ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.390.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 390/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. dubna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. R., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 143/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil jednáním uvedeným ve výrokové části rozsudku. Za to byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu statutárního zástupce společnosti, na dobu 3 roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena také povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil poškozenému způsobenou škodu.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o trestu zákazu činnosti a ve výroku, jímž mu byla podle §59 odst. 2 tr. zák. stanovena další přiměřená povinnost a nově rozhodl v rozsahu zrušení stejně jako soud I. stupně, když toliko formulaci těchto výroků uvedl do souladu se zákonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že zjištěný skutek byl jednoznačně nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o žádný trestný čin nešlo. K tomu opakuje námitky uvedené již v odvolání, že si již v přípravném řízení nebyl jist, zda podepsal rámcovou smlouvu, která byla předložena pouze ve faxové kopii. Jediný společník společnosti J. R., že již v létě 2005 převedl svůj obchodní podíl na V. P., kterému obviněný předal veškerou dokumentaci společnosti. Poté přišla do společnosti vratka DPH z finančního úřadu, která bohatě postačovala na úhradu dluhu vůči poškozenému a V. P. o tomto dluhu věděl. V té době již také H. s. měly na pohledávku pravomocný rozhodčí nález a mohly vést exekuci, v rámci které by byly z vratky DPH uspokojeny. Rozhodování o převodu obchodního podílu a o finančních otázkách bylo výhradně na V. P., obviněný byl ve společnosti pouze jednatelem a nelze mu proto dávat za vinu, že poškozený neobdržel platbu za výrobky. O nesprávné právní posouzení skutku, že se pak jedná i v případě kdy skutková a právní věta jsou v souladu, ale skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti, jak je tomu podle obviněného i v jeho případě. V závěru dovolání proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí o dovolání k němu nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu shora citovaného dovolání ale vyplývá, že námitky obviněného neodpovídají z podstatné části uplatněnému důvodu dovolání. Nejsou proto z části způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože obviněný obecné tvrzení o nesprávné právní kvalifikaci „v původním řízení zjištěného skutku“, ve skutečnosti nezkládá na tomto skutku. Svojí námitkou, že si od počátku nebyl jist, zda podepsal rámcovou smlouvu a tato byla předložena pouze ve faxové kopii, totiž v podstatě popírá skutkové zjistění soudu I. stupně, že to byl právě on, kdo jako jednatel firmy R. s. r. o. uzavřel s poškozenou firmou H. s. s. r. o. předmětnou rámcovou smlouvu o spolupráci, s níž byla sjednána výhrada vlastnictví na dodané zboží.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 písm. 1 tr. zák. je dokonán přisvojením si cizí svěřené věci, tj. získáním trvalé dispozice s věcí a vyloučením dosavadního vlastníka (držitele) z nakládání s věcí. Není přitom rozhodné jak pachatel s věcí naloží, podstatné je, že je to v rozporu s účelem svěření. Za věc svěřenou se pokládá i výtěžek, který pachatel získal za svěřenou věc jejím prodejem a takto získané peníze si ponechal a nevyplatil je svěřiteli. V daném případě obviněný dokonal trestný čin zpronevěry v okamžiku, kdy poškozené obchodní společnosti za odebrané zboží nezaplatil, ale peníze utržené za toto zboží od odběratelů, které byly ve vztahu k němu cizí věci, použil k jinému účelu. Pokud tedy obviněný v dovolání namítá, že do společnosti „přišla vratka DPH, … která bohatě postačovala na úhradu dluhu vůči H. s.“, nemá to již z hlediska právního posouzení skutku jako trestný čin zpronevěry žádný význam. Jedná se již toliko o možnost náhrady škody, která v celkové výši 1.099.360,99 Kč vznikla poškozené již okamžikem použití peněz utržených za dodané zboží k jinému účelu, než k zaplacení faktur. Možnost dalších osob zaplatit poškozené dodatečně za dodané zboží, nemůže obviněného proto zbavit trestní odpovědnosti, kterou se svými námitkami snaží na tyto osoby převést a staví se do pozice, že byl „pouze jednatelem“, přičemž to byl jedině obviněný, kdo v dané době prováděl výběry z účtu firmy a tedy pouze on měl k dispozici finanční prostředky zaplacené odběrateli za zboží od poškozené obchodní společnosti. Obviněný sám konečně vypověděl, že nedošlo k uhrazení proto, aby zachovali provoz společnosti pro odběr od jiného dodavatele. Námitka obviněného o nesprávném právním posouzení skutku je tak zjevně neopodstatněná.
Totéž platí i o jeho obecné námitce o nedostatku potřebného stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. Ta je podle §3 odst. 4 tr. zák. dána zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Byť je obviněný osobou doposud zcela bezúhonnou, nelze přehlédnout, že se trestné činnosti dopustil v přímém úmyslu a jak vyplývá i z obsahu dovolání, do současné doby považuje své jednání za naprosto normální v obchodním styku. Od počátku také jednal lstivě, když k získání důvěry poškozené obchodní společnosti byla první faktura za dodané zboží zaplacena bez problémů, pak odebíral na základě objednávek (viz výrok o vině rozsudku soudu I. stupně) další zboží a prováděl další objednávky, které mu již byly odmítnuty, dokud nebudou zaplaceny dodávky předchozí. Na to reagoval tím, že přestal úplně komunikovat, vyhýbat se jednání („přestaly brát telefony“) a aniž měl v úmyslu zaplatit alespoň dodatečně, podepsal splátkový kalendář i uznání dluhu. To svědčí nejen o nízké úrovni právního vědomí obviněného, ale také o jeho lhostejném vztahu k majetku a vlastnickým právům jiných osob, která jsou chráněna ustanovením §248 tr. zák. Vedle způsobu provedení činu a míry zavinění obviněného pak nelze přehlédnout ani skutečnost, že svým jednáním způsobil škodu, které dvojnásobně převyšuje značnou škodu, jako znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Tyto skutečnosti vylučují, aby byla společenská nebezpečnost jednání obviněného hodnocena pouze jako nepatrná a ve smyslu §3 odst. 2 tr zák. aby se nejednalo o trestný čin.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš