ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1479.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1479/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. prosince 2008 o dovolání obviněného L. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 6 To 232/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 130/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 4. 2008, pod sp. zn. 3 T 130/2007, byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a tří měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině a trestu. Toto odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 6 To 232/2008, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný L. P. řádně a včas podaným dovoláním.
Obviněný L. P. dovolání směřuje do výroku o vině a trestu a uplatňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dle jeho názoru oba soudy chybně interpretovaly ust. §201 odst. 1 tr. zák., konkrétně tu část objektivní stránky skutkové podstaty tr. činu, která hovoří o stavu vylučujícím způsobilost. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 874/2007. Cituje tu část odůvodnění rozhodnutí, podle které údaj o hodnotě alkoholu v krvi řidiče je spolehlivým údajem tehdy, pokud bylo množství alkoholu v krvi řidiče zjištěno lékařským vyšetřením krve, a to jak Widmarkovou metodou, tak metodou plynové chromatografie. Poukazuje na to, že v jeho případě nebyla krevní zkouška provedena vůbec a soud měl k dispozici pouze výsledky orientační dechové zkoušky provedené přístrojem Alcotest 7410 z produkce společnosti D. Je všeobecně známo, že tento přístroj neměří hladinu alkoholu v krvi, nýbrž pouze detekuje těkavé redukující látky obsažené v dechu vyšetřovaného. Současná věda nezná žádnou exaktní metodu, kterou by bylo možné z výsledků orientační dechové zkoušky provedené přístrojem Alcotest 7410 zjistit hladinu alkoholu v krvi vyšetřovaného. Obviněný poukazuje i na vyjádření znalců a na znalecké posudky z jiné trestní věci, kterými tento závěr doložil a uvádí, že odvolací soud neakceptoval jeho návrh na provedení důkazu novým znaleckým posudkem, který by byl vypracován Ústavem soudního lékařství a toxikologie v Brně. V trestním řízení opatřený znalecký posudek RNDr. S. je údajně zcela v rozporu s doposud uznávanou toxikologickou praxí a dlouhodobě akceptovanými právními stanovisky. Tímto postupem, dle názoru obviněného, soudy obou stupňů porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., kdy je nutno interpretovat dikci skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky týkající se textu „ve stavu vylučujícím způsobilost“, pokud jde o ovlivnění alkoholem tak, že se musí jednat minimálně o 0,8 promile alkoholu v krvi řidiče, kterážto hodnota je zjištěna lékařským vyšetřením krve, a to výlučně metodou Wirdmarkovou a metodou plynové chromatografie v souladu s metodickým pokynem MZ ČR (viz Věstník MZ ČR č. 7/2006). Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil, jakož i rozsudek soudu I. stupně, a vrátil věc Okresnímu soudu v Karviné k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání je formálně opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že z obsahového hlediska lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit pouze námitky obsažené v závěru dovolání, kde podatel provádí vlastní výklad objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. „ve stavu vylučujícím způsobilost“. Tyto námitky však v žádném případě nelze považovat za důvodné, neboť součástí znaků skutkové podstaty trestného činu dle §201 odst. 1 tr. zák. není nějaká konkrétní hladina alkoholu v krvi pachatele a samozřejmě ani stanovení způsobu, jakým by měla být tato hladina zjišťována. Těžiště uplatněných námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění, když dle názoru obviněného nebylo možno závěr o jeho vině určit na podkladě výsledků dechové zkoušky, kterou bylo v jeho dechu zjištěno 1,94 promile alkoholu, a znaleckého posudku RNDr. M. S., Ph.D., podle kterého se hladina alkoholu v krvi obviněného pohybovala kolem hodnoty zjištěné dechovou zkouškou. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by byl možný jen v případě tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými zjištěními a právním posouzením věci, přičemž by bylo navíc nutné, aby tento rozpor obviněný učinil součástí svých dovolacích námitek. Je nutno uvést, že závěr o vině trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. není v případě řidiče motorového vozidla vyloučen ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Závěr o tom, že se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení vozidla, lze v takovém případě učinit na podkladě jiných důkazů. Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku, může být jedním ze souhrnu důkazů, též i výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 5 Tz 202/99). Výsledky dechové zkoušky a jejich interpretace ve znaleckém posudku nebyly důkazem jediným, když soud měl k dispozici též protokol o lékařském vyšetření, podle kterého obviněný v kritické době jevil poruchy psychosenzomotorických funkcí (např. nejistota při chůzi). Za této situace nelze hovořit o takové nedostatečnosti důkazního řízení, aby bylo možno dovodit existenci extrémního rozporu vykonaných skutkových zjištění a právního posouzení věci. Odvolatel ostatně existenci takového extrémního rozporu ani výslovně nenamítl, když jeho argumentace vychází z předpokladu, že je kategoricky vyloučeno učinit závěr o vině pachatele trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. v případě, že hladina alkoholu v krvi pachatele nebyla stanovena Widmarkovou metodou nebo metodou plynové chromatografie. Takové tvrzení však odporuje zásadě, podle které za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (§89 odst. 2 tr. zák.), přičemž zákon nestanoví, že by určitá skutečnost mohla být prokázána pouze určitým druhem důkazního prostředku. Na základě zhodnocení obsahu dovolání dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky o něm podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá a současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však shledal, že obviněný podal dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale některé jeho konkrétní námitky neodpovídají zcela tomuto důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Uplatněné dovolací námitky směřují zčásti do oblasti skutkových závěrů. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení (že nebyly provedeny důkazy, a to zejména nový znalecký posudek, který by byl vypracován Ústavem soudního lékařství a toxikologie v Brně) a nesprávné hodnocení důkazů (především orientační dechové zkoušky provedené přístrojem Alcotest 7410 a znaleckého posudku z odvětví toxikologie).
Jeho stěžejní námitka spočívá na tom, že nebylo opatřenými důkazy dostatečně prokázáno naplnění zákonného znaku trestného činu, a to stavu vylučujícího způsobilost. Tato námitka sama o sobě založila přezkumnou povinnost dovolacího soudu, i když ji ovšem obviněný spojil s odůvodněním, že k závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 odst. 1 tr. zák. je možné dospět pouze na základě lékařského vyšetření krve, a to výlučně metodou Widmarkovou nebo metodou plynové chromatografie jako jediného spolehlivého způsobu zjištění alkoholu v krvi.
Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu (nebo jiné návykové látky). Uvedené Nejvyšší soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, na které obviněný také poukazuje v dovolání. V tomto usnesení se ale uvádí, že „Widmarkovou, resp. metodou plynové chromatografie, bylo spolehlivě zjištěno, že v krvi má 0,81 promile alkoholu“. Toto konstatování Nejvyššího soudu o spolehlivém údaji o hodnotě alkoholu v krvi ale pouze znamená, že v případě řešeném uvedeným usnesením byl tento údaj zjištěn spolehlivě již toliko uvedenou metodou, když pachatel neodmítl podrobit se odběru krve k vyšetření. V žádném případě z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že pouze Widmarkova metoda nebo metoda plynové chromatografie, jako spolehlivě určující hladinu alkoholu v krvi, můžou být jediným důkazem, na jehož základě lze posuzovat způsobilost k výkonu činností uvedených v §201 odst. 1 tr. zák., jak se toho obviněný domáhá dovoláním. Takovýto výklad by nejen zcela popřel základní zásady dokazování v trestním řízení, ale ve své podstatě by pouhým odmítnutím odběru krve umožnil osobám, které řídí motorová vozidla pod vlivem alkoholu (nebo vykonávají zaměstnání nebo činnost ve smyslu §201 odst. 1 tr. zák.), vyhnout se trestní odpovědnosti.
Jak již Nejvyšší soud dříve judikoval, trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost nikoli určitou hladinou alkoholu v krvi, ale stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, kterým byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.
Obdobné závěry jsou ostatně obsaženy i ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007, na které obviněný sice odkazuje, ale tyto závěry pomíjí. Nejvyšší soud zde totiž uvedl, že důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuelně o jeho způsobu jízdy. Tyto závěry Nejvyššího soudu vychází ze skutečnosti, že zákon nestanoví jakými důkazními prostředky má být stupeň ovlivnění pachatele alkoholem zjištěn, když podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny … V praxi je stupeň ovlivnění pachatele obvykle zjišťován dechovou zkouškou, krevní zkouškou nebo zkouškou moči. Tyto metody umožňují zjištění stupně ovlivnění alkoholem, ale jejich použití je podmíněno součinností pachatele.
Obviněný L. P. se podrobil dechové zkoušce a bezprostředně po činu byla tímto způsobem u něj naměřena orientační hodnota 1,94 g/kg alkoholu v krvi. Odběr krve již obviněný odmítl. Při dodání obviněného k lékařskému vyšetření byla u něj naměřena asi 2 hodiny po činu stejnou dechovou zkouškou hodnota 1,48 g/kg. Z protokolu o lékařském vyšetření, kde podle záznamu obviněný „dle rady právníka“ odmítl odběr krve, ale vyplývá, že byl nejistý při chůzi i při chůzi po čáře a jeho dech páchl alkoholem. Svědek nstržm. Š. K., který byl členem hlídky Policie ČR provádějící dne 21. 7. 2007 dopravní kontrolu a zadržení obviněného, si u hlavního líčení již na okolnosti případu nevzpomínal pro odstup času a množství obdobných případů. Proto se odvolal na obsah jím zpracovaného úředního záznamu o události. Z tohoto záznamu vyplývá, že k dechové zkoušce došlo pro důvodné podezření z požití alkoholického nápoje před jízdou, a to vzhledem k zápachu z dechu a setřelé řeči.
Vzhledem k odmítnutí odběru krve obviněným bylo opatřeno odborné vyjádření RNDr. P. K., CSc. (Ústav soudního lékařství – toxikologická laboratoř Ostrava – Poruba), podle kterého se hladina alkoholu v krvi L. P. mohla pohybovat v oblasti středního stupně opilosti (1,5 – 2,00 g/kg), projevující se m. j. výrazným zpomalením tělesných výkonů na mozkové podněty. Postižení motorických funkcí podmiňuje nejistou až vrávoravou chůzí, tj. příznaky středního stupně opilosti, které byly u obviněného zjištěny při lékařském vyšetření. Přesto soud I. stupně rozhodl ještě o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, RNDr. M. S., která dospěla v podstatě ke stejným závěrům. Na základě těchto skutečností dospěly proto soudy ke správnému závěru, že obviněný řídil motorové vozidlo „ve stavu vylučujícím způsobilost“ a tento v dovolání namítaný znak skutkové podstaty trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. byl naplněn. Napadené rozhodnutí tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš