ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.859.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 859/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2008 dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 12 To 437/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 160/2006, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 12 To 437/2007, zrušuje . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 2 T 160/2006, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný M. K. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 12 To 437/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného M. K. uznal vinným
tím, že v rámci vytvoření si podmínek pro čerpání dotace pro rozpočtový rok 2003 na projekt s názvem Obnova malé vodní elektrárny v Z., podprogramu „Podpora obnovy majetku subjektů provozujících energetické liniové stavby“, o kterou požádal v červnu 2003 a jejíž přiznání důvodně očekával, nechal si od Z. O., jednatele společnosti O. spol. s r. o., vystavit s textem „fakturujeme vám dle přiloženého soupisu práce a dodávky na M. Z.“ tři faktury, a to fakturu ze dne 8. 10. 2003 na částku 260.203,70 Kč, kterou jmenované společnosti jako dodavateli zaplatil bezhotovostní platbou ze svého účtu dne 16. 10. 2003, fakturu ze dne 6. 11. 2003 na částku 377.111,70 Kč, kterou dodavateli zaplatil bezhotovostní platbou ze svého účtu dne 14. 11. 2003 a fakturu ze dne 14. 11. 2003 na částku 680.400,- Kč, kterou dodavateli zaplatil bezhotovostní platbou ze svého účtu uskutečněnou dne 20. 11. 2003, ačkoli společnost O. spol. s r. o. prováděla stavbu rodinného domu obžalovaného, ale na opravě, ani na jakýchkoliv jiných pracích na malé vodní elektrárně v Z. se nepodílela, přičemž poté, co mu byla z výše uvedeného programu podpory přiznána pro rozpočtový rok 2003 dotace ve výši 1.147.000,- Kč rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ze dne 19. 11. 2003, které mu bylo spolu s podmínkami použití této dotace doručeno téhož dne, předložil dne 24. 11. 2003 tyto faktury spolu s výpisy ze svého bankovního účtu finančnímu manažerovi podprogramu – Č. z. a r. b., a. s., přičemž následně finanční částka ve výši přiznané dotace, t. j. ve výši 1.147.000,- Kč byla jmenovanou bankou dne 26. 11. 2003 zaslána na účet obžalovaného a způsobil tak škodu v uvedené výši státu, zastoupenému Finančním úřadem v Benešově.
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250b odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný M. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
V podání obviněný připomněl, jak ve věci rozhodl Krajský soud v Praze. Uvedl, že skutková podstata úvěrového podvodu byla do trestního zákona zařazena jeho novelou v roce 1997 s tím, že základní skutková podstata obsahuje dva podvodné typy, a to úvěrový podvod a podvod subvenčně dotační. U základních skutkových podstat ve smyslu §250b odst. 1, 2 tr. zák. se nevyžaduje ani způsobení škody, ani obohacení pachatele či někoho jiného. Postačí nepravdivé uvedení, resp. zatajení relevantních údajů pro úvěrovou smlouvu, anebo použití úvěru, subvence či dotace na jiný než sjednaný účel. V návaznosti na to obviněný konstatoval, že rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (dále jen „MPO ČR“) č. 149/2003 ze dne 19. 11. 2003 mu byla přiznána na projekt, pod názvem „Obnova malé vodní elektrárny v Z.“, dotace ze státního rozpočtu České republiky na rok 2003 ve výši 1.147.000,- Kč. Podkladem pro přiznání dotace byly znalecké posudky založené ve spise, v nichž byla popsána a vyčíslena škoda způsobená povodní. Celkový rozpočtový náklad projektu byl 1.490.000,- Kč, a to jako neinvestiční náklady (z toho vlastní zdroje činily 343.000,- Kč a dotace ze státního rozpočtu činila 1.147.000,- Kč. V souladu s tímto rozhodnutím si obviněný zřídil zvláštní účet u e., na který mu byla dne 26. 11. 2003 připsána dotace v částce 1.147.000,- Kč. V souladu s rozhodnutím MPO ČR ohledně prodloužení termínu k dokončení projektu obviněný zahájil dodávky elektřiny dne 15. 12. 2004. Zdůraznil, že vlastní rozhodnutí o přiznání dotace je svým způsobem absurdní, neboť mu stanovilo celou řadu podmínek, které musel splnit, přičemž rozhodnutí MPO ČR bylo datováno dnem 19. 11. 2003 s tím, že je povinen dotaci vyčerpat do 14. 11. 2003. Tuto však na zvláštní účet obdržel až dne 26. 11. 2003.
Obviněný uvedl, že nemůže obstát výrok o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit způsobem, že bez souhlasu oprávněné osoby použil dotaci na jiný než určený účel. Konstatoval, že zjištěný skutek je ve výroku rozsudku popsán tak, že měl očekávat přiznání dotace podle shora uvedeného projektu, a proto si nechal vystavit od Z. O., jednatele O. spol. s r. o., tři faktury, ačkoliv tato společnost se na opravě malé vodní elektrárny údajně nepodílela. Poté, co po přiznání dotace rozhodnutím MPO ČR ze dne 19. 11. 2003 předložil tyto faktury Č. z. a r. b., měl způsobit státu škodu ve výši 1.147.000,- Kč. Obviněný zmínil, že krajský soud dospěl k závěru, že měl po formální i materiální stránce svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §250b odst. 2 tr. zák., přičemž v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že opravu malé vodní elektrárny Z. v plném rozsahu skutečně realizoval, jak je zřejmé ze závěrů znaleckého posudku ze dne 10. 11. 2005. Připomněl i konstatování odvolacího soudu, že v prosinci 2004 byl po opravě škod spuštěn provoz elektrárny a dále závěry znaleckého posudku, že výše škody na nemovitosti malé vodní elektrárny činila nejméně 1.037.310,- Kč. Tento závěr se opíral o znalecký posudek znalce J. J. ze dne 28. 9. 2003. Znalecký posudek Ing. H. hovořil o tom, že škoda způsobená povodněmi na technologickém zařízení představovala nejméně částku 380.000,- Kč, resp. tuto částku musela nutně přesáhnout (nejméně o 500.000,- Kč). Podle závěrů soudu musel do opravy malé vodní elektrárny investovat nejméně částku 1.900.000,- Kč, přičemž do výše této investice lze zahrnout i vyčerpanou státní dotaci.
Dále obviněný poukázal na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu s tím, že rozporně uvádí: „Na jednu stranu je nutno konstatovat, že takové zjištění nemůže nic změnit na závěru, že obžalovaný účelovou dotaci, která mu byla poskytnuta ze státního rozpočtu na rok 2003 na opravu malé vodní elektrárny Z., použil na jiný než určený účel a naplnil tak zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. Na druhou stranu však výše zmíněné okolnosti posuzovaného případu, konkrétně okolnost, že obžalovaný jednáním, které je mu kladeno za vinu, způsobil škodu značnou, podle mínění odvolacího soudu skutečně jen stěží zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti citovaného trestného činu v míře podstatné. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že zájmem státu při poskytování takto účelových dotací především bylo, aby malá vodní díla byla po povodních v srpnu 2002 opravena a jako plně funkční znovu uvedena do provozu, přičemž tomuto závazku obžalovaný dostál, i když není pochyb o tom, že samotnou dotaci od státu čerpal způsobem, kterým se dostal do konfliktu se zákonem a dopustil se trestného činu podle §250b odst. 2 tr. zák.“
Podle obviněného nelze z popisu skutku a ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dovodit, na základě jakých důkazů soud dospěl k závěru, že se měl dopustit trestné činnosti. Provedenými důkazy, a to zejména znaleckými posudky, nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Namítl, že zjištěný skutek, jak je ve výrokové části rozsudku popsán, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv z jeho popisu lze dovodit, že znaky žádného trestného činu neměl. Rovněž došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. – konkrétně zásady materiální pravdy. Obviněný vytkl, že z provedených důkazů nelze vyvodit závěr o tom, že by bez souhlasu oprávněné osoby použil dotaci na jiný než určený účel. Namítl, že tak úmyslně neučinil a poskytnutou dotaci použil pouze za stanovených podmínek k opravě a zprovoznění malé vodní elektrárny. Proto dovodil, že zjištěný skutek je ve výroku o vině popsán tak, že žádné konkrétní zjištění nenaplňuje zákonný znak, že by měl bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použít úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. Krajský soud se nevypořádal se subjektivní stránkou trestného činu, jehož se měl dopustit a který je možno spáchat pouze úmyslně. Obviněný vyslovil nesouhlas s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, podle něhož po formální i materiální stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., přičemž v této souvislosti poukázal na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. ohledně obsahu rozsudku. Současně prezentoval názor, že se soud nevypořádal s hodnocením materiální stránky trestného činu ve smyslu znění §3 odst. 4 tr. zák., neboť se měl zabývat posouzením skutku z hlediska ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. a teprve poté uvažovat, zda mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu včetně jeho společenské nebezpečnosti. V této spojitosti opětovně odkázal na odůvodnění rozsudku, v němž odvolací soud na str. 9 konstatoval: „…zájmem státu při poskytování účelových dotací především bylo, aby malá vodní díla byla po povodních v srpnu 2002 opravena a jako plně funkční znovu uvedena do provozu, přičemž tomuto závazku obžalovaný dostál…“.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve všech výrocích rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 12 To 437/2007-370, dále ve smyslu §265m odst. l tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a jeho osobu zprostil obžaloby, neboť skutek, jak je v napadeném rozsudku popsán není trestným činem, popřípadě aby Krajskému soudu v Praze či soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně podle §265r odst. 1 tr. ř. navrhl, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce poukázal na vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně s tím, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu nebo znaky žádného trestného činu neměl. V dovolání, které se o tento dovolací důvod opírá, nelze vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, navrhovat opakování důkazů, respektive provádění důkazů dalších, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené a namítat, že soud prvního či druhého stupně opřel své rozhodnutí o důkazy získané způsobem, který neodpovídal předepsanému procesnímu postupu. V návaznosti na to státní zástupce s odkazem na příslušné části dovolání uvedl, že obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, že zjištěný skutek, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv z jeho popisu lze dovodit, že znaky žádného trestného činu nemá. Dodal, že při posuzování těch pasáží mimořádného opravného prostředku obviněného, které odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti převážné části uplatněných námitek.
Podle názoru státního zástupce je východiskem pro zkoumání existence uplatněného důvodu dovolání především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), které mohou vyplývat i z odůvodnění rozhodnutí. Rovněž poukázal na konkrétní znění tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze a současně připomněl znění trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák.
Dále státní zástupce konstatoval, že v případě obviněného M. K. bylo rozhodnutí o přiznání inkriminované dotace vydáno dne 19. 11. 2003 (skutečnost, že obviněný měl podle skutkového tvrzení soudu druhého stupně před datem 19. 11. 2003 „důvodně očekávat“ poskytnutí dotace, je irelevantní s ohledem na fakt, jak je konstruována skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák.) s tím, že obviněný byl povinen dotaci vyčerpat již do 14. 11. 2003. Finanční prostředky, které zmíněnou dotaci tvořily, byly na jeho účet poukázány až dne 26. 11. 2003. Pokud platby z účtu obviněného na účet společnosti O. spol. s r. o., které tvořily úhradu za faktury vystavené touto společností, jejímž jednatelem byl svědek Z. O., proběhly dne 16. 10. 2003, 14. 11. 2003, respektive dne 20. 11. 2003, je zřejmé, že se tak ve všech třech případech úhrad stalo ještě předtím, než obviněný vůbec mohl reálně disponovat finančními prostředky tvořícími předmětnou dotaci. Ve dvou případech dokonce ještě dříve, než bylo řádně rozhodnuto o poskytnutí dotace. Proto obviněný ani objektivně nemohl bez souhlasu oprávněné osoby použít dotaci na jiný než určený účel, jak předpokládá skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. Okolnost, že zřejmě zamýšlel v předstihu si vytvořit podmínky, aby dotaci v přiznané výši účetně (nikoli fakticky) stihl ve stanoveném termínu vyčerpat (tj. do 14. 11. 2003), státní zástupce označil z hlediska aplikovaného právního posouzení skutku za nepodstatnou, a to obzvlášť za situace, kdy nebylo v podstatě prokazováno, z jakých prostředků obviněný opravu malé vodní elektrárny v Z. financoval a která si vyžádala částku 1.900.000,- Kč, jak ostatně ve svém rozhodnutí konstatoval i soud druhého stupně.
Ve vyjádření státní zástupce nastolil otázku, zda jednání obviněného nemělo být vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem (viz výpověď svědka Ing. V. J. ohledně charakteru a způsobu poskytování předmětné „dotace“) právně posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentní, že se touto alternativou vůbec (a to ani skutkově) nezabývaly. Proto nenavrhl postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž poukázal i na případný zásadní právní význam otázky charakteru „dotace“ poskytnuté v daném případě, a to z hlediska skutkových podstat uvedených v §250b odst. 1 tr. zák. a §250b odst. 2 tr. zák.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 12 To 437/2007, a zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě učinit jiné rozhodnutí, než je specifikováno v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný M. K. v podrobnostech vytýká, že skutek, jak je popsán ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., ačkoliv znaky tohoto a ani žádného trestného činu neměl. Tyto výhrady obsahově uplatněný důvod dovolání naplňují, neboť je namítáno nesprávné právní posouzení skutku.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, pokud popis skutku ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, když popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozhodnutí bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. O nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková i právní věta výroku rozsudku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel.
Ve stručnosti lze připomenout, že skutková podstata trestného činu podle §250b odst. 2 tr. zák. se vztahuje pouze k účelovým úvěrům, subvencím nebo dotacím. Jeho pachatelem je v případě úvěrové smlouvy zásadně dlužník, jenž použije úvěr bez souhlasu věřitele na jiný než určený účel, a u subvence nebo dotace její příjemce, který ji použije bez souhlasu oprávněné osoby na jiný než určený účel. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl nemusí směřovat k způsobení škody [škoda je však znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 3, 4 písm. b) odst. 5 tr. zák.]. Dotací se označuje poskytování peněžních prostředků zpravidla bez právního nároku např. obcím, úřadům, ale i fyzickým a právnickým osobám. Na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují tzv. účelové dotace, které mohou být použity jen na určené (přesně vymezené) účely. Právní vztahy, které se vztahují k dotacím (ohledně vzniku, podmínek čerpání, využití, kontrole, zániku apod.), jsou upraveny v rámci různých právních předpisů (např. zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, zák. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, zák. č. 320/2000 Sb., o finanční kontrole apod.), přičemž v jednotlivých případech je nutné vycházet především z obsahu konkrétních smluv, eventuálně právních předpisů (včetně podzákonných), jež se případným smluvním ujednáním stanou součástí jednotlivých smluv. Ve vztahu k dotacím totiž neexistuje v rámci platné právní úpravy žádný konkrétní (pojmenovaný) smluvní typ, a proto se zde otevírá poměrně široká kontraktační volnost.
Z tzv. právní věty, jak je uvedena ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze, je zřejmé, že soud považoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, za naplněné tím, že „bez souhlasu oprávněné osoby použil dotaci na jiný než určený účel“.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Praze v souladu s trestním zákonem, když jednání obviněného M. K., jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. Z popisu skutku (viz jeho doslovné znění citované v úvodu tohoto usnesení) plyne, že rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky ze dne 19. 11. 2003 byla obviněnému v rámci podpory projektu s názvem Obnova malé vodní elektrárny v Z., podprogramu „Podpora obnovy majetku subjektů provozujících energetické liniové stavby“, přiznána účelová dotace pro rozpočtový rok 2003 ve výši 1.147.000,- Kč. Jelikož finanční prostředky, jež tvořily předmětnou dotaci, byly na účet obviněného poukázány dne 26. 11. 2003, přičemž platby z jeho účtu na účet společnosti O. spol. s r. o., které měly představovat úhradu za faktury vystavené touto společností, proběhly ve dnech 16. 10., 14. 11. a 20. 11. – vše v roce 2003, je zjevné, že k úhradám došlo ještě předtím, než obviněný mohl fakticky disponovat finančními prostředky z předmětné dotace. Ve dvou případech došlo ke zmíněným úhradám dokonce dříve, než bylo o poskytnutí dotace rozhodnuto.
Z důvodu těchto skutečností obviněný nemohl uvedeným jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným (podle tzv. právní věty – bez souhlasu oprávněné osoby použít dotaci na jiný než určený účel), jak je oprávněně tvrzeno v dovolání i ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému mimořádnému opravnému prostředku. Těmto podáním je nutno přisvědčit i v tom směru, že v soudním řízení nebylo zjištěno, z jakých konkrétních prostředků obviněný financoval opravu předmětné malé vodní elektrárny, jež si vyžádala částku 1.900.000,- Kč. Všechny tři faktury byly společností O. spol. s r. o. vystaveny ještě předtím, než bylo o přiznání dotace ministerstvem rozhodnuto, případně dříve než s nimi mohl obviněný disponovat, což odvolací soud vyhodnotil, že si „…takto již v předstihu vytvořil podmínky, aby dotaci v přiznané výši stihl vyčerpat ve stanoveném termínu…“ (str. 7 napadeného rozsudku). Toto zjištění, které je vyjádřeno i v úvodu tzv. skutkové věty rozsudečného výroku, ale není s ohledem na právní kvalifikaci aplikovanou soudem druhého stupně podstatné.
Krajský soud v Praze se však měl zabývat tím, zda jednání obviněného popsané v obžalobě nenaplňuje, a to s ohledem na v soudním řízení zjištěné skutečnosti (viz níže), znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jak důvodně uvádí i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání. Lze připomenout, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle názoru Nejvyššího soudu je potřebné naplnění zákonného znaku objektivní stránky zmíněného trestného činu – uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, a to v žádosti o poskytnutí dotace, vykládat tak, že jde o všechny údaje, na jejichž podkladě je o dotaci rozhodováno včetně těch, jichž je třeba, aby byla vyplacena.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že svědek Ing. V. J., ředitel odboru financování Č. z. a r. b., a. s., která pro Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky zajišťovala finanční manažerování programu, k jednání obviněného vypověděl: „…přišel do ČMZRB dne 24. 11. 2003 a přinesl doklady, na základě kterých požádal o vyplacení dotace ve výši 1.147.000,- Kč. Mezi tyto doklady patřila jak průvodka, tak i navazující faktury a rozhodnutí MPO, že má na dotaci nárok.“ Svědek rovněž uvedl: „…následně provedli finanční kontrolu, zjistili, že všechno je v pořádku a dne 26. 11. 2003 provedli výplatu. Byl to přitom poslední den, kdy mohli úhrady provádět, protože následně platil zákaz ministerstva platby provádět, takže nevyužité prostředky museli vrátit do státního rozpočtu. Obžalovaný chtěl dotaci zaslat na svůj účet, nikoli na účet zhotovitele, a protože to bylo možné – podmínkou ovšem bylo prokázání, že už dříve došlo k platbě – ještě se kontrolovalo, zda skutečně dříve z vlastního účtu proplatil peníze na účet zhotovitele, v tomto případě firmě O. spol. s r. o., která práce prováděla. K této kontrole měli k dispozici výpisy z účtu obžalovaného, kterými doložil, že skutečně 3 faktury panu O. proplatil“ (vše na str. 6 rozsudku soudu prvního stupně).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. K. důvodným a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 12 To 437/2007. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného M. K. dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Krajského soudu v Praze bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o podaném odvolání obviněného zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. V souvislosti s v úvahu přicházející právní kvalifikací skutku jako trestného činu podle §250b odst. 1 tr. zák. bude potřebné kromě jeho formálních znaků velmi podrobně vážit i naplnění materiální stránky trestného činu, jímž by měl být obviněný uznán vinným. V tomto směru nemůže zůstat mimo hodnotící úvahy zjištění uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, ze kterého vyplývá celková částka finančních prostředků, kterou bylo nutno na rekonstrukci malé vodní elektrárny použít, kolik činila dotace a že elektrárna byla zprovozněna. Při rozhodování o vině by nemělo být přehlédnuto, že obviněnému byla platebním výměrem Finančního úřadu v Benešově ze dne 3. 10. 2005, č. j. 84324/05/021980/7764, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 12. 7. 2006, č. j. 6021/170, uložena povinnost za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu odvést 1.147.000,- Kč (tj. částku ve výši poskytnuté dotace) a dalšími rozhodnutími finančních orgánů mu bylo předepsáno za porušení rozpočtové kázně penále v úhrnné výši 1.147.000,- Kč (vše č. l. 38 a násl. spisu), a to vše zhodnotit ve světle jednání obviněného, jak s dotací naložil. Pokud po zvážení shora naznačených okolností odvolací soud dospěje k závěru o vině obviněného, měl by se zabývat i otázkou, zda nejsou případně dány podmínky pro použití ustanovení §24 tr. zák. Dovolací soud ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda bude považovat za potřebné doplnit dokazování (návrhy mohou uplatnit i strany odvolacího řízení) a případně v jakém rozsahu.
Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k