ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1428.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1428/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. února 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. B. J., které podal obhájce obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 9 To 557/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 21 T 6/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 9 To 557/2006, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 21 T 6/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Sokolově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V řízení proti uprchlému byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 21 T 6/2005, uznán vinným úmyslným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 2 roky, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle rozsudku soudu I. stupně obviněný od září 1990 do 30. 6. 2004 neplnil vyživovací povinnost vůči své dceři A. J., ač byl podle rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 10. 1990, sp. zn. 13 P 210/90, které nabylo právní moci dne 28. 11. 1990, povinen platit k rukám matky 450,- Kč měsíčně, přičemž věděl o své vyživovací povinnosti a bylo v jeho silách hradit výživné alespoň částečně, pokud by řádně nahlásil svou vyživovací povinnost zaměstnavateli P. P. H., a. s., u kterého byl zaměstnán do 4. 3. 1991, kdy byl pracovní poměr ukončen pro hrubé porušování pracovní kázně a pokud by se řádně evidoval u úřadu práce, řádně s ním spolupracoval a podrobil se rekvalifikaci.
K odvolání podaném obhájcem obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 9 To 557/2006, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §213 odst. 2 tr. zák. ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Odvolací soud, oproti soudu I. stupně, omezil dobu páchání trestné činnosti pouze do 4. 3. 1991, kdy skončil pracovní poměr u zaměstnavatele a od kdy je obviněný přes 15 let neznámého pobytu a bylo po něm neúspěšně pátráno v České republice i v zahraničí. Není tak vyloučeno, že po této době mohly obviněnému v plnění vyživovací povinnosti bránit objektivní důvody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obhájce obviněného Mgr. I. Ž. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obhájce v tom, že ač krajský soud dospěl k závěru, že trestní stíhání není promlčeno, protože se obviněný zdržuje na neznámém místě v cizině, na jiném místě odůvodnění rozsudku uvádí, že o obviněném nejsou žádné zprávy a po jeho osobě je bezúspěšně pátráno jak v České republice, tak i v zahraničí. Proto se obhájce domnívá, že nelze použít ustanovení §67 odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že obviněný „po dobu od roku 1991 do současnosti se nezdržoval v cizině“. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obhájce pouze uvedl, zda „rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy zda bylo v plném souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva“. S odkazem na ustanovení §265i odst. 4 tr. ř. pak obhájce podal dovolání do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku. V závěru dovolání obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je důvodné, protože závěr krajského soudu o tom, že se obviněný od roku 1991 zdržuje na neznámém místě přímo v cizině, je skutkově naprosto nepodložený. Takovýto závěr, že v průběhu celého trestního stíhání nebyl nijak zjištěn, doložen ani potvrzen, a krajský soud vzal za podklad svého rozhodnutí zprávy Policie ČR, kdy ani ve spolupráci s Národní ústřednou Interpolu se nepodařilo ozřejmit jakékoliv místo pobytu obviněného v cizině. Tyto skutkové okolnosti, že tedy byly posouzeny tak, že pokud se obviněný nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a i vnitrostátní pátrání bylo neúspěšné, musí se zdržovat v cizině. Na základě uvedených skutečností, ale podle státní zástupkyně nelze k takovému závěru dospět a shledává tak mezi tímto závěrem a uvedenými skutkovými zjištěními o pobytu obviněného extrémní rozpor, což má dosah na jiné hmotně právní posouzení, kterým je právě otázka promlčení ve smyslu §67 tr. zák. Státní zástupkyně proto navrhla, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a tomuto soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z uvedeného vyplývá, že podstata dovolání spočívá ve správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu, že se obviněný od roku 1991 zdržuje v cizině, když tato skutečnost způsobuje stavění promlčecí doby. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zák. se totiž do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. pak trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné /z důvodu promlčení - §11 odst. 1 písm. b) tr. ř./, tak obhájce obviněného zakládá na tvrzení o nesprávném skutkovém závěru odvolacího soudu, že se obviněný od roku 1991 zdržuje v cizině, když tuto okolnost považuje za neprokázanou. Námitka obhájce tak v podstatě směřuje proti neúplnosti dokazování a hodnocení důkazů odvolacím soudem, na základě kterého skutkový závěr o pobytu obviněného v cizině učinil. Takovéto námitky jsou ale zásadně v řízení o dovolání nepřípustné, protože Nejvyšší soud je v řízení o dovolání skutkovými zjištěními soudů vázán, a to i v případě, kdy se nejedná přímo o právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu, ale také v případě možnosti aplikace jiných ustanovení hmotného práva, v daném případě §67 odst. 2 písm. b) tr. zák., kde skutkové zjištění o pobytu obviněného v cizině v dané době, je podkladem závěru o neexistenci promlčení trestného činu.
Důvodem zásahu do skutkových zjištění dovolacím soudem, je pak pouze případ, kdy Nejvyšší soud shledá tzv. extrémní rozpor (nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu, v daném případě závěrem významným pro rozhodnutí o vině, a to o pobytu obviněného v cizině. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, může být zásahem do práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v souladu s vyjádřením státní zástupkyně dospěl k závěru, že v této věci takovýto rozpor existuje, protože zjištění pobytu obviněného v cizině je rozhodující skutečností pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání podle §67 tr. zák. Obhájce obviněného přitom od počátku řízení před soudem poukazoval na nejasnosti ohledně toho, zda je obviněný vůbec na živu a kde se případně zdržuje. Odvolací soud přitom neuvádí z čeho učinil závěr o pobytu obviněného v cizině. Z obsahu trestního spisu vyplývá pouze ničím nepodložené tvrzení v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 12. 2004, že podle „neověřených pramenů“ by se měl obviněný zdržovat v Itálii, ale tamní policii se zatím nepodařilo jeho pobyt lokalizovat. Přesto, že orgány činné v trestním řízení provedly řadu úkonů zaměřených na zjištění místa pobytu obviněného, nepodařilo se nic zjistit. To ale neznamená, že byly vyčerpány všechny možnosti k objasnění této otázky a to výslechem nejbližších příbuzných obviněného, jejichž existence z trestního spisu vyplývá. Tak z č. l. 120 lze zjistit, že v D. L. by měla bydlet dcera obviněného M. P. Z č. l. 119 vyplývá, že již v předchozím pátrání po obviněném v roce 1998 nebyly prověřeny jeho styky se sestrou Z. S. rovněž bytem D. L. a také s jeho bratrem B. P. bytem v N. Možnost výslechu těchto osob nelze vyloučit, když z trestního spisu vyplývá, že pouze otec obviněného již zemřel (č. l. 98).
Pouze pro případ, podaří-li se výslechem těchto osob (případně i jiných, zejména pokud jde o Policií ČR zmiňované informace získané tzv. důvěrnou cestou, na č. l. 123 tr. spisu) zjistit pobyt obviněného v cizině tak, aby ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. o tom nebyly důvodné pochybnosti, bude možné učinit i zákonu odpovídající rozhodnutí o tom, že trestní stíhání obviněného nebylo promlčeno podle §67 odst. 1 tr. zák. a není tedy nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Případné i jiné rozhodnutí bude rovněž závislé na výsledku doplnění dokazování a nelze jej proto předjímat.
Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, když shledal naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska jiného nesprávného hmotně právního posouzení v otázce, zda spáchaný trestný čin je již promlčen či nikoli.
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pak Nejvyšší soud neshledal, když pro naplnění tohoto důvodu dosavadní neúplné dokazování nesvědčí, protože neumožňuje spolehlivý závěr o promlčení trestního stíhání podle §67 tr. zák. a tedy o jeho nepřípustnosti podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Zaměřil-li obhájce obviněného dovolání obecně také proti výroku o vině a trestu, aniž cokoliv v tomto směru konkrétně namítá, Nejvyšší soud pouze obecně konstatuje, že z hlediska skutku uvedeného v rozsudku odvolacího soudu, neshledal v tomto směru žádné pochybení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš