ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.373.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 373/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. dubna 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného Ing. M. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 To 36/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 11/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2007, sp. zn. 34 T 11/2006, byl obviněný Ing. M. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že jako předseda představenstva, a. s., V. t. – Ch., se sídlem v K. V., T. G. M., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., ve zdaňovacím období za měsíce duben a květen roku 1997 v úmyslu dosáhnout neoprávněně výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH), podal ve dnech 26. května a 24. června 1997 u Finančního úřadu v K. V. daňové přiznání k DPH za daňový subjekt a. s. V. t. Ch. se sídlem v K. V., T. G. M., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., v němž v rozporu s ustanovením §35 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vykázal plnění záležející v zakoupení hmotného a nehmotného investičního majetku, nemovitostí a nabytí majetkových a jiných práv od společností V. Ch., a. s., D. T. Ch., s. r. o., D. H. t. Ch., s. r. o., a V. – E. Ch., s. r. o., v ceně 2,35 miliardy Kč a tomuto plnění odpovídající daň z přidané hodnoty na vstupu a takto neoprávněně uplatnil nárok na výplatu nadměrného odpočtu v částce nejméně 508.349.611,- Kč celkem, který však místně příslušným správcem daně, Finančním úřadem v K. V., nebyl daňovému subjektu poukázán, kterým měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb.
Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 To 36/2007, o odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2007, sp. zn. 34 T 11/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. /správně mělo být: podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř./ zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Ing. M. B. se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek, že jako předseda představenstva a. s. V. t. – Ch., se sídlem v K. V., T. G. M., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., krátce po svém jmenování a nástupu do funkce dne 8. 4. 1997, ve zdaňovacím období za měsíce duben a květen roku 1997 podal ve dnech 26. května a 24. června 1997 u Finančního úřadu v K. V. daňové přiznání k DPH za daňový subjekt a. s. V. t. Ch. se sídlem v K. V., T. G. M., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., v němž vykázal plnění na základě kupních smluv na zakoupení hmotného a nehmotného investičního majetku, nemovitostí a nabytí majetkových a jiných práv od společností V. Ch., a. s., D. T. Ch., s. r. o., D. H. t. Ch., s. r. o., a V. E. Ch., s. r. o., v ceně 2,35 miliardy Kč a tomuto plnění odpovídající daň z přidané hodnoty, uzavřených podle §588 a násl. obč. zák., ačkoliv se ve skutečnosti mělo jednat o smlouvy o prodeji podniku ve smyslu §476 a násl. obch. zák., a následně z těchto ve smyslu §39 obč. zák. neplatných kupních smluv, když nebylo prokázáno, že by si tohoto byl vědom, uplatnil nárok na výplatu nadměrného odpočtu v částce nejméně 508.349.611,- Kč celkem, který však místně příslušným správcem daně Finančním úřadem v K. V. nebyl daňovému subjektu poukázán, neboť při správném použití smlouvy o prodeji podniku podle §476 obch. zák., podle §35 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, je prodej podniku nebo jeho části od této daně osvobozen a nadměrný odpočet byl proto žádán neoprávněně, čímž měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění trestního zákona účinného do 31. 12. 1997.
Proti tomuto rozsudku podala nejvyšší státní zástupkyně včas dovolání v neprospěch obviněného Ing. M. B. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 To 36/2007, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku uvedla, že dne 13. 1. 2003 podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze obžalobu na obviněného Ing. M. B. pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. Tento trestný čin měl obviněný spáchat tím, že jako předseda představenstva a. s. V. t. Ch. se sídlem v K. V., T. G. M., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., ve zdaňovacím období za měsíce duben 1997 a květen 1997, v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH), podal ve dnech 26. května 1997 a 24. června 1997 u Finančního úřadu v K. V. daňové přiznání k DPH za daňový subjekt V. t. Ch. se sídlem v K. V., T. G. M., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., v němž v rozporu s ustanovením §35 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vykázal plnění záležející v zakoupení hmotného a nehmotného investičního majetku, nemovitostí a nabytí majetkových a jiných práv od společností V. Ch., a s., D. T. Ch., s. r. o., D. H. t. Ch., s. r. o., a V. E. Ch., s. r. o., v ceně 2,35 miliardy Kč a tomuto plnění odpovídající daň z přidané hodnoty na vstupu a takto neoprávněně uplatnil nárok na výplatu nadměrného odpočtu v částce nejméně 508.349.611,- Kč celkem, který však místně příslušným správcem daně Finančním úřadem v K. V. nebyl daňovému subjektu poukázán. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, rozhodl o této obžalobě tak, že zprostil obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 123/2003.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, k dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze, zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil právní názor, kterým na základě dosud provedených důkazů považoval za prokázanou existenci subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslného zavinění s tím, že pokud dokazování nebude rozšířeno o další důkaz vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, jehož hodnocení by opravňovalo soud prvního stupně zaujmout jiný právní názor, resp. zachovat ten, který byl vysloven v původním zprošťujícím rozsudku, pak je třeba mít za prokázané úmyslné zavinění obviněného.
Tento závazný právní názor Krajský soud v Plzni nerespektoval. Dalším rozsudkem v této věci ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 3 T 11/2004, obviněného opět zprostil obžaloby, avšak nikoliv z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., nýbrž z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., tj. že se nestal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Také toto rozhodnutí napadl státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obviněného. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005, bylo odvolání státního zástupce zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podala nejvyšší státní zástupkyně další dovolání v neprospěch obviněného. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 439/2006, bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dovolací soud důrazně upozornil soudy činné v této věci, že nepřípustně nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, takže jejich rozhodnutí jsou i na dále zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 3 To 62/2006, byl k odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni v pořadí již třetím rozsudkem v této věci ze dne 6. 4. 2007, sp. zn. 34 T 11/2006, opět zprostil obviněného Ing. M. B. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání ihned po jeho vyhlášení.
O řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 To 36/2007, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a znovu sám rozhodl tak, že obviněného Ing. M. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, a to po úpravě popisu skutku. Do skutkové věty rozsudku odvolací soud nově zahrnul právní hodnocení kupních smluv, které byly titulem pro uplatnění nadměrného odpočtu DPH, a také závěr, že si obviněný nebyl vědom absolutní neplatnosti těchto smluv. Naopak vypustil původní formulaci obžaloby, že obviněný podal daňová přiznání „v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu DPH“, i to, že obviněný „v rozporu s ustanovením §35 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vykázal plnění záležející v …“.
Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání namítla, že zásadní argumenty Vrchního soudu v Praze, které vyvodil z provedených důkazů, vyznívají při syntetickém pohledu na důkazní situaci tak, že se dostávají do rozporu se skutečným obsahem důkazů provedených v této věci, takže popis skutku ve výroku rozsudku neodpovídá provedeným důkazům. Námitky uplatnila v těchto směrech:
Jestliže vrchní soud např. tvrdí, že „obviněný se s daňovými přiznáními setkal až při podpisu a na konzultacích o oprávněnosti použití faktur do přiznání se určitě nepodílel“, nezohledňuje v tomto závěru fakt, že daňová přiznání obsahovala údaje totožné se skutečnostmi, jež byly obsaženy ve 22 smlouvách, které víc jak měsíc předtím obviněný podepsal. Podle stanoviska správce daně k žádným konzultacím před podáním daňových přiznání nedošlo a proběhly až v pozdějším daňovém řízení. Neexistuje žádné předcházející souhlasné stanovisko správce daně pro uplatnění daňové výhody v tomto rozsahu a příslušný finanční úřad naopak odmítl vyplatit nárok na odpočet daně. Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že často opakovaný argument soudu „že obviněný nebyl odborníkem na ekonomické záležitosti“ je z hlediska posouzení subjektivní stánky trestného činu irelevantní. I kdyby bylo toto zjištění pravdivé, podle jejího názoru obviněného nijak nediskvalifikuje z právní odpovědnosti (v oblasti občanskoprávní, obchodněprávní i trestní) za úkony, které obviněný učinil jako pověřená osoba za obchodní společnost, kterou řídil. Tím spíše to platí o tvrzení soudu, že obviněný „měl minimální znalosti o technologiích a o tom, co se převádí do majetku společnosti“. Ponechá-li se stranou úvaha, k čemu tedy byl obviněný, který sám sebe označoval za špičkového manažera, kvalifikován ve vedení společnosti, ani tato okolnost obviněného nevyviňuje. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně zmíněné neznalosti měly vést obviněného k náležité obezřetnosti v právních úkonech tak dalekosáhlého rozsahu, které se týkaly značných hodnot.
Odmítla také poukaz soudu na to, že obviněný konzultoval smlouvy s JUDr. J. N. a spoléhal se na to, že žádná rizika v takovém postupu nejsou. Poukázala na to, že vyjádření svědka JUDr. J. N. v samém závěru dokazování v hlavním líčení dne 6. 4. 2007 není verifikováno žádným dalším důkazem a nejsou ověřeny jak forma, doba ani skutečný předmět konzultací nebo rad. Kromě toho by obviněný musel být logicky obeznámen se smlouvami, aby měl co konzultovat. Vyzdvihování výpovědi svědka JUDr. J. N. i dalších osob z okruhu kolem obviněného se soud de facto pokouší rozmělnit a zpochybnit nedělitelnou a neoddiskutovatelnou osobní a právní odpovědnost obviněného za právní úkony učiněné za obchodní společnost.
Podobně podle nejvyšší státní zástupkyně nemůže zpochybnit subjektivní stránku trestného činu to, že obviněný se údajně s obsahem smluv, které podepsal, „seznámil nejpozději před jejich podpisem, nebyla však prokázána taková kvalita seznámení, aby bez pochybností bylo možno hodnotit vědomé protiprávní konání obviněného“. Nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že konání obviněného svědčí o tom, že dobře věděl, co je hlavním účelem podepisování smluv a k čemu všemu tyto právní úkony směřují. V této souvislosti dodala, že pokud snad chce soud naznačit, že tyto smlouvy byly pro obviněného jako údajného špičkového českého manažera nesrozumitelné, pak je třeba poukázat na ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož nesrozumitelnost není zákonným důvodem neplatnosti právního úkonu. Na právní odpovědnost obviněného nemůže mít vliv ani konstatování soudu, že „z žádného důkazu nevyplynulo, že by na protiprávnost svého jednání byl upozorňován, těchto upozornění nedbal a že daňová přiznání podal svévolně“. V důkazním řízení nebylo zjištěno, že by obviněný někoho žádal o předchozí hodnocení svého postupu a předmětné smlouvy podepsal a daňová přiznání podal jako plně kompetentní subjekt v postavení statutárního orgánu a podle obsahu daňových přiznání byl nepochybně srozuměn s tím, že meritem daňových přiznání je uplatnění nadměrného odpočtu DPH a získání daňové výhody ve výši přesahující půl miliardy Kč, tedy ve výši zjevně mimořádné.
Nejvyšší státní zástupkyně se pozastavila nad tvrzením odvolacího soudu, že „neplatnost úkonů nelze spojovat s trestní odpovědností a za sankci za tuto protiprávnost lze považovat vrácení plnění ze smluv a odvolání obviněného z funkce“. Takové konstatování soudního orgánu v oblasti trestního práva považuje přinejmenším za zvláštní, neboť odvolání obviněného z funkce nelze považovat za alternativu sankce ukládané za delikty podle trestního zákona. Navíc k odvolání obviněného došlo v souvislosti se změnou majoritního vlastníka společnosti a nikoliv jako uplatnění sankce.
Nejvyšší státní zástupkyně považuje za neopodstatněný také závěr soudu druhého stupně, že „správce daně, který sice byl uveden v omyl, ale ze strany obviněného nikoliv záměrně, s cílem vylákat neoprávněně DPH“. K tomu uvedla, že obviněnému byla z obsahu listin, které podepsal, nepochybně známa disproporce mezi výší nadměrného odpočtu DPH (půl miliardy Kč) a výší základního kapitálu jím vedené společnosti (100 miliónu Kč). Požadovaný nadměrný odpočet DPH přitom nebyl určen k úhradě kupní ceny, ale měl se stát zdrojem financování společnosti řízené obviněným, který současně vydal směnky, které měly zajistit úhradu celé kupní ceny, ovšem s výrazným prodlením, neboť splatnost směnek byla stanovena po deseti až třinácti letech. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně obviněnému muselo být jasné, že takový odklad kupní ceny nemohly poškozené společnosti ekonomicky přežít, když byly kupními smlouvami podepsanými obviněným připraveny o kompletní podnikatelskou základnu, avšak zatíženy závazky, které jim v nezmenšené míře zůstaly. Nelze přijmout ani argument odvolacího soudu, že trestní odpovědnost obviněného nelze dovodit pouze z jeho pozice statutárního orgánu, přičemž „obviněný jako najatý manažer se choval v souladu s pokyny vlastníka“. Pokud se manažer chová sice podle dispozic vlastníka společnosti, avšak protizákonným způsobem, nemůže to znamenat beztrestnost pro manažera nebo přenesení trestní odpovědnosti na jiné osoby. K závěru odvolacího soudu dodala, že žádnými doklady ani svědectvími nebyla prokázána existence nějakých pokynů obviněnému směřujících k podpisu kupních smluv a k podání daňových přiznání. Navíc údajný „nadřízený obviněného“ P. L. v trestní věci obviněného nikdy nevypovídal.
Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, podmínil změnu závěru o subjektivní stránce trestného činu tím, že by z nových důkazů vyplynuly skutečnosti, jež by prokazovaly, že obviněný nejednal úmyslně. Žádné takové nové skutečnosti nebyly zjištěny a soud druhého stupně proto neměl na čem založit své právní posouzení věci. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně působí řada argumentů odvolacího soudu dojmem, že jsou formulovány se záměrem vyloučit aplikaci nadále platného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky. Důkazní situace nedoznala žádné takové změny, která by odůvodňovala zprošťující výrok rozsudku ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. Dodala, že soudy obou stupňů opětovně rozhodly při víceméně identických výsledcích dokazování zcela zásadně proti smyslu závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky, čímž nepřípustně zpochybnily jeho rozhodovací autoritu. Ze všech uvedených důvodů vyplývá zjištění, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 T 36/2007, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je tedy zatížen vadou předpokládanou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejnou vadou však trpí i rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 To 36/2007, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2007, sp. zn. 34 T 11/2006, a zrušil i další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu. Vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. dovolání projednal v neveřejném zasedání a souhlasila s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. c), e) tr. ř., protože nejsou naplněny dovolací důvody, rozsudek Vrchního soudu v Praze považuje za správný a také proto, že dovolání nebylo podáno nejvyšší státní zástupkyní.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „... nebo jiném hmotně právním ...“). Jde tedy o podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. To znamená, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat, že skutkový stav zjištěný soudem byl nesprávně podřazen pod ustanovení trestního zákona jako předpisu hmotného práva, ale není možné namítat nic proti tomu, jaká skutková zjištění soud učinil, jak hodnotil důkazy apod. V rámci uvedeného dovolacího důvodu jsou přípustné jen p r á v n í námitky proti kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nejsou přípustné s k u t k o v é námitky směřující primárně ke změně skutkových zjištění soudu a teprve v návaznosti na to i k jiném právnímu posouzení.
V řízení o dovolání je předmětem posouzení skutek, tak jak ho zjistil soud. V tomto případě tedy skutek, který zjistil Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 To 36/2007. Takto zjištěný skutek se liší od skutku, který zjistil Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 123/2003, které bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, a v němž Nejvyšší soud České republiky vyslovil závazný právní názor, na nějž nejvyšší státní zástupkyně odkazuje ve svém dovolání.
Vrchní soud v Praze neakceptoval skutková zjištění Krajského soudu v Plzni, která se týkala okolností, na jejichž podkladě byly činěny právní závěry o subjektivní stránce trestného činu. Ve veřejném zasedání konaném o odvolání Vrchní soud v Praze provedl ohledně těchto okolností, resp. jejich podstatné části, vlastní dokazování, což mu umožnilo hodnotit provedené důkazy, vyvozovat z nich skutková zjištění a na jejich podkladě formulovat i právní závěry ohledně zavinění obviněného.
Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání neuplatnila žádné námitky v tom smyslu, že by Vrchní soud v Praze nesprávně kvalifikoval skutkový stav, který na podkladě vlastního dokazování zjistil. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně formulovala své námitky tak, jako by Vrchní soud v Praze právně posuzoval skutkový stav zjištěný Krajským soudem v Plzni. Vrchní soud v Praze ovšem nekvalifikoval po právní stránce skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Plzni, nýbrž odlišný skutkový stav zjištěný na podkladě dokazování provedeného ve veřejném zasedání o odvolání.
V posuzovaném případě byla těžištěm námitek nejvyšší státní zástupkyně ta část dovolání, v níž byl vytýkán nesoulad mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni na straně jedné a právní kvalifikací skutkového stavu Vrchním soudem v Praze na straně druhé. Tímto pojetím dovolání nejvyšší státní zástupkyně zcela pominula to, že Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení neprováděl právní posouzení skutkového stavu zjištěného Krajským soudem v Plzni, nýbrž právní posouzení skutkového stavu, který sám zjistil ve veřejném zasedání na podkladě důkazů a jejich vlastního hodnocení. To se promítlo ostatně i do skutkové části výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Pokud nejvyšší státní zástupkyně zdůrazňovala nesprávnost právního posouzení skutku na základě jiných skutkových zjištění, než těch, k nimž dospěl Vrchní soud v Praze, učinila podstatou svého dovolání polemiku se skutkovým zjištěním Vrchního soudu v Praze týkajícím se okolností rozhodných z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tím se však její námitky pro svou ryze skutkovou povahu ocitly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně tak sice formálně deklarovala zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolání založila na námitkách, které tento dovolací důvod obsahově nenaplňují. Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek