ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1326.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1326/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. listopadu 2008 o dovolání obviněné M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 6 To 23/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 84/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 34 T 84/2006, byla obviněná M. M. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněná byla odsouzena podle §250 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. se výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu nad obviněnou ve smyslu §26a a §26b tr. zák. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnostenských činností, jejichž předmětem je koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb a dále zákaz výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností všech typů, obojí v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozeným způsobenou škodu, a to:
1. J. L. , ve výši 278.823,- Kč,
2. společnosti C. , s. r. o., ve výši 1.107.727,- Kč,
3. společnosti Š. , spol. s r. o., ve výši 335.538,50 Kč,
4. společnosti K. , spol. s r. o., ve výši 340.489,- Kč,
5. společnosti B. , s. r. o., ve výši 445.804,20 Kč,
6. F. L. , ve výši 43.400,- Kč,
7. J. H. , ve výši 401.490,- Kč,
8. J. J. – A. C. , ve výši 207.550,- Kč,
9. společnosti E. , spol. s r. o., ve výši 400.418,- Kč,
10. společnosti S. , spol. s r. o, ve výši 18.400,- Kč,
11. společnosti F. spol. s r. o., ve výši 180.000,- Kč,
12. společnosti V. , spol. s r. o., ve výši 235.784,- Kč,
13. společnosti CH. , s. r. o., ve výši 152.436,90 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr.ř. byly společnost S. , spol. s r. o., a J. J. – A. C. odkázány se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podala obviněná odvolání proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jakožto soud odvolací, vydal dne 26. 2. 2008, sp. zn. 6 To 23/2008, usnesení, kterým podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušil ve výrocích o náhradě škody ohledně společnosti S. , s. r. o. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Usnesení odvolacího soudu napadla obviněná M. M. řádně a včas podaným dovoláním.
Obviněná M. M. dovolání směřuje do výroku o vině, trestu i náhradě škody a uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Poukazuje na to, že ani ve výroku rozsudku, ani v obžalobě pokud jde o popis skutku není uvedeno, že se obohatila a že někoho uvedla v omyl či zamlčela podstatné skutečnosti. Domnívá se, že neexistuje totožnost skutku, jak tento je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě a rozsudku. Rovněž v rozporu je podle obviněné i to, že byla odsouzena za úmyslný trestný čin. Takový úmysl však není ve skutcích popisován, ani nebyl jak v přípravném, tak v trestním řízení vůbec prokázán. Soud v rozsudku správně uvedl, kterým věřitelům nebylo zaplaceno a obviněná se k tomu doznala. Jak však bylo prokázáno i z odborného vyjádření Ing. J. B. , založeného ve spise, společnost kde byla obviněná jednatelem vykazovala pohledávky u zahraničního odběratele a dokonce ani nebyl důvod podat vlastní návrh na konkurz. Obviněná považovala za důležité nechat vypracovat další znalecký posudek, ale z důvodu nespolupráce nového jednatele to nebylo možné. Z těchto důvodů je přesvědčena, že důkazní řízení nebylo úplné. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, že odvolání směřuje do hodnocení důkazů a že obviněná nenavrhla doplnit dokazování. S tímto nesouhlasí, protože v řízení před soudem I. stupně nebyl proveden výslech jí navržených svědků Š. a T. , kdy první z nich nepřebíral obsílky. Je přesvědčena, že bylo v silách orgánů činných v trestním řízení účast tohoto svědka zajistit, dostat se tak k účetnictví a provést znalecký posudek. Obviněná je nadále přesvědčena, že se žádné trestné činnosti nedopustila, v rozsudku popsané skutky nejsou trestným činem a ve skutkové větě týkající se jejího jednání chybí uvedení základních zákonných znaků trestného činu podvodu. Skutkové i právní závěry soudů obou stupňů jsou tedy v naprostém rozporu. Nijak se neobohatila, nikoho nepoškodila, neboť obchodní partner by měl zákonnou možnost uplatnit svůj nárok žalobou a následně přikázáním pohledávky, proto není zde důvod ukládat jí povinnost k náhradě škody. Jen pro úplnost uvádí, že uložený trest s ohledem na její minulost a vytýkané jednání je velmi tvrdý a tedy i nepřiměřený. Obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil tímto dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, č. j. 6 To 23/2008-723, ze dne 26. 2. 2008, jakož i rozsudek jemu předcházející.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že dovolání je podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná nejprve nekvalifikovaně namítla neexistenci totožnosti skutku, popsaného v usnesení o zahájení jejího trestního stíhání a ve znělce obžaloby, avšak poté zdůraznila úmyslnou povahu přisouzeného trestného činu a již právně relativním způsobem namítla, že ve skutkových větách výroku o vině chybí uvedení jejího úmyslného jednání (resp. vyjádření jejího úmyslu). Této námitce nelze přesvědčit především z důvodu popisu skutků, při kterých došlo k použití formulace, že jak přepravní služby, tak zboží a služby odebírala s vědomím, že „vzhledem ke špatné finanční situaci své společnosti nebude schopna cenu zboží a služeb ve stanovené lhůtě splatnosti faktur zaplatit„ a tedy její podvodný záměr v době uskutečnění jejího obchodního kontaktu s poškozenými obchodními společnostmi byl naprosto zřetelně vyjádřen. Pokud v uvedené souvislosti namítla, že ji takový podvodný záměr ostatně ani nebyl prokázán, pak zcela jednoznačně přehlédla ta rozhodná skutková zjištění, která oběma soudům umožnila tento právní závěr naopak přijmout. Odkazuje přitom na odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu a na tam presentované právní úvahy opírající se o popis dovolatelčina způsobu podnikání, vyznačujícího se naprostým nedostatkem firemního disponibilního kapitálu a spojeného s výlučnou závislostí na takovém zdroji firemních prostředků (nezbytném k úhradě jejích odběratelských závazků za materiál a služby), kterým mohla disponovat až po realizaci výrobků svých firem s tím, že její opakovaně vadné dodávky s sebou nesly nejprve omezení plateb, později jejich zastavení a následně i ukončení veškerých jejích obchodních kontaktů. Proto její námitka, že „vykazovala pohledávky u zahraničního odběratele“, nemůže jakkoliv ovlivnit zcela správný závěr o tom, že při odběru surovin, materiálu a dopravních služeb si byla plně vědoma jednak své naprosté insolvence a jednak elementárního nedostatku jistoty, že jí její – nejen zahraniční – odběratelé zaplatí včas a řádně, zvláště pak za stavu, že na jejich reklamace odpovídajícím způsobem nereagovala. U její další námitky, že v rozsudku popsané skutky nejsou trestným činem a ve skutkových větách, popsaných ve výroku o vině, chybí uvedení základních zákonných znaků trestného činu podvodu a tedy skutkové a právní závěry obou soudů jsou v naprostém rozporu, ji lze plně odkázat na odůvodnění odsuzujícího rozsudku, ve kterém se nalézací soud podrobně zabývá popisem skutkových vět výroku o její vině, resp. jejich částmi a jejich následným přiřazením ke všem zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to včetně upřesňujícího znaku obohacení sebe nebo jiného. Lze tedy říci, že v daném případě jsou opatřená skutková zjištění v plném souladu s přijatými právními závěry, odrážejícími se ve správném způsobu posouzení dovolatelčiny trestní odpovědnosti tak, jak plyne z výše konstatovaného výroku o její vině. Žádné opodstatnění nemá ani námitka, že „její obchodní partner měl zákonnou možnost uplatnit svůj nárok žalobou a následně přikázáním pohledávky“. Na základě zhodnocení obsahu dovolání dospěla k závěru, že je zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud o něm podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá a současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že uplatněné dovolací námitky směřují z části do oblasti skutkových závěrů. Obviněná vznesla výhrady proti rozsahu provedeného dokazování. Je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci není možné hovořit o kategorii opomenutých důkazů. Při rozhodování v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z důkazů k prokázání určité skutečnosti provede, což se týká i důkazů navržených stranami. Tento závěr vyplývá z principu nezávislosti soudů. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit. Tak se stalo právě v posuzované trestní věci, kdy výpovědi ve věci již slyšených svědků dávaly dostatečný rámec pro rozhodnutí o vině a bylo možné od výslechu navržených a soudem dříve akceptovaných svědků upustit. Tvrzení, k jehož ověření byly takové důkazy navrhovány, bylo již v řízení bez důvodných pochybností vyvráceno.
Ani další námitka ohledně trestu, který obviněná považuje za nepřiměřeně tvrdý, pak nelze podřadit pod žádný důvod dovolání a tedy ani pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se ani touto námitkou ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud nezabýval.
Pokud jde o tvrzený extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovým zjištěními soudů a jejich právními závěry, není možné jej založit pouze na tom, že obviněná sama hodnotí tytéž důkazy s jiným výsledkem. V posuzované trestní věci prokazatelně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněná nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněnou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítla, že ve skutkové větě rozhodnutí týkající se jejího jednání chybí uvedení základních zákonných znaků trestného činu podvodu. Přitom konkrétně namítla, že ve skutku není uvedeno, že se obohatila, někoho uvedla v omyl či zamlčela podstatné skutečnosti, není popsán úmysl a není dána ani totožnost skutku.
Nejvyšší soud při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí a posoudil, zda popsané jednání obviněné naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. včetně znaků kvalifikovaných skutkových podstat uvedeného trestného činu.
Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, resp. škodu ve výši odpovídající znakům kvalifikovaných skutkových podstat uvedeného trestného činu.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Š., P., P., F., R., S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004. 1471 s.). Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Š., P., P., F., R., S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004. 1470 s.).
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /§4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /§4 písm. b) tr. zák./.
Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně vyplývá, že při posouzení jednání obviněné se zabýval jak otázkou naplnění formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (včetně jeho kvalifikovaných skutkových podstat), tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti a v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil závěr, že jednání obviněné naplňuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Nejvyšší soud proto v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně, který se v podstatě shodnými námitkami řádně zabýval, a to způsobem, který nemůže vyvolávat žádné pochybnosti o naplnění všech v dovolání opět namítaných znaků daných trestných činů. Soudu I. stupně lze vytknout pouze nepřesnost v tom, že ač správně dospěl k závěru, že oproti obžalobě obviněná neobohatila sebe, ale obohaceny byly dané obchodní společnosti za které jednala (viz odůvodnění str. 7, 10 a 11), tak v právních větách omylem uvedl, že obohatila sebe. Tato nepřesnost ale nemá žádný vliv na správnost právního posouzení skutku a tím ani na správnost rozsudku soudu I. stupně i usnesení odvolacího soudu, který se v tomto směru s rozsudkem ztotožnil a potvrdil jej.
Obviněné tak lze přisvědčit toliko v tom, že ve skutku není uvedeno, že sebe obohatila, protože soud I. stupně takovýto závěr ani neučinil. Z popisu skutku ale jednoznačně vyplývá, že jejím jednáním, tj. objednáním, odebráním a nezaplacením služeb a zboží, způsobila daným obchodním společnostem škodu. Nutným důsledkem této škody je naopak neoprávněné rozmnožení majetku obchodních společností ve kterých působila jako jednatelka, protože jejich majetek se zvětšil o hodnotu prostředků, které měly být dodavatelům zaplaceny za odebrané zboží a služby. Není přitom nutné, aby ve skutku bylo výslovně uvedeno, že obviněná obohatila své obchodní společnosti, resp. že obohatila jiného, protože jde o formální znak skutkové podstaty, který se cituje v tzv. právní a ne skutkové větě. Naplnění tohoto formálního znaku musí však ze skutku vyplývat, což se v daném případě stalo.
Totéž platí i pro námitku obviněné, že ve skutcích není popisován její úmysl. Již soud I. stupně dospěl k správnému závěru o existenci nepřímého úmyslu obviněné u všech tří trestných činů, když byla srozuměna s tím, že společnost nedostojí svým závazkům, resp. s tím, že nebude dodavatelům zaplaceno, když již v době objednávání dodávek zboží či služeb znala špatnou finanční situaci své firmy. Nelze rovněž přehlédnout, že přes oprávněné reklamace dodavatelů na nízkou kvalitu dodávek a v důsledku toho i na snižování jejich tržeb, které měly sloužit k platbám jejich dodavatelům, nijak nereagovala ve smyslu zvýšení kvality svých dodávek. Naopak aby mohla pokračovat ve svém podvodném jednání, prodala obchodní společnost D. , s. r. o., a založila novou obchodní společnost a. S. , s. r. o., s kterou podnikala ve stejném předmětu i se stejnými zaměstnanci a v podstatě i dodavateli. Je-li proto ve skutku ohledně všech tří trestných činů uvedeno, že obviněná jednala s vědomím, že vzhledem ke špatné finanční situaci své firmy nebude schopna dodavatelům za zboží, resp. služby zaplatit, nebo zaplatit ve stanovené lhůtě splatnosti faktur, právě tyto skutkové okolnosti jsou podkladem, z něhož úmyslná forma jejího zavinění vyplývá. Současně z toho vyplývá i existence jejího podvodného jednání formou uvedení dodavatelů v omyl, které soud I. stupně v odůvodnění rozsudku upřesnil tím, že obviněná dodavatele utvrzovala v tom, že dodávky budou zaplaceny, ač to reálně nemohla očekávat, resp. jen slibovala zaplacení, avšak posléze se stala nekontaktní.
Ze skutkových zjištění soudu I. stupně uvedených v odůvodnění rozsudku přitom podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá i závěr o existenci formálního znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., spočívajícím v zamlčení podstatných skutečností, byť to soud I. stupně v popisu skutků i v tzv. právní větě výroku o vině neuvedl. Tento závěr vyplývá zejména ze zjištění, že obviněná dodavatelům neřekla o nedostatku finančních prostředků, neinformovala je o špatné finanční situaci společnosti, resp. zamlčela relevantní informace o solventnosti společnosti, jak soud I. stupně uvádí v odůvodnění rozsudku, ale tato zjištění již nezahrnul do jeho výroku o vině.
Lze tedy konstatovat, že hmotně právní námitky obviněné, z nichž dovozuje, že popsané skutky nejsou trestným činem, jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, který naopak tyto namítané znaky trestného činu vykazuje a proto jsou tyto námitky zjevně neopodstatněné.
Hmotně právní námitkou, odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, je také tvrzení obviněné, že neexistuje totožnost skutku, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě a rozsudku. I tuto námitku obviněná uplatňovala již v řízení před soudem I. stupně, který ji shledal neopodstatněnou. Jak vyplývá z trestního spisu, skutky jsou v obžalobě i rozsudku popsány v podstatě shodně, když soud I. stupně z nich vypustil pouze tu část, že obviněná jednala „v úmyslu se obohatit“. Totéž v podstatě platí i o usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 6. 2004 (č. l. 440 tr. spisu), které obsahuje popis jednání obviněné ve stejném časovém období, vůči stejným poškozeným a se stejným následkem, jak je uvedeno v obžalobě a posléze i v rozsudku soudu I. stupně včetně toho, že takto jednala s vědomím, že závazky s ohledem na finanční situaci nebude schopna splnit vůbec, nebo alespoň ne v termínu splatnosti.
Je-li totožnost skutku zachována, existuje-li shoda buď alespoň v jednání obviněné, anebo v následku jejího jednání, přičemž tato shoda nemusí být úplná, je v daném případě totožnost skutku zcela zachována, když je dána jak v totožnosti jednání, tak i v totožnosti následku ve formě způsobené škody. I tato námitka obviněné je proto zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že relevantní hmotně právní námitky obviněné uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněné M. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš