ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1444.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1444/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. listopadu 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného N. A. M. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 6 To 437/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 86/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 2 T 86/2005, byl obviněný N. A. M. B. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby MS ČR nad obviněným. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen zákaz pobytu na území hlavního města P. na dobu tří let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu zavíracího černého nože.
Obviněný spáchal trestné činy tím, že dne 23. 7. 2005 v době kolem 05:30 hodin v P., v prostoru herny K. U N. poté, kdy jej poškozený H. D., po předchozí slovní rozepři napadl údery pěstí do obličeje a srazil na podlahu, vytáhl obviněný ze svého oděvu otevírací nůž o délce ostří 10 cm, tímto nožem odrazil útok poškozeného a následně jej začal nožem aktivně napadat sám, načež incident přerušila ochranka objektu, po chvíli však obviněný na poškozeného zaútočil opětovně, pronásledoval jej s nožem v napřažené ruce k východu z baru, kde poškozený upadl a obviněný jej bodl nožem do pravého ramene, čímž mu způsobil řeznou ránu na pravém rameni s částečnou ztrátou kožního krytu v délce 4 cm zasahující k fascii, tedy poranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a jehož doba hojení je delší 1 týdne.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 6 To 437/2007, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o uložení trestu zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu tří let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný na úvod svého dovolání citoval rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným uvedenými trestnými činy a konstatoval také obsah rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný poznamenal, že sám soud druhého stupně uvedl, že na počátku konfliktu stálo násilí ze strany poškozeného. Poškozený H. D. však nebyl stíhán pro trestný čin výtržnictví ani ublížení na zdraví. Důvody dovolání pak obviněný spatřuje v tom, že se odvolací soud měl zabývat otázkou nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. a k tomu vyslechnout znalce ohledně jeho zranění a policistu, který viděl bezprostředně zranění poškozeného. To že soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků L. a B. jako účelové nemá podle něj opodstatnění v provedeném dokazování a odvolací soud se tímto vůbec nezabýval. Obviněný uvedl, že obsluhu baru neznal a oni neměli důvod vypovídat v jeho prospěch. Uvedl dále, že ani jeden za soudů se dostatečně nezabýval jednáním v nutné obraně z jeho strany ani eventualitou, že nebylo prokázáno, že to byl on kdo poškozenému způsobil zranění. Zopakoval, že bylo na místě, aby se soud odvolací zabýval otázkou, zda se jedná o nutnou obranu podle §13 tr. zák., zda se skutek stal, tak jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, zda měl soud dostatek důkazů k jeho odsouzení, soud odvolací se dále měl vypořádat s důvody proč soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků L. a B. jako účelové.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v dovolání v prvé řadě vyjádřil nesouhlas se zjištěními, ke kterým nalézací soud po provedeném dokazování dospěl. Tím se ovšem podle jejího názoru se svým dovoláním ocitl mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s deklarovaným dovolacím důvodem mohl namítat, že zjištěný skutek není trestným činem s ohledem na ustanovení §13 tr. zák. a za jiných okolností by touto námitkou obviněného byl dovolací důvod sloužící k nápravě právních vad naplněn. Státní zástupkyně má však za to, že obviněný i tuto námitku primárně opřel o polemiku se skutkovým zjištěním soudu, námitkou, že se útoku poškozeného pouze bránil a tu fázi konfliktu, kdy dle zjištění soudů poškozeného honil s napřaženým nožem, dostihl a bodnou ranou zranil, kterou hodnotí odvolací soud jako jednání mimo podmínky nutné obrany, zásadně popírá. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za úplná a správná, na straně 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvedl úvahy vylučující beztrestnost obviněného z důvodů §13 tr. zák. Státní zástupkyně uvedla, že skutečnost, že poškozený nebyl pro výtržnické jednání postaven před soud a odsouzen, nelze odvolacímu soudu vytýkat s ohledem na zásadu obžalovací. Zopakovala, že obviněný námitku pochybení v jiném hmotně právním posouzení opřel o polemiku se zjištěním soudu, že konflikt iniciovaný poškozeným přerostl ve vzájemné napadání a nakonec v útok ze strany obviněného. Městský soud na základě zjištění, že obviněný sice nebyl primárně útočníkem, ale ohledně jednání, jímž razantně překročil meze nutné obrany, se ztotožnil s právním posouzením skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně uzavřela, že v daném případě ani nelze dospět k závěru, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného N. A. M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou z převážné části způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný svými námitkami, že hodnocení výpovědi svědků L. a B. soudem prvního stupně jako účelové nemá oporu v provedeném dokazování, že tito svědci údajně neměli důvod vypovídat ve prospěch obviněného, když se s ním neznali, že nebylo prokázáno, že to byl on, kdo poškozenému způsobil zranění, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Jde tedy o skutkové námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř., nenaplňují. Námitkami, že se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda se skutek stal tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a otázkou, zda měl soud prvního stupně dostatek důkazů k jeho odsouzení, obviněný v podstatě brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování a považuje své jednání za neprokázané. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání, a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Mezi tyto důvody ale přezkoumávání správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění nižších soudů nepatří. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Těmito námitkami se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkou (shodnou námitku uplatnil obviněný již v řízení před soudem prvního stupně a v řízení o odvolání), že soudy měly vyslechnout znalce ohledně jeho zranění a policistu, který bezprostředně viděl zranění poškozeného. Tato námitka rovněž uplatněný dovolací důvod nenaplňuje, navíc z rozhodnutí soudů je zřejmé, že se uvedenými návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly, návrhům však nevyhověly, neboť nesouvisely bezprostředně s pojednávanou věcí a shledaly je nadbytečnými, nemajícími vliv na věcnou správnost rozhodnutí. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného.
Ze shora citovaného dovolání je tedy zřejmé, že tyto námitky obviněného spočívají ve zpochybňování správnosti procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.
Pokud jde o námitku obviněného, že poškozený nebyl stíhán pro trestný čin výtržnictví ani ublížení na zdraví, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je třeba vycházet ze základních zásad trestního řízení. Zejména pak ze zásady obžalovací zakotvené v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. V tomto konkrétním případě je pak zřejmé, že proti jiným osobám než je obviněný nebyla v této věci podána obžaloba. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že tato námitka obviněného není způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání, protože pod něj není vůbec podřaditelná.
Naproti tomu bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit tu část dovolání, ve které obviněný vytýkal odvolacímu soudu, že se měl zabývat otázkou, zda se v jeho případě nejedná o nutnou obranu podle §13 tr. zák. Byť tato námitka do značné míry vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, shledal jí však zjevně neopodstatněnou.
Podle §13 tr. zák. platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Ve stručnosti lze připomenout, že podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvrací útok na zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo je sám bezprostředně útokem ohrožen. Podmínkou nutné obrany je odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná. Nejde tedy o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu v době, kdy útok vůči němu byl již skončen.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně předně vyplývá, že se touto otázkou podrobně zabýval a shledal, že jednání obviněného bylo překročením mezí nutné obrany. Nejvyšší soud k této námitce znovu zdůrazňuje, že je vázán skutkovými zjištěními, tak jak byly učiněny v řízení před soudem prvního, popřípadě druhého stupně. Obviněný primárně své jednání popírá a zcela přehlíží, že jako trestné nebylo hodnoceno jeho jednání, kdy se po počátečním napadení ze strany poškozeného bránil jeho útoku. Jednání, které zakládá jeho trestní odpovědnost nastalo poté, co odrazil útok poškozeného a sám jej začal aktivně nožem napadat. Po přerušení incidentu ochrankou, zaútočil na poškozeného a s nožem v ruce ho pronásledoval k východu z baru, kde poškozený upadl a obviněný ho bodl nožem do ramene a způsobil mu uvedené zranění. Ze skutkových zjištění soudů zejména vyplynulo, že útok poškozeného již skončil, neboť ho obviněný odrazil a byl přerušen ochrankou a teprve v tomto okamžiku obviněný s nožem v ruce zaútočil na poškozeného a pronásledoval ho k východu z baru. Zhodnotí-li se toto jednání z hlediska ustanovení §13 tr. zák. pak je nelze považovat za nutnou obranu právě vzhledem ke skutečnosti, že útok musí v okamžiku jeho odvracení bezprostředně hrozit nebo trvat. V době jeho útoku vůči tělesné integritě poškozeného, již tento ustal ve fyzickém napadání obviněného, jeho útok spočívající v předchozím napadení již netrval.
Jestliže tedy byl počáteční útok poškozeného ukončen, nepřichází posouzení jednání obviněného z hlediska ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně v úvahu. Koncový moment nutné obrany je totiž tam, kde pomíjí nebezpečí pro napadené zájmy anebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Jde tedy o překročení mezí nutné obrany, jestliže obviněný po skončení útoku sám přešel do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem. Za následek způsobený v této fázi je obviněný jako pachatel trestně odpovědný a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně (srov. č. 18/1979 Sb. rozh. tr.). Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud shledal, že tato námitka obviněného ohledně nutné obrany, uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněná a ostatní námitky uplatněnému dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají. Proto dovolání obviněného N. A. M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš