ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.268.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 268/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. března 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné E. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 5 To 433/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 125/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 3 T 125/2002, byla obviněná E. G. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a byla odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině obviněného P. S.
Obvinění spáchali trestný čin tím, že ve vzájemném srozumění dne 24. listopadu 2001 v době kolem 9:20 hod. v Ú. n. L. , ul. V. H., v pobočce poškozené e. , a. s., předstírali loupežné přepadení, které obviněný naplánoval, a to tak, že obviněný S. vešel do uvedené banky, předložil u přepážky, kterou obsluhovala obviněná G. , papír s pokynem, aby vydala peníze, neboť on má při sobě bombu, kterou odpálí, pokud mu nevyhoví a na přepážku položil maketu balíčku s výbušninou, přičemž obviněná mu předala finanční hotovost ve výši 1.416.700,- Kč, se kterou obviněný odešel a byla srozuměna s tím, že její osobě nebude ublíženo a zároveň nereagovala zapnutím bezpečnostního systému, ač k tomu měla příležitost.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 5 To 433/2006, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná E. G. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo zamítnuto její odvolání, ačkoliv v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tedy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná namítla, že se soudy obou stupňů nezabývaly její námitkou ohledně absence subjektivní stránky uvedeného trestného činu a také neprovedly potřebné důkazy, především jí navrhovaný důkaz deníkem. Soudy se tedy údajně nezabývaly její vědomostí ohledně všech okolností případu. Skutkový stav je v rozsudku soudu prvního stupně pouze tvrzen, avšak není odůvodněno na základě jakých konkrétních skutečností dospěl soud ke svým závěrům. Podle obviněné je třeba vzít v úvahu, že obviněný S. byl odbarven na černo a měl na sobě jiné oblečení, dále obviněná nemohla vědět, že výbušnina je jenom maketa a nehrozí tedy žádné nebezpečí výbuchu. Za této situace je podle ní zcela pochopitelné, že peníze jednáním v krajní nouzi podle §14 tr. zák. vydala. S ohledem na to, nemohla podle obviněné být naplněna subjektivní stránka. V rozporu s trestním zákonem je podle obviněné argument soudu, že dohoda mezi ní a S. byla uzavřena na základě konkludentního jednání, přičemž soud údajně nezmiňuje, v čem spatřuje uzavření konkludentní dohody. Navíc k této dohodě mělo dojít až v době přepadení banky a je tedy otázkou, zda mohla být takováto dohoda svobodně uzavřena, když jí nebylo známo, že výbušnina, kterou obviněný hrozil, je atrapa. Podle obviněné se jedná o nesprávné hmotně právní posouzení, pokud soud neshledal v jejím jednání krajní nouzi podle §14 tr. zák. Soud se nevyjádřil k její vědomosti o tom, že jde o obviněného S. a zejména o tom, že se nejedná o skutečnou výbušninu.
Obviněná se dále domnívá, že úvahy soudu o druhu a výměře trestu jsou v příkrém rozporu s ustanovením §31 odst. 3 tr. zák., když k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Obviněná má za to, že soud jí okolnost, že trestný čin spáchala jako osoba se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného, přičetl k tíži dvakrát. Jednou při stanovení kvalifikace trestného činu a podruhé při určení druhu a výměry trestu. Podle obviněné šlo o peníze poškozené banky a nikoli o peníze vkladatelů a úvahy soudu jsou v rozporu s hmotným právem, protože tato okolnost nemůže být základem pro určení druhu a výměry trestu. Odvolací soud toto pochybení nejen že nenapravil, ale navíc uvedl, že nutnost uložení nepodmíněného trestu spatřuje v ohledu na generální prevenci. Taková úvaha je podle obviněné v rozporu s ustanoveními §31 odst. 1 a §23 odst. 1 tr. zák. Nelze podle ní uložit nepodmíněný trest s poukazem na jeho generální prevenci bez toho, aniž by nutnost uložení takového trestu vyplývala z konkrétních okolností případu. V této souvislosti se obviněná domnívá, že její jednání nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti, aby bylo nutné působit na ni nepodmíněným trestem odnětí svobody, a to ještě ve stejné výměře jako u obviněného S. , když míra jejího zavinění ve srovnání s jeho je nepoměrně menší, stejně tak i pohnutka. Soud při ukládání trestu údajně nevzal v úvahu její osobní poměry (péče o 15-ti měsíční dceru) a účel uloženého trestu z hlediska kritérií podle §23 odst. 1 tr. zák. Z výše uvedeného je podle obviněné zřejmé, že při stanovení druhu a výměry trestu postupoval soud v rozporu se zákonem.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud obviněná namítala neprovedení jí navrženého důkazu, ani důkazu jiného, na jejichž základě by bylo prokázáno její zavinění ve formě úmyslu, respektive namítala okolnost, že soud prvního stupně nevzal v úvahu některé skutkové skutečnosti a nedostatečně odůvodnil závěr o subjektivním znaku trestného činu, je zřejmé, že tyto námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Uvedl, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat ani výhradu, že obviněná jednala v intencích krajní nouze ve smyslu ustanovení §14 tr. zák., neboť tato její námitka vychází z jiných skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů (tedy z tvrzení, že nemohla vědět, že výbušnina, kterou při útoku hrozil obviněný P. S. je jenom maketou, a že ve skutečnosti žádný výbuch nehrozí). Z obsahu mimořádného opravného prostředku obviněné je podle státního zástupce také zřejmé, že také brojí proti pravomocnému výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Avšak i v tomto případě jde o námitky, které nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů zakotvených v §265b tr. ř., neboť ve vztahu k výroku o uložení trestu, přichází v úvahu jen dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacím důvodem tu je jedině uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod tedy není naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený nepodmíněný trest je nepřiměřený, že je příliš přísný, že dostatečně nevystihuje okolnosti svědčící ve prospěch obviněného apod. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby. Námitku nepřiměřenosti uloženého trestu však nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nenaplňuje ani jiný z dovolacích důvodů. Státní zástupce proto uzavřel, že existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, je v daném případě bezprostředně vázána na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl obviněnou uplatněn.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy že bylo zamítnuto její odvolání, ale řízení předcházející tomuto rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou podle obviněné dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněné ale vyplývá, že její námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná svými námitkami ohledně nedostatku úmyslné formy zavinění, kterými se soudy údajně nezabývaly a v tomto směru neprovedly potřebné důkazy (zejména navrhovaný důkaz deníkem obviněné), dále námitkami, že soudy neodůvodnily závěr o vědomosti obviněné ohledně osoby, která přepadla banku ani závěr o její vědomosti, že šlo o maketu výbušniny a tedy o předstírané přepadení, nebo výhradou, že mezi ní a obviněným S. nedošlo ke konkludentní dohodě, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, nabízí svoji verzi průběhu skutkového děje a zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Obviněná tak neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. V této souvislosti Nejvyšší soud nad rámec dovolání podotýká, že pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, je zřejmé, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Zde je ovšem zřejmé, že uvedenou námitku lze posuzovat jako součást již shora uvedených námitek skutkových, jejichž cílem bylo ve své podstatě docílit změny skutkového stavu věci. Za těchto okolností pak pouhý odkaz na problematiku hmotně právní, nemůže být považován za právně relevantní námitku naplňující důvod dovolání.
Také námitka obviněné, že její jednání mělo být posouzeno jako jednání v krajní nouzi podle §14 tr. zák., neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť i tuto námitku obviněná postavila na jiných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly na základě dokazování soudy obou stupňů, tedy na své verzi průběhu skutkového děje. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku však vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.
Pokud jde o námitky obviněné proti výroku o trestu, Nejvyšší soud konstatuje, že ani tyto výhrady dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná toliko polemizuje s obsahem odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. druhého stupně ohledně druhu a výměry trestu, namítá, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou dvojího přičítání, že soudy nepřihlédly při svých úvahách o trestu ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k jejím osobním poměrům, k možnostem nápravy, atd. Obviněná těmito námitkami v podstatě vyjadřuje toliko svou nespokojenost s výší uloženého trestu.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a nepřicházelo to ani v úvahu, protože obviněné byl podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. uložen trest odnětí svobody na dva roky, tedy přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené až na osm let odnětí svobody. Námitky, které se týkají pouze přiměřenosti trestu, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přiměřenost trestu je sice záležitostí aplikace hmotného práva, v daném případě ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., avšak hmotně právní povahu má i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzájemný vztah obou dovolacích důvodů je takový, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, z jehož rámce je vyňata otázka samotného trestu, která je předmětem speciálního hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odpovídá to také povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestu, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu. Obviněné byl tedy v trestním řízení uložen přípustný druh trestu a jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby a námitky v tom smyslu, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřený, že dostatečně nevystihuje okolnosti případu ani stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný důvod podle §265b tr. ř.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že těmito námitkami obviněná nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněná se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněná deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnila.
Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Proto bylo dovolání obviněné E. G. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za situace, že námitkami obviněné nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněné bylo na základě výše uvedeného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš