ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.901.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 901/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 4 To 257/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 53/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 4 To 257/2007, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 21 T 53/2006, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 21 T 53/2006 byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. [bod 1)], který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti P. T., s.r.o. se sídlem ve F. p. R., B. poté, co jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti D. s.r.o. se sídlem ve V. a současně jednatel a jediný společník obchodní společnosti P. T. s.r.o. se sídlem ve F. p. R., B., DIČ převedl nejdříve dne 25. 9. 2000 účelově celý svůj obchodní podíl ve společnosti D. s.r.o. na obchodní společnost A. s.r.o. se sídlem v K., V. M., kde byl v té době jediným společníkem a jednatelem D. S., a přestože společnost D. v té době vlastnila majetek v podobě strojů a strojního zařízení na zpracování dřeva, tento majetek novému majiteli nepředal, ale následně sám nebo prostřednictvím přesně dosud nezjištěných osob zajistil vypracování kupních smluv, faktur a předávacích protokolů, které v rozporu se skutečností deklarovaly, že společnost D., zastoupená D. S., jako jednatelem, prodává stroje a strojní zařízení z majetku společnosti D., s.r.o. společnosti P. T., s.r.o., zastoupené jednatelem M. V. a na základě těchto fiktivních dokladů převedl stroje a strojní zařízení z majetku společnosti D. do majetku společnosti P. T., všechny tyto fiktivní účetní doklady následně zavedl do účetnictví společnosti P. T. s.r.o. a následně
- dne 26. 1. 2001 v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2000 vůči F. ú. v K. ve smyslu §19 odst. 1 ZDPH uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 688.248,- Kč na základě faktury č. ze dne 1. 11. 2000 na částku 130.000,- Kč + 28.600,- Kč DPH za dodání hranolovací pily P., faktury č. ze dne 1. 12. 2000 na částku 390.000,- Kč + 85.800,- Kč DPH za dodání rozmítací pily OGAM PO608, faktury č. ze dne 5. 12. 2000 na celkovou částku 2.608.400,- Kč + 573.848,- Kč DPH za dodání celkem 13 ks strojů a strojního zařízení a
- dne 24. 7. 2001 v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2001 ve smyslu §169 odst. 1 ZDPH uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 345.400,- Kč na základě faktury č. ze dne 28. 2. 2001 na celkovou částku 1.570.000,- Kč + 345.400,- Kč DPH za dodání hranolovací pily, rozmítací pily, čerpací stanice, trafosvářečky a přívěsného vozíku
a takto ke škodě České republiky, zastoupené F. ú. v K. zkrácením daně z přidané hodnoty způsobil škodu ve výši 1.033.648,- Kč“.
Dále byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. [bod 2)], jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v průběhu roku 2001 v T., okres N. J., jako jednatel obchodní společnosti P. T. s.r.o., se sídlem v F. p. R., B. zavedl do daňově uznatelných nákladů na účet č. – zůstatková cena prodaného majetku, neoprávněně náklady ve výši 885.311,- Kč, na účet – odpisy dlouhodobého majetku, neoprávněně náklady v celkové výši 468.551,- Kč a na účet – odpisy DHIM, neoprávněně náklady ve výši 20.000,- Kč, za fiktivní nákup strojů a strojního zařízení od obchodní společnosti D., s.r.o. se sídlem ve V., a dosáhl toho, že v přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 zpracovanému dne 20. 6. 2002 u společnosti P. T. s.r.o. došlo k vykázání ztráty ve výši 548.346,- Kč, přičemž společnost podle pravdivých daňových dokladů měla vykázat zisk ve výši 825.516,- Kč a takto ke škodě České republiky zastoupené F. ú. v K. zkrátil daň z příjmu právnických osob o částku 255.750,- Kč“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v trvání tří let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 4 To 257/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předeslal, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, jsou vzájemně provázány, neboť se jedná o jeden a týž případ, měřen jednak z pohledu daně z přidané hodnoty a jednak z pohledu daně z příjmů právnických osob. Následně namítl, že ve světle toho, co soud skutečně zjistil, je už samotný popis průběhu skutku uvedeného pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nesprávný. Konstatoval, že nebylo nikdy prokázáno a netvrdí to žádný ze svědků a dokonce ani soudy obou stupňů, že by po právní stránce nedošlo k převodu obchodního podílu, řádnému zápisu do obchodního rejstříku a dalším úkonům, jako např. předání účetnictví apod. Nebylo nikdy prokázáno, resp. nebylo nikdy ani prokazováno, že by nedošlo k předání onoho majetku, jehož se tato věc týká, tedy strojů a strojního zařízení. Dále argumentoval, že nikdy nebylo prokázáno, že by za stroje nebylo zaplaceno a že to ostatně není uvedeno ani ve skutkové větě, ani v odůvodnění rozhodnutí. Zdůraznil, že nikdy nebylo řečeno, že by kupující, tedy společnost P. T., s.r.o., nezaplatil zboží, které obdržel od prodávajícího, tedy společnosti D., s.r.o., pouze je tvrzeno, že ony právní úkony – tedy kupní smlouvy – jsou podle názoru soudu neplatnými právními úkony (viz odůvodnění na str. 8. rozsudku). Prohlásil, že pak se ale nemůže jednat o fiktivní jednání, nýbrž o jednání, které má za následek neplatné právní úkony. Proč ovšem jsou neplatné, to již není soudem odůvodněno, a lze dovodit, že je tak stanoveno na základě výpovědi svědka S., který tvrdí, že za společnost nejednal a žádné listiny nepodepisoval. V souvislosti s tím obviněný vyjádřil přesvědčení, že dovozovat neplatnost z jedné výpovědi, která je navíc v rozporu se skutkovými zjištěními, je skutečně velmi nestandardním právním posouzením platnosti právního úkonu, a dodal, že nicméně ve výroku skutkové věty samotné o neplatnosti právních úkonů není slova.
V návaznosti na to obviněný shrnul, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou taková, že došlo k účelovému převodu obchodního podílu společnosti D. s.r.o. na nový subjekt, nedošlo k předání strojů, které patřily společnosti D. s.r.o. při převodu obchodního podílu tomuto novému subjektu, došlo k převodu strojů z majetku společnosti D. s.r.o. do majetku společnosti P. T. s.r.o. na základě neplatných právních úkonů, došlo k vypracování fiktivních dokladů o převodu strojů z majetku společnosti D. s.r.o. do majetku společnosti P. T. s.r.o., aniž by k převodu došlo, a za společnost P. T. s.r.o. byl uplatněn nadměrný odpočet DPH ke škodě státu, aniž by bylo konstatováno, že za předmětné stroje nebylo zaplaceno, což slyšení svědci navíc potvrdili a tato tvrzení nikdo nikdy nezpochybnil. V této souvislosti akcentoval, že došlo k úhradě zápočtem poté, kdy společnost P. T. s.r.o. v souladu se zákonem přistoupila k závazkům společnosti D. s.r.o., což je naprosto běžným způsobem platby, když žádným zákonem není výslovně zakázáno hradit pohledávky zápočtem, naopak ustanovení §358 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění upravuje institut započtení pohledávky, když dále ustanovení §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění upravuje instituty změn subjektů závazkového vztahu, mj. přistoupením k závazku (viz §533 a §534 občanského zákoníku). Dospěl k závěru, že je mu kladeno za vinu, že (aniž by to bylo fakticky zkoumáno) nepředal stroje a zařízení, patřící do majetku společnosti D. s.r.o., novému společníku, následně tyto převedl do majetku společnosti P. T. s.r.o., kde byl jednatelem a společníkem, tato společnost za stroje a zařízení zaplatila, zavedla doklady do účetnictví a v souladu se zákonem provedla odpočet DPH, který je ovšem nadměrný, a tedy pro stát škodlivý. Jinými slovy je kriminalizován pouze a jedině za provedení nadměrného odpočtu DPH, který rozhodně nebyl proveden v rozporu se zákonem, jak je ze shora uvedených skutečností naprosto zřetelné. Doplnil, že takové jednání neměl zákonodárce v úmyslu kriminalizovat a že měl v úmyslu kriminalizovat jednání, které spočívá ve fingovaném předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout pachateli bezdůvodné plnění. Ovšem za situace, kdy majetek existuje, existují i subjekty a došlo též k zaplacení sjednané kupní ceny, která navíc byla stanovena znaleckým posudkem, o fingovaném předstírání skutečnosti nelze hovořit.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pouze odkázal na shora uvedené skutečnosti s tím, že se vztahují rovněž k tomuto skutku, a podotkl, že zde je pro změnu kriminalizován za to, že ačkoliv za nakoupené stroje a strojní zařízení zaplatil kupní cenu (což je opět pominuto, byť provedenými důkazy je toto prokázáno), tyto zahrnul do majetku a provedl v souladu se zákonem odpisy a tím dosáhl toho, že došlo k vykázání ztráty, nikoli příjmů u právnické osoby, která proto neměla povinnost k úhradě daně z příjmu. Zde je podle svých slov stíhán za nadměrné snížení daňové povinnosti, ačkoliv nenastala situace, kdy by došlo k fingovanému předstírání skutečnosti.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu, jehož se rozhodnutí týká, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, resp. aby byly zrušeny jak napadené usnesení, tak také rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. 21 T 53/2006 – 484 ze dne 30. 04. 2007.“ Dodal, že v daném případě se nejedná o trestný čin, jak je v citovaných rozhodnutích konstatováno.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolání shledává důvodným. Poznamenal, že skutkové věty k oběma skutkům sice podrobně popisují jednání obviněného a vyčíslují výši zkrácení daně či vylákání daňové výhody, nelze z nich však zjistit, jak a v čem jsou napadená daňová přiznání vadná. Podle něho z odůvodnění odsuzujícího rozsudku lze naopak zjistit, že nalézací soud učinil též skutková zjištění, která ve skutkových větách vůbec vyjádřena nejsou, totiž že obviněný (resp. jeho firma P. T. s.r.o.) přinejmenším část ceny předmětných strojů uhradil věřitelům firmy D. s.r.o. cestou přistoupení k dluhu. Objektivním faktem je, že na počátku byla firma D. s.r.o., která vlastnila též stroje na zpracování dřeva. Tato firma byla prodána firmě A. s.r.o. a lze se domnívat, že se tak stalo za účelem jejího vytunelování. Jelikož bylo poté třeba uhradit pohledávky věřitelů firmy D. s.r.o., neboť hrozilo, že nebudou nadále spolupracovat s firmou P. T. s.r.o., která činnost firmy D. s.r.o. fakticky převzala, přistoupila firma P. T. s.r.o. k dluhu a až do výše ceny zmíněných strojů na zpracování dřeva tyto dluhy uhradila. Stroje na zpracování dřeva se poté staly jejím majetkem. Státní zástupce uzavřel, že pokud tedy obviněný v daňových přiznáních vykázal zakoupení strojů na zpracování dřeva, stalo se tak víceméně v souladu se skutečností a lze – li v jednání obviněného spatřovat trestný čin, pak ve formě jiné než jaká vyplývá ze skutkových vět odsuzujícího rozsudku.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] k dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 4 To 257/2007, rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 21 T 53/2006, a všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 4 To 257/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pokud obviněný namítl (stručně shrnuto), že skutky tak, jak jsou popsány pod bodem 1) a 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazují znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., resp. trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., pak takovou argumentaci lze označit z pohledu shora vyloženého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k níže uvedeným závěrům.
Nutno především zdůraznit, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. má podobu dvou samostatných skutkových podstat, které jsou vymezeny jednak v §148 odst. 1 tr. zák., jednak v §148 odst. 2 tr. zák. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, úrazové pojištění nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. Trestného činu téhož názvu, ovšem podle §148 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. naplní pachatel, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 značnou škodu .
Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotního pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb.
Po subjektivní stránce vyžaduje tento trestný čin (v obou uvedených skutkových podstatách) úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Zkrácením daně lze rozumět jakékoliv jednání pachatele (jímž může být kdokoli, nejen pouze subjekt daně), jehož následkem je poplatníkovi vyměřena nižší daň, než odpovídá příslušnému daňovému zákonu (povaze dané zdanitelné skutečnosti a platné právní úpravě), případně, že k vyměření této povinné platby vůbec nedojde, ačkoliv daňová povinnost vznikla. Rozsah zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušného daňového zákona zaplatit, a nižší daní, která byla v důsledku zkrácení vyměřena, přičemž v případě, že v důsledku zkrácení nebyla daň vůbec vyměřena, je rozsah zkrácení dán celou výší daně podle příslušného daňového zákona. Ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. se vztahuje na jednání, jímž je dotčeno plnění poplatníka vůči státu a které vede k tomu, že poplatník neodvede státu to, co je jeho povinností podle příslušného daňového zákona (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 819/2005, a rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Citované zákonné ustanovení neobsahuje žádný taxativní ani demonstrativní výčet jednání vedoucích ke zkrácení daně, a právě jeho poměrně obecná formulace umožňuje, aby bylo postiženo každé jednání, v jehož důsledku není povinnému subjektu daň vyměřena vůbec nebo v zákonné míře. Zpravidla jde tedy o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností deklaruje buď nižší rozsah této povinnosti, nebo že takovou povinnost vůbec nemá. Zkrácením daně však není její pouhé neodvedení, popřípadě nezaplacení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena. Pokud jde o větší rozsah zkrácení, nelze sice přímo použít vykládací pravidlo §89 odst. 11 tr. zák., ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50 000 Kč viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, 918, 919 s.
Naproti tomu za vylákání výhody na dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. je třeba považovat jednání, jehož podstatou je to, že pachatel uvedením nepravdivých tvrzení, která jsou významná pro stanovení daňové povinnosti, vyžaduje od státu daňovou výhodu ve formě peněžní výplaty. Jednání pachatele tu nesměřuje k tomu, aby snížil rozsah plnění poplatníka vůči státu, ale k tomu, aby naopak stát poskytl peněžní plnění poplatníkovi. Lze konstatovat, že ačkoliv se trestný čin podle §148 odst. 2 tr. zák. nazývá „zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby“, není jeho zákonným znakem „zkrácení“ daně. Jde tedy o určitou diskrepanci mezi názvem trestného činu a jeho zákonnými znaky. Vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. je úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani. Jinak řečeno, vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. je specifickým případem podvodu vůči státu, který je charakterizován uváděním v omyl příslušného správce daně nebo využíváním jeho omylu. Jde-li o daň z přidané hodnoty, pak lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (k uvedenému viz přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Na rozdíl od trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se u vylákání výhody na dani podle §148 odst. 2 tr. zák. výslovně nevyžaduje, aby se tak stalo ve větším rozsahu. Za předpokladu, že výhodu na povinných platbách lze vyjádřit finančně, může být skutková podstata trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák. formálně naplněna vylákáním uvedené výhody v jakékoliv výši (viz přiměřeně rozhodnutí č. 3/2004 Sb. rozh. tr.).
Značnou škodou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
S ohledem na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový základ formulovaný ve skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně není dostatečný pro závěr, že obviněný svým jednáním popsaným pod bodem 1) naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., resp. pod bodem 2) znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák.
