ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.92.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 92/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. W., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 2 To 42/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 19/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 46 T 19/2005, byl obviněný J. W. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 2 To 42/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. W. dovolání, které opřela o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvostupňového soudu uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoliv v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Úvodem svého podání dovolatelka shrnula dosavadní průběh trestního řízení ve věci. Namítla, že usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku městského soudu, nemůže obstát. Konstatovala, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení odvolacího soudu byl dán důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí prvostupňového soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku obviněného jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. namísto správné právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
V návaznosti na to dovolatelka připomněla, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se mimo jiné dopustí ten, kdo násilím donutí jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku, jako je soulož a spáchá takový čin na osobě mladší než patnáct let. Ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. je jiným obdobným pohlavním stykem takový pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků pro oběť. Z těchto hledisek půjde především o orální pohlavní styk a anální pohlavní styk. Skutečnost, že o tento kvalifikační znak bylo rozšířeno vymezení stávající skutkové podstaty trestného činu znásilnění, svědčí podle dovolatelky o tom, že zákonodárce považoval podobná vynucená a sexuálně motivovaná jednání za přinejmenším obdobně či stejně závažná jako je vynucená soulož. Závěr soudu o naplnění či nenaplnění materiálních podmínek trestnosti podle §3 odst. 1, 2, 4 tr. zák. závisí na konkrétních zjištěních o stupni nebezpečnosti činu pro společnost, jenž je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Dále dovolatelka uvedla, že Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí nezpochybnil skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, podle nichž obviněný poškozenou nezletilou V. W., svou vnučku, osahával rukama a líbal ústy na puse, prsou a přirození, do kterého se snažil vniknout jazykem, a to současně za situace, kdy překonával odpor poškozené nezletilé, který spočíval v tom, že jej odstrkávala a on ji držel za ruce a silou jí roztahoval nohy. V této souvislosti dovolatelka poznamenala, že odvolací soud i přes naznačené skutkové okolnosti učinil závěr, že intenzita násilí nebyla z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. postačující; současně však rozporuplně konstatoval, že v případě jednání obviněného by se mohlo jednat o pokus trestného činu znásilnění spáchaného formou orálního pohlavního styku, od jehož dokonání obviněný upustil poté, co poškozená projevila rezolutnější odpor vůči takovému jeho jednání.
Podle názoru dovolatelky se jednalo ze strany obviněného o orální pohlavní styk (cunilinctus) představující pro poškozenou velmi intenzivní zásah do jejího psychosexuálního vývoje, který trestní zákon ve své zvláštní části klade na roveň souloži. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 6 Tdo 812/2003, a ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1288/2006. Uvedeného činu se obviněný J. W. vůči poškozené nezletilé domohl jednáním, jež je násilím ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák., byť odhodlání obviněného použít vůči poškozené nezletilé násilí bylo skutečně limitováno v tom smyslu, že důraznější odpor z její strany již další gradací násilí nepřekonával. To bylo dáno obavou obviněného z toho, že následující den měli do jeho bytu přijet rodiče poškozené nezletilé, které bylo v té době třináct let, byla jeho vnučkou a nemohl riskovat např. její zranění.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že všechny okolnosti svědčí pro závěr, že obviněný J. W. spáchal trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a nikoliv trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 2 To 42/2007, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 46 T 19/2005, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Rovněž vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, pokud by dovolací soud shledal, že je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty druhé tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím obhájkyně obviněný J. W. Konstatoval, že nejvyšší státní zástupkyně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jak již v předchozích řízeních namítala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. V rozporu s výpovědí poškozené však tuto výpověď subjektivně upravuje a argumentuje slovy, která poškozená nikdy neřekla. Rovněž tvrzení dovolatelky, že pro poškozenou skutek představoval velmi intenzivní zásah do její psychiky, je v rozporu se závěry PhDr. I. S. Jmenovaná uvedla, že jednání obviněného na psychice nezletilé zřejmě nezanechá vážnější následky, celou záležitostí není traumatizována a naopak poškozená nezletilá je charakterizována jako veselá, společenská a bezprostřední dívka, jejíž duševní vývoj je zcela přiměřený jejímu věku. Obviněný zdůraznil, že námitkami nesprávného právního posouzení skutku se opakovaně zabýval prvostupňový soud i odvolací soud, jenž se opakovaně s právní kvalifikací ztotožnil. Závěrem vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. s tím, že v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto výše citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu v mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně uplatňuje námitky, které deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Výhrady ohledně nesprávného právního posouzení skutku totiž spojuje s jinými skutkovými zjištěními, než jak byla v soudním řízení učiněna. Podle tzv. skutkové věty popsané ve výroku o vině pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze obviněný J. W. spáchal skutek tak, že „v přesně nezjištěné době začátkem července 2004 ve večerních hodinách v P., v bytě, který užívá, přilehl ke své vnučce poškozené nezl. V. W., která již ležela v posteli, přes její odpor ji svlékl donaha, následně ji rukama osahával po celém těle, zároveň ji přitom líbal na puse, prsou a přirození, když jej nezletilá odstrčila, svého jednání zanechal, ačkoliv věděl, že poškozená dosud nedovršila patnáct let.“
Citovaný výrok – tzv. skutková věta v rozsudku prvostupňového soudu – neuvádí, že obviněný J. W. se snažil vniknout jazykem do přirození poškozené nezletilé V. W., a to současně za situace, kdy by překonával její odpor, který by spočíval v tom, že jej odstrkávala a on ji držel za ruce a silou jí roztahoval nohy. Přitom však právě v těchto okolnostech nejvyšší státní zástupkyně shledává existenci uplatněného dovolacího důvodu, tj. své právní výhrady spojuje s jiným průběhem předmětného skutku, než byl soudem zjištěn. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Naproti tomu v dovolání není namítáno, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše), s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k