ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.284.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 284/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. března 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných P. A . a J. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 8 To 316/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 192/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 3 T 192/2006, byli obvinění P. A. a J. T. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a byli odsouzeni P. A. podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo nahradit ve zkušební době poškozeným podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněný J. T. byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo nahradit ve zkušební době poškozeným podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný P. A. zproštěn obžaloby pro jiné skutky. Podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněnému nároku na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 8 To 316/2007, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím stejné obhájkyně řádně a včas dovolání. Pokud jde o dovolání obviněného P. A., obviněný v něm uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že nelze souhlasil s právní kvalifikací trestného činu, neboť z provedeného dokazování nevyplývá a žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by jiného uvedl v omyl, když navíc u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. musí být prokázáno, že podvodné jednání bylo od počátku pácháno s úmyslem sebe nebo jiného obohatit. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Soud dále podle jeho názoru v rámci provedeného dokazování bezpečně nezjistil výši způsobené škody, tedy přesně množství, druh a cenu zboží. V uvedené věci navíc existují vážné pochybnosti o správnosti a legálnosti dokladů vystavených poškozenými, je zde nesoulad s jinými běžnými doklady o zboží, které poškození vydávali. V řadě případů údajně docházelo k tomu, že množství a druh zboží byly dodatečně vypisovány a opisovány z nějakých lístečků, v některých případech nebylo vůbec zjištěno, na základě čeho byly listiny poškozenými vystavovány, navíc v řadě případů k tomu došlo s velkým časovým odstupem. Podle obviněného nebylo věrohodným způsobem prokázáno, že by měl uváděné zboží – konkrétního druhu, množství a ceny – objednat a poté odebrat. Významná je podle něj i ta skutečnost, že by v některých případech plocha vozidla uváděné množství zboží vůbec nepojala. Obviněný dále namítal, že úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz a je-li ten, kdo podal takové vysvětlení později vyslýchán jako svědek, nemůže být záznam přečten či jinak konstatován jeho obsah. Není proto při výslechu svědka u hlavního líčení, který původně podal pouze zmíněné vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., možné v protokolu uvést „vypovídá shodně jako na příslušném č. l. spisu“, když v přípravném řízení v postavení svědka nevystupoval vůbec. Obviněný namítal, že ve většině případů nebylo u výpovědí svědků vůbec uvedeno, ke kterému skutku obžaloby vypovídají, ve většině případů se vůbec nevyjadřují ke konkrétnímu dni spáchání skutku a v žádném případě podle obviněného tyto výpovědi nepotvrzují a neprokazují druh, množství a cenu zboží, které mělo být odvezeno, jejich výpovědi tedy neprokazují výši škody. Bez kopie listin z přípravného řízení je prakticky nemožné identifikovat, k jakému skutku daná osoba vypovídala a v řadě případů je možné vycházet pouze z toho co svědci uvedli u hlavního líčení. Obviněný uzavřel, že soud nesprávně posoudil skutky uvedené v obžalobě, když u majetkového trestného činu bezpečně nezjistil výši způsobené škody a dále neprokázal podvodný úmysl.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Pokud jde o dovolání obviněného J. T., Nejvyšší soud shledal, že ve svém dovolání uplatnil shodný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a doslovně shodné námitky jako obviněný A. Dovolací soud proto odkazuje na výše uvedený obsah dovolání obviněného A.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovoláním obviněných nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že obvinění v dovoláních uplatnili shodné námitky jako v řízení o odvoláních před soudem druhého stupně, který se jimi zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Uplatněné námitky byly z velké části také podstatou celé obhajoby obviněných a zabývaly se jimi tedy soudy obou stupňů.
Z obsahu dovolání obviněných vyplývá, že jejich námitky z velké části nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se na základě shora uvedeného nezabýval námitkami, že se obvinění trestného činu nedopustili, že nebylo prokázáno, že vůbec měli předmětné zboží objednat a odebrat nebo že ložní plocha vozidla by v některých případech uváděné množství zboží nepojala.
Dovolací soud se nezabýval ani námitkami obviněných ohledně výše způsobené škody. Obvinění se v této souvislosti domnívají, že soud provedeným dokazováním nezjistil výši způsobené škody (množství, druh, cenu zboží), přičemž uvedli, že existují vážné pochybnosti o správnosti a legálnosti dokladů vystavených poškozenými. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Je zřejmé, že právní závěr o výši způsobené škody se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Obvinění však uplatněnými námitkami směřují prioritně proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů a zpochybňují soudy zjištěnou a prokázanou skutečnost, když namítají věrohodnost a údajný nesoulad mezi důkazy, na základě kterých soud učinil závěr o výši způsobené škody a namítají tak způsob vyčíslení škody učiněný soudem prvního stupně s nímž se soud odvolací ztotožnil. Namítají, že měl být jinak zjištěn skutkový stav týkající se způsobu určení výše škody. Nejvyšší soud se tedy těmito námitkami nezabýval, neboť takové námitky jsou námitkami skutkového charakteru, které uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod nenaplňují.
Nad rámec dovolání je nutné podotknout, že závěr nalézacího soudu o výši způsobené škody, se kterým se soud druhého stupně ztotožnil, vyplývá nejen z obsahu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale rovněž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a je zřejmé, že soudy stanovily výši škody na základě provedeného dokazování. Výše způsobené škody pak vyplývá nejen z výše faktur, účtenek, dodacích listů a jiných dokumentů, ale také z výpovědí svědků. Obvinění tak nenapadají správnost postupu při stanovení výše škody podle §89 odst. 12 tr. zák., ale zpochybňují závěry soudu ohledně její výše a také věrohodnost důkazů, jako podklad tohoto zjištění.
Dále je zřejmé, že námitky obviněných (uplatněné již v řízení o odvolání) týkající se protokolace výpovědí svědků, kteří byli v přípravném řízení vyslechnuti ve smyslu §158 odst. 5 tr. ř., jsou námitkami procesními a v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet jen námitky hmotně právní. K tomu lze pouze poznamenat, že již od 1. 7. 2004 trestní řád v ustanovení §55b odst. 3 výslovně uvádí, že se protokolují jen „odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím nebo vysvětlením“. Ke shodné námitce byla již tehdejší obhájkyně obviněných na toto zákonné ustanovení upozorněna u hlavního líčení dne 19. 1. 2007 (č. l. 235 tr. spisu).
Zcela bez významu jsou námitky obviněných, že výpovědi svědků nepotvrzují a neprokazují výši způsobené škody, jakož i námitka, že z výpovědí svědků údajně není zřejmé ke kterému skutku obžaloby se vyjadřují.
Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obvinění nenapadají správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňují za další odvolání, když jejich námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považují obvinění.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněnými uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítli údajnou absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že údajně nebylo prokázáno, že jejich podvodné jednání bylo od počátku pácháno s úmyslem sebe nebo jiného obohatit. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Se závěrem soudů o zavinění ve formě úmyslu se Nejvyšší soud ztotožnil. Tento právní závěr vyplývá již ze samotné skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, že obvinění ke škodě uvedených poškozených, jako dlouhodobí odběratelé zneužili důvěry zaměstnanců poškozených společností a podnikatelů, naložili si odebrané zboží, jež se měli vrátit zaplatit, případně byli domluveni, že za odebrané zboží zaplatí v dalších dnech, což od počátku neměli v úmyslu, a také tak neučinili a bez zaplacení tak odvezli zboží v případech uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje obviněnými namítanou subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplynul závěr, že obvinění byli od počátku vedeni úmyslem za odebrané zboží neplatit, neboť tak po odebrání zboží neučinili, a to ani v následujících dnech, kdy odebírali další zboží, za něž rovněž nezaplatili. Ke škodě cizího majetku tak sebe obohatili tím, že pracovníky poškozených uvedli v omyl (ohledně skutečnosti, že se zboží do tržnice vrátí zaplatit, což však neučinili a se zbožím odjeli), čímž způsobili na cizím majetku škodu nikoliv malou. Námitka obviněných ohledně absence subjektivní stránky trestného činu je tedy zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly ke správnému závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., dovolání obviněných P. A. a J. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněných vyplývá nejen ze skutečnosti, že obvinění přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvávají na svých právních posouzeních skutku, ale taktéž z toho, že jejich námitky z podstatné části také vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš