ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.91.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 91/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2008 o dovolání obviněného Ing. A. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 12 To 21/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 10/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 T 10/2003, byl obviněný Ing. A. Ch. uznán vinným trestným činem pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro výkon trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu a krajský státní zástupce v Praze podal odvolání v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 12 To 76/2005, z podnětu odvolání obviněného Ing. A. Ch. podle §257 odst. 1 písm. c) tr. zák. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému v celém rozsahu a za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného Ing. A. Ch. pro skutek popsaný v obžalobě krajského státního zástupce v Praze ze dne 19. března 2003, č. j. KZv 37/2002, pod bodem III.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1336/2006, rozhodl k dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného Ing. A. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 12 To 76/2005, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 12 To 76/2005, ohledně obviněného Ing. A. Ch. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněného Ing. A. Ch. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 12 To 21/2007, z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Praze a obviněného Ing. A. Ch. zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 T 10/2003, ohledně obviněného Ing. A. Ch. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uložil obviněnému Ing. A. Ch. podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. za trestný čin pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 5 T 28/2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 12 To 51/2006, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 5 T 28/2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 12 To 51/2006, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu 3 roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. A. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že Vrchní soud v Praze převzal bez dalšího právní závěry Krajského soudu v Praze, přičemž takové závěry jsou podle jeho názoru v rozporu s hmotným právem. Poukázal na to, že v obžalobě bylo jeho jednání kvalifikováno jako spolupachatelství k trestnému činu podvodu podle §9 odst. 2 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. a obžaloba vycházela z toho, že obviněný Ing. A. Ch. skutečně přijal částky uvedené na výdajových pokladních dokladech. Krajský soud v Praze však posoudil jednání obviněného jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněný dále namítl, že bylo třeba se zabývat vztahem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. Rozborem této otázky obviněný dospěl k tomu, že při náležitém hodnocení důkazů by mohl být uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák., protože vzhledem k §16 tr. zák. je třeba použít hranice škody platné v současné době a nikoli v době spáchání trestného činu. Podle obviněného by jeho trestní stíhání muselo být z důvodu promlčení zastaveno. Totéž podle něj platí i o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., resp. pomoci k tomuto trestnému činu, pokud by byla prokázána subjektivní stránka. Podle obviněného proto úvahy o tom, že použití §88 odst. 1 tr. zák. nebylo namístě, jak vytýkal ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, jsou správné, avšak podle názoru obviněného ze zcela jiných důvodů, než které byly uplatněny v dovolání nejvyšší státní zástupkyně.
Obviněný dále namítl nezákonnost výroku o uložení souhrnného trestu, čímž jsou podle něj dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Poukázal na to, že proti němu byla souběžně vedena dvě trestní řízení. Ve věci Krajského soudu v Praze vedené pod sp. zn. 4 T 10/2003 byl vydán prvý rozsudek dne 16. 3. 2004, po zrušení a novém projednání věci pak další rozsudek dne 12. 5. 2005, a dne 31. 1. 2006 bylo trestní stíhání obviněného zastaveno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Další samostatné řízení bylo proti němu vedeno Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 5 T 28/2005, jednalo se o trestnou činnost z roku 1995, a v této věci předsedkyně senátu vyčkala výsledku prvního trestního stíhání, neboť v případě, že by trestní stíhání nebylo zastaveno, musel by soud ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 T 10/2003, rozhodnout podle zásad o ukládání souhrnného trestu. Protože však bylo trestní stíhání ve věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 10/2003 pravomocně zastaveno, Krajský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 28/2005 správně uložil samostatný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle názoru obviněného za této situace nemohl být v trestní věci Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 10/2003 ukládán trest souhrnný, neboť rozsudek v této trestní věci byl vyhlášen jako první. Poukázal přitom na komentář k trestnímu zákonu podle něhož odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v §35 odst. 2 tr. zák. rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Podle obviněného by přicházelo v úvahu uložení dalšího trestu podle §36 tr. zák., avšak s ohledem na odstup času od spáchání trestných činů, které byly předmětem trestních stíhání, byly podle něj dány podmínky pro upuštění od dalšího trestu podle §37 tr. zák. Namítl také, že při úvaze o druhu a výměře dalšího trestu, by soud musel brát v úvahu stejná kriteria, která jsou uvedena v §36 odst. 1 tr. zák., neboť v posuzovaném případě byl zbaven dobrodiní vyplývajícího z možnosti uložit souhrnný trest jen proto, že jeho trestní stíhání, které bylo původně zastaveno, pokračovalo v důsledku podání mimořádného opravného prostředku. Podle názoru obviněného měl Vrchní soud v Praze upustit od uložení dalšího trestu. Proto v případě rozhodování o trestu jsou podle obviněného dány důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a to i s poukazem na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 520/2002.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 12 To 21/2007, a dále aby postupoval podle §265l tr. ř. Obviněný souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Současně v dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí až do doby rozhodnutí o dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. A. Ch. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K námitce nesprávného právního posouzení skutku uvedla, že argumentace obviněného zcela přesahuje rámec trestního stíhání, pokud nevychází z popisu skutku, kterým byl obviněný uznán vinným. Takový popis skutku jsou soudy obou stupňů podle §220 odst. 1 tr. ř. povinny plně respektovat. Pokud se obviněný domáhá, aby se součástí řízení o dovolání staly skutkové okolnosti, které nikdy nebyly předmětem trestního řízení vedeného proti obviněnému, pak se obviněný takovou argumentací úplně diskvalifikuje z okruhu námitek nesprávného právního posouzení skutku. Tento stěžejní formálně právní důvod brání věcnému projednání zmíněné části dovolací argumentace obviněného. Dodala, že v trestním řízení nebylo nikdy dovolateli vytýkáno, že by jemu neoprávněně vyplacená odměna za údajné zprostředkování prodeje výrobků společnosti H. A., byla zatajena jako příjem docílený jeho účastenským jednáním na trestné činnosti hlavního pachatele již odsouzeného Z. M. na úkor společnosti H. A., a že nebyla za podmínek rozhodných pro vyvození trestní odpovědnosti ve smyslu §148 odst. 1, 4 tr. zák. odvedena. Orgány činné v trestním řízení plně respektovaly pravidla o trestní odpovědnosti za daňové delikty obsažené v trestním zákoně, podle nichž zatajení příjmu opatřeného trestným činem a neodvedení daně z takového příjmu nelze posuzovat jako zkrácení daně ve smyslu §148 tr. zák. Proto úvahy dovolatele ohledně právní kvalifikace skutku postrádají jakékoliv opodstatnění.
Dále se vyjádřila k námitkám obviněného proti výroku o uložení souhrnného trestu, které obviněný opřel i o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně odmítla názor obviněného, že nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Vrchní soud v Praze podle ní správně uložil obviněnému souhrnný trest za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. a nelze akceptovat ani názor obviněného, že by měl být uložen další trest podle §36 tr. zák., neboť toto zákonné ustanovení dopadá na případy recidivy a jeho aplikace je zcela logicky vyloučena v případě, kdy je za sbíhající se trestnou činnost ukládán trest souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák. Odvolacímu soudu podle ní nelze ani vytýkat, že nerozhodl podle §37 tr. zák. o upuštění od uložení dalšího trestu. Obviněný zřejmě přehlédl, že vzhledem k různorodé povaze sbíhající se trestné činnosti, výši způsobené škody, popř. rozsahu škody, na jejímž způsobení se obviněný podílel, jakož i vzhledem k okolnostem spáchání trestné činnosti, při níž obviněný jednak zneužil vlastního postavení obchodně právního subjektu k podvodnému jednání na úkor svého smluvního partnera, jednak prostřednictvím fiktivního právního důvodu pomohl minoritnímu společníkovi jiné obchodní společnosti neoprávněně odčerpat její účelově svěřené finanční prostředky, nemohl odvolací soud dospět k závěru, že by samostatný trest odnětí svobody uložený obviněnému na samé spodní hranici zákonné trestní sazby rozsudkem ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 28/2005 byl z hlediska naplnění účelu trestu dostačující.
Nejvyšší soud České republiky je v dovolacím řízení vázán zákonným vymezením důvodů dovolání i obsahem námitek obviněného, které podřadil pod uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolání obviněného shledal v celém rozsahu zjevně neopodstatněným.
K námitkám obviněného proti právní kvalifikaci skutku především zdůrazňuje, že je vázán svým právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1336/2006. Právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání, a proto v takovém případě nepřichází v úvahu postup podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, který se uplatní jen v případě odlišného právního názoru vysloveného v různých věcech (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004).
Judikatura Nejvyššího soudu vychází dále z toho, že rozhodovací činnost soudů lze považovat za transparentní a předvídatelnou a současně i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) pouze za předpokladu, že při nezměněných skutkových okolnostech je respektováno ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., které vyjadřuje vázanost soudů nižších stupňů právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím. Vzhledem k tomu, že zákon umožňuje přezkoumat rozhodnutí dovolacího soudu pouze cestou obnovy řízení (§265n tr. ř.), musí být tudíž právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutích jednoho senátu Nejvyššího soudu závazný a nezměnitelný i ve vztahu k tomu senátu Nejvyššího soudu, který bude věc při nezměněném skutkovém zjištění znovu projednávat a rozhodovat v dovolacím řízení (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004-I).
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1336/2006, výslovně uvedl, že jsou dány důvody právní kvalifikace jednání obviněného Ing. A. Ch. podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák. V odůvodnění tohoto rozhodnutí připomněl, že při novém projednání o rozhodnutí věci je Vrchní soud v Praze podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí. Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 12 To 21/2007, uvedl, že jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák., neboť byl vázán zmíněným právním názorem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále zjistil, že Vrchní soud v Praze vycházel z již učiněných skutkových zjištění. Je tedy zřejmé, že za této situace je i Nejvyšší soud vázán svým právním názorem, který vyslovil v předcházejícím rozhodnutí o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného Ing. A. Ch., tj. v usnesení ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1336/2006. Proto je dovolání obviněného, pokud jde o výrok o vině, zjevně neopodstatněné.
Obviněný svým dovolání brojil též proti výroku o trestu a namítal, že mu neměl být uložen souhrnný trest. Své námitky podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pod §265b odst. 1 písm. h) tr. zák. (správně má být tr. ř.).
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž může být i otázka, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest (srov. č. 22/2003 a č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudů v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudů spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 a §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Již ze zákonného vymezení uvedeného důvodu dovolání je zřejmé, že tento důvod dovolání není naplněn, neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a současně ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., která činí 5 až 12 let odnětí svobody.
K ukládání souhrnného trestu je třeba uvést, že podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu, který byl uložen pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v §35 odst. 2 tr. zák. rozumí první odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele, bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen, a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. č. 34/1965, č. 41/1968 a č. 52/1971 Sb.).
Pro posouzení zda má být ukládán souhrnný trest je významné, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující, byť nepravomocný, rozsudek (doručen trestní příkaz) za jiný trestný čin. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. č. 8/1974-II Sb. rozh. tr.). Nutno ještě dodat, že postup podle §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu jen tehdy, byl-li dřívější rozsudek vydán soudem České republiky, protože české soudy nejsou z hlediska citovaného ustanovení vázány cizozemskými rozsudky. Podle §35 odst. 2 tr. zák. tedy přichází v úvahu uložení souhrnného trestu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je tedy stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy se sbíhajícími a které nikoliv.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný Ing. A. Ch. byl stíhán v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 28/2005 pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který spáchal v době od 7. 9. do 16. 10. 1995. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 T 28/2005, byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 12 To 51/2006, zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
V dalším řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 10/2003 byl obviněný Ing. A. Ch. stíhán pro skutek spáchaný v době od 7. 2. 1996 do 18. 12. 1996 a první odsuzující rozsudek v této věci byl vyhlášen dne 16. 3. 2004, a obviněný jím byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, 4 tr. zák. Další průběh trestního stíhání obviněného byl zmíněn výše. Vrchní soud v Praze vyhlásil dne 22. 5. 2007 pod sp. zn. 12 To 21/2007 odsuzující rozsudek, který byl napaden dovoláním obviněného.
Obviněný namítl, že v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 10/2003 nemohl být ukládán trest souhrnný, neboť rozsudek v této věci byl vyhlášen jako první. K této námitce je nutno uvést, že obviněný vědomě pomíjí znění zákona, neboť podle §35 odst. 2 tr. zák. musí jít o vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin obviněného, než ten, za nějž soud uložil souhrnný trest. Odsuzující rozsudek za tento jiný trestný čin, a to trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., byl vyhlášen Krajským soudem v Praze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 T 28/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 12 To 51/2006. Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že mezi spácháním časově prvního trestného činu (podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.) a časově posledního trestného činu /pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. l tr. zák./ nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující, byť nepravomocný, rozsudek za nějaký trestný čin obviněného Ing. A. Ch., a jsou tak naplněny podmínky souběhu trestných činů.
Protože při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pravomocný, platí v praxi soudů obecné pravidlo, že soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (č. 27/1971 Sb. rozh. tr.). Toto pravidlo však neplatí absolutně ve všech případech, kdy jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu. Za situace, kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v opravném řízení zrušen, je totiž třeba použití tohoto pravidla v každém jednotlivém případě vážit s ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. a také v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže v takovém případě soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká a pachateli uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu pak rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen (srov. 33/1998 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že trestné činy obviněného Ing. A. Ch. jsou ve vícečinném souběhu, postupoval Vrchní soud v Praze správně, když za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. uložil obviněnému za sbíhající se trestné činy souhrnný trest, a to za situace, která odpovídá tzv. právní větě zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 33/1998 Sb. rozh. tr. Proto i námitka obviněného o uložení dalšího trestu podle §36 tr. zák. je zcela nedůvodná, stejně jako námitka, že byly dány podmínky ustanovení §37 tr. zák. o upuštění od dalšího trestu podle §36 tr. zák., pokud by měl soud za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Nelze přehlédnout, že Vrchní soud v Praze při odůvodnění výměry souhrnného trestu mimo jiné poukázal na dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, čímž přihlížel k závěrům nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 554/04, ačkoliv označení tohoto nálezu v odůvodnění rozsudku výslovně neuvedl.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. O odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu nerozhodoval, neboť pro odklad výkonu trestu odnětí svobody neshledal důvody. Takové rozhodnutí by bylo v současné době zcela bezpředmětné, neboť obviněný Ing. A. Ch. konečně nastoupil dne 14. 1. 2008 výkon trestu odnětí svobody ve Věznici P.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek