ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.161.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 161/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. března 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné A. P., roz. U., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 To 432/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 54/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 1 T 54/2006, byla obviněná A. P. uznána vinnou trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byla odsouzena podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu pedagogické činnosti na dobu pěti let.
Obviněná se trestných činů dopustila tím, že jako vychovatelka Dětského domova se školou D. L. v přesně nezjištěné době od prosince 2002 do 26. 5. 2003 v D. L., Č. v K. a ve V. v okrese T., se intimně stýkala se svěřencem Dětského domova se školou D. L. J. H., tak že se s ním líbala, nechala se od něho osahávat na prsou přes oblečení i přímo na těle, sama ho osahávala na přirození a v době od 26. 5. 2003 do konce roku 2004 v jejím trvalém bydlišti v Č. v K., v penzionu A. v Č. D. a v jejím osobním automobilu na různých místech ve V. uskutečnila s J. H. nejméně ve dvaceti případech pohlavní styk, v souvislosti s tímto jednáním poškozenému J. H. poskytovala různé výhody oproti ostatním svěřencům dětského domova, zejména mu povolovala kouřit, kupovala mu oblečení, cigarety a dávala mu peníze a tohoto jednání se dopustila přesto, že jí byl přesně znám věk poškozeného.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 To 432/2006, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že na jednání tak, jak bylo zjištěno oběma soudy, byla nesprávně aplikována právní kvalifikace, neboť jednání nenaplňuje znaky skutkových podstat žádného z trestných činů. Uvedla, že soud porušil ustanovení §242 odst. 1, 2 tr. zák. a §243 tr. zák., když její jednání kvalifikoval jako sbíhající se trestný čin, ačkoliv podle obviněné jde o dvě samostatné a rozdílné skutkové podstaty dvou trestných činů, časově po sobě následujících. Vzhledem k tomu, že byly považovány za skutky spáchané v jednočinném souběhu, nebyla věnována pozornost důslednému prokázání odlišných znaků skutkových podstat. Všechny zjištěné okolnosti byly vztahovány k celému období dvou let bez časového vymezení a bez vyhodnocení důkazů, zejména pokud by měly spadat do doby před 26. 5. 2003. Kromě toho soudy údajně zcela opomenuly zkoumání, zadokumentování a hodnocení naplnění znaku „zneužívání závislosti osoby svěřené dozoru“. Pokud jde o jednání proti osobě mladší 15–ti let, obviněná má za to, že k tvrzením uvedeným ve skutkové větě, neměl soud k dispozici naprosto žádný důkaz vyjma jediného, a to osamoceného a zcela nevěrohodného tvrzení J. H. ze dne 6. 1. 2006, kdy uváděl, že se s obviněnou líbali, osahávali přes oděv i na holém těle, on ji uspokojoval i rukou. J. H. tedy netvrdil, že i v tomto období by se s vychovatelkou intimně stýkal v Č. v K. a ve V. Tyto údaje neuváděl ani nikdy předtím ani nikdy později. Obviněná od počátku kategoricky popírala možnost jakýchkoli intimních kontaktů s chovancem v době, kdy mu nebylo 15 let. Obviněná v dovolání obsáhle popisuje svou osobu jako bezúhonnou, profesně zdatnou, v pracovním poměru kladně hodnocenou, netrpící duševní chorobou ani sexuální poruchou, která žije ve spořádaném manželství a je matkou tří dětí, která by popisované praktiky s jí nedostatečně známým dítětem neprováděla. Soud prvního stupně tato objektivní fakta, která nejsou ničím zpochybněna, nehodnotil a nevyvodil z nich právní důsledky. Soud rovněž nezhodnotil, že na údajně nevěrohodné výpovědi J. H. nemůže stavět výrok o vině. Obviněná dodala, že poškozený před policií dne 6. 1. 2006 vypovídal pod návodem třetích osob, a to učitelky B. a vychovatele T., kteří jí byli nepříznivě nakloněni. Okolnosti skutkového děje uváděné poškozeným dne 6. 1. 2006 byly předem připraveny těmito dvěma svědky. Obviněná se v dovolání zabývala výpovědí poškozeného v lednu 2006 a namítla, že je nutno vzít v úvahu, že si poškozený s ohledem na své mentální schopnosti nemohl být schopen tři roky zpětně vybavit časové údaje a utřídit skutkový děj, v ústavech žil trvale od útlého dětství, přičemž dosažení věkové hranice 15–ti let pro něho nebylo podle obviněné důležitým mezníkem. Poškozený si nebyl schopen logicky skloubit naučené údaje a jím prožité poznatky, o čemž svědčí podle obviněné i skutečnost, že do období od prosince 2002 do května 2003 zahrnul i údajné sexuální aktivity při návštěvě bytu P., kde na zahradě sekal trávu, což pro toto období nepřicházelo v úvahu. Poškozený sám údajně tvrdil, že k důvěrným kontaktům s vychovatelkou docházelo od konce roku 2003 a v roce 2004, celkem asi po dobu 6 měsíců maximálně jednoho roku. I podle jeho výpovědí tedy nedošlo v době od prosince 2002 do 26. 5. 2003 k intimním kontaktům a v žádném případě tedy nemohlo jít o jednání, které by trvalo po dobu dvou let. Poškozený nebyl podle obviněné schopen při výpovědi u soudu zapamatovat si a zopakovat údaje, uváděné jím před policií a dne 18. 5. 2006 prakticky popřel pravdivost své předchozí výpovědi. Obviněná je přesvědčena, že poškozený své důvěrné styky, které s dívkami praktikoval již od 13 let, a zkušenosti přenesl do období do 26. 5. 2003 i na svá tvrzení proti obviněné. Soud podle jejího názoru opomněl vnitřně vyhodnotit výpověď poškozeného a vyhodnotit ji také ve vztahu k ostatním důkazům. Soud ani nepoložil otázky, k čemu byl poškozený svědky B. a T. nabádán a v čem jejich návodu neposlechl, jak poškozený uvádí. V období od prosince 2002 do 26. 5. 2003 neexistovaly v dětském domově žádné poznatky, že by docházelo k nějakým intimním praktikám mezi vychovatelkou a chovancem. Takové poznatky se objevily až o rok později, což podle obviněné svědčí pro skutečnost, že do 26. 5. 2003 k intimitám nemohlo docházet. Obviněná uvedla, že soud vyšel ze znaleckého posudku zpracovaného na osobu poškozeného, avšak tento byl zpracován ještě předtím, než poškozený před soudem připustil, že před policií vypovídal podle návodu. Znalec si přesto snažil zachovat závěry svého posudku bez ohledu na tuto novou skutečnost. Podle obviněné měl být obstarán nový znalecký posudek. Obviněná je přesvědčena, že pro dobu před 26. 5. 2003 o její vině, kromě zmanipulované výpovědi poškozeného, nesvědčí žádný důkaz, kromě toho se k tomuto období vztahuje vznik zášti svědků B. a T. vůči ní. Obviněná má za to, že pro toto období neexistují žádné nepřímé důkazy proti ní, jak uvádí soud a nebylo tedy nezpochybnitelným důkazem prokázáno, že by se dopustila trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Pokud jde o trestný čin podle §243 tr. zák., obviněná také spáchání tohoto trestného činu popírá. Uvedla, že poškozený projevoval snahu být v její přítomnosti, ona sama připustila, že si ho oblíbila a ze všech sil mu pomáhala. Na počátku roku 2004 však poškozený vyvolal v dětském domově rozruch, že se chovancům chlubil důvěrnými kontakty s vychovatelkou, čehož údajně učitelka B. a vychovatel T. využili ke svým záměrům. Ale nikdo nic konkrétního neviděl a zůstala tedy opět pouze výpověď chovance H. Ten navíc opakovaně při projednávání této situace před ředitelem domova uváděl, že k žádným intimním kontaktům nedošlo. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě nedošlo k naplnění znaku zneužití závislosti poškozeného a v tomto směru údajně neexistuje žádný důkaz. Z výpovědi poškozeného vyplývá, že se necítil být na obviněné závislý a ničím nebyl ve svých rozhodnutích omezen. I znalec konstatuje, že ve vztahu s obviněnou nebyl poškozený ničím nucen a nejednal v závislosti. Kromě toho nebyl poškozený svěřen přímo obviněné, náležel oddílu vychovatele T., vychovatelku P. si však sám vyhledal a stal se na ní po určitou dobu psychicky závislým. Soudy se údajně znakem „zneužívání závislosti“ nezabývaly a automaticky tento znak podřadily pod skutečnost, že šlo o osobu svěřenou dozoru vychovatelky.
U trestného činu podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněná uvedla, že pokud by soud dospěl k názoru, že k intimním kontaktům mezi ní a poškozeným v období jeho 15. až 18. roku věku skutečně došlo, nebylo ale prokázáno, že došlo k tak závažnému jednání, které by mohlo vést k nebezpečí zpustnutí osoby mladší 18 let. Poškozený si podle obviněné neosvojoval návyky, sklony a zájmy, které by vedly k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrnit svůj způsob života. Samotný intimní vztah, dokonce citově podložený, nemohl vést k pohlavní nevázanosti a nemohl být umožněním nemravného života ve smyslu §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle znalce psychologa nebylo zjištěno, že by v důsledku jednání obviněné u poškozeného došlo k porušení duševních funkcí, které by měly zásadní dopad na způsob jeho života a nebyly přechodného rázu. Pokud znalec u hlavního líčení prohlásil, že negativní dopady na poškozeného spočívají v tom, že si v sobě upevňoval již existující zjednodušený a primitivní hodnotový systém, jím uznávaný, to znamená zajišťoval si tímto způsobem určitou míru volnosti a své základní potřeby, pak šlo o snahu znalce zachovat závěry svého znaleckého posudku a soud se nezabýval skutečností, že obviněná nemohla základní potřeby poškozeného zabezpečovat vůbec. Uvedla, že v poškozeném jeho hodnotový systém neupevňovala, ten byl dán jeho vrozenou strukturou osobnosti, deprivací a absencí rodiny. Naopak mu obětavě a citlivě pomáhala řešit jeho osobní problémy.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však shledal, že uplatněné dovolací námitky směřují z velké části do oblasti skutkových závěrů. S ohledem na shora uvedené se Nejvyšší soud nezabýval námitkami ohledně trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož spáchání obviněná v podstatě popírá a tvrdí, že soud neměl ke skutkovým zjištěním popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně žádné důkazy vyjma jediného osamoceného a zcela nevěrohodného tvrzení poškozeného. Obviněná v této souvislosti zjevně soudům vytýká vadná skutková zjištění, vytýká, že soud nesprávně hodnotil objektivní fakta týkající se její osoby, jakož i nesprávně hodnotil nevěrohodné výpovědi poškozeného i skutečnost, že poškozený údajně vypovídal pod návodem třetích osob. Obviněná dále polemizuje s výpovědí poškozeného a shledává ji nelogickou a nevěrohodnou. Brojí také proti znaleckému posudku zhotovenému na osobu poškozeného, který podle jejího názoru nezohledňuje možnost, že poškozený vypovídal pod návodem. Podle obviněné měl být vypracován nový znalecký posudek. Pokud jde o trestný čin pohlavního zneužívání podle 243 tr. zák., obviněná obsáhle popisuje vztah poškozeného k její osobě, s tím, že také v tomto případě zůstává pouze výpověď poškozeného, neboť nikým jiným nebylo údajně její jednání prokázáno. Také v tomto případě obviněná brojí proti znaleckému posudku a závěrům znalce z oboru dětské psychologie. Námitky proti uvedenému znaleckému posudku obviněná uplatnila také u trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněná u všech trestných činů, jimiž byla uznána vinnou popisuje své jednání vůči poškozenému, přitom prosazuje vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového stavu věci. Do značné míry až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněná nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.
Nejvyšší soud ve shodě s uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněnou uplatněn právně relevantně předně v té části dovolání, v níž namítla, že soud porušil ustanovení §242 odst. 1, 2 tr. zák. a §243 tr. zák., když její jednání kvalifikoval jako sbíhající se trestný čin. Vzhledem k tomu, že bylo její jednání považováno za skutky spáchané v jednočinném souběhu, nebyla podle jejího názoru věnována pozornost důslednému prokázání odlišných znaků skutkových podstat. Nejvyšší soud se touto hmotně právní námitkou, která odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval. Při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a posoudil, zda popsané jednání obviněné naplňuje namítané zákonné znaky skutkových podstat uvedených trestných činů.
Skutek jako určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka může být aktem jednorázovým (úder, výstřel, atd.) nebo celým souborem dílčích aktů (výstřely, sexuální styky, atd.), přičemž je třeba řešit, podle kterých zákonných ustanovení je třeba jednotlivý skutek posuzovat.
Obviněná svým jednáním vůči poškozenému popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnila předně skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 , odst. 2 tr. zák., tedy osobu mladší patnácti let svěřenou do jejího dozoru, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužila. Pokud jednala později i formou pohlavních styků s ním po dosažení patnáctého roku věku poškozeného, naplnila tím znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. v reálném souběhu s trestným činem podle §242 tr. zák., protože jednání před a po dovršení patnácti let věku poškozeného nelze považovat za jediné jednání a jeden skutek. Jde tu o dva skutky časově oddělené, z nichž každý naplňuje znaky jiného trestného činu s jiným chráněným objektem, které nejsou v jednočinném (ideálním), ale vícečinném (reálném) souběhu (srov. přiměřeně č. 25/1980 Sb. rozh. tr.). Jednočinný souběh s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 tr. zák. je možný, neboť skutek pachatele, kterým se dopouští trestného činu pohlavního zneužívání, je nutno vždy hodnotit i z hlediska, zda současně naplňuje znaky trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 tr. zák. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů správně posuzovaly skutek popsaný ve skutkové větě podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají, přičemž se náležitě zabývaly skutkovými podstatami jednotlivých trestných činů. Formální nepřesnost v posouzení souběhu, jak je namítána v dovolání, je pak pro obviněnou bez významu a nemůže zásadně ovlivnit její postavení, když bez ohledu na formu souběhu spáchala tři trestné činy a byl jí ukládán správně trest úhrnný.
Otázka souběhu trestných činů podle §242 a §243 tr. zák. je přitom již dlouhodobě vyřešena judikaturou soudů (viz uvedené R 25/1980) a není proto po právní stránce zásadního významu. Konečně také obviněná v souvislosti s tím namítá toliko, že nebyla věnována důsledná pozornost prokázání odlišných znaků skutkových podstat, s čímž se ale Nejvyšší soud neztotožnil. Konkrétně pak obviněná další hmotně právní námitkou vyjádřila přesvědčení, že v posuzované věci není dán znak „zneužívání závislosti osoby svěřené dozoru, a to jak u trestného činu podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., tak zejména u trestného činu podle §243 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
K naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se vyžaduje splnění dvou znaků, a to spáchání činu uvedeného v odstavci 1 na osobě svěřené dozoru pachatele a zneužití její závislosti. Oba znaky musí být splněny současně. O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo i povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Je tomu tak u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, u vychovatele nebo učitele vůči chovanci a žákům apod. (srov. č. 28/1985 Sb. rozh. tr.). Z posuzovaného případu vyplývá, že obviněná v rozhodném období pracovala jako vychovatelka Dětského domova se školou D. L. a poškozený byl svěřencem tohoto dětského domova. Obviněná tedy měla právo i povinnost dohlížet nad mravním i tělesným vývojem svého svěřence a podílet se na jeho řádné výchově. Je zřejmé, že poškozený byl osobou svěřenou jejímu dozoru, přičemž námitky obviněné, že poškozený nenáležel jejímu oddílu, ale oddílu vychovatele T. jsou nepodstatné.
Pokud jde o naplnění znaku „zneužití její závislosti“ je nutné podotknout, že závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele, přičemž stačí faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel vykonával úkony spojené s výchovou osoby mladší než patnáct let (§242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.) nebo mladší než osmnáct let u trestného činu podle §243 tr. zák. (srov. č. 47/1953 Sb. rozh. tr.). Tím, že je poškozená osoba v určitém směru odkázána na pachatele, je omezena svoboda jejího rozhodování. Tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Ze skutkových zjištění učiněných soudy vyplývá, že mezi obviněnou a poškozeným nesporně existoval faktický poměr závislosti daný tím, že obviněná se podílela z titulu své funkce vychovatelky v dětském domově na výchově poškozeného. V daném případě je však také zřejmé, že poškozený sice nebyl ke vztahu k obviněné ničím nucen, avšak cítil tento vztah ke své vychovatelce z pozice osoby mladší patnácti let (popř. osoby mladší osmnácti let) jako vztah privilegovaný, lichotilo mu, že získává přízeň podle něj vlivné osoby, zvyšoval si tím své sebevědomí, proto obviněnou sám vyhledával, provokoval ji a dělal to proto, že chtěl mít jisté výhody, které mu obviněná za jeho jednání poskytovala (viz str. 86 – 87, 136 – 137 tr. spisu). Sama obviněná uvedla, že se poškozený na ní stal po určitou dobu psychicky závislým. Obviněná pak výše popsané závislosti osoby svěřené do jejího dozoru využívala.
Pokud jde o shodnou námitku obviněné ohledně absence znaku „zneužívání závislosti osoby svěřené dozoru“ u trestného činu podle §243 tr. zák., je třeba poznamenat, že objektem tohoto trestného činu je svoboda rozhodování v pohlavních vztazích a tento trestný čin má zpravidla nepříznivý vliv na mravní vývoj zneužité osoby. K jeho spáchání je zapotřebí, aby byl splněn jak znak zneužití závislosti, tak znak, že jde o osobu mladší osmnácti let nebo o osobu svěřenou dozoru pachatele. Ze skutečnosti, že šlo o osobu svěřenou do dozoru pachatele, samozřejmě nelze bez dalšího dovodit, že šlo též o zneužití závislosti. Nejvyšší soud uvádí, že pro naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu platí shodně výše uvedené a opakuje, že pro skutkový znak „zneužití závislosti“ osoby mladší osmnácti let ve smyslu trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., stačí faktický poměr závislosti dané např. tím, že pachatel vykonával úkony spojené s její výchovou. Nejvyšší soud považuje tyto námitky obviněné za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s další hmotně právní námitkou obviněné, a to, že pokud jde o trestný čin podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. nebylo prokázáno, že došlo k tak závažnému jednání, které by mohlo vést k nebezpečí zpustnutí osoby mladší 18 let. Poškozený si podle obviněné neosvojoval návyky, sklony a zájmy, které by vedly k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrnit svůj způsob života. Samotný intimní vztah, dokonce citově podložený, nemohl vést k pohlavní nevázanosti a nemohl být umožněním nemravného života ve smyslu §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněná tedy brojí proti naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu.
Trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu. Objektem tohoto trestného činu ohrožování výchovy mládeže je zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti let, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti. Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž však musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti.
Obviněná trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. [správně písm. b)] spáchala tak, že vydala osobu mladší 18 let nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděla k nemravnému životu. Obviněná jako vychovatelka v dětském domově, tedy jako osoba, která měla povinnost pečovat o řádnou výchovu poškozeného, přičemž si byla vědoma toho, že poškozený v předmětné době nedosáhl věku osmnácti let, mu svým jednáním vytvářela podmínky pro vznik nežádoucích návyků a sklonů. Ze skutkových zjištění je totiž zřejmé, že poškozený si tímto způsobem (intimním vztahem se svou vychovatelkou) upevňoval již existující zjednodušený a primitivní hodnotový systém a tímto způsobem si zajišťoval určitou míru volnosti a své základní potřeby. Námitka obviněné, že poškozený si v žádném případě neosvojoval škodlivé návyky, neboť ty byly vyvolány strukturou jeho osobnosti, deprivací a absencí rodiny, jsou irelevantní, neboť podle respektované judikatury (viz např. č. 65/1999 Sb. rozh. trest.) totiž k naplnění objektivní stránky trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. v tehdy účinném znění postačí, aby jednání pachatele vůči osobě mladší osmnácti let její negativní návyky utvrzovalo a posilovalo.
Nejvyšší soud považuje také tuto námitku obviněné za zjevně neopodstatněnou, neboť obviněná svým jednáním naplnila skutkovou podstatu i tohoto trestného činu. Nelze totiž přehlédnout, že u osob mladších 18 let jde o osoby, jejichž fyzický a zejména duševní vývoj není ještě ukončen, kdy se tyto osoby vlivem svého okolí a vnějších podnětů toliko formují, kdy na jejich chování a vytváření mravních zásad působí jak kladné tak záporné vzory chování. Je tedy společensky žádoucí, aby zejména dospělé osoby, které jsou si již plně vědomy základních morálních zásad společnosti a také trestních následků jejich porušování, proto na osoby mladší 18 let působily jako kladné vzory chování. Obviněná ale jednala zcela opačným způsobem.
Pouze ohledně pro věc bezvýznamného reálného souběhu trestných činů podle §242 a §243 tr. zák., bylo dovolání obviněné A. P. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když je zcela zřejmé, že projednání dovolání pouze ohledně nesprávného závěru o formě tohoto souběhu, by nemohlo nijak a vůbec již ne zásadně ovlivnit postavení obviněné a předmětná otázka není po právní stránce zásadního významu. Ostatní námitky obviněné byly v řízení o dovolání bez významu, nebo byly shledány zjevně neopodstatněnými.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš