ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.166.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 166/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2008 o dovolání obviněného Ing. Z. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 12 To 64/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 16/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 7 T 16/2006, byl obviněný Ing. Z. M. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 10 T 59/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 12 To 14/2004, a za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 2 T 102/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 12 To 326/2004, byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 2 T 102/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 12 To 326/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. Z. M. odvolání proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 12 To 64/2007, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 12 To 64/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohradil se proti tomu, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tím, že převzal od poškozeného J. K. částky ve výši 700.000,- a 290.000,- Kč a jako avala uvedl společnost S.-M., s. r. o., jejímž byl ředitelem, společníkem a jedinou oprávněnou osobou, přestože neměl žádný reálný podklad pro to, aby mohl očekávat, že mu jeho dlužníci splatí pohledávky v potřebné době a ani neplnil podmínky nájemní smlouvy, kterou uzavřel se společností G.-E. G., a. s., čímž zapříčinil, že společnost G.-E. G., a. s., nemusela splácet své pohledávky společnosti S.-M., s. r. o. Podle názoru obviněného se soudy obou stupňů měly za této situace zabývat tím, zda skutek neměl být posouzen jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., protože zčásti použil peníze získané od poškozeného J. K. na výplatu dlužných mezd zaměstnancům společnosti S.-M., s. r. o., o níž věděl, že je předlužena. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 12 To 64/2007, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný sice uzavřel smlouvu o půjčce jako fyzická osoba, avšak z provedeného dokazování i z obsahu dovolání je zřejmé, že peníze byly určeny pro společnost S.-M., s. r. o., a že jejich vrácení bylo závislé na její ekonomické situaci. Z tohoto důvodu je skutek popsán tak, že obviněný věděl, že s ohledem na své finanční závazky i zápornou platební bilanci společnosti S.-M., s. r. o., není schopen dostát svému závazku splatit zapůjčenou částku ve stanoveném termínu. Podotkla, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, náležitě vyložil, proč obviněný nemohl očekávat zlepšení finanční situace společnosti S.-M., s. r. o., a získání prostředků na vrácení peněz. Z těchto skutkových zjištění podle nejvyšší státní zástupkyně přinejmenším vyplývá, že jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., a naplnil tak veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Odmítla také výhradu obviněného, že jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. s tím, že tato skutková podstata naprosto nedopadá na konkrétní jednání obviněného Ing. Z. M., který uzavřel smlouvu o půjčce, přičemž byl od počátku srozuměn s tím, že vypůjčené finanční prostředky nevrátí ve sjednané lhůtě ani později. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Jde o úmyslný trestný čin, a proto je k naplnění jeho subjektivní stránky nutné prokázat, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že je ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se obohatil ke škodě jeho majetku.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního stíhání a jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 509-510 a 530 a 531 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě dovolání obviněného Ing. Z. M.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že půjčené peníze byly určeny pro společnost S.-M., s. r. o., přestože smlouvu o půjčce uzavřel poškozený s obviněným jako fyzickou osobou, a že tedy jejich vrácení bylo závislé na ekonomické situaci společnosti. Obviněný věděl, že společnost S.-M., s. r. o., byla ve špatné finanční situaci, protože měla zápornou platební bilanci, dlužila na zdravotním a sociálním pojištění a měla i další dluhy, naproti tomu pohledávky, které měla za svými věřiteli, měly dlouhou lhůtu splatnosti, zatímco půjčku ve výši 290.000,- Kč měl obviněný splatit do 18-ti dnů. Rovněž věděl, že na majetek hlavního obchodního partnera, tj. společnosti G.-E. G., a. s., byl prohlášen konkurs, a že tato společnost měla vůči společnosti S.-M., s. r. o., pohledávky. Další podstatnou skutečností bylo, že obviněný neplnil podmínky nájemní smlouvy uzavřené se společností G.-E. G., a proto byla tato nájemní smlouva vypovězena a společnost S.-M., s. r. o., tak ztratila možnost vyrábět vlastní výrobky, které by následně se ziskem prodávala. Vzhledem k těmto okolnostem je zřejmé, že obviněný si byl vědom toho, že nemůže vypůjčené částky vrátit ve sjednaných termínech. Námitky obviněného týkající se údajné absence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jsou proto nedůvodné. Nejvyšší soud shledal, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a nikoli trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., jak se obviněný nesprávně domnívá.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek