ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.422.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 422/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. dubna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 10 To 81/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 1/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 1 T 1/2007, byl R. N. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1, 2 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 2, §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 11 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen také trest propadnutí věci (pistole zn. B. , vlněné natahovací kukly, 39,93 gramu kyanidu draselného) a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost k náhradě způsobené škody ve výši 30.785 EUR.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný R. N. odvolání, ve kterém mj. namítal nesprávnost posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. vzhledem k rozsudku Zemského soudu v P. (ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. KLs 114 Js 6688/95, za trestný čin těžkého loupežného vydírání podle §255, §250 odst. 1 č. 2 a §53 tr. zák. SRN, k trestu 9 let a 9 měsíců, který celý vykonal), když neexistuje mezinárodní smlouva o tom, že rozhodnutí soudů SRN mají účinky na území České republiky. Odvolací soud zamítl odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř., když stejně jako již soud I. stupně v této souvislosti, poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 11 Tcu 81/2006, kterým bylo rozhodnuto podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. (o Rejstříku trestů) o zaznamenání údaje o uvedeném odsouzení obviněného cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal R. N. řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Konkrétně pak uvádí, že posouzení zvlášť nebezpečné recidivy je otázkou posouzení viny, od které se následně odvíjí i rozhodnutí o trestu. Pokud soudy obou stupňů dovodily zvlášť nebezpečnou recidivu z rozsudku Zemského soudu v P. z roku 1995, namítá, že jde o rozhodnutí cizozemského soudu a nikoli soudu České republiky a odkaz soudů na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 11 Tcu 81/2006, není v souladu s trestním zákonem ani ustálenou judikaturou. Poukazuje na rozhodnutí publikované pod č. Rt 39/94 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Tzn 17/96, kde se konstatuje, že účinek rozsudku cizozemského soudu na území České republiky, s účinky ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., musí být stanoven uzavřenou mezinárodní smlouvou nebo zákonem, což lze dovodit i z ustanovení §21 odst. 3 tr. zák. Žádná mezinárodní smlouva neobsahuje klauzuli o přímém účinku rozsudků cizozemských soudů na území České republiky ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a ani žádná právní norma v České republice v současnosti takový účinek rozsudkům cizích trestních soudů nepřiznává, když tyto rozsudky můžou být v budoucnu kdykoliv v mimořádném opravném řízení zrušeny a již není dána pravomoc českých soudů na tuto skutečnost reagovat. Obviněný poukazuje také na to, že k záznamu jeho odsouzení v SRN došlo s odstupem 12 let od právní moci rozsudku Zemského soudu v P. a až 5 měsíců od spáchání nyní projednávaného jednání. Tyto skutečnosti, že nemohl ovlivnit a přesto byly použity proti němu. Poukázal také na to, že důkaz nebyl proveden celým spisem, ale toliko rozsudkem Zemského soudu v P. a usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tcu 81/2006. V důsledku chybné aplikace §41 odst. 1, 2 tr. zák., že mu tak byl uložen trest ve zvýšené trestní sazbě. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby byla podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena včetně vadného řízení a navazujících rozhodnutí, pokud tím pozbydou podkladu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že záznam odsouzení do Rejstříku trestů sebou nese účinky předvídané v §4 odst. 4 zák. č. 269/1994 Sb. o Rejstříku trestů, podle kterého se na takovéto zaznamenané odsouzení cizozemským soudem hledí, jako na odsouzení soudem České republiky. Proto český soud na toto odsouzení musí brát ohled ve smyslu §41 odst. 1 a násl. tr. zák. Provedení záznamu teprve po několika měsících po spáchání nyní souzených deliktů, nemá žádný vliv, když rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pouze stvrzuje skutečnost, že obviněný se již v minulosti dopustil obdobného zvlášť nebezpečného trestného jednání, byl za to cizím soudem postižen a to je třeba v českém právním řádu chápat tak, jakoby k tomuto postižení došlo podle českého práva. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud předně zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale toliko podle písm. g) tohoto zákonného ustanovení. Jak otázka aplikace ustanovení §41 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě, tak i posouzení důsledků záznamu odsouzení občana České republiky cizozemským soudem do Rejstříku trestů, spadají totiž pod tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ač to obviněný nijak blíže nespecifikuje, je z povahy věci zřejmé, že existenci dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. může v daném případě založit pouze na existenci některého z jiných uplatněných důvodů dovolání v předcházejícím řízení. Obviněný tak řádně uplatnil námitky, které jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, Nejvyšší soud se proto jimi zabýval, ale shledal je zjevně neopodstatněnými.
Zásadní právní otázkou, na které obviněný založil své dovolání, je správnost postupu soudů v původním řízení, které jej uznaly vinným daným trestným činem jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., a to s ohledem na jeho předchozí odsouzení cizozemským soudem. Toto rozhodnutí soudů shledal ale Nejvyšší soud naprosto správným.
V ustanovení §4 odst. 4 zák. č. 269/1994 Sb. o Rejstříku trestů, je totiž výslovně uvedeno, že pokud „Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky“. Stanoví-li proto trestní zákona v ustanovení §21 odst. 3, že trestní rozsudek cizího státu nemůže být vykonán na území republiky ani tu mít jiné účinky, nestanoví-li zákon nebo vyhlášena mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, něco jiného, je zřejmé, že tyto „jiné účinky“ jsou v daném případě stanoveny zák. č. 269/1994 Sb. Konkrétně pak ustanovení §4 odst. 4 tohoto zákona, které v případě uznání odsouzení cizozemským soudem, nebo jeho zaznamenání do Rejstříku trestů, staví tato odsouzení cizozemským soudem na roveň odsouzení soudem České republiky. Tvrdí-li tedy obviněný v dovolání, že žádná právní norma České republiky v současnosti žádný takový účinek rozsudkům cizích trestních soudů nepřiznává, nezakládá se toto tvrzení na pravdě.
Poukazuje-li obviněný na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 9, ročník 1994, pod č. 39 (věci trestní), neodpovídá již toto 14 let staré rozhodnutí současnému právnímu stavu. Jedná se totiž o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1993, sp. zn. 11 To 90/93, který vycházel z tehdy účinného znění §21 odst. 2 tr. zák., které neobsahovalo přípustnost jiných účinků cizozemských soudů i na základě zákona, ale toliko na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy. Taková smlouva v dané době neexistovala.
Pro tuto trestní věc je bez významu i další rozhodnutí na které obviněný poukazuje v dovolání, a to rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 1996, sp. zn. 1 Tzn 17/96. V dané době již sice ustanovení §21 odst. 2 tr. zák. obsahovalo vedle přípustnosti jiných účinků trestních rozsudků cizího státu na území republiky na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy, přípustnost těchto účinků i v případě stanovil-li tak zákon. Uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl ale zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 1993, sp. zn. 3 To 46/93, tj. rozsudek který byl vyhlášen před 1. 1. 1995, kdy nabyl účinnosti zák. č. 269/1994 Sb. o Rejstříku trestů, obsahující ustanovení §4 o zaznamenání uznaného rozsudku cizozemského soudu a zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, včetně postavení takto zaznamenaných odsouzení cizozemským soudem na roveň odsouzení soudem České republiky. V dané době tedy žádný zákon nestanovil „něco jiného“ ve smyslu §21 odst. 2 tehdy účinného tr. zák., když uvedenému zákonu o Rejstříku trestů předcházelo pouze nařízení vlády ČSSR č. 54/1970 Sb. o rejstříku trestů, ze dne 16. 5. 1970. Jednak se tedy v době rozhodování vrchního soudu nejednalo o zákon, ale pouze o vládní nařízení, které navíc neobsahovalo žádné ustanovení o povaze do rejstříku trestů zapsaných odsouzení cizozemskými soudy.
Navíc lze uvést, že i z odůvodnění obviněným zdůrazněného rozhodnutí Nejvyššího soudu (1 Tzn 17/96) vyplývá, že na pravomocné odsouzení slovenského soudu vyhlášené před 1. 1. 1993, by se hledělo jako na odsouzení soudem České republiky v případě, že by bylo odsouzení takovýmto rozsudkem na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu zaznamenáno do evidence Rejstříku trestů podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. (viz str. 9 dole rozsudku).
Namítá-li pak obviněný, že k záznamu odsouzení v SRN došlo s odstupem 12 let od právní moci rozsudku Zemského soudu v P. a až po více než 5 měsících do spáchání nyní projednávaného jednání, jsou tyto skutečnosti bez významu, když podstatné je, že odsouzení cizozemským soudem bylo zaznamenáno v Rejstříku trestů již v době rozhodování soudu I. stupně. Námitka o způsobu dokazování o odsouzení cizozemským soudem je pak námitkou procesní, kterou nelze podřadit pod uplatněné důvody dovolání a Nejvyšší soud se jí proto nezabýval.
Na základě uvedených důvodů, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš