ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1387.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1387/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. listopadu 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2008, sp. zn. 6 To 26/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 5/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 46 T 5/2007, byl obviněný P. V. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jednáním uvedeným pod body 1 – 34 výroku o vině ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., s již pravomocně odsouzenými S. S. a I. K. Dále byl P. V. uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., který spáchal ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s již odsouzeným S. S. jednáním pod body 16, 20 a 33 výroku o vině rozsudku.
Jednání P. V. spočívalo v tom, že se spolupachateli se v období od 8. 6. 1995 do 23. 8. 1997 vloupal celkem v 34 případech do objektů různých firem v Praze a jinde na území České republiky, odkud odcizili finanční hotovost a různé věci v rozsudku uvedené, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 13.356.588,- Kč a poškozením věcí a zařízení na místě činu další škodu ve výši 254.306,- Kč.
Za to byl P. V. soudem I. stupně odsouzen podle §247 odst. 4 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému (v rozsudku nesprávně uvedeno k „souhrnnému“) trestu odnětí svobody v trvání 6 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. tr. zák. (v rozsudku chybí písm. „c“ tr. zák.) do věznice s ostrahou. Tímž rozsudkem byl podle §226 písm. e) tr. ř. obviněný zproštěn obžaloby ohledně dvou dílčích útoků obdobného jednání.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 6 To 26/2008, pouze vzhledem k výše uvedeným formálním vadám výroku o trestu, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. výrok o trestu zrušil. Podle §247 odst. 4 a §35 odst. 1 tr. zák. pak uložil obviněnému stejný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Pro úplnost nutno dodat, že za uvedenou trestnou činnost spáchanou od 8. 6. 1995 do 28. 3. 1997, byl P. V. odsouzen již rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 1999, č. j. 46 T 2/99-2349, a to k trestu odnětí svobody v trvání 8 ½ roku se zařazením do věznice s ostrahou. Tento první rozsudek nabyl právní moci dne 27. 9. 1999. Protože se však P. V. skrýval, byl odsouzen v řízení proti uprchlému a zadržen byl na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu až dne 27. 10. 2007, kdy po doručení rozsudku využil svého práva, podle §306a odst. 2 tr. ř. podal návrh na zrušení rozsudku a hlavní líčení bylo provedeno znovu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 6 To 26/2008, podal P. V. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nesouhlasí s tím, že by jeho jednání zakládalo skutkovou podstatu krádeže. Konkrétně namítl, že soudy obou stupňů vzali jako důkaz o tom, že danou trestnou činnost spáchal, výpověď odsouzeného S. S., která je však značně nevěrohodná a může být motivována snahou poškodit jej. Žádným jiným objektivním důkazem (mechanoskopické nebo trasologické stopy, apod.), přitom jeho přítomnost na místech činu, kde docházelo ke krádežím, nebyla zjištěna a nebyly u něj zajištěny ani žádné věci pocházející z krádeží. Poukázal rovněž na to, že k trestné činnosti mělo docházet před více než 13 lety a pokud byl odsouzen až v lednu 2008, je přesvědčen, že tím byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, který zaručuje každému právo na spravedlivý proces a na to, aby trestní stíhání trvalo pouze po určitou dobu. Tato doba by podle judikatury neměla překročit šest let a nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že jej příslušné orgány nemohly „najít“, když se po celou dobu zdržoval na území České republiky. Soudy podle jeho názoru nepřihlížely i k důkazům svědčícím v jeho prospěch a nedostatek usvědčujících důkazů nahrazovaly vlastní, ničím nepodloženou úvahou, což je v rozporu se zásadou trestního práva, podle které je nutné zjistit skutkový stav na základě provedených důkazů a důkazní nouzi nelze překlenout teorií soudu, která provedené důkazy přizpůsobí. Domnívá se proto, že mu spáchání trestné činnosti nebylo prokázáno a navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení rozhodnutí soudů jej sám zprostil obžaloby, nebo aby věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že nelze přisvědčit námitkám obviněného ohledně průtahů v trestním řízení, protože k délce jeho trvání přispělo výhradně jeho jednání, když se skrýval, ačkoli věděl, že je proti němu vedeno trestní řízení. Nedošlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a není třeba se zabývat ani případnými důsledky pro trestní stíhání dovolatele, pokud jde o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Námitky ohledně porušení práva garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny v důsledku nepřiměřené délky řízení, proto považuje státní zástupkyně za zcela nedůvodné. Námitky proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů, tedy proti správnosti skutkových zjištění soudu I. stupně, jsou skutkovými námitkami, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání obviněného z podstatné části neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, protože námitky obviněného ohledně nevěrohodnosti výpovědi S. S., nedostatku jiných důkazů o jeho vině a nepřihlížení k důkazům svědčícím v jeho prospěch, nesměřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak je z nich zřejmé, že obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudů, že se dané trestné činnosti se spolupachateli S. S. a I. K. dopustil, považuje to za neprokázané a proto se domáhá zproštění obžaloby. Takovéto námitky ale nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním a nelze v něm proto uplatňovat jiné námitky, než ty, které vychází z taxativně uvedených důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Mezi tyto důvody ale nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování a tedy nesprávnost skutkových zjištění samotných, nepatří. Proto se Nejvyšší soud těmito námitkami obviněného nezabýval.
Přitom již v předchozím řízení se soudy obou stupňů podrobně zabývaly hodnocením důkazů a to včetně věrohodnosti původních usvědčujících výpovědí S. S. jako obviněného, přičemž přesvědčivě odůvodnily také to, proč neuvěřili dodatečné svědecké výpovědi S. S. u hlavního líčení dne 17. 1. 2008, že přítomný P. V. není tou osobou, kterou znal pod tímto jménem a která s ním danou trestnou činnost spáchala. Obviněný přitom ani nenamítá, že by mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními existoval extrémní nesoulad, z něhož by vyplýval závěr, že jeho trestná činnost nebyla prokázána. Domnívá se toliko, že pouze jeden usvědčující důkaz, který je podle jeho názoru navíc nevěrohodný, nepostačuje pro rozhodnutí o jeho vině. Takováto situace ale není v praxi soudů nijak neobvyklá a pokud soudy pečlivě zhodnotily otázku věrohodnosti takovéhoto důkazu, může být i jediným důkazem o vině pachatele. Tak se tomu stalo i v tomto případě, kdy se soudy touto otázkou zabývaly velmi podrobně a dospěly k spolehlivému závěru o věrohodnosti usvědčující výpovědi S. S. a na základě toho i o vině P. V.
Z hlediska namítaného práva obviněného na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené lhůtě garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neshledal Nejvyšší soud rovněž žádné jejich porušení.
Obviněný předně nebyl odsouzen až v roce 2008 jak namítá, ale již v roce 1999, tj. v podstatě již dva roky po dokončení dané trestné činnosti. Bylo především jeho vinou, že v důsledku jeho skrývání a vyhýbání se trestnímu stíhání byl odsouzen jako uprchlý a povedlo se ho na základě mezinárodního zatykače zadržet až v roce 2007. Následně pak, právě k zajištění spravedlivého procesu, byl k jeho žádosti zrušen původní pravomocný odsuzující rozsudek a hlavní líčení bylo provedeno ohledně něj znovu, přičemž opět byl pravomocně odsouzen již za necelý jeden rok po jeho zadržení. Pokud za této situace soud oproti původnímu rozsudku uložil obviněnému vzhledem k době uplynulé od spáchání činu, podstatně mírnější trest odnětí svobody, byla tato doba ve výroku o trestu zcela dostatečně kompenzována. Žádné porušení práva na spravedlivý proces ani na projednání věci v přiměřené lhůtě proto Nejvyšší soud ve věci neshledal.
Jako jedinou hmotně právní námitku odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak Nejvyšší soud posoudil obecné tvrzení obviněného, že nesouhlasí se závěry soudů, že jeho jednání zakládá skutkovou podstatu trestného činu krádeže. Protože obviněný tuto námitku nijak nekonkretizoval, neuvedl zda namítá absenci materiální podmínky trestní odpovědnosti nebo nedostatek formálních znaků a konkrétně kterých, považuje Nejvyšší soud za zcela postačující rovněž obecné konstatování, že z hlediska této námitky napadený rozsudek přezkoumal. Přitom zjistil, že daný skutek naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 4 tr. zák., a to jak po stránce formální, tak i materiální. Dovolání obviněného proto bylo shledáno zjevně neopodstatněným a bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš