ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.135.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 135/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. února 2008 o dovolání obviněného F. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 5 To 94/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 6/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2007, sp. zn. 39 T 6/2007, byl obviněný F. M. uznán vinným trestnými činy pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 5 To 94/2007, jeho odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 5 To 94/2007, podal obviněný F. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se ohradil proti skutkovým zjištěním, zejména proti závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Dále namítl, že jednal v úmyslu získat majetkový prospěch, a nikoli v úmyslu poškozenou usmrtit, a proto nenaplnil veškeré zákonné znaky trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. O tom podle něj svědčí nahodilost a jednorázovost jeho útoku. Soudům obou stupňů vytkl, že se nedostatečně vypořádaly s intenzitou a místem, kam směřoval jeho útok, stejně jako s okolnostmi, za kterých pokračoval ve svém jednání, když se po první fázi útoku pokoušel komunikovat s poškozenou. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 5 To 94/2007, a aby Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou obdobného charakteru, jako odvolací námitky, s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Za námitky primárně skutkového charakteru, které nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný důvod dovolání a není je tak možné přezkoumat v rámci řízení o dovolání, je nutno považovat výhrady obviněného proti zjištěnému skutkovému stavu, tedy i proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství.
Obviněný dále namítl, že nejednal v úmyslu usmrtit poškozenou V. M. , a nebyla tak dána subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že subjektivní stránka trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je naplněna tehdy, pokud pachatel jedná v úmyslu, byť eventuálním, usmrtit jiného člověka. Úmysl, jako volní vztah pachatele k následku jeho jednání musí být řádně soudem zjištěn a prokázán výsledky dokazování. Nejvyšší soud podotýká, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu tr. zák. a v jaké formě (§4 a 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. zák.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Při dokazování, zda pachatel jednal v úmyslu zavraždit poškozenou, je nutné vycházet i z okolností objektivní povahy, např. z okolností, za nichž došlo k útoku, jakým motivem byl pachatel veden, z jeho osobních vlastností a jeho vztahu k poškozené, z toho, co útoku předcházelo a jak byl proveden, jakého nástroje bylo použito, zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy důležité orgány pro život atd. Pokud z těchto okolností lze dospět k závěru, že pachatel měl v úmyslu, byť eventuálním, spáchat vraždu, je možné uznat jej vinným tímto trestným činem, popřípadě jeho pokusem (srov. č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně obsahuje podrobný popis všech výše uvedených okolností potřebných k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., protože je z nich patrno, že obviněný povalil poškozenou V. M. , které bylo více než osmdesát let, na zem a nejméně po dobu pěti minut ji razantně rdousil a zakrýval jí ústa, dokud neztratila vědomí. Obviněný se poté, co prohledal byt v úmyslu najít peníze, vrátil k poškozené, která stále ležela na zemi, a dotazoval se ji, kde má peníze a při odchodu z bytu jí patou pravé nohy středně velkou až velkou intenzitou dupl na pravou část obličeje, protože měl obavy, aby ho nepoznala, čímž jí způsobil tržně zhmožděnou ránu nad pravou lícní kostí délky 3 cm, mnohotná objemná ložiska zhmoždění měkkých tkání obličeje, pravé strany krku a v hrdelní jamce, zlomeninu pravé lícní kosti, otřes mozku a zhmoždění měkkých tkání přední strany hrudníku a zlomení žeber, v důsledku čehož zůstala poškozená V. M. nehybně ležet v bytě.
Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že intenzita útoku byla středně velká až velká, útok směřoval jednak proti dýchacím cestám a jednak na hlavu a krk, tedy do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Pokud obviněný namítá, že se po první fázi útoku pokoušel s poškozenou komunikovat, Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit, že se jí dotazoval, kde má peníze a poté z obavy, aby ho nepoznala, jí patou pravé nohy středně velkou až velkou intenzitou dupl na pravou část obličeje a nechal ji ležet nehybnou v bytě a odešel.
Jednoznačný závěr o srozumění obviněného se způsobeným smrtelným následkem lze učinit také z následného chování obviněného, který neučinil nic, aby se přesvědčil, zda poškozená jeho útok přežila, nespoléhal na žádnou okolnost, která by mohla zabránit smrtelnému následku, poškozené nepřivolal lékařskou pomoc ani anonymně po svém odchodu, a o její osud se dále nezajímal. Z výše uvedených okolností případu je zcela zřejmé, že lhostejným postojem obviněného k tomu, zda smrtelný následek poškozené nastane, bylo vyjádřeno jeho kladné stanovisko i k tomu, že by poškozenou usmrtil (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Soudy tedy správně dospěly k závěru ohledně aktivního volního vztahu obviněného ke způsobenému smrtelnému následku, že obviněný musel vědět, že poškozenou V. M. může svým jednáním usmrtit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn /§4 písm. b) tr. zák./, a naplnil tak subjektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Na tom nic nemění ani to, že jednal podle svého mínění nahodile a jednorázově.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek