ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.744.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 744/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 dovolání, která podali obvinění R. K. a M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 To 583/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 46/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. K. a M. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 17 T 46/2007, byli obvinění P. M., R. K. a M. K. uznáni vinnými, že
1) obvinění P. M. a R. K.
dne 11. 6. 2002 v M. K., podepsal a tím uzavřel obžalovaný K. s poškozenou K. b. a. s., úvěrovou smlouvu na částku 480.000,- Kč s vědomím, že pro sebe úvěr nepožaduje, ale byl o podpis požádán P. M., což zamlčel, kdy při uzavírání této smlouvy, z okolností místa, počtu podepisování listin a jeho způsobu, musel vědět o významu svého jednání, přičemž poškozené bylo předloženo P. M. potvrzení o zaměstnání u firmy P. M. s tím, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činí 22.512,- Kč a za poslední zdaňovací období 22.202,- Kč, ačkoli uvedený příjem neměl, když vydělával toliko cca 8.000,- Kč měsíčně a musel tedy vědět, že nebude schopen případný úvěr splácet, kdy na základě toho mu pak byl požadovaný úvěr poskytnut, přičemž jej následně řádně nesplácel, kdy takto jednal na žádost obžalovaného M., který ho o uzavření úvěrové smlouvy požádal, informoval se o podmínkách poskytnutí úvěru v bance, vystavil mu nepravdivé potvrzení o výši příjmu, doprovodil jej do banky a posléze od něj převzal poskytnuté finanční prostředky, a poškozené tak způsobili škodu nejméně v uvedené výši,
2) obvinění P. M. a M. K.
dne 11. 6. 2002 v M. K., podepsal a tím uzavřel obžalovaný K. s poškozenou K. b. a. s., úvěrovou smlouvu na částku 480.000,- Kč s vědomím, že pro sebe úvěr nepožaduje, ale byl o podpis požádán P. M., což zamlčel, kdy při uzavírání této smlouvy, z okolností místa, počtu podepisování listin a jeho způsobu, musel vědět o významu svého jednání, přičemž poškozené bylo předloženo P. M. potvrzení o zaměstnání u firmy P. M. s tím, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činí 22.415,- Kč a za poslední zdaňovací období 21.632,- Kč, ačkoli uvedený příjem neměl, když vydělával toliko cca 8.000,- Kč měsíčně a musel tedy vědět, že nebude schopen případný úvěr splácet, kdy na základě toho mu pak byl požadovaný úvěr poskytnut, přičemž jej následně řádně nesplácel, kdy takto jednal na žádost obžalovaného M., který ho o uzavření úvěrové smlouvy požádal, informoval se o podmínkách poskytnutí úvěru v bance, vystavil mu nepravdivé potvrzení o výši příjmu, doprovodil jej do banky a posléze od něj převzal poskytnuté finanční prostředky, a poškozené tak způsobili škodu nejméně v uvedené výši,
3) obviněný P. M.
dne 9. 9. 2002 v B., si od poškozeného L. S. vypůjčil částku 11.280,- EUR s tím, že tyto peníze vrátí do 9. 11. 2002, ačkoli neměl v úmyslu peníze vrátit a s ohledem na svou špatnou finanční situaci toho ani nebyl schopen, dosud mu přes opakované urgence nic nevrátil a způsobil tak poškozenému škodu nejméně 338.738,40 Kč.
Takto zjištěným jednáním podle soudu prvního stupně spáchali:
- obvinění R. K. a M. K. trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák.,
- obviněný P. M. dva trestné činy organizátorství úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, 3 tr. zák. (v bodech 1, 2 výroku) a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák (v bodě 3 výroku).
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni:
- obviněný R. K. podle §250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let,
- obviněný M. K. za výše uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 26. 4. 2006, č. j. 3 T 57/2006 – 151, který mu byl doručen 1. 7. 2006 a právní moci nabyl dne 11. 7. 2006, podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu u obviněného M. K. v trestním příkazu Okresního soudu Brno – venkov ze dne 26. 4. 2006, č. j. 3 T 57/2006 – 151, který mu byl doručen 1. 7. 2006 a právní moci nabyl dne 11. 7. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo rozhodnuto o trestu i u obviněného P. M.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. K. a P. M. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené K. b. a. s., škodu ve výši 430.671,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. K. a P. M. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené K. b. a. s., škodu ve výši 430.639,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění R. K. a M. K. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 To 583/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení Krajského soudu v Brně, a to výrok, jímž byla zamítnuta odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 17 T 46/2007, napadli obvinění R. K. a M. K. prostřednictvím společného obhájce dovoláním, které opřeli o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení merita věci, kdy soud nepostupoval v souladu s odbornou erudicí, v souladu s objektivní realitou“.
V podání obvinění namítli, že při rozhodování se krajský soud spokojil s nedostatečně provedeným dokazováním a tím dospěl k nesprávným právním závěrům i k nesprávnému rozhodnutí. Taktéž neodstranil vzniklé rozpory, stejně jako soud prvního stupně nedoplnil na návrh obhajoby dokazování, přičemž vydané rozhodnutí z důvodu nečinnosti vedlo k neodůvodněným průtahům. Před soudy obou stupňů zůstalo neobjasněno, jak měla být jejich jednáním naplněna skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu.
Obvinění podotkli, že K. b. a. s. (dále v části reprodukující dovolání jen „KB a. s.“) o úvěr z vlastní vůle nikdy nepožádali. Údajná žádost o úvěr byla bez jakékoliv jejich účasti vedena v KB a. s. v M. K. se všemi podklady, osobními údaji o jejich osobách, a to nejpozději dnem 11. 6. 2002. S připraveným úvěrem na jejich jména skutečný zpracovatel R. K., manažer banky, přivítal v KB a. s. spoluobviněného P. M., který obviněné, jenž žádný úvěr nepožadovali, přivezl s sebou. R. K. ve své výpovědi potvrdil, že všechny doklady připravil po předchozí dohodě se spoluobviněným P. M., který bez jejich vědomí k tomu opatřil všechny potřebné údaje a potvrzení. Poté oba společně působili na obviněné, aby předem připravené doklady podepsali. Obvinění zdůraznili, že byli ovlivněni tlakem vedoucího banky a zaměstnavatele k podpisu a neměli žádnou možnost se s podklady seznámit. Navíc byli oklamáni výmluvností R. K., který tvrdil, že zatím o nic nejde, že teprve bude jednat o možnosti vzájemného ručení mezi oběma obviněnými. Poukázali na svědeckou výpověď jmenovaného, z níž je nesporné, že aktivně pomohl spoluobviněnému P. M., aby na své dva zaměstnance získal pro sebe peníze z obou úvěrů. Spoluobviněný také uhradil všechny náklady spojené s přípravou úvěrů a R. K. účinně přispěl k tomu, že bankovní ústav byl uveden v omyl vědomým zpracováním úvěrových smluv „na oko“, čímž podle mínění obviněných jmenovaní naplnili znaky pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.
Dále obvinění zdůraznili, že se stali obětí úvěrového podvodu, který nespáchali ani pomocí. Uvedli, že u nich chybí subjektivní stránka jejich jednání ve vztahu k úmyslu, když rozhodně nechtěli a neměli v úmyslu způsobit bance škodu na cizím majetku. Ve skutkové větě je popsán tento znak skutkové podstaty podvodu jednoznačně toliko ve vztahu k přímému pachateli podvodu spoluobviněnému P. M., který veškeré peníze z poskytnutých úvěrů „na oko“ na oba obviněné ihned převzal ze svého účtu, ačkoliv od počátku věděl, že úvěr nebude splacen. Obvinění namítli, že jejich úmysl způsobit škodu KB a. s. nelze vyvodit z toho, že připsané a převedené částky si vybral jmenovaný spoluobviněný. Pochybení shledali i v tom, že žádný z důkazů navrhovaných obhajobou nebyl proveden a vyslovili nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že prvostupňový soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, aby mohl rozhodnout o jejich vině. Rovněž ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. odpovídajícím způsobem nevyložil, na základě jakých důkazních prostředků má za prokázanou vědomost obou obviněných o skutkových okolnostech, stran nichž by bylo možno vyvozovat, že vědomě napomáhali k jednání přímého pachatele spoluobviněného P. M., které naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu. Soud prvního stupně též neuvedl, čím je vyvrácena jejich obhajoba – tj., že při uzavírání úvěrových smluv se chtěli obohatit na úkor KB a. s. v důsledku vyvolaného omylu a že tím chtěli způsobit škodu, resp. že byli srozuměni s tím, že škodu způsobí a tím sebe či spoluobviněného obohatí.
V další části podání obvinění vznesli výhrady, že úlohu spoluobviněného P. M. a pracovníka banky R. K. odvolací soud nevzal z hlediska právního hodnocení v úvahu, přičemž obhajobou navrhované důkazy soudy neprovedly. Zejména odvolací soud neprovedl důkazy tvrzeným „institutem vzájemného ručení“ a neobjasnil úlohu svědkyně ředitelky Ing. K. (ve vztahu ke zmanipulovaným dokladům o úvěru, k rozporům v souvislosti se snahou kamufláže v dokumentech o úvěru, ohledně přepisování dat u dokladů předem připravených R. K., které jí měl za povinnost předkládat, zda je schvalovala a povolovala „vzájemné ručení“ za uvedené úvěry).
V ávaznosti na to obvinění konstatovali, že dovoláním napadají rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání v celém rozsahu a tím i rozsudek prvostupňového soudu ve všech jeho výrocích o vině i trestu a výrocích souvisejících. Dovolání odůvodňují především tím, že došlo k podstatným vadám řízení a rovněž je zcela vadné i právní posouzení uvedeného skutku. Podle jejich názoru byla při hlavním líčení porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obviněných na obhajobu. Odvolací soud se náležitě nevypořádal s jejich obhajobou, která koresponduje nejen se svědeckou výpovědí R. K. (na jeho tvrzení včetně podílu na sjednávání úvěru v podrobnostech poukázali na str. 5 dovolání), ale i s výše zmíněnými dosud neprovedenými důkazy. V rozhodnutí se nesprávně uvádí, že se oba odvolatelé domáhali pouze jiného hodnocení důkazů, což neodpovídá skutečnosti, neboť navrhovali provedení nových důkazů a domáhali se správného hodnocení všech důkazů v jejich vzájemných souvislostech. Obvinění zdůraznili, že svým jednáním žádný z nich nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Zopakovali, že nikdo z nich o úvěr KB a. s. v M. K. ze své svobodné vůle nikdy nežádal a s bankou žádný úvěr nesjednával, nesepsal žádost o úvěr s požadovanými doklady o výši svého příjmu, podmínky úvěru neznal, neboť úvěr, a tím méně ve výši 480.000,- Kč, nepotřeboval. Nebyla zde žádná jejich vůle takový úvěr získat ani úmysl či nedbalost podvést banku. Zdůraznili, že jednali pod tlakem zaměstnavatele, na němž jsou existenčně závislí ze vztahů pracovních, zakládají rodiny, vedou spořádaný život, plní si pracovní povinnosti a jsou bezúhonní. Nežádoucí iniciativa vzešla z popudu jejich zaměstnavatele spoluobviněného P. M., který jediný měl prospěch z úvěrových smluv „na oko“. Z toho vyplývá jeho úmysl uvést v omyl jak KB a. s., tak i oba obviněné, přičemž na jeho straně byl přímý úmysl. Obvinění shodně vytkli, že mezi skutkovým stavem a právním posouzením skutku je zřejmý nesoulad, jehož podstatou je to, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu musí být prokázán i u účastníka tohoto trestného činu, tj. u obou obviněných a v této věci není opora ve zjištěném skutkovém stavu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Trestní řízení nebylo ve smyslu těchto zásad vedeno spravedlivě, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je při uvedeném popisu způsobu, kterým měli obvinění naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, neúplné a nepřezkoumatelné.
Podle názoru obviněných lze z provedeného dokazování vyvodit závěr, že KB a. s., se aktivně podílela na přípravě úvěrového podvodu, neboť věděla o tom, že úvěr, který byl formálně mezi KB a. s. a jejich osobami sjednán s osobní podporou manažera R. K. je fakticky určen pro spoluobviněného P. M. a aktivně mu byla zevnitř banky poskytnuta pomoc. S odkazem na ustálenou judikaturu dovodili, že KB a. s., jednala úmyslně, když do úvěrové smlouvy uváděla zcela vědomě a bez jakékoliv jejich účasti zjevně účelově poskytnuté nepravdivé údaje o jejich příjmu z iniciativy výhradně zaměstnavatele. Banka tudíž předem věděla, že je to spoluobviněný P. M., kdo bude fakticky čerpat úvěrové prostředky a k tomu byla dokonce nápomocna. Přitom z provedeného dokazování není pochyb, že vše muselo nebo mělo vzbuzovat u této pochybnosti o regulérnosti přístupu k úvěrovému vztahu a s ohledem na tuto skutečnost lze dovodit a prokázat vztah obviněného P. M. a manažera KB a. s., k těžšímu následku ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., kdy i naprosto selhaly kontrolní systémy. Podle obviněných musí banka nést následky takového jednání, neboť se sama na trestné činnosti svým manažerem podílela.
Závěrem dovolání obvinění uvedli, že skutek, kterým byli uznáni vinnými, a jenž je popsán ve výroku i v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud ohledně jejich osob zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 To 583/2007, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 10. 2007, č. j. 17 T 46/2007-222. Současně navrhli, aby dovolací soud zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce konstatoval, že i když jsou v dovolání místy zaměňovány trestné činy podvodu podle §250 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. či přímé pachatelství s účastenstvím, lze z jeho obsahu učinit závěr, že se snaží ve shodě s dosavadní obhajobou postavit oba obviněné do pozice obětí podvodu ze strany spoluobviněného P. M. a svědka R. K. Současně uvedl, že s touto obhajobou se již soudy obou stupňů v průběhu dosavadního trestního řízení náležitě vypořádaly. Podle jeho názoru převážná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, tj. dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění popř. skutečnost, že svědek R. K. nebyl rovněž obžalován, čímž se však s ohledem na zásadu obžalovací nelze v dovolacím řízení zabývat.
Dále státní zástupce připomněl, že skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podotkl, že přezkoumáním nebyly v naznačeném směru zjištěny žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou.
Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence úmyslu či nedbalosti způsobit poškozené K. b. a. s. škodu. K tomu obvinění uvedli, že žádný z nich banku ze své svobodné vůle o půjčku nežádal a smlouvu o půjčce s ní nesjednal. Naopak poškozená K. b. a. s. prostřednictvím svědka R. K. věděla, že úvěry nejsou fakticky určeny pro ně, nýbrž pro spoluobviněného P. M. V tomto směru státní zástupce shledal dovolání zjevně neopodstatněným. Soudy obou stupňů učinily správný závěr, že obhajoba obviněných, že se domnívali, že mají být pouze ručiteli spoluobviněnému P. M., neobstojí, neboť veškeré písemnosti podepisovali v prostorách banky bez jakéhokoliv nátlaku a na jednotlivých tiskopisech bylo vždy zřetelně vyznačeno, k čemu se ten který podpis vztahuje. Nemohli tudíž nevědět, že nejde o ručení, nýbrž že si úvěr berou oni sami. Je zcela irelevantní, zda o půjčku sami zažádali, či zda byl příslušný tiskopis již předem připraven, neboť k uzavření smlouvy dochází až jejím podpisem oběma smluvními stranami a v tomto smyslu oba obvinění s K. b. a. s. půjčku sjednali. Za irelevantní státní zástupce označil i námitku, že peníze měly být v konečné podobě předány spoluobviněnému P. M., neboť šlo o půjčky neúčelové a obvinění byli oprávněni s nimi naložit, jak se jim zlíbí. Zdůraznil, že při sjednávání úvěrových smluv nepravdivě uvedli, že smlouvu o půjčce uzavírají pro sebe a zavázali se ji podle sjednaných podmínek hradit, ačkoliv ve skutečnosti takový úmysl s ohledem na svou finanční situaci neměli a zamlčeli svůj předpoklad, že půjčku bude hradit jmenovaný spoluobviněný. Tyto skutečnosti nepravdivě uvedli či zamlčeli úmyslně, přičemž ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. nevyžaduje, aby se tento úmysl vztahoval též k dalším skutečnostem.
Pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. odůvodňující v předmětné věci právní kvalifikaci skutku též podle ustanovení §250b odst. 3 tr. zák., tak státní zástupce připomněl, že postačí zavinění i formou nedbalostní podle §5 tr. zák. Je přitom nepochybné, že oba obvinění nedisponovali finančními příjmy, které by jim umožňovaly sjednanou půjčku hradit a (aniž by to měli jakkoliv garantováno) toliko spoléhali na spoluobviněného P. M., že půjčky řádně splatí.
V závěru vyjádření státní zástupce s poukazem na popsané skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných R. K. a M. K. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění R. K. a M. K. uplatňují v podstatné části dovolání výhrady, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, když obvinění v podrobnostech namítají, jak byly v soudním řízení hodnoceny provedené důkazy, jaké skutečnosti z nich byly vyvozeny a že soudy obou stupňů neprovedly důkazy, které v rámci své obhajoby navrhovali. Rovněž popisují vlastní verzi celé události. Nutno zdůraznit, že z těchto primárně tvrzených procesních nedostatků až následně obvinění dovozují vady v nesprávné právní kvalifikaci svého jednání. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě není důvod dovolání naplněn a napadená rozhodnutí nelze přezkoumávat. Pokud by obvinění v dovolání uplatnili jen námitky zmíněné v tomto odstavci, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obvinění rovněž v podrobnostech vytýkají, že svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, neboť v jejich činu absentuje subjektivní stránka – příslušná forma zavinění. Tato námitka by mohla uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto na podkladě skutkového zjištění posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí škodu nikoliv malou.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 25 000 Kč.
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Trestní odpovědnost podle §250b tr. zák. může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může být poskytnutí peněžních prostředků. Za nepravdivé se považují údaje, kdy obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence anebo dotace. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence nebo dotace, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence či dotace. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena či subvence nebo dotace poskytnuta, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či subvence nebo dotace poskytnuta, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl zde nemusí směřovat k způsobení škody, a proto je pachatel trestný i v případě, že např. poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, vyplývají skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Z nich je zjevné, že obvinění R. K. a M. K. svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. Každý z obviněných uzavřel s K. b. a. s. příslušnou úvěrovou smlouvu na částku 480.000,- Kč „…s vědomím, že pro sebe úvěr nepožaduje, ale byl o podpis požádán P. M., což zamlčel, kdy při uzavírání této smlouvy, z okolností místa, počtu podepisování listin a jeho způsobu, musel vědět o významu svého jednání, přičemž poškozené bylo předloženo P. M. potvrzení o zaměstnání u firmy P. M. s tím, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činí 22.512,- Kč (22.415,- Kč) a za poslední zdaňovací období 22.202,- Kč (21.632,- Kč), ačkoli uvedený příjem neměl, když vydělával toliko cca 8.000,- Kč měsíčně a musel tedy vědět, že nebude schopen případný úvěr splácet, kdy na základě toho mu pak byl požadovaný úvěr poskytnut, přičemž jej následně řádně nesplácel, kdy takto jednal na žádost obžalovaného M., který ho o uzavření úvěrové smlouvy požádal, informoval se o podmínkách poskytnutí úvěru v bance, vystavil mu nepravdivé potvrzení o výši příjmu, doprovodil jej do banky a posléze od něj převzal poskytnuté finanční prostředky…“. Současně byla v důsledku tohoto jednání poškozené společnosti způsobena škoda nejméně ve výši poskytnutého úvěru. Z popisné části rozsudečného výroku o vině vyplývá naplnění jak objektivní stránky (jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi) předmětného trestného činu (při sjednávání úvěrové smlouvy uvádění nepravdivých údajů, zamlčení podstatných údajů a v důsledku toho způsobení škody nikoli malé), tak i úmyslného zavinění. Obvinění totiž nejen věděli, že výše zmíněné důležité skutečnosti neodpovídají realitě, ale přesto na jejich podkladě konkrétní příslušnou úvěrovou smlouvu uzavřeli.
V odůvodnění rozsudku Okresní soud ve Znojmě ke skutkovým zjištěním mimo jiné uvedl: „Lze přisvědčit obžalovaným, že jim byly listiny předkládány k podpisům bez bližšího rozboru. Nelze však zároveň přehlédnout, že listiny obžalovaní podepisovali v bance, tedy v peněžním ústavu. Podepisovali více listin, kdy v blízkosti činěných podpisů byly údaje o předmětu listiny, podstatné údaje byly tištěny tučněji oproti běžnému textu. Oba obžalovaní potvrdili, že na ně nebylo působeno fyzickým ani psychickým násilím.“ Dále prvostupňový soud k činu obviněných konstatoval: „Měli možnost svobodné volby. Rovněž měli minimálně informaci o tom, že po bance jsou požadovány finanční prostředky, které by měly být do budoucna spláceny. Listiny jim byly předkládány nezakryté, mohli si zhlédnout jejich obsah.“ V návaznosti na to soud prvního stupně vyhodnotil jednání obviněných R. K. a M. K. „jako srozumění s právním úkonem, který učinili.“ Současně připomněl: „…podepsali úvěrovou smlouvu, kdy jim bylo vyplaceno plnění 480.000,- Kč, které mělo být následně spláceno i za cenu úročení. Rovněž popisovali, že po uzavření smluv jim chodily upomínky ke splácení, kdy bez zbytečného odkladu se na banku neobrátili s tím, že by měli být podvedeni. Pokud jde o bance předložená potvrzení o výši příjmů, bylo zjištěno, že tyto vyhotovil sám obžalovaný M. a jako nepravdivé je předložil svědku K. Obžalovaní K. a K. však při jednání se zástupcem banky nesdělovali, že úvěrové prostředky nejsou určeny pro ně, že by smlouvu uzavírali jen „na oko“, že je plnění požadováno pro obžalovaného M., který má následně úvěr samostatně splácet. Vzhledem ke sdělení svědka K., že obžalovanému M. nebyl před tím úvěr schválen, jistě by k uzavření smluv nedošlo. Obžalovaní však takováto prohlášení neučinili ani v krátké době po vyplacení finančních prostředků, kdy rovněž podepisovali zjevně graficky přehledný příkaz k úhradě. Též museli podepsat smlouvu o zřízení účtu – konta. Při jednání v bance s ohledem na výši svého příjmu museli být srozuměni, že není v jejich možnostech splácet zapůjčené finanční prostředky, které by měly být dále úročeny. Pokud banka svolila k podpisu listin, oni je podepsali, byli srozuměni, že součástí jsou i údaje o výších příjmů, což měli uvedeno i při podepisování výše popsané listiny. Současně okresní soud zdůraznil, že jelikož smlouva byla odsouhlasena a banka provedla finanční plnění, tak na její platnost nemá vliv ani případná porušení vnitřních pravidel banky o jednání s klienty (přítomnost třetích osob apod.), jak namítala obhajoba. Následně uzavřel: „…obžalovaný M. vymyslel a zosnoval uzavření smluv o úvěru, ze kterých měl následně přímý prospěch… Při uzavření smluv o úvěru je nutno za hlavního pachatele považovat osoby, které byly smluvní stranou vůči peněžnímu ústavu, tedy obžalované K. a K.“ Pokud jde o subjektivní stránku v činu obviněných, tak prvostupňový soud shledal, že „…jednali minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť z okolností případu a při vyhodnocení svých vlastních finančních možností byli srozuměni s tím, že jsou předloženy nepravdivé údaje a podstatné údaje o následném uživateli finančních prostředků zamlčeli. Přestože se snažili vyhovět zaměstnavateli, bylo jednáno podvodným způsobem vůči bance (vše na str. 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně).
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněných R. K. a M. K. jako trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. I když obvinění protiprávní jednání nedoznali, tak na naplnění subjektivní stránky v jejich činu – úmyslné zavinění prvostupňový soud usuzoval z okolností objektivní povahy, jak byly na podkladě provedených a zhodnocených důkazů zjištěny. Současně lze připomenout, že ohledně kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., tj. v případě škody nikoliv malé, postačuje ve smyslu znění §6 písm. a) tr. zák. i zavinění ve formě nedbalosti. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě též aplikovaná právní věta. Námitku obviněných, jak byla v příslušné části dovolání relevantně uplatněna, nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných R. K. a M. K. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k