nerozhodné jakým způsobem získali A. Č. a G. P. částky, které následně půjčili obviněnému, podstatné bylo to, že pod nepravdivými záminkami (podnikání) vylákal od shora jmenovaných peníze, které tyto přiměl získat úvěrem, přičemž jim slíbil, že tyto peníze jim bude splácet do úplné úhrady, nejpozději splatí do května 2004, což nesplnil.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze souhlasit s argumentací státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v jejím vyjádření k dovolání obviněného, kdy poukazuje na to, že veškeré námitky uplatněné obviněným jsou skutkového charakteru, dovolateli vytýkané a později i přisouzené jednání dopadá na ty skutkové okolnosti, za kterých od poškozených vylákal peníze. Obviněný od poškozených vylákal peníze pod nepravdivými záminkami, přičemž s tvrzeným záměrem, pro který mu poškození, kteří byli nuceni si peníze vypůjčit, ani nezapočal.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter. Zmínit lze také, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann