ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.297.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 297/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. března 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. R, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 To 374/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 80 T 195/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 80 T 195/2007, byl obviněný L. R. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a byl podle tohoto ustanovení za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen celý výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 2 T 49/2007, který byl obviněnému doručen dne 22. 6. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný R. proti výroku o vině i trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného rovněž do výroku o vině i trestu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 To 374/2007, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného L. R. nově uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle tohoto ustanovení za použití §35 odst. 2 tr. zák. ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil celý výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 2 T 49/2007, který byl obviněnému doručen dne 22. 6. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Obviněný trestný čin spáchal tím, že dne 8. 6. 2007 v době kolem 00:02 hodin v obci H., okr. F. – M., před hlavní branou do místní obory přistoupil k třídveřovému osobnímu motorovému vozidlu zn. Fiat Bravo 1,6, do kterého vnikl tak, že otevřel levé dveře, sklopil opěradlo sedadla, na kterém seděl řidič L. N., a posadil se na zadní sedadlo, ze kterého odcizil CD-RW mechaniku zn. LG a ovladač na playstation, to vše v celkové hodnotě nejméně 2.000,- Kč ke škodě majitele R. U.; následně přistoupil k nedaleko na lavičce sedícím M. L., R. U., P. Š., které po předchozích vulgárních nadávkách nejprve požádal o cigaretu a poté, co mu P. Š. podal napůl plnou krabičku, vzal si ji celou a poté jim vyhrožoval pobitím, pokud do dvou minut nevytáhnou z kapes peněženky a mobilní telefony a nedají je na chodník; poté se vrátil zpět k vozidlu L. N., u kterého se snažil otevřít kufr, což se mu nepodařilo a proto vyzval L. N., aby mu kufr vozidla otevřel, když v opačném případě mu hrozil vytržením, a když mu L. N. kufr vozidla otevřel, obviněný z něj odcizil zvedák a brzdovou kapalinu a vyházel na zem v něm uložené věci a poškodil tak reprobednu, krabičku s náhradními žárovkami a lékárničku, čímž tak způsobil L. N. škodu ve výši 300,- Kč.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že původně byl obžalován pro trestný čin loupeže spáchaný ve vícečinném souběhu. Po provedeném dokazování před soudem prvního stupně však nebylo prokázáno, že by se trestného činu loupeže dopustil, když nebylo prokázáno, že by komukoli jakkoli vyhrožoval nebo použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nebylo údajně ani potvrzeno, že by L. N. měl z obviněného strach. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že samotné vyjádření tohoto svědka v tom smyslu, že měl strach, když jak sám uvedl má strach ze všeho, nemůže stačit k naplnění jednoho ze dvou objektů pro spáchání trestného činu loupeže. Podle obviněného, nebylo-li prokázáno, že strach svědka byl kvalitativně na takové úrovni, že by měl vliv na jeho chování, nemohl být (a soud prvního stupně správně dovodil, že nebyl) dostačující pro hodnocení, že obviněný svým jednáním vyvolal u poškozeného obavu o život a zdraví. Chyběl-li tento zákonný znak, je obviněný přesvědčen, že se nemohl dopustit trestného činu loupeže, kdy musí být pachatelem kumulativně, alespoň podle §4 písm. b) tr. zák. naplněna subjektivní stránka. Odlišně od soudu prvního stupně věc právně posoudil odvolací soud, jehož rozsudek obviněný napadl. Soud druhého stupně aniž provedl jakékoli další dokazování ve věci, sám vyhodnotil provedené dokazování před soudem prvního stupně a uznal ho nově vinným, neuznal argumentaci nalézacího soudu a dospěl k závěru, že obviněný spáchal po subjektivní i objektivní stránce trestný čin loupeže. Právní závěry opřel v podstatě o svou volnou soudcovskou úvahu, která však nevyplývá ze žádného provedeného důkazu. Soud druhého stupně došel k závěru, že obviněný svým chováním od příjezdu do míst, kde se nacházeli poškození, cíleně vzbuzoval strach poškozených, že bezprostředně užije násilí, pokud se nepodrobí jeho požadavkům, které měly směřovat ke zmocnění se jejich věcí. Obviněný vytýkal soudu druhého stupně, že nedůvodně a nesprávně právně posoudil důkazní situaci, kterou zjistil nalézací soud a aniž by provedl jakýkoliv nový důkaz, vyhodnotil jeho jednání v rozporu s touto důkazní situací, tedy v rozporu se zákonem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné, neboť nalézací soud učinil skutková zjištění, která soud druhého stupně převzal a skutek toliko jinak právně kvalifikoval. Své hodnotící pochody pak odvolací soud podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Podle státního zástupce lze odkázat na zdůvodnění závěru odvolacího soudu, že pasivní přístup poškozeného Němce byl způsoben jeho strachem z obviněného. Je přitom irelevantní, zda se tento poškozený bojí více nežli je běžné. Závěr obviněného, že by snad větší než běžná ustrašenost poškozeného Němce znamenala, že jeho chování nebylo strachem z obviněného ovlivněno, je absurdní. Obviněný tedy podle státního zástupce naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku napadl rozhodnutí soudu druhého stupně a namítl v podstatě to, že svým jednáním nevyvolal v poškozených a zejména v poškozeném L. N. takovou obavu, která by byla dostačující pro hodnocení jeho jednání jako trestný čin loupeže. Obviněný je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by strach poškozeného L. N. byl kvalitativně na takové úrovni, že by měl jakýkoliv vliv na jeho chování a nebyl tedy ani dostačující pro hodnocení, že jeho jednání vyvolalo u poškozeného obavu o život a zdraví. Obviněný má tedy za to, že v jeho jednání tento zákonný znak chybí. Nejvyšší soud se touto hmotně právní námitkou obviněného zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se má uskutečnit ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Vyžaduje se, aby násilí (pohrůžka bezprostředního násilí), jehož užití musí vždy zmocnění se cizí věci předcházet, bylo způsobilé ovlivňovat vůli poškozeného a být prostředkem nátlaku na něho a aby vůle poškozeného byla předchozím užitím násilí (pohrůžky násilí), při němž pachatel projevil svůj záměr zmocnit se cizí věci, ovlivněna. Přitom však není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK). Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonal nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný v pozdních nočních hodinách, na odlehlém místě nastoupil do osobního automobilu, kde na místě řidiče seděl L. N., který vyhověl požadavku obviněného a sklopením sedačky mu umožnil vstoupit do zadní části vozidla, aby obviněný ze zadní sedačky vzal uložené věci a s nimi odešel. Vzápětí šel obviněný k dalším na lavičce sedícím poškozeným, které po předchozích vulgárních nadávkách požádal o cigaretu, přičemž si vzápětí od poškozeného P. Š. vzal celou krabičku. Poté těmto poškozeným vyhrožoval pobitím, pokud do dvou minut nedají na chodník své mobilní telefony a peněženky. Obviněný se poté vrátil zpět k vozidlu L. N. a snažil se otevřít kufr, což se mu nepodařilo, a tak vyzval tohoto poškozeného, aby mu jej otevřel, v opačném případě hrozil vytržením kufru. L. N. kufr automobilu otevřel a obviněný z něj odcizil zvedák a brzdovou kapalinu a další věci vyhodil.
Ze shora uvedeného vyplývá, že obviněný svým jednáním vyvolával v poškozených hrozbu bezprostředního násilí, v jejímž důsledku se poškození nebránili jeho požadavkům. Pokud jde o poškozeného L. N., je zřejmé, že tento poškozený umožnil obviněnému vstup na zadní sedadlo vozu, neboť měl z obviněného strach, byl si vědom jeho fyzické převahy a ze strachu o automobil. Z těchto důvodů mu ani nebránil v odcizení věcí ze zadního sedadla (viz č. l. 197 trestního spisu). Když pak obviněný tomuto poškozenému hrozil vytržením kufru, pokud mu jej sám neotevře, učinil tak poškozený z důvodné obavy, že obviněný svou výhrůžku splní. Je nesporné, že v tomto případě šlo o pohrůžku bezprostředního násilí směřovaného ale proti majetku poškozeného N. v úmyslu zmocnit se jeho věcí. Pokud jde o jednání obviněného vůči ostatním poškozeným, je zřejmé, že těmto vulgárně nadával, vyhrožoval pobitím, pokud mu nevydají věci, o které žádá. Z provedených důkazů vyplývá, že poškození měli strach nějak zasahovat, neboť se obávali, že obviněný své výhrůžky bezprostředně splní (př. č. l. 82 - 83, 199 trestního spisu), pokud jeho žádosti nevyhoví.
S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku tedy nelze souhlasit. Je totiž podstatné a nesporné, že obviněný, s přihlédnutím k dalším okolnostem případu (pozdní noční hodiny, odlehlé místo, fyzická převaha obviněného), svým jednáním spočívajícím v pohrůžce bezprostředního násilí zbitím poškozených, cíleně vzbuzoval obavu poškozených, že užije bezprostřední násilí, pokud se nepodrobí jeho požadavkům, které směřovaly ke zmocnění se jejich věcí. Svým jednáním tak naplnil znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Nejvyšší soud tedy shledal tuto hmotně právní námitku obviněného zjevně neopodstatněnou a ostatními námitkami uplatněnými v dovolání se nezabýval, neboť nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Zcela bez významu jsou tedy námitky obviněného ohledně údajné nadměrné ustrašenosti poškozeného N., jakož i námitky, kterými brojí proti hodnocení důkazů soudem druhého stupně s tím, že tento soud údajně nesprávně právně posoudil důkazní situaci a aniž by sám provedl jakýkoliv důkaz, opřel své právní závěry o svou soudcovskou úvahu, která nevyplývá z žádného důkazu. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, Nejvyšší soud shledal, že hmotně právní námitka obviněného uplatněná pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněná a ostatní námitky uplatněné pod tímto dovolacím důvodem tento ani jiný dovolací důvod nenaplňují. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného L. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš