ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.209.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 209/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 2. 2008 o dovolání obviněného J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 12 To 75/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 5/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 9 T 5/2007, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák., §40 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Kromě toho bylo rozhodnuto ohledně obviněných D. B., J. M. a L. B.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali odvolání obviněný J. Š., a to výslovně jen proti výroku o trestu, který mu byl uložen, a obviněný L. B. proti jeho se týkajícímu výroku o vině a trestu. Odvolání obou obviněných byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 12 To 75/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný J. Š. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině a v důsledku toho i o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy přecenily stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost, zejména v tom, že chybně hodnotily jeho účast na činu jako vůdčí úlohu a že nevzaly náležitě v úvahu vyjádření České národní banky, podle níž padělky byly méně zdařilé a byly v tomto směru hodnoceny stupněm 4. Obviněný J. Š. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů, aby ho uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. a aby mu s použitím ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti roků při současném vyslovení dohledu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání v části směřující proti výroku o vině není přípustné a v části směřující proti výroku o trestu bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K dovolání proti výroku o vině
Podle §265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že jednou z podmínek přípustnosti dovolání je, že o tom, co je napadáno dovoláním, rozhodl, resp. z titulu své přezkumné pravomoci byl povinen rozhodnout, soud druhého stupně. To znamená, že proti tomu, co nebylo předmětem přezkumné povinnosti soudu druhého stupně, nelze brojit dovoláním.
V posuzovaném případě obviněný podal odvolání výslovně jen proti výroku o trestu, a to z důvodů, z nichž nevyplývalo, že by Vrchní soud v Praze jako soud odvolací byl povinen přezkoumat také výrok o vině. Vrchní soud v Praze tudíž výrok o vině nepřezkoumával a v souladu s rozsahem své přezkumné povinnosti se omezil jen na přezkoumání výroku o trestu.
Za tohoto stavu není přípustné, aby obviněný dovoláním napadal výrok o vině, protože tím ve skutečnosti nenapadá usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, nýbrž rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně. Jako soud odvolací, tj. jako soud druhého stupně, Vrchní soud v Praze rozhodl ve věci obviněného J. Š. jen o trestu, a nikoli též o vině.
Dovolání obviněného proti výroku o vině není přípustné a proto by jinak muselo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud se proto na podkladě dovolání obviněného výrokem o vině meritorně nezabýval.
K dovolání proti výroku o trestu
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil.
Námitky, které obviněný spojil s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se týkaly přiměřenosti trestu. V dané věci jde v podstatě o otázku, zda uložený trest odpovídá hlediskům stanoveným v §31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. I když se jedná o aplikaci ustanovení hmotného práva, nespadá uvedená otázka do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
To, že ve vztahu k samotnému výroku o trestu zákon v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stanoví speciální dovolací důvod, který má hmotně právní povahu, znamená, že z jiného hmotně právního důvodu nelze výrok o trestu napadat, zejména ne z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, v níž jde o „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Vzájemný poměr obou citovaných ustanovení je takový, že v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vymezen o b e c n ý hmotně právní dovolací důvod a v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je vymezen z v l á š t n í hmotně právní dovolací důvod týkající se jen výroku o trestu. Stanovením zvláštního dovolacího důvodu jen ve vztahu k výroku o trestu je vyjádřeno, že obecný dovolací důvod jen ve vztahu k výroku o trestu nelze uplatnit. V tom je logika vzájemného poměru uvedených dvou ustanovení. Pokud by tomu mělo být tak, že výrok o trestu lze z hlediska jeho přiměřenosti napadat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemělo žádný význam, bylo by bezpředmětné, postrádalo by logiku a nemělo by žádnou funkci, neboť to, co je obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu, by vždy bylo zahrnuto jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ již v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento závěr koresponduje také s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě nejzávažnějších vad, jimiž - pokud jde o trest - jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu, a nikoli pouhá nepřiměřenost přípustného druhu trestu uloženého ve výměře spadající do rámce trestní sazby (nehledě na to, že obviněnému byl trest s použitím ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. snížen pod dolní hranici sazby).
Námitky uplatněné proti výroku o trestu, jimiž obviněný vytýkal nepřiměřenost uloženého trestu, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek uvedených v §265i odst. 3, 5 tr. ř., a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec