ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1415.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1415/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. listopadu 2008 o dovolání obviněného P. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 7 To 257/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 154/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 4 T 154/2006, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen trest propadnutí věci – zajištěného šroubováku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 1 T 3/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené V. z. p. , P. , N. P. , škodu ve výši 55.942,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině a trestu. Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, vydal dne 8. 7. 2008, sp. zn. 7 To 257/2008, rozsudek, kterým podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že P. S. byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 1 T 3/2007, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen trest propadnutí věci – šroubováku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené V. z. p. , P. , N. P. , škodu ve výši 55.942,- Kč.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. S. řádně a včas podaným dovoláním.
Obviněný P. S. dovolání směřuje do výroku o vině a trestu a uplatňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Neztotožňuje se se závěry rozsudku Městského soudu v Praze, a to bez ohledu na skutečnost, že jeho výrok je pro něj příznivější, než výrok soudu I. stupně. Souhlasí se závěrem Městského soudu v Praze v bodě stěžejního důkazu – znaleckého posudku znalce MUDr. H. a jeho úsudku, že jednání obviněného nenaplňovalo svou intenzitou schopnost způsobit poškozenému zranění podle §89 odst. 7 tr. zák. Znalec vypovídal ve shodě s podaným posudkem stále stejně, takže nelze dovodit závěr v tom smyslu, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného. Obviněný se neztotožňuje se závěry soudu ohledně doby vzniku zranění poškozeného, kdy soud má za nepochybné, že zranění poškozeného nemohla být způsobena jediným úderem. Toto obviněný nikdy netvrdil a netvrdil ani, že by vůči „žalovanému“ nepoužil zbraně – teleskopického obušku, který byl nalezen na místě činu. Poukazuje dále na to, že bylo prokázáno, že nešlo o první konflikt poškozeného během daného večera. Předchozí konflikt s neztotožněnými osobami byl velmi intenzivní a poškozený v tomto konfliktu pokračoval, pouze si za cíl své agresivity vybral jeho společnost. Rovněž bylo prokázáno, že se během potyčky s poškozeným rozbilo množství sklenic, převrhly stoly atd. Znalec ve své výpovědi nevyloučil, že řezné rány na těle poškozeného mohly vzniknout tzv. válením v rozbitých sklenicích a střepech z nich. Obviněný tvrdí, že ke zranění poškozeného došlo v průběhu konfliktu uvnitř baru. Považuje za chybu, že vyšel za poškozeným ven před bar, ale v dané chvíli si neuvědomil, v jakém duševním stavu se poškozený mohl nacházet. Je přesvědčen, že stav poškozeného nemohl být způsoben jen konzumací alkoholických nápojů. Obviněný dodává, že nikdy žádný nůž před barem neměl, ani na poškozeného nožem neútočil. Před barem se pouze bránil útokům poškozeného a vzhledem k jeho stavu tak i činit musel. Považuje za možné, že otřes mozku, mohl být poškozenému způsoben již osobami s nimiž se „utkal“ před ním. Městský soud v Praze nesprávně posoudil celý průběh útoku na jeho osobu a okolnosti za kterých k němu došlo a nelze přesvědčivě shrnout, že jeho čin je možno jednoznačně kvalifikovat, tak, jak je ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze uvedeno, ani nelze jednoznačně vyloučit kvalifikaci jeho jednání jako nutnou obranu. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně jako soud dovolací z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 7 To 257/2008, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednávání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání je formálně opřené o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný rekapituluje obsah napadeného obvinění a uvádí, že se neztotožňuje se závěrem soudu ohledně doby vzniku zranění poškozeného. Prosazuje svoji vlastní skutkovou verzi, při níž přinejmenším část utrpěných zranění (otřes mozku) byla poškozenému způsobena uvnitř baru při konfliktu s jinými osobami. Dále obviněný tvrdí, že následoval ven poškozeného, jen aby si s ním vyjasnil důvody konfliktu, že se pouze bránil jeho útokům a že nebyl ozbrojen nožem. Odvolací soud v rámci rozvedení skutkových zjištění v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl tvrzení obviněného, podle kterého byla zranění poškozeného způsobena během potyčky uvnitř baru, přičemž uvedl, že provedené důkazy tuto verzi obhajoby jednoznačně vylučují. Dále odvolací soud dovodil, že obviněný zaútočil proti poškozenému z vlastní iniciativy, když konstatoval, že obviněný ozbrojený nožem a teleskopickým obuškem vyšel ven za poškozeným, nikoli aby něco vysvětloval, nýbrž v úmyslu potrestat poškozeného za jeho předchozí chování v baru. Jednání kvalifikovat jako nutnou obranu v tomto případě nelze. Obviněný fakticky prosazuje odlišnou verzi průběhu svého konfliktu s poškozeným než z jaké vycházel odvolací soud a teprve z takto změněného skutkového základu soudního rozhodnutí vyvozuje možnost kvalifikovat jednání jako jednání v nutné obraně. Dovolací námitky tedy fakticky směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotýká, že existuje určitý rozpor mezi obsahem skutkové věty a použitou právní kvalifikací podle §221 odst. 1 tr. zák. (a též mezi obsahem skutkové věty a odůvodněním soudního rozhodnutí), pokud je ve skutkové větě uvedeno, že obviněný na poškozeného zaútočil „v úmyslu vážně ho poranit“. S ohledem na charakter dovolacích námitek se tímto nezbýval. Na základě zhodnocení obsahu dovolání dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky o něm podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá a současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však shledal, že obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jeho konkrétní námitky neodpovídají z podstatné části uplatněnému důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Proto se nezabýval námitkami, které jsou odlišné od skutkových zjištění odvolacího soudu, že ke zraněním poškozeného došlo již uvnitř baru, kde nejprve měl konflikt poškozený s nezjištěnými osobami a později i se samotným obviněným, při kterém se poškozený válel v rozbitých sklenicích a střepech z nich, že žádný nůž před barem neměl a nemohl proto poškozenému způsobit bodnořezné rány. Svědek Ing. V. D. dosvědčil, že viděl jak se obviněný vrátil zpět do restaurace vyděšen, ruce od krve a v nich nůž rovněž od krve.
Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že městský soud nesprávně posoudil celý průběh útoku na osobu obviněného a okolnosti za kterých k tomu došlo, a že by se jeho jednání mělo kvalifikovat jako nutná obrana podle §13 tr. zák. S tímto dovolací soud nesouhlasí.
K problematice nutné obrany Nejvyšší soud především připomíná následující skutečnosti, které vyplývají z ustanovení §13 tr. zák. a z jeho ustáleného výkladu v soudní praxi. Za nutnou obranu lze považovat čin jinak trestný, jímž někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový čin by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Za nutnou obranu však nelze považovat obranné jednání, které je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit základní předpoklady obsažené v ustanovení §13 tr. zák. Podle jednoho z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen.
Tak se stalo i v tomto případě. Odvolací soud má za prokázané, že konflikt mezi obviněným a poškozeným byl ukončen, když poškozený, ještě nezraněn, opustil bar. Obviněný pak z vlastní iniciativy vyšel z baru, ozbrojen nožem a teleskopickým obuškem, za poškozeným, o kterém musel vědět, že je notně opilý a tudíž nezpůsobilý k jakékoli rozmluvě. Vyšel před bar ne proto, aby si promluvil, nýbrž aby se mu pomstil za jeho chování v baru. Od svého jednání byl osobami přítomnými v baru zrazován. Z tohoto důvodu nelze jednání obviněného kvalifikovat jako nutnou obranu, protože v době, kdy obviněný poškozeného fyzicky napadl, již útok ze strany poškozeného skončil. Obviněný tak nemohl odvracet ani přímo hrozící ani trvající útok ve smyslu §13 tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že relevantní hmotně právní námitka obviněného uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněná, a proto dovolání obviněného P. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš