ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.182.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 182/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 3. 2008 o dovolání obviněného T. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 8 To 360/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 67/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 3 T 67/2007, byl obviněný T. B. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a pomocí k trestnému činu přijímání úplatku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zčásti dokonanému a zčásti nedokonanému ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na pět roků, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky, Vojenské policie Armády České republiky a v pracovním poměru strážníka u obecní (městské) policie na šest let. V další části rozsudku byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák.
O odvolání, které obviněný podal proti odsuzující části rozsudku, bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 8 To 360/2007, tak, že podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že ze skutkových zjištění soudů není patrno, zda pokud jde o nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci veřejného činitele, šlo z jeho strany o úmyslné nebo nedbalostní jednání, a vyjádřil názor, že při těchto pochybnostech o formě zavinění přicházelo v úvahu posoudit jeho jednání jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 tr. zák., a nikoli jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Vytkl, že skutková zjištění soudů neodpovídají ani znakům pomoci k trestnému činu přijímání úplatku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zčásti dokonanému a zčásti nedokonanému ve stadiu pokusu), neboť z nich není patrno, v čem konkrétně měla jeho pomoc spočívat a zda z jeho strany šlo o úmyslné jednání. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil také rozsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při dokazování, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů apod., považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který slouží k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutkový stav byl přezkoumáván třetí soudní instancí. To se promítá do ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho logicky vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení, je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny nebo dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je co do důvodů koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Na podkladě dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky, které obviněný uplatnil proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo sazbu nenamítal. Namítaná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto otázkou přiměřenosti uloženého trestu nezabýval.
Jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a pomoc k trestnému činu přijímání úplatku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zčásti dokonanému a zčásti nedokonanému ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný T. B. dne 18. 6. 2004, kdy působil spolu s dalším neztotožněným policistou jako člen hlídky Policie ČR, v době kolem 01:40 hodin v P., po provedení dechové zkoušky na alkohol s pozitivním výsledkem u řidiče A. V. druhý policista požadoval po tomto řidiči výměnou za beztrestnost částku 5.000,- Kč, a protože A. V. tuto hotovost u sebe neměl, nechal ho podepsat vyplněný list z tiskárny přístroje Dräger a dohodl se s ním, že A. V. v 11 hodin doveze uvedenou částku na místo, kde byl kontrolován, přičemž obviněný T. B. byl o slíbeném úplatku následně informován, avšak v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, bez zbytečného odkladu neoznámil přestupek řidiče A. V. a v úmyslu pomoci neztotožněnému kolegovi, aby získal úplatek, vyčkal, zda A. V. předá druhému policistovi požadovanou částku, k jejímuž předání nakonec nedošlo proto, že A. V. se na smluvené místo dostavil uvedeného dne v 11 hodin, avšak druhý policista měl na mysli čas 23 hodin, kdy také na A. V. bezvýsledně čekal, načež obviněný T. B. nahlásil přestupek řidiče A. V. dne 18. 6. 2004 ve 23:50 hodin (bod 1 rozsudku), a dále v tom, že v době kolem 03:40 hodin v P., po provedení dechové zkoušky na alkohol s pozitivním výsledkem u řidiče J. D. druhý policista výměnou za beztrestnost požadoval po tomto řidiči částku 4.000,- Kč, kterou J. D. u sebe neměl, a proto ho druhý policista jako řidič, zatímco obviněný T. B. po celou jízdu seděl na místě spolujezdce a věděl o povaze a účelu jednání svého kolegy, odvezl služebním vozidlem Policie ČR k bankomatu, z něhož J. D. vybral požadovanou částku 4.000,- Kč a předal ji před očima obviněného druhému policistovi, který ji převzal, aniž J. D. vystavil pokutové bloky, a obviněný T. B. v úmyslu umožnit druhému policistovi získání úplatku a v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neprovedl služební zákrok a nevyrozuměl příslušný policejní útvar o přestupku řidiče J. D. (bod 2 rozsudku).
Tento skutkový stav evidentně naplňuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to i z hlediska úmyslného zavinění obviněného. Naplnění subjektivní stránky trestného činu je jasně patrné ze zjištění, že obviněný jednal „v úmyslu pomoci ... kolegovi, aby získal úplatek” (bod 1 rozsudku), resp. „v úmyslu umožnit ... kolegovi získat úplatek” (bod 2 rozsudku). Tato zjištění jsou součástí skutkového stavu zachyceného ve výroku o vině a podrobněji rozvedeného v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Vzhledem k těmto zjištěním nepřichází v úvahu kvalifikovat skutek podle jiného ustanovení, zejména ne podle ustanovení §159 tr. zák. o trestném činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti.
Z podnětu dovolání obviněného není co měnit ani na výroku o jeho vině pomocí k trestnému činu přijímání úplatku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zčásti dokonanému (bod 2 rozsudku) a zčásti nedokonanému ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 1 rozsudku). Rozhodně není možné akceptovat námitku, že ze zjištění soudů není patrno, jak konkrétně obviněný pomáhal druhému policistovi k spáchání trestného činu přijímání úplatku. Konkrétní způsob pomoci je v bodě 1 rozsudku zřejmý ze zjištění, že obviněný byl informován o slíbeném úplatku, bez zbytečného odkladu neoznámil přestupek řidiče A. V., vyčkával s oznámením přestupku až do doby, kdy úplatek měl být podle dohody s A. V. předán, a přestupek oznámil až poté, co se ukázalo, že k předání úplatku nedošlo. V bodě 2 rozsudku je konkrétní způsob pomoci jasně specifikován zjištěním, že ačkoli obviněný věděl, že druhý policista se s řidičem J. D. dohodl na poskytnutí úplatku a že J. D. musí peníze nejprve vybrat z bankomatu, nechal druhého policistu odvézt J. D. k bankomatu, nečinně přihlížel předání peněz a tomu, že druhý policista oproti přijaté částce nevystavil pokutové bloky, a sám (tj. obviněný) nevyrozuměl policejní útvar o přestupku řidiče J. D. Obstát nemůže ani námitka, že ze skutkových zjištění soudů není jasné, zda šlo o úmysl nebo nedbalost obviněného. Subjektivní stránka pomoci k trestnému činu přijímání úplatku byla naplněna zjištěním, že obviněný jednal v obou případech v úmyslu pomoci druhému policistovi k získání úplatku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec