ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.723.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 723/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání, které podal obviněný M. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 7 To 304/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 19/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 T 19/2007, byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„I. 1. dne 20. 10. 2006 na P., ul. T. v době kolem 11.00 hod, vylákal od poškozeného J. M., finanční hotovost ve výši 3.000,- Kč, jako zálohu na pořízení nového notebooku, který však poškozenému neopatřil, již při vypůjčení finanční hotovosti měl v úmyslu tuto nevrátit, do současné doby takto neučinil, čímž poškozenému J. M., trvale bytem P., P., způsobil škodu ve výši 3.000,- Kč,
2. dne 20. 10. 2006 na P., ve V. P. v blíže nezjištěné době vylákal od poškozeného J. M., finanční hotovost ve výši 5.500,- Kč, jako zálohu na pořízení nového notebooku, který však poškozenému neopatřil, již při vypůjčení finanční hotovosti měl v úmyslu tuto nevrátit, do současné doby takto neučinil, čímž poškozenému J. M., trv. bytem P., P., způsobil škodu ve výši 5.500,- Kč,
3. dne 23. 10. 2006 na P., před K. kolem 11.00 hod vylákal od poškozeného J. M., finanční hotovost ve výši 7.000,- Kč, jako zálohu na pořízení nové notebooku, který však poškozenému neopatřil, již při vypůjčení finanční hotovosti měl v úmyslu tuto nevrátit, do současné doby takto neučinil, čímž poškozenému J. M., trv. bytem P., P., způsobil škodu ve výši 7.000,- Kč,
4. dne 24. 10. 2006 na P., u stanice metra S. v blíže nezjištěné době vylákal od poškozeného J. M. pod příslibem vrácení peněz finanční hotovost ve výši 1.000,- Kč, již při vypůjčení finanční hotovosti měl v úmyslu tuto nevrátit, do současné doby takto neučinil, čímž poškozenému J. M., trv. bytem P., P., způsobil škodu ve výši 1.000,- Kč,
5. dne 25. 10. 2006 na P., u metra stanice S. v blíže nezjištěné době vylákal od poškozeného J. M., pod příslibem vrácení peněz finanční hotovost ve výši 1.500,- Kč, již při vypůjčení finanční hotovosti měl v úmyslu tuto nevrátit, do současné doby takto neučinil, čímž poškozenému J. M., trv. bytem P., P., způsobil škodu ve výši 1.500,- Kč“.
Dále byl předmětným rozsudkem uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že
„II. dne 23. 10. 2006 na P. v blízkosti K. v době okolo 11.20 hod. po předání finanční částky v 11.00 hod. pod pohrůžkou násilí požadoval od poškozeného J. M., trv. bytem P., P., opatření další finanční hotovosti v neupřesněné výši na nákup drog, kdy poškozenému řekl, že pokud se o nákupu drog někde zmíní, tak že v R. to chodí tak, že jeden den člověk chodí a druhý den nemusí, přičemž na poškozeného vytáhl otvírací nůž, který před ním otevřel a zase zavřel, což v něm vyvolalo strach, že hrozbu splní a znovu sháněl peníze, podařilo se mu získat pouze 1.000,- Kč, a proto mu předal mobilní telefon Siemens C 75, aby ho dal do zastavárny alespoň za 1.500,- Kč“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu pobytu na území P. na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému J. M., bytem P., P., okr. H. B. částku ve výši 18.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 7 To 304/2007, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §250 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, a to konkrétně proti výroku o vině trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a proti výroku o trestu, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudů první i druhé instance spočívá na nesprávném zhodnocení předložených důkazních materiálů, jež ho „snad údajně“ měly usvědčovat ze spáchání trestného činu uvedeného pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku čehož došlo posléze k nesprávnému právnímu zhodnocení jeho jednání. Prohlásil, že naplnění skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci nebylo prokázáno ničím, mimo skutečnosti obsažené ve výpovědi poškozeného, která však stojí jako tvrzení proti jeho (obviněného) tvrzení holá, bez jakýchkoli dalších důkazů. Dodal, že skutečnost, že se výpovědi poškozeného shodují v přípravném řízení i u hlavního líčení, je pro jeho průkaznost irelevantní, a že konstrukce, jimiž soudy obou instancí spojují výpověď poškozeného s ostatními důkazními prostředky, má za chatrné, ne-li přímo účelové.
Dále uvedl, že méně sporné důkazy, tedy přiznání k tvrzení o obchodu s drogami i schůzka na V. n. (prokázaná policejním sledováním), nasvědčují pouze tomu, že dále pokračoval v páchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a že předstíral obchod s drogami, posilujíce tuto svou lež utvářením iluze organizované zločinecké skupiny. Tím se ale nedopustil trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. V této souvislosti také argumentoval, že nelogické chování poškozeného, tedy fakt, že i v této situaci byl ochoten přistoupit na jeho (obviněného) „obchodní nabídky“ se dá vysvětlit mnoha jinými, přirozenějšími způsoby než právě zločinem podle §197a tr. zák., jak činí odvolací soud. Zoufalá situace poškozeného, kdy přišel o značnou finanční sumu (z nemalé části navíc vypůjčenou) s jedinou vidinou návratu v dalším jednání s obviněným, byla při mládí a nezkušenosti poškozeného, na kterou se ostatně oba soudy odvolávají, sama o sobě velkým tlakem, nemluvě o dalších možnostech, např. že by poškozený skutečně mohl mít zájem o výdělky z obchodu s drogami. Za velmi diskutabilní označil obviněný tvrzení, že poškozený neměl důvod ke křivému obvinění jeho osoby, neboť v případě, že by tak neučinil a v řízení by posléze vyšlo najevo, že on (obviněný) skutečně obchodoval s drogami, hrozilo by mu (poškozenému) např. obvinění z účasti na trestném činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. Podle obviněného tedy došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy mu namísto jednoho trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. byly přičteny dva. To se pak promítlo i ve výměře trestu, a to tak, že mu (obviněnému) bylo přitíženo faktem, že svou činností naplnil znaky skutkové podstaty více trestných činů a byl mu vyměřen vyšší úhrnný trest než by v rámci ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. bylo přiměřené.
Obviněný pak ještě dodal, že se jeho mínění neshoduje s výrokem o výměře trestu, a to ani v případě, že by byl uznán vinným skutkem uvedeným v bodě II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Přitom zdůraznil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí sice správně zhodnotil, že soud prvního stupně přecenil význam recidivy a že ve v jeho (obviněného) prospěch by bylo možné zohlednit fakt, že svým přiznáním napomohl k objasnění případu, to však poté již nezohlednil ve výměře trestu odnětí svobody, který zůstal nezměněn, pouze zrušil výrok o trestu zákazu pobytu na území P. K tomu podotkl, že v případě zrušení trestu zákazu pobytu šlo výhradně o zjištění, že tento trest u něho (obviněného) postrádá účelnosti, neboť v rozsudku soudu prvního stupně byl tento trest odůvodněn recidivou a absencí trvalého pobytu v P., za situace, kdy (obviněný) však na území P. dosud trestnou činnost nepáchal a delší dobu zde žije, ač zde nemá trvalé bydliště. Uzavřel, že v efektu byl tedy celkový trest částečně zmírněn, ale polehčující okolnost přiznání se do jeho výměry nepromítla.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl uznán vinným z trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala dovolací argumentaci, připomněla, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. V návaznosti na to konstatovala, že otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení tr. ř., včetně ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Podle ní je zřejmé, že obviněný v dovolání vytýká výhradně skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usiluje o jiné právní posouzení. Dále poznamenala, že obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále namítl, že prvostupňový i odvolací soud hodnotil jednostranně v jeho neprospěch i důkazy významné pro správné použití ustanovení §23 a §31 tr. zák., což zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože jeho konkrétní námitky nemají žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Shrnula, že uplatněné námitky obsahově nenaplňují deklarovaný, ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Ve vztahu k výroku o uložení trestu přichází v úvahu jen dovolací důvod stanovený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacím důvodem tu je jedině uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Ani tento dovolací důvod tedy není naplněn námitkami obviněného, že soud nezvážil všechny polehčující okolnosti a že uložený trest je nepřiměřeně přísný.
Protože tedy zvolený způsob odůvodnění dovolání po své obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] o dovolání obviněného rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že se odmítá, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 7 To 304/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež je třeba podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně (s výjimkou výhrad vůči výroku o trestu – k tomu viz níže) právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozeného J. M.) a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, podle kterého pod pohrůžkou násilí požadoval od jmenovaného poškozeného opatření další finanční hotovosti v neupřesněné výši na nákup drog, kdy poškozenému řekl, že pokud se o nákupu drog někde zmíní, tak že v R. to chodí tak, že jeden den člověk chodí a druhý den nemusí, přičemž na poškozeného vytáhl otvírací nůž, který před ním otevřel a zase zavřel, což v poškozeném vyvolalo strach, že hrozbu splní). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy (namítá, že výpověď poškozeného, pouze na základě níž byl uznán vinným skutkem kvalifikovaným jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., stojí jako tvrzení proti jeho tvrzení zcela osamocena, že soudy spojily výpověď poškozeného s ostatními důkazními prostředky chatrně, ne-li přímo účelově, a že další důkazy, jeho doznání a policejním sledováním prokázaná schůzka s poškozeným na V. n., nasvědčují pouze tomu, že dále pokračoval v páchání trestného činu podvodu, de facto dovozuje, že poškozený měl důvod ke křivému obvinění jeho osoby, neboť se obával možného obvinění z účasti na trestném činu) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutku popsaného v bodě II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil, že poškozenému těžkou újmou na zdraví nevyhrožoval). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku popsaného pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani výhrady, jež obviněný vznesl vůči výroku o trestu (ve smyslu jeho nepřiměřenosti).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že argumentace obviněného stran nepřiměřené výměry uloženého trestu odnětí svobody nenaplnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý