ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.242.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 242/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. března 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. N. , které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 To 204/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 51/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 3 T 51/2006, byl obviněný A. N. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 2 a §42 odst. 1, 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 9 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 2 T 34/2006, včetně na něj navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené S. B. na náhradu škody.
Tímž rozsudkem byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro tentýž skutek spoluobviněný J. C., protože nebylo prokázáno, že spáchal daný skutek.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se obviněný A. N. dopustil tím, že (stručně uvedeno) dne 26. 1. 2005 kolem 03:00 hod. v P., P. , v herně M. C., společně s dosud neustanoveným spolupachatelem pod hrozbou střelené zbraně, kterou A. N. mířil na obsluhu baru poškozenou S. B. , tuto donutili přejít do zadní části baru, kde ze zásuvek barového pultu vybrali 2.000,- Kč, poškozené odcizili mobilní telefon a 2 ks aktivačních karet v hodnotě 1.800,- Kč, 60,- Kč a barevný televizor zn. T. v hodnotě 3.600,- Kč, přičemž A. Ne. byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 2 T 73/99, odsouzen mj. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, který byl zrušen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 18 T 136/99, kterým mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody na 4 roky, mj. i za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. když z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 27. 6. 2002 na zkušební dobu 3 roků.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal A. N. odvolání do výroku o vině i trestu, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 To 204/2007, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud nebyl náležitě obsazen a byl mu tak odejmut jeho zákonný soudce, když na vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání je uveden jako předseda senátu JUDr. P. S., ale veřejné zasedání z pozice předsedy senátu řídil Mgr. L. G.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože nelze nikterak dovozovat, že daný trestný čin spáchal on a pro takový závěr neexistují žádné důkazy. Soudy vzaly za prokázané, že se trestné činnosti dopustil on, na základě dvou výpovědí, a to poškozené S. B. a spoluobviněného J. C. Tyto výpovědi ale podle A. N. nemají takovou důkazní hodnotu, aby mohly vést k závěru o jeho vině a považuje je za bezpředmětné a neprůkazné, když S. B. jej nejprve u fotorekognice poznala s určitostí na 90 %, následně u rekognice in natura jej nepoznala vůbec a až u hlavního líčení více než rok a půl po činu jej označila za pachatele. Její výpověď tak považuje za vnitřně rozpornou, přičemž poukazuje i na zásadní odlišnost podoby a věku ostatních osob ve fotoalbu. Výpověď J. C. považuje obviněný rovněž za naprosto neprůkaznou, když toliko uvedl kde a kým mu byl prodán mobilní telefon pocházející z trestného činu, ale z jeho výpovědi nelze usuzovat, že by se jej dopustil právě on. V závěru dovolání proto navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku, ale jsou výhradně zaměřeny proti úplnosti dokazování a správnosti hodnocení důkazů soudy. Obviněný totiž namítá, že mu trestná činnost provedenými důkazy nebyla prokázána, když tyto důkazy jsou podle jeho názoru nedostatečné pro prokázání jeho viny. Obviněný tak zjevně zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek, kterým nelze napadat skutková zjištění, ale toliko správnost jejich právního posouzení, za další odvolání, ve kterém uplatnil shodné námitky. Odvolací soud se těmito námitkami zabýval a shledal je nedůvodnými. Nejvyšší soud se proto těmito skutkovými námitkami nezabýval, protože jsou v řízení o dovolání bez významu.
Další námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. sice odpovídají tomuto důvodu dovolání, ale jsou zjevně neopodstatněné. Naplnění tohoto důvodu dovolání, tj. že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, spatřuje obviněný v tom, že jiný předseda senátu byl uveden na vyrozumění o veřejném zasedání doručeném jeho obhájci a jiný předseda senátu pak řídil veřejné zasedání.
Základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobody (dále jen Listina), je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu. Osoba soudce ve složení senátu musí být proto jistá předem.
Jak vyplývá z trestního spisu, v daném případě se senát odvolacího soudu skládal jak z JUDr. P. S. , tak i Mgr. L. G. a žádný z těchto soudců nebyl z rozhodování vyřazen tím, že by byl nahrazen soudcem jiným. Obviněný v tomto směru ani nic nenamítá a rovněž nenamítá, že by byl senát odvolacího soudu obsazen v rozporu s rozvrhem práce soudu. Spatřuje-li tedy obviněný porušení práva na zákonného soudce pouze v tom, že daný soudce byl členem senátu rozhodujícím o jeho odvolání, ale nebyl předsedou senátu, není tato námitka způsobilá naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., protože Listina garantuje právo na zákonného soudce a nikoli právo na zákonného předsedu senátu, když i případná změna v osobě předsedy senátu nemůže vést k libovolnému či účelovému obsazení soudu, pokud se obsazení senátu nezmění.
Podle §26 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. (o soudech, soudcích, …), rozhodovací činnost vrchního soudu vykonávají soudci. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátu.
Podle §127 odst. 2 tr. ř. při hlasování rozhoduje většina hlasů.
Z uvedeného vyplývá, že soudci jsou si při rozhodování rovni a nehraje žádnou roli skutečnost, zda je soudce pouze členem senátu nebo jeho předsedou. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tak námitka obviněného nenaplňuje, protože ve věci rozhodl soud, který byl náležitě obsazen. Dovolání je tak zjevně neopodstatněné a proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš