ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.926.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 926/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 To 20/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 15/2006, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 To 20/2007, a to pouze v té části výroku podle §256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 2 T 15/2006, týkající se výroku o trestu zákazu činnosti,
- rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 2 T 15/2006, ve výroku, jímž byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkovatelské činnosti, obchodní činnosti v rozsahu volné živnosti, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, činnosti ekonomických a organizačních poradců a funkce statutárních orgánů všech společností zřizovaných dle obchodního zákoníku na dobu pěti roků.
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části obou soudních rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 2 T 15/2006, byl obviněný J. S. uznán vinným, že
úmyslně dne 30. 10. 2002 v T. jako postupník jménem „J. S., P., S.“, s postupitelem D.-C., a. s., uzavřel:
1. „Smlouvu o postoupení pohledávky“ za dlužníkem „České dráhy, státní organizace“, v nominální hodnotě 5.662.260,20 Kč, včetně příslušenství, za dohodnutou cenu 5.379.174,10 Kč, kterou se zavázal uhradit postupiteli do 29. 11. 2002,
2. „Smlouvu o postoupení pohledávky“ za dlužníkem „České dráhy, státní organizace“, v nominální hodnotě 3.791.708,- Kč, včetně příslušenství, za dohodnutou cenu 2.654.195,60 Kč, kterou se zavázal uhradit postupiteli do 31. 12. 2002, ve které byla změněna dodatkem č. 1, podepsaným v T. dne 26. 11. 2002, nominální hodnota pohledávky na částku 3.170.991,- Kč a dohodnutá cena na částku 2.219.693,70 Kč,
obě smlouvy s postupitelem uzavřel a zavázal se podle nich k plnění, přestože zejména vzhledem ke svým dříve splatným závazkům nejméně ve výši 3.700.000,- Kč věděl, že závazku vůči postupiteli D.-C., a. s., řádně a včas nemůže dostát, existenci svých splatných závazků před postupitelem zamlčel, závazkům ze smluv vůči postupiteli D.-C., a. s., ve lhůtě, ani později, nedostál,
čímž způsobil postupiteli D.-C., a. s., škodu ve výši nejméně 7.598.840,80 Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 3 T 151/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 5. 1. 2005 (správně má být 5. 1. 2006), sp. zn. 6 To 376/2005, byl obviněný podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkovatelské činnosti, obchodní činnosti v rozsahu volné živnosti, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, činnosti ekonomických a organizačních poradců a funkce statutárních orgánů všech společností zřizovaných dle obchodního zákoníku na dobu pěti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené organizaci D. – C., a. s., škodu ve výši 7.598.840,80 Kč.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, který byl obviněnému J. S. uložen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 3 T 151/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 5. 1. 2005 (správně má být 5. 1. 2006), sp. zn. 6 To 376/2005, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. S. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 To 20/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný J. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. l), g), h) tr. ř. Podle jeho názoru bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Obviněný konstatoval, že odvolací soud byl oprávněn zamítnout odvolání, pokud je shledal nedůvodným. Před rozhodnutím však byl podle §254 tr. ř. povinen přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku a přihlédnout ke všem vadám, které měly vliv na správnost výroků rozhodnutí, proti nimž se odvolal. Přitom byl povinen zjistit, zda v řízení bylo zajištěno jeho právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a zajistit právně účinnou soudní ochranu. Obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu stanovující nutnost respektování zásadních principů konkretizujících spravedlivý proces. Zejména připomněl zákaz deformace provedeného důkazu, otázku důkazů neprávem opomenutých, důraz na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů, nutnost reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich případného odmítnutí) a respektování zásady, že vzniklé pochybnosti je nutno vykládat ve prospěch obviněných. Podotkl, že odůvodnění jeho odvolání, na něž odkázal, popisuje konkrétní pochybení, kterých se prvostupňový soud při zjišťování skutkového stavu dopustil. Vyslovil přesvědčení, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jak je vyjádřeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dále obviněný zmínil, že z ustálené soudní praxe jednoznačně vyplývá, že prokázat vinu obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností. Pravidla právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou judikaturu obecných soudů. Podotkl, že jednání (tj. bez odvolání se na soudem předjímanou formu zavinění) popsaná ve skutkových větách napadeného rozsudku nejsou protiprávními ve smyslu trestního zákona, zejména z hlediska ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Podle obviněného jde o jednání, která vedla ke vzniku obchodně závazkových právních vztahů dvou podnikatelských subjektů a sama o sobě omyl (jako rozpor mezi představou a skutečností u oklamaného) nevyvolala. Uzavření dvou smluv o postoupení pohledávek dne 30. 10. 2002, tj. v době, kdy byl majitelem pohledávek v hodnotě několikrát převyšující plnění, ke kterému se v těchto smlouvách zavázal, nelze považovat za protiprávní jednání. O tom, že se sám dostane do druhotné platební neschopnosti, některé pohledávky v jeho vlastnictví budou v budoucnu zpochybňovány a že se sám bude nucen domáhat svých práv soudní cestou, nevěděl a ani vědět nemohl. Obviněný zdůraznil, že právní závěr o protiprávnosti určitého činu musí mít podklad v odpovídajících skutkových okolnostech obsažených v odsuzujícím rozsudku. Pokud rozhodnutí neobsahuje skutečnosti, z nichž vyplývá protiústavnost jeho jednání (jde o oprávněné jednání vedoucí ke vzniku obchodně závazkového vztahu), je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkový stav zjištěný soudem, není trestným činem, nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu a konstruuje trestní odpovědnost jeho osoby chybně, a to jako odpovědnost za následek a nikoli jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem.
V podání obviněný rovněž uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil i proto, že skutek vymezený v pravomocném odsuzujícím rozsudku neobsahuje všechny skutkové okolnosti trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Podotkl, že ze skutečnosti, že smlouvy o postoupení pohledávek uzavíral úmyslně za účelem dosažení zisku (šlo o obchodně závazkové vztahy), nelze v žádném případě dovozovat úmyslné zavinění k ostatním znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu, tj. že chtěl nebo byl srozuměn (v době podpisu smluv) s tím, že závazkům ze smluv nedostojí. Zmínil ustálenou praxi soudů, že při zákonné konstrukci trestného činu podvodu je nutné setrvat na nepochybném prokázání jeho subjektivní stránky, na důsledném uplatňování odpovědnosti za zavinění. Skutkový stav, který soud zjistil, však není trestným činem, nevykazuje znaky obligatorní složky subjektivní stránky trestného činu podvodu – úmyslu přímého ani nepřímého, přičemž rozsudek konstruuje jeho trestní odpovědnost chybně jako odpovědnost za následek a nikoliv i za zavinění. Podle obviněného není skutkový stav zjištěný soudem trestným činem, neboť k naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že již v době činu dne 30. 10. 2002 bylo jednáno v úmyslu nedostát smluvním závazkům. Jednostranné hodnocení v jeho neprospěch vedlo soud ke skutkově nepodloženému závěru o jeho úmyslu od samého počátku nedostát svým smluvním povinnostem. Obviněný upozornil, že ze soudní judikatury vyplývá, že jestliže teprve po uzavření smlouvy vznikly překážky, které bránily závazek splnit a které nemohly být v době jejího uzavření ani předvídány, když jinak bylo možné závazek splnit nebo jestliže byla možnost podle smlouvy ve sjednané lhůtě plnit, ale z různých důvodů to bylo odkládáno, nebo pokud byl dodatečně pojat úmysl neplnit podle sjednaných smluv, pak taková jednání se nepovažují za trestný čin podvodu. U trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je proto nezbytné z provedených důkazů dovodit, že v okamžiku uzavírání smlouvy pachatel jednal v úmyslu (alespoň nepřímém) nedostát svým smluvním závazkům vůbec nebo ve smluvené lhůtě, a že takto uvádí druhou smluvní stranu v omyl nebo zamlčuje podstatné okolnosti, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. Pokud se tak nestane a soudy v naznačeném směru zaujmou stanovisko povrchní, formální či žádné a bez potřebného vysvětlení odkáží na důkazy, které byly bez dalších souvislostí soudy konstatovány, potom se jedná o tzv. opomenuté důkazy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 617/2000, sp. zn. III. ÚS 628/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledal v nesprávné aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Připomněl, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byl uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že uzavřel tři smlouvy o postoupení pohledávek vůči stejnému dlužníku České dráhy, s. o., a to ve dnech 10. 10. 2001, 17. 1. 2002 a 6. 2. 2002, a později nedostál zcela svým závazkům z těchto smluv. I zde (shodně jako podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové) se jednalo o smlouvy sjednávané v rámci jeho podnikání, tj. za účelem dosažení přiměřeného zisku. Uzavření dvou smluv o postoupení pohledávek (vůči stejnému dlužníku) dne 30. 10. 2002 je třeba považovat (z formálně právního hlediska) za další dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., neboť nákup a prodej pohledávek byl předmětem jeho podnikání. Trestní stíhání jeho osoby ohledně prvního dílčího útoku bylo zahájeno až 30. 1. 2004. Z tohoto důvodu měl být podle obviněného jeho osobě uložen společný trest za pokračování v trestném činu, tj. mělo být aplikováno ustanovení §37a tr. zák. a nikoli ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., které pojednává o souhrnném trestu. Rovněž namítl, že bylo nesprávně použito ustanovení §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák., neboť mu byl uložen zákaz činnosti ve větším rozsahu, než jaký souvisel s trestnou činností, za kterou byl odsouzen. Tuto spáchal jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona při nákupu a prodeji pohledávek. Vymezení okruhu zakázaných činností, které v podstatě zahrnuje všechny formy činností uvedené v §50 odst. 1 tr. zák., proto překračuje rámec ustanovení §49 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil věc bez zbytečného odkladu Nejvyššímu soudu, který by podle téhož ustanovení trestního řádu rozhodl, že se výkon trestu uložený napadeným rozhodnutím odkládá nebo přerušuje do doby rozhodnutí o dovolání. Pokud by předseda senátu prvostupňového soudu neshledal důvod k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř., požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., a to s ohledem na obsah mimořádného opravného prostředku, rozhodl, že se výkon trestu uložený napadeným rozhodnutím odkládá nebo přerušuje do doby rozhodnutí o dovolání. S poukazem na výše popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 To 20/2007, a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí (vše na č. l. 970-976 spisu). Dále vyslovil souhlas, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání (č. l. 984 spisu).
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož vymezení v zákoně připomněla, právní námitku, že jeho jednáním nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Zejména vytkl, že nebyla naplněna subjektivní stránka, neboť absentovalo zavinění ve formě úmyslu. Rovněž namítl, že soudy neaplikovaly zásadu ultima ratio a trestní represí nahradily možnost řešení vzniklého problému občanskoprávní cestou.
Ve vyjádření státní zástupkyně v podrobnostech poukázala na případy, kdy je naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., včetně úmyslného zavinění a způsobení škody velkého rozsahu. Uvedla, že úmyslné zavinění obviněného J. S. vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Obviněný jako postupník (nový věřitel) uzavřel s postupitelem D.-C., a. s., (původní věřitel) dvě smlouvy o postoupení pohledávek za dlužníkem České dráhy, s. o., první v nominální hodnotě 5.662.260,20 Kč, druhou v nominální hodnotě 3.791.708,- Kč, a to za dohodnuté ceny. V prvním případě se jednalo o částku 5.379.174,10 Kč, ve druhém o částku 2.654.195,60 Kč. Druhá smlouva o postoupení pohledávky byla změněna dodatkem ze dne 26. 11. 2002, kdy došlo ke změně nominální hodnoty pohledávky na částku 3.170.991,- Kč a dohodnuté ceny na částku 2.219.693,70 Kč. Státní zástupkyně zdůraznila, že v té době měl obviněný dříve splatné závazky nejméně ve výši 3.700.000,- Kč a i z jiných skutečností mu muselo být jasné, že závazku vůči postupiteli nemůže řádně a včas dostát, přičemž se zaštiťoval tím, že má rozjednaný obchod s pohledávkou firmy A., a. s., za Českými drahami, s. o., ve výši přibližně 150 milionů korun. Dodala, že právní věta rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové je sice formulována neurčitě (obviněný ke škodě cizího majetku, sebe nebo jiného obohatil tím, že někoho uvedl v omyl nebo využil něčího omylu a způsobil tak škodu velkého rozsahu), neboť nespecifikuje přesně druh podvodného jednání. Současně je třeba dospět k závěru, že poškozeného uvedl v omyl, když předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Důvodem bylo jednak neúspěšné podnikání obviněného na trhu s pohledávkami a s tím související finanční potíže, ale především jeho neschopnost plnit v této situaci dohodnutým způsobem a ve stanovených termínech závazky. Podle státní zástupkyně je po subjektivní stránce dáno úmyslné zavinění obviněného, když všechny uvedené okolnosti musel s ohledem na své finanční poměry znát a jednal s vědomím jejich existence, přičemž předpoklad o úspěšnosti vydobytí pohledávky ve výši 150 milionů korun se nepohyboval v intencích podnikatelského rizika, ale v intencích fikce. Vyjádřila tudíž přesvědčení, že obviněný od počátku věděl, že pohledávka společnosti A., a. s., ve výši 152.905.306,80 Kč za Českými drahami, s. o., ze dne 19. 4. 2002, není nástupcem této společnosti, a to Správou železniční dopravní cesty, s. o., uznávána. Navíc tuto postoupenou pohledávku v ceně vyšší než 59 milionů korun rovněž neuhradil a smlouva o postoupení pohledávky k 31. 3. 2005 zanikla.
Dále státní zástupkyně poznamenala, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného není relevantní, zda poškození znali jeho finanční situaci či nikoliv. Podstatné je, že mu svěřili své peníze v přesvědčení, že bude schopen své závazky splnit, respektive, že tyto závazky splní. V opačném případě by smlouvy o postoupení pohledávek postrádaly jakoukoli logiku. Podvodný úmysl obviněného jen dokresluje jeho následné jednání, a to jak s postoupenými pohledávkami naložil, tj. že do konce roku 2003 je prodal, přičemž druhou postoupenou pohledávku za Českými drahami, s. o., ve výši 3.170.991,- Kč dokonce postoupil za 50% nákupní ceny. Šlo však evidentně o dobytné pohledávky, neboť byly ze strany Správy železniční dopravní cesty, s. o., poslednímu věřiteli uhrazeny. Účty obviněného J. S. byly od konce roku 2002 fakticky prázdné, s výjimkou částky ve výši 3.245.779,- Kč, která byla dne 1. 12. 2003 poukázána na jeho účet v R. B., a. s., společností H. D. C., a. s. Tyto finanční prostředky obviněný do konce roku 2003 vybral, avšak postupiteli D.-C., a. s., žádnou částku na úhradu pohledávky nepoukázal.
Podle státní zástupkyně prokazují výše popsané skutečnosti podvodný úmysl obviněného ve smyslu znění §4 písm. b) tr. zák., jak konstatoval odvolací soud. K názoru vyslovenému v dovolání, že se nejednalo o trestný čin, ale o běžnou obchodní transakci, z níž vyplývají i rizika, konstatovala, že kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, jež má ve své podstatě soukromoprávní základ, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoliv, není však rozhodné, že předmětné jednání bylo uskutečněno v rámci nějaké transakce, ať již obchodní či jiné. V tomto konkrétním případě se pachatel může trestného činu podvodu dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní předpis a není podstatné, zda a do jaké míry je takový jeho úkon neplatný podle norem obchodního nebo občanského práva, či zda se může poškozený domoci ochrany svých práv, především nároku na náhradu škody, i jinou cestou. Státní zástupkyně podotkla, že nešlo o žádnou běžnou obchodní transakci. Ze skutkových zjištění vyplývá, že pokud by poškozený o všech rozhodných okolnostech věděl, obviněnému by pohledávku vůbec nepostoupil.
Pokud jde o námitku, že obviněnému byl chybně uložen souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., ačkoliv mu měl být ukládán společný trest podle §37a tr. zák., jež byla uplatněna v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupkyně konstatovala, že je třeba ji podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Tuto výhradu označila za zjevně neopodstatněnou a odkázala na závěry soudů obou stupňů, že v daném případě se s ohledem na dlouhou časovou přetržku nejednalo o pokračování v trestném činu. Rovněž se zabývala i další námitkou obviněného, která směřovala do nesprávně uloženého trestu zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák., jíž shledala důvodnou. V této spojitosti státní zástupkyně poukázala na ustanovení §49 odst. 1 tr. zák. a zdůraznila, že tímto druhem trestu lze zakázat jen takový druh činnosti, který má přímou bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem, aby se uloženým trestem pachateli znemožnilo zneužití této činnosti k opětovnému spáchání trestné činnosti. Upozornila, že druh a rozsah zakázané činnosti je limitován souvislostí se spáchaným trestným činem a účelem trestu. Podle jejího názoru došlo k příliš širokému vymezení zakázané činnosti, které by bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění obviněného, ztěžovalo by jeho resocializaci a bylo by i obtížně kontrolovatelné.
K obviněným deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že byl uplatněn v obou jeho variantách. Poznamenala, že Vrchní soud v Praze po projednání věci ve veřejném zasedání zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř., a proto přicházela v úvahu aplikace tohoto dovolacího důvodu pouze v jeho druhé zákonné variantě, tj. že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) - k). Současně shledala jeho právní relevanci i důvodnost dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby rozhodnutí o dovolání bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání (vše na č. l. 994-997 spisu). Podáním ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 1 NZO 26/2008, státní zástupkyně vyjádřila ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. V této souvislosti Nejvyšší soud zjistil, že v dovolání uplatněné výhrady jsou jednak zčásti irelevantní a jednak zčásti se týkají deklarovaných dovolacích důvodů, jak bude podrobněji rozvedeno níže. Jelikož dovolací soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného J. S. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje, zda hmotné právo bylo správně aplikováno, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů jsou irelevantní námitky obviněného J. S., když v dovolání uvádí, že prvostupňový soud se dopustil při zjišťování skutkového stavu pochybení, která vytýkal v odvolání, a jež odvolací soud nenapravil. Jak již bylo výše řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné námitky nenaplňují žádný ze zákonných důvodů dovolání. Současně je nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
V dovolání obviněný Jan Svačina rovněž v podrobnostech tvrdí, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, především z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky – úmyslného zavinění. Upozorňuje, že v obou případech šlo o obchodně právní vztah, z něhož nelze vyvozovat trestní odpovědnost. Tyto námitky a dále tvrzení obviněného [byť nepatřičně uvedené pod ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], že správně mělo být aplikováno ustanovení §37a tr. zák., které pojednává o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu a nikoli ustanovení 35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu, lze obsahově podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto konstatování je důvodné, neboť je vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku i jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda ve věci učiněná skutková zjištění byla posouzena v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (viz rozhodnutí č. 60/1972-IV Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, vyplývají skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. je z popisu skutku zjevná příčinná souvislost mezi omylem osoby, která zastupovala společnost D.-C., a. s., že za postoupení pohledávek obviněný J. S. této společnosti zaplatí finanční prostředky ve výši a termínu uvedených ve výroku rozsudku (tj. předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci) a touto osobou učiněnou majetkovou dispozicí (uzavřením dvou smluv o postoupení pohledávek dne 30. 10. 2002 a dodatku č. 1 ke druhé z nich, jenž byl podepsán dne 26. 11. 2002), a dále příčinná souvislostí mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku (společnosti D.-C., a. s., ve výši 7.598.840,80 Kč) a obohacením obviněného na straně druhé (v téže výši). Ze skutkových zjištění je očividné naplnění i subjektivní stránky v činu obviněného. Přitom nejde o pouhé konstatování v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku, že obviněný jednal úmyslně, neboť „…obě smlouvy s postupitelem uzavřel a zavázal se podle nich k plnění, přestože zejména vzhledem ke svým dříve splatným závazkům nejméně ve výši 3.700.000,- Kč věděl, že závazku vůči postupiteli D.-C., a. s., řádně a včas nemůže dostát…“. V této souvislosti Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl: „Obžalovaný smlouvy se společností D.-C., a. s., uzavíral v době, kdy věděl, že dluží vysoké finanční částky mnoha jiným společnostem, konkrétně bezpochyby společnosti R., a. s., M. P., s. r. o., a T., s. r. o., o čemž svědčí jeho pravomocné odsouzení…“. Současně k jednání obviněného konstatoval: „…v období od října 2001 do února 2002 měl hradit částku 4 mil. Kč, kterou neuhradil a nebyl schopen zaplatit, a přesto následně v říjnu 2002 uzavírá další smlouvy o postoupení pohledávek, na základě nichž se zavazuje k úhradě částky převyšující 7 mil. Kč, ač si je vědom svých vysokých dluhů. Trestní odpovědnosti obžalovaného nemůže zbavit ani jím uváděné tvrzení o rozjednaném velkém obchodu. Pokud jde o pohledávku, kterou měla společnost A., a. s., tak tato pohledávka na firmu K. S. Ž. nikdy nebyla postoupena, tudíž ji firma K. S. Ž. nemohla postoupit ani na obžalovaného.“ Dále prvostupňový soud zdůraznil: „Obžalovaný jednal úmyslně, vědom si toho, že ve stanovené lhůtě za postoupené pohledávky nezaplatí, k čemuž také došlo, nezaplatil ani po značných urgencích a poškozené společnosti D.-C., a. s., se postupně začal vyhýbat a zapírat“ (vše na str. 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně).
Vrchní soud v Praze se v odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové. Prvostupňovému soudu však vytkl: „…toliko uvedl, že se obžalovaný dopustil jednání úmyslně, aniž by se zabýval formou tohoto zavinění z hlediska ustanovení §4 tr. zák.“ V návaznosti na to konstatoval: „Je zřejmé, že obžalovaný si byl velmi dobře vědom vlastní zadluženosti a že zisk 150 milionů korun je nepodloženou vizí. Přesto uzavřel s poškozeným dvě smlouvy o postoupení pohledávek a zavázal se k plnění, které nemohl uskutečnit, čímž způsobil poškozenému škodu přesahující 7 milionů korun a sobě prospěch, neboť s nabytými pohledávkami dále obchodoval a postupoval je za úplatu dalším zájemcům (např. R. C., s. r. o., I. C., s. r. o., R r. g., a. s.).“ Současně odvolací soud podtrhl: „Obžalovaný při vědomí vlastní situace byl plně srozuměn s tím, že může způsobit následek v podobě škody vzniklé společnosti D.-C., a. s., takže psychický vztah obžalovaného ke spáchanému jednání lze kvalifikovat jako eventuální úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.“ (vše na str. 5 usnesení soudu druhého stupně).
Podle názoru Nejvyššího soudu je zřejmé, že na v dovolání zpochybňovanou subjektivní stránku v jednání obviněného J. S., a to naplnění jejího obligatorního znaku – úmyslného zavinění ve formě úmyslu nepřímého – §4 písm. b) tr. zák., bylo v soudním řízení usuzováno ze zcela konkrétních okolností objektivní povahy, jak byly na podkladě provedených a zhodnocených důkazů zjištěny. V tomto směru nelze napadeným rozhodnutím vytýkat pochybení. Dovolací soud toliko připomíná, že pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu, postačuje i zavinění z nedbalosti.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného J. S. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť výše způsobené škody pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V posuzovaném případě sice šlo o obchodně závazkové vztahy, jak je tvrzeno v dovolání, avšak současně z hlediska jednání obviněného došlo ke spáchání úmyslné trestné činnosti.
Zákon v §37a tr. zák. stanoví, že odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Je-li ukládán trest za více trestných činů, ustanovení §35 až 37 tr. zák. tu platí obdobně. Podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Pokud obviněný v dovolání namítá, že Krajským soudem v Hradci Králové mělo být aplikováno ustanovení §37a tr. zák., které pojednává o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, avšak v napadeném rozsudku bylo nesprávně použito ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu, tak s tímto názorem nelze souhlasit. Z výše citovaného ustanovení §37a tr. zák. vyplývá, že zákonnou podmínkou pro jeho použití musí být zjištění, že jednání, za než je obviněná osoba odsuzována, je dílčím útokem, který s dílčími útoky, za nějž byla již pravomocně odsouzena, tvoří pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. Tato náležitost však v předmětné věci nebyla splněna.
Již Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění rozsudku konstatoval: „S ohledem na časovou osu spáchání trestné činnosti muselo být použito ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu, neboť nyní posuzované trestné činnosti se obžalovaný dopustil dříve, než byl jiným soudem vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Soud zvažoval i postup ve smyslu §37a tr. zák., tedy, zda-li se nejedná o další dílčí útok u pokračování v trestné činnosti vzhledem ke shora citovanému rozsudku. Po zvážení časového období, kdy je zde rozdíl 10-ti měsíců, pak uzavřel, že se jedná o další trestnou činnost, kterou je třeba posoudit samostatně a uložit souhrnný trest“ (str. 8 rozsudku). S těmito závěry se ztotožnil Vrchní soud v Praze, přičemž v odůvodnění usnesení zdůraznil: „Mezi posledním ze skutků, jimiž byl obžalovaný uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně a prvním ze skutků, jímž byl uznán vinným v nyní posuzovaném případě, uplynula doba několika měsíců a nelze již hovořit o úzké časové souvislosti, která je nutná pro úvahu o existenci pokračujícího trestného činu.“ Současně odvolací soud podtrhl: „Jedině v případě, že by nyní projednávané skutky tvořily dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu se skutky, jimiž byl obžalovaný uznán vinným shora citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně, by bylo možné použít ustanovení §37a tr. zák. a obžalovanému ukládat společný trest“ (vše na str. 6 usnesení).
K těmto zásadně správným právním úvahám soudů obou stupňů, s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, není potřebné nic dalšího dodávat. V dovolání obviněný J. S. zcela pomíjí okolnost, že pro pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák. nebyla dána blízká časová souvislost mezi skutkem popsaným v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 3 T 151/2004, a skutkem v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 2 T 15/2006. Za její naplnění nelze rozhodně považovat časovou prodlevu mezi těmito skutky v trvání zhruba devíti měsíců. Pro aplikaci ustanovení §37a tr. zák. proto nebyly soudy obou stupňů oprávněně shledány zákonné podmínky. Dosud probrané námitky, jak byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny a které bylo možno podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou tudíž nedůvodné.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytýká, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák., neboť mu byl uložen zákaz činnosti ve větším rozsahu, než jaký souvisel s trestnou činností, za kterou byl odsouzen.
Podle §49 odst. 1 tr. zák. platí, že soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Zákon v §50 odst. 1 tr. zák. stanoví, že trest zákazu činnosti záleží v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis (vše trestní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2008).
Je potřebné připomenout, že tímto druhem trestu lze zakázat jen takový druh činnosti, která má užší, přímou, bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem, aby se uloženým trestem pachateli znemožnilo zneužití této činnosti k opětovnému spáchání trestné činnosti. Druh a rozsah zakázané činnosti (výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis) je limitován souvislostí se spáchaným trestným činem a účelem trestu.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Hradci Králové v souladu s trestním zákonem, když v rozsudku obviněnému J. S. uložil podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkovatelské činnosti, obchodní činnosti v rozsahu volné živnosti, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, činnosti ekonomických a organizačních poradců a funkce statutárních orgánů všech společností zřizovaných podle obchodního zákoníku na dobu pěti roků. Dovolání ale i vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku je nutno přisvědčit v tom, že citovaný výrok o trestu zákazu činnosti je vadný. V daném případě došlo ke značně širokému vymezení zakázané činnosti, a to v rozporu s ustanovením §49 odst. 1 tr. zák., které by navíc bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění obviněného a ztěžovalo by jeho resocializaci a konečně i možnost nahradit způsobenou škodu. Zmíněný nedostatek nebyl napraven ani v odvolacím řízení. Dovolací soud ale neshledal, aby po nezbytné kasaci napadených rozhodnutí (viz níže) bylo nutné v tomto směru učinit nové rozhodnutí. Obviněnému J. S. byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve shora uvedené výši, přičemž po dobu jeho výkonu fakticky nemůže realizovat činnost provozovanou podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších zákonů, ohledně které by konkrétní trest zákazu činnosti přicházel v úvahu a k jejímuž provozování je navíc potřebná i bezúhonnost, jež s poukazem na konstatované odsouzení u jeho osoby absentuje.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud shledal podané dovolání v uvedené části jako důvodné. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil:
- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 To 20/2007, a to pouze v té části výroku podle §256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 2 T 15/2006, týkající se výroku o trestu zákazu činnosti,
- rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 2 T 15/2006, ve výroku, jímž byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkovatelské činnosti, obchodní činnosti v rozsahu volné živnosti, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, činnosti ekonomických a organizačních poradců a funkce statutárních orgánů všech společností zřizovaných dle obchodního zákoníku na dobu pěti roků.
Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené části obou soudních rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že ostatní výroky napadených soudních rozhodnutí zůstaly nedotčeny.
Toto rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť strany dovolacího řízení s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovily souhlas.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného J. S. o odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k