Popis skutků je totiž nejasný a vnitřně rozporný. Zejména je třeba upozornit na to, že se nejprve tvrdí, že obviněný sám nebo prostřednictvím přesně dosud nezjištěných osob zajistil vypracování kupních smluv, faktur a předávacích protokolů, které v rozporu se skutečností deklarovaly, že společnost D., zastoupená D. S., jako jednatelem, prodává stroje a strojní zařízení z majetku společnosti D., s.r.o. společnosti P. T., s.r.o., tedy, že ve skutečnosti k převodu těchto věcí nedošlo, ale vzápětí se činí zjištění, podle něhož obviněný na základě těchto fiktivních dokladů převedl stroje a strojní zařízení z majetku společnosti D. do majetku společnosti P. T. Není tedy zřejmé, k čemu v daném případě došlo. Nehledě na to, není od věci poznamenat, že se nalézací soud dopouští jisté terminologické nepřesnosti, pokud používá výrazu fiktivní (tedy neexistující) doklady ve vztahu k dokladům, které, jak sám výslovně také uvádí, reálně existovaly. Zřejmě tedy měl při užití předmětného výrazu na mysli tu skutečnost, že obsah zmíněných dokladů neodrážel skutečný stav věci. Při popsaném rozporném a nejasném zjištění navíc v popisu skutku ve skutkové větě výroku svého rozsudku zřetelně a jednoznačně neuvádí, že nebyla uhrazena kupní cena, přičemž tuto skutečnost ani nelze z rozvedených nekonzistentních skutkových zjištění spolehlivě dovodit. V daných souvislostech je nutno zdůraznit, že závěr, že za převedené stroje a zařízení (došlo-li k převodu) nebylo (vůbec nebo zčásti) zaplaceno, který je podstatný pro právní posouzení, musí být ve skutkové větě výroku rozsudku výslovně a jasně deklarován.
V návaznosti na uvedené je třeba zdůraznit, že z popisu skutků nelze zjistit, v čem mělo spočívat jednání směřující k vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, resp. ke zkrácení daně z příjmů právnických osob. Jinak řečeno, ve skutkových větách výroku rozsudku nalézacího soudu není popsán mechanismus vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty a zkrácení daně z příjmu právnických osob (z citovaných skutkových vět ani nevyplývá, jaká nepravdivá tvrzení významná pro stanovení daňové povinnosti, popř. její výše, obviněný v předmětných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty, resp. k dani z příjmů právnických osob uvedl).
Nad tento rámec je na místě doplnit, že za ne zcela přiléhavý lze označit názor nalézacího soudu, podle něhož: „Skutečnost, že P. T., s.r.o. zastoupena obžalovaným převzala závazky společnosti D., s.r.o. a tyto hradila, nemůže mít v tomto případě významu pro vyhodnocení jednání obžalovaného jako jednatele této společnosti ve vztahu k nyní projednávanému jednání, když dle soudu neexistuje přímý právní vztah mezi těmito skutečnostmi. Je ale nutno poukázat též na to, že existuje i časové oddělení uvedených jednání, a pokud došlo k dohodám s věřiteli společnosti D., šlo ze strany P. T., s.r.o. o přistoupení k dluhu nikoli převzetí dluhu, který by byl plněn za jiného.“ Pokud by totiž společnost P. T. s.r.o. uhradila závazky společnosti D. s.r.o. vůči jejím věřitelům, pak by jí vznikla z tohoto titulu pohledávka za společností D. s.r.o., a došlo-li by k započtení této pohledávky s pohledávkou společnosti D. s.r.o. za společností P. T. s.r.o. z titulu dodávky zmíněných strojů a strojního zařízení, pak by byla minimálně část kupní ceny převáděných strojů a strojního zařízení uhrazena. Nutno ovšem zdůraznit, že tyto skutečnosti dosud nebyly v celém rozsahu (mj. i z časového hlediska) náležitě objasněny a nelze proto předjímat jejich vliv na posouzení věci.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že popis skutků obsažený ve skutkové větě pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., neboť v něm není zachycena zejména objektivní stránka těchto trestných činů. Tyto skutky byly tedy nesprávně právně posouzeny.
Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 4 To 257/2007, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 21 T 53/2006, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení tedy bude povinností nalézacího soudu náležitě a úplně objasnit všechny rozhodné okolnosti předmětných skutků (podstatné je zejména objasnit, zda proběhl převod strojů a strojního zařízení a zda došlo k jeho úhradě). Teprve poté bude možno posoudit, zda obviněný naplnil znaky shora uvedených trestných činů.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý