ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.112.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 112/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2008 o dovolání obviněného V. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 131/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 779/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V.o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný V. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 3 T 779/2002 uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že v K., jako jednatel společnosti VV T., s. r. o., K., U V., (dále jen VV T., s. r. o.), v úmyslu obohatit se na úkor státu v roce 1997 a 1998 vyplňoval nepravdivými údaji Přiznání k dani z příjmů právnických osob a čtvrtletní Přiznání k dani z přidané hodnoty, která v době od 1. 4. 1997 do 26. 1. 1998 předkládal F. ú. v K., a v souvislosti s tím zavedl do účetnictví společnosti jako pravé padělané faktury a pokladní doklady za dodávky služeb a hmotného investičního majetku od českých a zahraničních dodavatelů, přestože se žádný z fakturovaných obchodních případů neuskutečnil, tyto doklady předkládal při daňových kontrolách a takového jednání se dopustil tím, že
a) dne 1. 4. 1997 předložil F. ú. v K. přiznání k dani z příjmů právnických osob za období roku 1996, kde snížil základ daně o celkovou částku 550.000,- Kč, a to na základě faktury č. … ze dne 16. 11. 1996 na částku 350.000,-Kč údajně vystavenou společností F. F., s. r. o., P., a faktury č. … ze dne 20. 11. 1996 na částku 200.000,- Kč údajně vystavené společností W. H., M.-V.-GmbH, M. a zkrátil tak daň z příjmů právnických osob o 214.500,- Kč,
b) dne 31. 3. 1998 předložil F. ú. v K. Přiznání k dani z příjmů právnických osob za období roku 1997, kde snížil základ daně o částku 507.845,- Kč, a to na základě faktur údajně vystavených společností P., s. r. o., K., č. … ze dne 18. 12. 1997 na částku 120.000,- Kč, č. … (správně však č …) ze dne 5. 11. 1997 na částku 86.000,- Kč, č. … ze dne 3. 12. 1997 na částku 263.720,- Kč a č. … ze dne 2. 4. 1997 za dodávku vyvrtávacího stroje v ceně 305.000,- Kč, na který uplatnil roční odpis hmotného investičního majetku ve výši 38.125,- Kč a zkrátil tak daň z příjmu právnických osob o 197.730,-Kč,
c) dne 25. 7. 1997 předložil F. ú. v K. Přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 1997, kde na základě faktury č. … ze dne 2. 4. 1997 na částku 305.000,- Kč údajně vystavené firmou P., s. r. o., K., neoprávněně uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 67.100,- Kč,
d) dne 26. 1. 1998 předložil F. ú. v K. Přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 1997, kde na základě fingovaných faktur č. … ze dne 5. 11. 1997 na částku 86.000,- Kč a č. …ze dne 3. 12. 1997 na částku 263.720,- Kč, údajně vystavených společností P., s. r. o., K., neoprávněně uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 76.938,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 80.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Krajský soud v Brně jako odvolací soud odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 131/2006, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný V. V. podal proti tomuto posledně citovanému rozhodnutí prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tuto vadu obviněný spatřoval v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav věci, což mělo za následek nesprávné právní posouzení tohoto skutku. I když se soudy podle obviněného podrobně zabývaly skutkovou stránkou, zejména mírou jeho účasti na zajištění vedení účetnictví VV T., s. r. o., dostatečně neposuzovaly, zda měl obviněný o nepravdivosti předmětných faktur vědomost či nikoli. Žádný přesvědčivý důkaz v tomto smyslu soudy nalézací ani odvolací neprovedly a závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu dovodily z pohybů finančních prostředků na účtu této společnosti, byť tato okolnost z uvedených důkazů nevyplývá. Obviněný v rámci uplatněných výhrad odkázal na svou dosavadní obhajobu, zejména však na první ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 7. 2004, jímž byl obžaloby zproštěn, s nímž se zcela ztotožnil, a který považoval za správný. Obviněný zdůraznil, že v průběhu řízení, které předcházelo zmíněnému zprošťujícímu rozsudku, bylo najisto postaveno, že se obviněný skutku nedopustil, protože jednotlivá přiznání k daním nevyplňoval. Nyní dovoláním napadený odsuzující rozsudek podle obviněného nemůže obstát, protože zjištěné jednání obviněného nebylo v souladu s provedenými důkazy zjištěno a popsáno. Tuto skutečnost obviněný považoval za vadu, která se následně promítla i do nesprávnosti právního posouzení. Nesprávné posouzení činu, jímž byl obviněný uznán vinným, tak spatřoval rovněž ve skutečnosti, že soudy obou stupňů dovodily naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu jen ze samotného faktu, že byl jednatelem společnosti. S ohledem na tyto námitky má obviněný za to, že soudy obou stupňů postupovaly nesprávně, jestliže ho shledaly vinným. Podle obviněného z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že se činu dopustil ve vztahu ke správci daně někdo jiný, obviněný však jednání, jež mu je kladeno za vinu, v žádném případě nespáchal. Nelze tak z opatřených důkazů dovodit závěry o naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť důkazní situace nedoznala od prvního ve věci vydaného rozsudku jakýchkoliv změn. Obviněný současně soudům vytkl, že se nevypořádaly s námitkou promlčení trestního stíhání.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 131/2006, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 3 T 779/2002 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu pojednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která ve svém stanovisku po shrnutí okolností, za nichž obviněný dovolání podal, poukázala na to, že výhrady obviněného, které téměř v celém dovolání uplatnil, směřovaly proti hodnocení důkazů a tomu, jaká skutková zjištění z nich soudy vyvodily. Pokud obviněný v návaznosti na skutkové námitky vytkl, že soudy posoudily skutek nesprávně po právní stránce, nejde o právní námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jsou vázány k jinému skutkovému stavu, než jaký soudy zjistily. Protože obviněný svými takto zaměřenými námitkami prvoplánově sledoval nejprve změnu skutkových zjištění a teprve v návaznosti na ni se dožadoval jiné právní kvalifikace, jde o námitky, které nekorespondují s dovolacím důvodem stanoveným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž není obsahově naplněn. Jedinou námitkou, kterou státní zástupkyně považovala za dopadající na označený dovolací důvod, je obviněným blíže nekonkretizované konstatování, že mohlo dojít k promlčení trestního stíhání. K této skutečnosti uvedla, že se s touto výhradou již vypořádal odvolací soud, když shledal, že s ohledem na to, že čin, jímž byl obviněný uznán vinným, je pokračujícím trestným činem, který obviněný páchal od 1. 4. 1997 do 26. 1. 1998, k promlčení trestního stíhání nedošlo. Pokud byl čin dokonán ke dni 26. 1. 1998, neproběhla podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. stanovená promlčení lhůta, neboť trestní stíhání bylo zahájeno dne 6. 5. 2002. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odvolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Za naplnění uvedeného důvodu není proto možné považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný tato pravidla v rámci svého dovolání plně nerespektoval, protože v jeho převážné části soudům vytýkal, že jej uznaly vinným, ač v rozsudku soudu prvního stupně, který byl v této věci již dříve, a to dne 13. 7. 2004 vydán a v dalším řízení zrušen, byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Od této skutečnosti následně obviněný odvíjel své ostatní výhrady směřující zejména do správnosti vymezení skutku, jak byl nyní zjištěn a popsán. V souvislosti s touto argumentací pak obviněný zdůraznil, že se skutku, který mu je kladen za vinu, nedopustil a poukazoval na to, že byla nesprávně posouzena subjektivní stránka předmětného trestného činu.
Pokud jde o tuto část dovolání, směřují výhrady obviněného výlučně proti učiněným skutkovým zjištěním, protože obviněný podle hledisek vyžadovaných ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevznesl žádnou výhradu mající právní povahu v jejím materiálním obsahu, neboť i námitku, že se trestného činu kladeného mu za vinu nedopustil, odůvodnil úvahami založenými na polemice se skutkovými zjištěními soudu.
Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání z převážné části podložil argumenty a výhradami, které na označený důvod nedopadají, Nejvyšší soud shledal, že tyto převládající námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Dovolání obviněného bylo proto v této části podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny, a Nejvyšší soud se jimi nemohl dále zabývat.
Obviněný však označený dovolací důvod naplnil výhradou, kterou podrobněji nespecifikoval ani nerozvedl, avšak namítl v ní, že se soudy nevypořádaly s již dříve jím vznesenou námitkou, že trestní stíhání bylo promlčeno.
K této námitce obviněného, která ve svém obsahu zahrnuje hmotně právní podstatu, je vhodné uvést, že podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
Podle §67 odst. 1 tr. zák. zaniká trestnost činu uplynutím promlčecí doby, která je konkrétně uvedena v písm. a) až d) cit. ustanovení. V projednávané trestní věci, v níž byl čin obviněného posouzen jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., u něhož zákon ve zvláštní části stanoví trest odnětí svobody až na osm roků, je podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčecí doba stanovena na pět let. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změnu jeho osoby, která rovněž přestala být pro společnost nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby nebezpečnost činu pro společnost, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např. svědci zapomínají), protože ty pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit. Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého poslání a k urychlení trestního řízení. Jedinou podmínkou zániku trestnosti činu je tedy uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v §67 odst. 1 tr. zák.
Okolnosti, které mají vliv na běh promlčecí doby, jsou uvedeny v §67 odst. 2 až 4 tr. zák. Podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele.
Podle popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že proti obviněnému se vede trestní stíhání pro pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., který páchal v časovém rozmezí od 1. 4. 1997 až do 31. 3. 1998. Jestliže je totiž v návětě popsaných skutkových zjištění vymezena doba od 1. 4. 1997 do 26. 1. 1998, neodpovídá tato skutečnost zcela dalším, v bodech a) a d) popsaným skutkovým okolnostem, neboť pod bodem b) je evidentně uvedeno, že obviněný „dne 31. 3. 1998 předložil F. ú. v K. Přiznání k dani z příjmů právnických osob za období roku 1997…“. Nejvyšší soud tuto časovou souvislost s ohledem na způsob spáchání a provedení celého skutku považuje za poslední útok jednoho pokračujícího jednání posouzeného jako pokračující skutek podle §89 odst. 3 tr. zák. Právě tento takto vymezený útok je nutné považovat za okamžik, kdy obviněný trestný čin, pro který se trestní řízení vede, dokonal (srov. rozhodnutí T - 520 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 23, roč. 2003). Z hledisek vyplývajících z ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. je totiž pro posouzení namítané otázky rozhodné, že v případě pokračujícího trestného činu je tímto mezníkem okamžik, kdy byla trestná činnost ukončena. Od tohoto momentu, tedy dne 31. 3. 1998, počíná běh promlčecí lhůty, jejíž délka je v daném případě stanovena ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. na pět let. Uplynula by tedy, pokud by nebyla přerušena okolnostmi vyjádřenými v §67 odst. 2 až 4 tr. zák., dnem 31. 3. 2003. K tomu však v daném případě nedošlo.
Na základě obsahu spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 779/2002, Nejvyšší soud totiž shledal, že dne 6. 5. 2002 bylo Policií České republiky Okresním ředitelstvím, Službou kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality H. vydáno usnesení pod ČVS: OVHO-590/2000 o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. pro čin, který je předmětem tohoto trestního řízení. Toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 13. 5. 2002.
Jestliže se podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož stíhání jde, pak je zřejmé, že dnem 13. 5. 2002, kdy bylo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, byl tímto úkonem běh promlčení doby přerušen, a protože tak neuplynula celá zákonem stanovená promlčecí doba, k promlčení trestního stíhání tím v daném případě nedošlo.
Těmito skutečnostmi se již k námitkami obviněným uplatněným v podaném odvolání zabýval i odvolací soud, který na str. 3 odůvodnění svého usnesení ve shodě s nyní učiněným závěrem Nejvyššího soudu též shledal že, v daném případě promlčecí doba uvedená v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. neuběhla, trestní stíhání nebylo promlčeno, a nebyly tak důvody proto, aby trestní stíhání obviněného bylo podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno.
Nejvyšší soud tak na základě všech rozvedených úvah a závěrů shledal, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2006, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného V. V. proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 3 T 779/2002, je správné, a proto dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová