ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1253.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1253/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. prosince 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných JUDr. V. K., Mgr. I. Č a P. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 To 22/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 5/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 To 22/2008, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 54 T 5/2007, ohledně obviněných JUDr. V. K. a Mgr. I. Č. a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. též ohledně obviněného P. B.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 54 T 5/2007, byli obvinění JUDr. V. K., Mgr. I. Č. a P. B. uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a byli odsouzeni podle §219 odst. 2 tr. zák. všichni shodně k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obvinění spáchali trestný čin tím (zkráceně), že v P., v Č. L. a jinde v období od poloviny měsíce října 2006 do 11. 11. 2006 z podnětu obviněného JUDr. K., který celou akci finančně a hmotně zajišťoval, po vzájemné dohodě s úmyslem usmrtit Ing. J. S. na pokyn obv. K., obv. Mgr. Č. na fyzickou likvidaci poškozeného S. najmul F. H., jemuž za to slíbil částku 500.000,- Kč a poněvadž H. požadoval polovinu této částky předem, včetně zbraně a fotografie poškozeného Ing. S., souhlasil s částkou 150.000,- Kč poté, co tuto částku po telefonickém rozhovoru obv. Č. s obv. K., obv. K. odsouhlasil, neboť ji měl k dispozici, na to H. od obv. Č. dostal pokyn, aby jel domů, kde se má připravit a čekat, když shodného dne obv. Č. H. odvezl do M. B. s tím, že se zde setká s dalším mužem, který mu vysvětlí vše potřebné a současně na H. požadoval předání občanského průkazu poškozeného S. poté, co bude s prací hotov, zde v M. B. mu obv. B. předal částku 150.000,- Kč a mobilní telefon, prostřednictvím kterého spolu komunikovali, následně ho dovezl do obce B. v blízkosti T. k rekreační chalupě, kde poškozený S. často přebývá, sdělil mu i další podrobnosti o oběti, jeho jméno a příjmení, typ a barvu osobního vozidla, které vlastní a upozornil ho, že přítomnost poškozeného S. v objektu pozná podle toho, že vozidlo bude mít zaparkované u chalupy a poněvadž zde poškozeného S. nenalezli přesto, že k objektu opakovaně přijeli, obv. B. odvezl H. do K. n. V. s tím, že pro něj následující den přijede, následně mu obv. B. předal podrobnější informace o poškozeném S., jeho adresu, data narození, registrační značku jeho osobního vozidla, poskytl mu velmi podrobný popis jeho osoby, včetně toho, že má bílého psa rasy asi špice, kterého chodí venčit, v P. mu ukázal bydliště poškozeného S. a další místa, kde by se mohl též nacházet, předal mu na lístku jména a příjmení otce poškozeného S., dále jeho manželky včetně dat jejich narození a adres bydlišť a sdělil mu, že mu předá zbraň, kterou má k dispozici, přičemž se jedná o zbraň neregistrovanou a kvalitní, neboť ji prohlížel odborník, když dalšího dne v P. obv. B. H. předal osobní vozidlo zn. Felicie z majetku obv. K., zbraň se zásobníky a další finanční hotovost ve výši 50.000,- Kč, když v dalších dnech byl obv. B. hlídán a pozorován, následně se H. setkal s obv. Č., který mu sdělil, že osobní vozidlo zn. Felicie musí vrátit a dostane jiné auto a jinou zbraň s tlumičem, neboť s tou, kterou H. obdržel, nejsou spokojeni, když na likvidaci poškozeného S. má čas jednoho týdne, ať je k dispozici na telefonu, poté po uplynutí několika dnů obv. Č. dal H. pokyn, aby se připravil a vzápětí ho odvezl do M. B., kde ho předal obv. B., který H. převezl do P., kde mu i ukázal, kde bydlí dcera poškozeného S. a sdělil mu, že následujícího dne ho v ranních hodinách odveze do bydliště poškozeného S., neboť v té době odváží dítě do školy, aby poškozeného S. poznal, H. z K. n. V., kde měl přespat, však odjel do svého trvalého bydliště, když příštího dne poté, co se obv. Č. od obv. K. dověděl, že prodlužuje termín fyzické likvidace poškozeného S. do soboty dne 11. 11. 2006 a zvyšuje cenu o „sto a pak je konec“, obv. Č. H. telefonicky sdělil, že do soboty 11. 11. 2006 „chce mít hotovo“ a jakmile si stav ověří, vyplatí mu doplatek dohodnuté částky a prémii a pokud tak neučiní, bude chtít vrátit telefon a zbraň neboť na tuto práci má další dva lidi, když H. celou situaci oznámil dne 7. 11. 2006 policistům a předtím zbraň, kterou získal od obv. B., zahodil.
Proti tomuto rozhodnutí podali všichni obvinění odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 To 22/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která všichni shodně formálně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o dovolání JUDr. V. K., vytýkal soudům nesprávné právní posouzení a zejména podle něj naprostý nesoulad skutkové a právní věty. V popisu skutku, že není ani zmínka o motivu trestné činnosti, nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, že by usmrcením poškozeného Ing. S. měl být kterýmkoli z obviněných získán majetkový prospěch a byly tak naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Uvedl, že otázce motivu byl věnován pouhý odstavec na str. 14 odůvodnění. V tomto směru podle obviněného soud učinil neodůvodněný závěr, že vražda poškozeného byla plánována se zištným úmyslem získat majetkový prospěch, resp. majetkový prospěch již získaný pochybnými obchody zachovat. K tomu nebyly ale provedeny naprosto žádné relevantní důkazy a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak není v souladu s §125 tr. ř. Obdobnou vadou podle názoru obviněného trpí i odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Navíc je podle odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně patrné, že se vůbec nevypořádal s odvolacími námitkami a prakticky se vůbec nezabýval správností použité právní kvalifikace, pokud jde o okolnosti podmiňující použití přísnější trestní kvalifikace. Neposuzoval tedy věc z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. Pouze mechanicky převzal skutkový závěr nalézacího soudu, vyjádřený navíc pouze v odůvodnění rozsudku nikoli v popisu skutku, aniž by se zabýval tím, zda zištný motiv a tedy úmysl získat majetkový prospěch, resp. si ho zachovat, byl náležitě zjištěn. Zcela bez povšimnutí zůstala podle něj otázka zavinění obviněného ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. I v tomto směru považuje obviněný rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřesvědčivá. Obviněný zdůraznil, že se žádného trestného jednání nedopustil, že prostřednictvím obviněného Č. měla být získána osoba zabývající se vymáháním pohledávek a rozhodně nebyl veden úmyslem opatřovat si neoprávněný majetkový prospěch. Skutečnost, že obviněný B. byl společníkem v některých obchodních společnostech, neprokazuje, že by v těchto společnostech docházelo k pochybným obchodům a že by byl získán majetkový prospěch. V tomto směru podle obviněného vůbec nebyly hodnoceny důkazy vztahující se k trestnímu procesu vedenému u Městského soudu v Praze, kde obviněnými byli poškozený S. a svědci V. a K. Soud prvního stupně ho pouze okrajově zmínil ale nehodnotil náležitě skutečnost, že ve zmiňovaném procesu došlo k pravomocnému zproštění svědků V. a K. a obviněný (JUDr. K.) zde vystupoval pouze jako svědek. Ani v tomto směru podle něj nedošlo ke skutkovým zjištěním, na základě nichž by soudy mohly usuzovat, že šlo o jakési nekalé obchody. Soud druhého stupně se těmto otázkám nevěnoval vůbec a nereagoval na námitky uplatněné obviněným v odvolání. Obviněný uvedl, že skutkové závěry napadeného rozsudku nemají oporu v provedených důkazech a jsou v naprostém rozporu s použitou právní kvalifikací. Na námitky v tomto směru soudy nereagovaly odpovídajícím způsobem. Z tohoto hlediska považuje obviněný rozhodnutí soudů za nepřesvědčivá a spočívající na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný má dále za to, že od počátku trestního řízení docházelo k závažným procesním pochybením, k omezování jeho práva na obhajobu, avšak je si vědom, že tyto skutečnosti nelze podřadit pod dovolací důvody. Přesto má za to, že se soudy s těmito námitkami nevypořádaly, pokud své skutkové závěry opřely zejména o výpověď svědka F. H., jehož hodnověrnost je zpochybňována jeho závadným osobním profilem a prokázaným vztahem k omamným látkám. Obviněný je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky §88 odst. 1 tr. zák. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu a aby rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.
Obviněný Mgr. I. Č. v dovolání uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiných nesprávných hmotně právních posouzeních. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že výrok soudu prvního stupně o úmyslu získat trestným činem majetkový prospěch, nemá oporu v provedeném dokazování a je i v rozporu se skutkovými větami a odůvodněními rozhodnutí obou soudů. Tato vada má podle něj vliv na kvalifikaci skutku podle §219 odst. 2 tr. zák. Další nesprávné právní posouzení spatřuje v přibírání znalce - psychologa k posouzení duševního stavu svědka H., když trestní řád předpokládá přibrání znalce – psychiatra. Dále se domnívá, že vadný protokol o provedení důkazu – výslechem svědka P., je důvodem pro opakování tohoto důkazu, neboť protokol je údajně v rozporu s §55 tr. ř. Obviněný namítal také nesprávné provedení dalších důkazů, jako např. přehrání hrubého záznamu TV N., veškeré rekognice. Soudy se podle něj navíc odmítly detailně zabývat rozpory výpovědi svědka H. s ostatními důkazy. V těchto všech případech obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení byť procesního charakteru, ale mající přímý vliv na právní hodnocení skutku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně i řízení mu předcházející a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. B. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že obhajoba se od počátku trestního řízení domáhala toho, aby všechny rozhodné skutečnosti byly brány v úvahu se stejnou vážností. Především se podle něj jedná o související trestnou činnost svědka H., který se sám usvědčuje z trestného činu podvodu a okolnost, že chtěl na obviněném K. vylákat peníze, podle obviněného potvrzuje i další svědek J. a záznamy TV N., kam se svědek obrátil dříve než na policii. Z obsahu spisu je podle názoru obviněného zřejmé, že se svědek H. usvědčuje ze spáchání trestného činu a měl tedy vystupovat v procesním postavení obviněného a nikoli svědka. V této souvislosti obviněný uvedl s odkazem na princip rovnosti, že rovnost práv byla v trestním řízení výrazně porušena a pokládá za nerozumné důvody, proč bylo vůči svědkovi a obviněným postupováno různě, ačkoli stěžejní důkaz, o nějž se soudy opřely, usvědčuje stejnou silou obviněného jako i svědka H., byť z jiné trestné činnosti – podvodu. Domnívá se, že důvodem byla nezákonná snaha udržet nevěrohodného svědka H. za každou cenu v procesní pozici svědka, neboť jeho výpověď v pozici obviněného by vedla nepochybně ke zhroucení celé konstrukce obvinění. Obviněný důrazně odmítl závěr odvolacího soudu, že by bylo krajně neetické, aby zákon legálně chránil pachatele připravující vraždu před podvodníky, kteří přijmou nabídku pouze za účelem vylákání odměny za čin, který nehodlají provést, neboť podle něj připouští nezákonnou provokaci a je přesvědčen, že provokatér je stejně trestný jako návodce. Dodal, že pokud má platit scénář jednání obviněných tak, jak jej prosadily soudy, svědek H. v něm jednoznačně hraje roli provokatéra, jehož trestnost nemohla zaniknout. Obviněný se tedy domáhá nejen trestnosti jednání svědka H., ale považuje napadené rozhodnutí za nezákonné z důvodu kvalifikované, protiústavní provokace s ingerencí státní moci. V průběhu dokazování bylo totiž podle něj spolehlivě zjištěno, že svědek H. realizoval svůj záměr nikoliv nevýznamnou dobu pod dohledem Policie ČR, s níž ho spojil svědek J. Také díky tomu je podle obviněného obsahem spisu několik odposlechů telefonických hovorů, které však již probíhaly v režii policie, přičemž obsah těchto hovorů je považován za jeden z důkazů prokazujících vinu obviněných. Z těchto hovorů pak podle obviněného vyplývá, že F. H. byl velmi aktivní ve své činnosti a svým jednáním objednatele přinejmenším utvrzoval v předsevzetí trestný čin spáchat, ne-li dokonce k jeho organizování naváděl. Do skutkového děje podle obviněného zasahoval podstatnou měrou, inicioval schůzky s řidičem P., požadoval informace, prostředky ke spáchání trestného činu, domlouval s objednatelem náhradní termíny. Tato provokace svědka H. pod taktovkou policie má podle obviněného povahu provokace nedovolené a protiústavní. V této souvislosti obviněný poukázal na nálezy Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se nepřípustného zásahu státu do skutkového děje. Zdůraznil, že však činnost svědka H. i podle skutkových zjištění byla natolik aktivní, že se nejedná o variantu přípustného provokatéra – gestora, který již přistoupí k probíhajícímu záměru, který by byl nade vší pochybnost realizován i bez jeho přispění a nadále tvoří součást skutkového děje jen proto, aby trestnou činnost zmařil. Naopak obviněný je přesvědčen, že provokatér H. svým jednáním podstatnou měrou tvořil skutkový děj, který by bez jeho přispění nedospěl k trestněprávnímu jednání, resp. obžaloba ani soudy neprokázaly, že by bez přispění H. jednání obviněných dospělo k přípravě vraždy. Obviněný je přesvědčen, že skutková zjištění stran provokace vykazují závažné vady a tyto vady ve svém důsledku vedou k nesprávnému právnímu posouzení skutku. V této souvislosti obviněný poukázal na nálezy Ústavního soudu ohledně restriktivního výkladu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem. Uvedl, že vše výše uvedené má význam z hlediska „prosté“ provokace svědka H., coby účastníka – návodce, která by však na trestnosti obviněných ničeho nezměnila, soudy však podle něj výrazně pochybily v otázce provokace „kvalifikované“ s prvky státní moci. Je podle něj nepochybné, že svědek H. zasáhl do skutkového děje tak podstatným způsobem navíc pod dohledem či snad na přímé pokyny policie, že odpovědnost za vyprovokované jednání musí převzít stát.
Pokud jde o další námitky, obviněný podotkl, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkami, že on o plánované trestné činnosti nevěděl a na plánování vraždy nemohl mít vliv. Vždyť sám svědek H. označil obviněného B. za pouhého posla. Odvolací soud pak podle něj nepřezkoumal jeho roli v celém příběhu. Je dále přesvědčen, že v jeho případě lze vedle §88 odst. 1 tr. zák. použít i ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. a snížit ukládaný trest s ohledem na osobu pachatele. Tato aplikace není podle obviněného vyloučena. Opět odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru. Obviněný je přesvědčen, že jeho obhajobě nebyla věnována dostatečná pozornost a soudy jeho jednání jen velmi stručně zhodnotily jako součást vražedného spiknutí, plnohodnotný článek řetězu a odpovědím na shora uvedené námitky se vyhnuly. Soudy tedy podle něj nesprávně posoudily hmotně právní ustanovení ústavních a mezinárodněprávních norem týkajících se práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud české republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že totožnou argumentací všech tří obviněných se zabýval již odvolací soud v rámci řízení o jejich řádných opravných prostředcích, když dospěl k závěru, že pokud jde o osobu svědka F. H., pak je třeba uvést, že soud obstaral psychologický znalecký posudek tohoto svědka, avšak těžiště hodnotícího procesu spočívalo v komplexním hodnocení tohoto svědectví s důkazy ostatními. V této souvislosti mají značnou důkazní váhu výsledky nařízených odposlechů telefonních hovorů a výpisy telekomunikačního provozu. V nich je autenticky zachycena konverzace některých obviněných mezi sebou a svědkem F. H. Ačkoli je zde volena určitá konspirační terminologie, její význam je v souvislosti se svědectvím F. H. jednoznačný, náležitě odrážející specifické role a zájmy jednotlivých obviněných kolem případu. Státní zástupkyně dále konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání všech obviněných. Je přesvědčena, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je vyjmenováno v ustanovení §265b tr. ř. a dále, že uplatněné dovolací důvody nejsou v souladu s obsahem odůvodnění. Má za to, že není možno o dovoláních věcně rozhodovat a navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že obvinění svá dovolání shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolání JUDr. V. K., Nejvyšší soud shledal, že převážná část jeho námitek dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, neboť jeho námitky nenapadají správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Těmito námitkami obviněného se Nejvyšší soud nezabýval, neboť směřovaly do oblasti skutkových závěrů. Obviněný totiž námitkami, že se trestného jednání nedopustil, že měla být pouze získána osoba na vymáhání pohledávek, že nebyly hodnoceny důkazy vztahující se k trestnímu stíhání Ing. S. v jiné věci, že soudy nereagovaly náležitě na námitky obviněného a že nesprávně opřely své závěry zejména o výpověď svědka H., jehož věrohodnost je údajně zpochybňována, soudům obou stupňů zjevně vytýká vadná skutková zjištění. Obviněný znovu obsáhle popisuje svou verzi průběhu skutkového děje, přičemž pomíjí skutková zjištění učiněná soudy. Také svými námitkami ohledně hodnověrnosti svědka H. pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Obviněný v tomto směru pouze uvádí, že nebyly provedeny žádné relevantní důkazy a brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž tyto námitky jsou podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Takové námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť je obviněný ve skutečnosti nezakládá na soudy zjištěném skutkovém stavu, ale v podstatě na tom, že považuje dokazování za neúplné a soudy měly jinak hodnotit provedené důkazy.
Obviněný ale uplatnil tři námitky hmotně právní povahy a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je to námitka o naprostém nesouladu skutkové a právní věty, když v popisu skutku není žádná zmínka o motivu trestné činnosti a nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, že usmrcením poškozeného měl být kterýmkoliv z obviněných získán majetkový prospěch. Dále je to námitka, že nebyly splněny podmínky §88 odst. 1 tr. zák. pro použití přísnější právní kvalifikace, tj. materiální podmínka trestnosti spočívající v podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a konečně námitka neexistence zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a předcházejícího rozsudku soudu I. stupně zjistil, že námitka obviněného ohledně nesouladu skutkové a právní věty, vyplývající z absence skutkových zjištění naplňujících formální znak kvalifikované skutkové podstaty přípravy trestného činu vraždy podle odst. 2 písm. h) §219 tr. zák. je důvodná.
Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se měl JUDr. V. K. dopustit přípravy uvedeného trestného činu v úmyslu získat majetkový prospěch. Tento hmotně právní závěr soudů ale nemá v popisu skutku žádnou oporu, když v tzv. skutkové větě není ani náznakem uvedeno, že by obviněný v tomto úmyslu jednal. Právní posouzení skutku podle odst. 2 písm. h), §219 tr. zák., tj. že obviněný jednal v úmyslu získat („zachovat si“) majetkový prospěch, tak nemá oporu v popisu skutku. Za této situace nezbývá než konstatovat, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání obviněného JUDr. V. K. je proto důvodné.
Soud I. stupně se toliko v odůvodnění rozsudku (str. 4 a 14) zmiňuje o tom, že v souvislosti s trestním řízením proti J. K. a dalším vyvstalo nebezpečí, že výpověď Ing. S. by mohla poodhalit další aktivity těchto podnikatelů včetně JUDr. K. a proto bylo rozhodnuto nepohodlného Ing. S. odstranit. Nebo, že motivem jednání obviněných byla obava, že Ing. S., stíhaný pro majetkovou trestnou činnost, ve které figurují i další osoby včetně JUDr. K., které jsou spjaty vzájemně různými pochybnými obchody, by mohl ve svých výpovědích odhalit pozadí těchto obchodů a rozkrýt trestnou činnost dalších podnikatelských subjektů… smrt Ing. S. měla zabránit tomu, aby tyto aktivity byly v plné míře odhaleny… a byla proto plánována se zištným úmyslem (získat, resp. zachovat majetkový prospěch již získaný pochybnými obchody).
Z uvedeného vyplývá, že soud I. stupně tato skutková zjištění učinil, ale tato uvedl pouze v odůvodnění a nikoli v tzv. skutkové větě výroku o vině, který jediný má konstitutivní povahu. Tato skutková zjištění ale nesvědčí o úmyslu obviněných získat majetkový prospěch ve smyslu §219 odst. 2 písm. h) tr. zák., jak se uvádí v tzv. právní větě rozsudku, ale spíš o úmyslu zakrýt jiný trestný čin ve smyslu tohoto zákonného ustanovení.
I v případě existence tohoto prospěchu by se však jednalo o prospěch z jiného jednání, než přípravy vraždy, pro kterou je JUDr. K. stíhán a nelze tak dojít k závěru, že spáchal tento čin (přípravu vraždy) v úmyslu získat majetkový prospěch. Jak vyplývá ze znění §219 odst. 2 tr. zák. („…spáchá-li čin uvedený v odstavci 1…“), musí být získání prospěchu motivem spáchání činu uvedeného v §219 odst. 1 tr. zák., tj. v daném případě přípravy vraždy a prospěch proto musí být důsledkem tohoto činu (např. nájemná vražda a odměna pachateli).
Snaha zachovat si majetkový prospěch získaný jiným předchozím jednáním, by tady mohla být v případě, že toto jiné jednání bylo trestným činem, posouzena jako jednání v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Nelze-li ale zjistit, (na základě pravomocného rozsudku nebo postupem podle §9 odst. 1 tr. ř.), zda k jinému trestnému činu došlo, což obviněný JUDr. K. v dovolání zpochybňuje poukazem na pravomocné zproštění obviněných K. a V. v jiném řízení před městským soudem, není vyloučeno, že pokud z výpovědi Ing. S. v této jiné trestní věci hrozily JUDr. K. značné problémy (další trestní stíhání, apod.), mohla být motivem jeho jednání snaha vyhnout se těmto dalším problémům. Jeho jednání by tak bylo možné posoudit podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. jako čin spáchaný v odstavci 1 z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky (k tomu viz rozhodnutí Rt 37/2005, publikované v sešitu č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na toto rozhodnutí odkazuje v odůvodnění svého rozhodnutí také Vrchní soud v Praze (str. 9), který však zcela pomíjí, že soud I. stupně shledal naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v úmyslu získat majetkový prospěch a nikoli v jiné „zvlášť zavrženíhodné pohnutce“, která byla naplněna podle vrchního soudu. Navíc tuto pohnutku nemůže naplnit pouhá skutečnost, že jde o nájemnou vraždu, jak uvádí vrchní soud, protože nejde o pohnutku k činu ale o způsob jeho provedení. Pro rozhodnutí o případném naplnění některého z dalších alternativně v §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. uvedených motivů jednání, bude ale nutné odpovídající skutková zjištění zahrnout i do výroku o vině. Nejvyšší soud se již nezabýval další hmotně právní námitkou JUDr. K. ohledně existence zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která se stala bezpředmětnou, což plně platí i pro námitku ohledně nesplnění podmínek §88 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o dovolání obviněného Mgr. I. Č., z obsahu jeho dovolání vyplývá, že ani jeho námitky z podstatné části nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou rovněž zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně do oblasti zjišťování skutkového stavu věci, namítají údajné porušení procesních pravidel soudy (čehož si je sám obviněný vědom) a v podstatě brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Námitky ohledně rozporů ve výpovědi svědka H., námitka, že měl být přibrán ještě znalec psychiatr k posouzení osoby tohoto svědka nebo že je vadný protokol o provedení výslechu svědka P. a námitky proti provádění dalších důkazů (přehrání záznamu TV N., veškeré rekognice), nezpochybňují použitou právní kvalifikaci a obviněný jimi nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost a správnost provedeného dokazování. Takovými námitkami obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Navíc Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky byly již součástí jeho odvolání (str. 694 a násl. tr. spisu) a soud druhého stupně se jimi zabýval a shledal je nedůvodnými.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Obviněný ale v souladu s uplatněným důvodem dovolání namítl, že výrok o úmyslu získat činem majetkový prospěch, je v rozporu se skutkovou větou. K důvodnosti této námitky postačí odkázat na výše uvedené ke stejné námitce JUDr. K.
Pokud jde o dovolání P. B., Nejvyšší soud shledal, že jeho námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Pomineme-li výhrady obviněného, že se soudy údajně dostatečně nezabývaly jeho obhajobou a námitkami, že on o plánované trestné činnosti nevěděl a nemohl na ni mít žádný vliv nebo námitky ohledně nevěrohodnosti svědka H., postavil obviněný převážnou část svého obsáhlého dovolání na konstrukci, že to byl právě svědek H., kdo zřejmě jednání obviněných vyprovokoval, kdo byl ve své činnosti velmi aktivní a zasáhl do skutkového děje podstatným způsobem pod dohledem státu či snad na přímé pokyny policie. Bez významu je námitka, že svědek H. by sám měl být trestně odpovědný, a to za trestný čin podvodu, když přijal nabídku obviněných na vykonání trestného činu vraždy, převzal část odměny, aniž by měl v úmyslu čin vykonat a celou věc oznámil policii. Nejvyšší soud považuje tuto konstrukci obviněného za účelovou, přičemž tato naopak podporuje závěry soudů nižších stupňů, že obvinění skutečně plánovali uskutečnit a dokonat své trestné jednání (vraždu) vůči poškozenému a byl to právě svědek H., na němž jejich plán ztroskotal. Je pak pochopitelné, že taková osoba může v očích obviněného být považována za podvodníka, který chtěl jen vylákat peníze a čin nedokončit.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je třeba vycházet ze základních zásad trestního řízení. Zejména pak ze zásady obžalovací zakotvené v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. V tomto konkrétním případě je pak zřejmé, že proti jiným osobám než jsou obvinění nebyla v této věci podána obžaloba. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že tato námitka obviněného není způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání, protože pod něj není vůbec podřaditelná.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky stran tvrzené provokace s prvky státní moci, kdy obviněný uvádí, že svědek H. zasáhl do skutkového děje tak podstatným způsobem, navíc pod dohledem či snad na přímé pokyny policie, že odpovědnost za vyprovokované jednání musí převzít stát. Obviněný však v této souvislosti neuvedl konkrétní námitky v čem podle něj měla spočívat údajná protiústavní provokace s ingerencí státní moci. Přesto se ale Nejvyšší soud touto otázkou zabýval, protože ani řízení o dovolání nemůže být mimo rámec ústavnosti a tedy i požadavku vyjádřenému v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon“; též §2 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné podotknout, že právní řád České republiky, konkrétně trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním) zajišťuje, aby v trestním řízení před zahájením trestního stíhání byly využity postupy orgánů činných v trestním řízení směřující k zajištění účelu trestního řádu, a to k náležitému zjištění trestných činů a potrestání pachatelů. Orgány činné v trestním řízení (př. pověřený policejní orgán) jsou pak povinny provádět úkony trestního řízení pouze v souladu se zákonem. Svou činností nesmí vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcovaly či usměrňovaly do té doby neexistující úmysl pachatele trestný čin spáchat. Je nepřípustné, aby např. policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou ke spáchání trestného činu pomáhaly (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01). Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže jednání státu (např. orgánů Policie ČR) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy, nepřípustný byl a je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99).
Ze shora uvedeného vyplývá, že o nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nepůjde, jestliže je na základě provedených důkazů prokázáno, že pachatel měl úmysl spáchat konkrétní trestný čin a že by jej spáchal i bez iniciativy policejních orgánů a že tedy iniciativa policejních orgánů směřovala pouze ke zmaření trestného činu, příp. k zabránění jeho následků a k zajištění potřebných důkazů.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že o takový případ se v této věci jedná. Rozhodné totiž je, že počáteční iniciativa jednoznačně vznikla u obviněných. Oslovili osobu (svědek H.), kterou sami vybrali a o které se domnívali, že beze zbytku splní jejich požadavky na likvidaci poškozeného. Z obsahu spisu (č. l. 179 a násl.) je zřejmé, že již na schůzce dne 19. 10. 2006 byla svědkovi H. nabídnuta obviněným Č. částka 500.000,- Kč za fyzickou likvidaci poškozeného S. Tentýž den byl H. představen obviněný B., který mu předal peníze, telefon a dal mu další informace týkající se poškozeného. V průběhu dalších dnů v měsíci říjnu 2006 docházelo ke změnám termínů a k upřesňování průběhu celé akce. Dne 6. 11. 2006 byl svědkovi H. obviněnými stanoven nejpozdější termín vykonání připravovaného trestného činu na 11. 11. 2006. Z obsahu spisu vyplývá, že teprve dne 7. 11. 2006 se svědek H. sešel se svědkem J., který mu zprostředkoval schůzku se svědky P. a JUDr. B. z oddělení Inspekce Ministerstva vnitra České republiky. Na č. l. 284 trestního spisu se nachází příkaz policejního komisaře ze dne 8. 11. 2006 k provedení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 3 tr. ř. , a to na dobu od 8. 11. 2006 do 8. 2. 2007.
Z uvedených skutkových zjištění nepochybně vyplývá, že policejní orgány postupovaly v souladu s ustanoveními zákona a skrze svědka H. nepodněcovaly či neusměrňovaly prokazatelně existující vůli obviněných spáchat uvedený trestný čin, nevytvářely jim podmínky pro jeho spáchání ani jim k dokonání činu nijak nepomáhaly. Obvinění jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně sami určili případnou právní kvalifikaci svého jednání, kterou Policie ČR prostřednictvím svědka H. nijak neovlivnila a ani již ovlivnit nemohla, neboť do něj vstoupila až v jeho samotném závěru, kdy již vše podstatné obvinění sami vykonali.
Jako nikoli hmotně právní námitkou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud nezabýval ani otázkou použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. s ohledem na osobu pachatele, podle kterého může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem. Obviněný P. B. se domáhá aplikace tohoto ustanovení zákona a ve své podstatě tak i uložení mírnějšího trestu. Přes způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci i ohledně tohoto obviněného, lze v obecné rovině uvést následující.
Otázky týkající se přiměřenosti trestu, pokud byl uložen jako přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby, nespadají do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která záleží v „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. To se týká i případů, kdy soudy neaplikovaly ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Jeho použití se dovoláním proto nelze domáhat.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o uložení trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze výrok o uložení trestu dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Vzájemný poměr dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z nichž každý má hmotně právní povahu, je takový, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem týkajícím se výroku o uložení trestu. Z toho vyplývá, že výrok o uložení trestu lze z hmotně právních pozic napadat, jen je-li pro to speciální dovolací důvod stanovený ve vztahu k tomuto výroku v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To je ostatně v souladu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně byla běžně přezkoumávána ještě třetí instancí. V souladu s tím je v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. koncipován speciální dovolací důvod ve vztahu k výroku o uložení trestu, a to tak, že mimo jeho rámec jsou zejména námitky ohledně přiměřenosti trestu. To pak nelze obejít tím, že se takové námitky podřadí pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť otázka přiměřenosti trestu jinak je otázkou aplikace ustanovení hmotného práva.
Opačný výklad, který by kritéria přiměřenosti trestu zahrnul pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl zjevně nelogický, neboť by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. činil nepotřebným, nadbytečným a v podstatě nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž při naznačeném výkladu bylo vždy porušením hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nedávalo žádný smysl.
Vzhledem k tomu, že žádná z dovolacích námitek P. B. neodpovídala uplatněnému důvodu dovolání, bylo dovolání tohoto obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání obviněných JUDr. V. K. a Mgr. J. Č. však Nejvyšší soud shledal důvodnými, a to ohledně nesprávného právního posouzení skutku pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Proto Nejvyšší soud ohledně těchto obviněných a z podnětu jejich dovolání zrušil usnesení odvolacího soudu. Protože touto vadou trpí i rozsudek soudu I. stupně a ve věci bude nutné provádět další dokazování, byl zrušen také tento rozsudek. S ohledem na ustanovení §261 tr. ř. (§265k odst. 2 tr. ř. poslední věta), když důvod, pro který bylo rozhodnuto ve prospěch JUDr. V. K. a Mgr. I. Č., prospívá i spoluobviněnému P. B., rozhodl Nejvyšší soud i v jeho prospěch a tedy i ohledně něj rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Pro vyhovění návrhu JUDr. V. K. na změnu senátu soudu I. stupně, přitom Nejvyšší soud neshledal důvody.
Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš