ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1382.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1382/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 11. 2008 o dovoláních, která podali obvinění M. K., M. M., a P. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 4 To 505/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 31/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 2 T 31/2006, byli obvinění M. K., M. M. a P. M. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzeni podle §204 odst. 3 tr. zák. obviněné M. K. a M. M. k nepodmíněným trestům odnětí svobody každá na dva roky se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. a obviněný P. M. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Teplicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že dne 12. 4. 2003 v odpoledních hodinách v T. na parkovišti před obchodním domem I. obviněné M. K. a M. M. společně přemlouvaly E. F., k provozování sexuálního styku za peníze pro klienty, a když to E. F. odmítla, přistoupil k ní obviněný P. M. s rukama pod bundou, kde držel neurčený černý předmět, slovně jí pohrozil a přinutil ji, aby s provozováním sexu za peníze souhlasila, a to nejméně ve čtyřech případech ve dnech 12. 4. a 13. 4. 2003 na různých místech v okrese T. a L., přičemž za tyto služby měla E. F. podle pokynů obviněných inkasovat vždy částku 90 Euro, ale od zákazníků tyto částky přebírali obvinění M. M. a P. M., kteří si je ponechávali.
Odvolání, která podali obvinění M. K., M. M. a P. M. každý proti výroku o vině a trestu, byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 4 To 505/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění M. K., M. M. a P. M. podali prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí odvolání napadli v celém rozsahu. Odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), 1) tr. ř. Namítli, že pro posouzení skutku podle §204 odst. 3 písm. c) tr. zák. nebyla splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., neboť poškozená E. F. v době činu dosáhla věku těsně se blížícího osmnácti rokům a sama již vedla lehkomyslný sexuální život. Poukázali na rozhodnutí v jiné věci, v níž Nejvyšší soud konstatoval, že nebyla splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby z důvodu, že hranice příslušného zákonného znaku byla překročena jen nevýrazně. Dále obvinění vytkli nepřiměřenou délku řízení s tím, že se jim za to nedostalo odpovídající kompenzace při rozhodování o trestu. Obvinění se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Pachatel trestného činu kuplířství je podle §204 odst. 3 písm. c) tr. zák. přísněji trestný, spáchá-li čin na osobě mladší než osmnáct let. Věk poškozené, který v posuzovaném případě nedosáhl uvedené hranice, je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k takové okolnosti přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Pokud soudy posoudily skutek také podle §204 odst. 3 písm. c) tr. zák., evidentně pro to byla splněna i materiální podmínka stanovená v §88 odst. 1 tr. zák.
Ustanovení §204 odst. 3 písm. c) tr. zák. poskytuje zvýšenou ochranu osobám mladším než osmnáct let před jednáním pachatelů, kteří takové osoby zjednají, přimějí nebo svedou k provozování prostituce nebo kteří kořistí z prostituce provozované takovými osobami. Smyslem uvedené úpravy je garantovat, že podnětům k provozování prostituce jako společensky škodlivého jevu nebudou vystaveny osoby, jejichž duševní a mravní vývoj vzhledem k jejich věku zpravidla není ještě ukončen. Úprava vychází z poznatku, že tento vývoj je alespoň v základních rysech obvykle dovršen s dosažením věku osmnácti let.
V dané věci se obvinění činu dopustili vůči poškozené, které v době činu bylo sedmnáct let a deset měsíců. Věk poškozené se tedy již těsně přiblížil hranici osmnácti roků. Nejvyšší soud si je vědom toho, že v takovém případě je třeba materiální podmínku pro použití vyšší trestní sazby hodnotit velmi obezřetně, avšak zároveň musí konstatovat, že konkrétní okolnosti posuzovaného případu jasně ukazují na splnění této podmínky. Soudy se velmi podrobně a pečlivě zabývaly osobou poškozené, a to nejen z hlediska její věrohodnosti jako svědkyně, ale také z hlediska její intelektové vyspělosti, rozumových schopností, orientace v životních hodnotách apod. Soudy zjistily, že poškozená je osobou se sníženým intelektem, její rozumové schopnosti jsou v pásmu podprůměru, nemá žádné zájmy, které by její osobu v tomto směru obohacovaly a rozvíjely, avšak zároveň má vštípen takový systém hodnot, který odmítá prostituci. Nezakotvenost poškozené, pokud jde o zájmy, využívání volného času apod., se sice promítlo do navazování četných a náhodných známostí a povrchních kamarádských vztahů, avšak ani to, že se poškozená nacházela v sociálně tíživé situaci, u ní nepodněcovalo sklon k prostituci, krádežím a podobným společensky škodlivým aktivitám. Poškozenou rozhodně nelze charakterizovat jako osobu s ukončeným duševním a mravním vývojem a s kladným vztahem k provozování prostituce a tedy jako osobu, jejíž věk blížící se osmnácti rokům neměl podstatný vliv na stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu obviněných. Věk poškozené, byť byl jen nepatrně pod spodní hranicí osmnácti let, podstatně zvyšoval stupeň nebezpečnosti trestného činu obviněných pro společnost, neboť duševní a mravní vývoj osoby poškozené zdaleka nebyl ještě ukončen a poškozená vnímala prostituci jako aktivitu, s kterou se vnitřně neztotožňovala. Ostatně obvinění si k činu vybrali poškozenou evidentně právě pro její nedostatečnou rozumovou vyspělost. Do situace, v níž ji postavili před nutnost provozovat prostituci, ji vmanévrovali podvodným způsobem, neboť ji vylákali do jiného města pod záminkou nákupu, na místě samém předstírali nedostatek peněz a za tohoto stavu jí prezentovali její prostituci jako jediný způsob, jak získat peníze. Odmítavý postoj, který poškozená dala jasně najevo, obvinění překonali jednak zesílením nátlaku s náznakem, že obviněný P. M. má nějakou zbraň, a jednak tím, že poškozenou proti její vůli drželi v bytě, který obývali, nutili ji tam k úpravě a k oblékání ve stylu příznačném pro prostitutky a bránili jí ve volném pohybu. Trestný čin byl ukončen teprve tím, že poškozené se podařilo přivolat pomoc, utéci a zásahem kamaráda se vymanit z dosahu obviněných. Poškozená tak byla vystavena razantnímu jednání obviněných a k těm aktům prostituce, které uskutečnila, přistoupila jedině pod vlivem strachu, který z obviněných měla.
Zhodnotí-1i se okolnost, že poškozená v době činu byla osobou mladší než osmnáct let, ve světle skutečností charakterizujících její nedostatečnou rozumovou vyspělost, její odmítavý vztah k prostituci, lstivý způsob jednání obviněných, jejich bezohlednost a razanci nátlaku, který na poškozenou vyvinuli, pak je jasné, že nepatrný odstup skutečného věku poškozené od rozhodné hranice osmnácti let nemůže být důvodem k závěru, že chybí materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby. To platí i ohledně namítaného lehkomyslného sexuálního života poškozené, neboť se v žádném případě nejednalo o nějaký sklon poškozené k prostituci, nýbrž o projev celkové nevyzrálosti její osoby. Z hlediska aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. soudy nijak nepochybily, pokud skutek posoudily jako trestný čin kuplířství také podle §204 odst. 3 písm. c) tr. zák.
V souvislosti s otázkou aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. obvinění argumentovali usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 7 Tdo 440/2005. Tato argumentace je naprosto nepřiléhavá, neboť se týká skutkově zcela odlišného případu. V citovaném usnesení Nejvyšší soud vyjádřil právní závěr, že materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. z důvodu způsobení značné škody nebyla splněna u obviněné, která se dopustila pomoci k trestnému činu loupeže. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení vycházel sice i z toho, že škoda, kterou způsobili pachatelé, jen nevýrazně překročila částku 500.000,- Kč jako spodní hranici značné škody, avšak především zdůraznil to, že účastenství obviněné spočívalo ve výrazně méně závažném jednání v porovnání s jednáním pachatelů, že jednání obviněné nebylo pro spáchání trestného činu jeho pachateli nijak nezastupitelné či nezbytné a že pachatelé se mohli bez pomoci obviněné snadno obejít. Konkrétně šlo o to, že obviněná pachatelům loupeže na podkladě předchozí dohody pouze oznámila příjezd vytipovaného motorového vozidla na místo, kde pachatelé loupeže provedli přepadení řidiče. Již z toho je zřejmá odlišnost posuzovaného případu, v němž se obvinění M. K., M. M. a P. M. dopustili trestného činu kuplířství jako spolupachatelé s tím, že význam dílčího jednání každého z nich měl pro spáchání trestného činu podstatný a ve vzájemné relaci i srovnatelný význam.
Obvinění byli uznáni vinnými trestným činem, na který zákon stanoví trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Tresty odnětí svobody byly uloženy obviněným M. K. a M. M. ve výměře na samé spodní hranici sazby a obviněnému P. M. nepatrně nad touto hranicí. I když to soudy ve svých rozhodnutích výslovně neuvedly, představuje výměra uložených trestů i přiměřenou kompenzaci za délku řízení. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 7. 7. 2003 a skončilo vyhlášením napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 9. 1. 2008. Délka řízení v trvání čtyř a půl roku, kterou obvinění sami svým postupem podstatněji neovlivnili, se vzhledem k povaze, rozsahu a stupni složitosti věci a také vzhledem k okruhu dokazovaných skutečností, prováděných důkazů a jejich dostupnosti jeví již jako určitá kolize s právem obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. s jejich právem na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud by soudy rozhodovaly s podstatně kratším časovým odstupem od zahájení trestního stíhání, je zřejmé, že obviněným by musely být uloženy tresty odnětí svobody ve výměře citelněji nad spodní hranicí sazby. Na druhé straně je nutné konstatovat, že délka trestního stíhání nepředstavuje tak závažné porušení citovaných ustanovení Listiny a Úmluvy, aby vyvstávala nutnost ještě výraznější kompenzace, která by se dotýkala nepodmíněnosti uložených trestů.
Rozsudek Okresního soudu v Teplicích není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádných opravných prostředků obviněných proti rozsudku, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec