ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1505.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1505/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. prosince 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Q. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 39 To 25/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 11/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 101 T 11/2007, byl obviněný Q. T. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že v přesně nezjištěné době od 21:00 hodin dne 18. 11. 2005 do 14:00 hodin dne 29. 11. 2005 v O. – P., okres K., z garáže na ul. N. Z., zapsané na listu vlastnictví č. 1474 pro katastrální území P. u O., jíž je vlastníkem, ač věděl, že není majitelem lešení, které tam bylo složeno a uskladněno s jeho souhlasem, toto z garáže odstranil a naložil s ním dosud nezjištěným způsobem, čímž vlastníku lešení společnosti R. p., s. r. o., O. – P., způsobil škodu ve výši nejméně 174.105,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 39 To 25/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým napadl všechny výroky rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, neboť má za to, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kde je podle něj tato vada způsobena nesprávným skutkovým zjištěním nebo odlišným hodnocením důkazů. V úvodu se obviněný zabýval otázkou nesprávného restriktivního výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu České republiky. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04, s tím, že s ohledem na tento nález má být jeho dovolání shledáno přípustným a shledány v něm důvody spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
Namítl, že se krajský soud nevypořádal s odvolacími námitkami obhajoby jakož ani se všemi důkazy, které nebyly údajně hodnoceny ve spojitosti s jinými. V důsledku porušení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. pak podle něj orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav, o něm nejsou důvodné pochybnosti. Namítl, že se oba soudy nezabývaly námitkami obhajoby, nezkoumaly je ani nezohlednily a ve svých rozhodnutích neodůvodnily, proč je pominuly. Obviněný vyjádřil nesouhlas se skutkem popsaným ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, s tím, že soud podle něj zcela uměle vytvořil konstrukci skutkové věty a neoprávněně a neopodstatněně ho obvinil z jednání, které nespáchal. Stejných pochybení se pak dopustil i soud odvolací.
Obviněný poukázal na to, že od počátku trestního řízení vypovídal, že byl osloven panem Š. a požádán o uskladnění lešení v jeho garáži. On jim svou garáž ukázal, avšak k dohodě o uložení lešení nedošlo. Obviněný tvrdí, že žádné lešení do své garáže nenechal uschovat, uložit či uskladnit, a že L. Š. a jeho čtyři spolupracovníci pouze využili situace, kdy jim obviněný ukázal, kde se jím vlastněná garáž nachází. Dále zdůraznil, že výpovědi svědků M. K., J. Š., K. B. a P. M. jsou rozporuplné. Rovněž soudům vytkl upuštění od provedení výslechů svědků Š., B. N. S. a R. S., kteří měli podle obviněného přispět k řádnému objasnění věci. Obviněný uvedl, že to byl právě svědek Š., kdo se zmocnil cizí věci, věc řádně nezajistil a způsobil tak škodu vlastníku firmy R. p. a zopakoval, že on se trestného činu nedopustil.
Obviněný nesouhlasí ani s rozhodnutím soudu druhého stupně a vytkl mu přijatý závěr, že jeho obhajobu považuje za účelovou a vyvrácenou. Podle obviněného nebylo zjištěno, kdo je majitelem či provozovatelem vozidla tov. zn. Avia, které mělo převážet lešení z původního místa uskladnění na místo jiné, na čí pokyn bylo toto vozidlo připraveno k jízdě, jakou registrační značku mělo zmíněné vozidlo a kdo dal pokyn svědkovi M. K., aby po návratu vůz, který posledně jmenovaný svědek řídil, opět ponechal v prostorách dvora objektu s klíči ve spínací skříňce. Zdůraznil, že proti jeho osobě nebyl vznesen jediný přímý důkaz, pouze rozporuplné výpovědi svědků a nebylo tedy bez pochybností prokázáno, že se dopustil trestného činu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby ve věci sám rozhodl a zprostil ho viny.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepřípustně napadl způsob, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, přičemž tak činil prostřednictvím polemiky s vykonanými skutkovými zjištěními. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu obviněný předložil dovolacímu soudu k posouzení i vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od podoby skutku, která je uvedena v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce tedy obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku výlučně zpochybňoval šíři dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., akceptovat.
V souvislosti s tzv. restriktivním výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který v dovolání poukázal obviněný, státní zástupce zdůraznil, že v dosavadních rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky v dovolacím řízení převažuje právě restriktivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se opírá o dosavadní judikaturu k výkladu a aplikaci tohoto dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, ze dne 28. 6. 2006. Uvedl, že takový výklad byl ale potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 95/04, ze dne 9. 9. 2004, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud České republiky ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu České republiky při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud České republiky k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu, sp. zn. III ÚS 177/04, ze dne 18. 11. 2004, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy podle státního zástupce o žádný dovolací důvod podle §265b tr. ř., jímž by byl Nejvyšší soud České republiky vázán.
Státní zástupce dodal, že v daném případě ani nedospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu, který ovšem obviněný formálně ani fakticky nenamítl.
Státní zástupce proto uzavřel, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Toho si je nakonec sám obviněný vědom, když v úvodu dovolání s odkazem na restriktivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem uvedl, že vada rozhodnutí soudů obou stupňů je způsobena nesprávným skutkovým zjištěním nebo odlišným hodnocením důkazů, s tím, že žádá, aby právě v takových námitkách byl shledán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uplatnil v podstatě shodné námitky jako v odvolání, tyto byly podstatou celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Obviněný svými námitkami, že nebylo prokázáno, že by se uvedeného trestného činu dopustil, že se soudy v průběhu řízení nevypořádaly s námitkami obhajoby a nezohlednily údajné rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků, a tak nesprávně posoudily všechny rozhodné skutečnosti a nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Obviněný v dovolání opakovaně popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje, napadá výpovědi svědků, považuje je za rozporné a z provedených důkazů pak vyvozuje své vlastní závěry. Obviněný tak zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Z konkrétních námitek obviněného je zřejmé, že skutek zjištěný soudem popírá, považuje ho za neprokázaný a neuvádí jedinou konkrétní námitku, která by zpochybňovala právní posouzení skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Je tedy zřejmé, že obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu. Pokud obviněný namítá neprovedení důkazu výslechem svědka Š. a dalších uvedených svědků brojí tak v podstatě proti úplnosti provedeného dokazování, správnosti hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnosti a úplnosti skutkového stavu. Navíc je z rozhodnutí soudů a z obsahu spisu zřejmé, že přes snahu soudu prvního soudu nebylo možné výslech svědka Š. realizovat pro jeho nedosažitelnost, nicméně nalézací soud mohl učinit závěr o vině obviněného na základě důkazů před soudem provedených. Od provedení důkazu výslechem L. Š. a ostatních svědků soud prvního stupně usnesením na č. l. 144 tr. spisu upustil.
Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a jeho hodnocení, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného.
Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud ale nezjistil žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obviněný se námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Proto bylo dovolání obviněného Q. T. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a na základě výše uvedeného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr.Michal Mikláš