ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1312.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1312/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 61 To 113/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 55/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 31 T 55/2007, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva a půl roku, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněné J. B. a o zproštění obžaloby spoluobviněného R. R. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. c) tr. ř.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný P. H. trestného činu podvodu dopustil tím, že po předchozí dohodě se spoluobviněnou J. B. vedeni záměrem vylákat od manželů V. K. (v rozsudku nesprávně uvedeno V.) a V. K. podpisy na dohodě o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, vel. 4 + 1, obviněná J. B. využila skutečnosti, že manželé K. dlužili na nájemném částku 74.866,- Kč, a na počátku května 2005 jim v jejich bytě slíbila poskytnutí finančních prostředků ve výši 100.000,- Kč se zajištěním závazku, které mělo spočívat v tom, že manželé K. dočasně převedou členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na obviněného P. H., který měl poskytnout finanční prostředky na půjčku, a po uplynutí lhůty šesti měsíců jim budou členská práva a povinnosti převedena zpět a poté začnou půjčku v měsíčních splátkách splácet po dobu pěti let, ačkoliv od počátku bylo cílem obviněných nesplnit svůj slib o zpětném převodu členských práv a povinností na manžele K., a v důsledku tohoto omylu manželé K. nejprve dne 16. 5. 2005 v budově Městského Úřadu pro Prahu 12, měli za přítomnosti obviněné J. B. s obviněným P. H. podepsat dohodu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, k čemuž nedošlo, protože jako člen družstva byla uvedena ve smlouvě o užívání bytu pouze V. K., následně dne 17. 5. 2005 v notářské kanceláři notářky Mgr. I. S., podepsali manželé V. a V. K. notářský zápis NZ 130/2005 - dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu k předmětnému bytu a dohodu o vykonatelnosti - na obviněného P. H., ačkoli se podle ujištění obviněné J. B. domnívali, že jde o zajištění půjčky, a kdyby znali skutečný stav věci, nepodepsali by předmětnou dohodu, následně jim v bytě obviněná J. B. předala částku 100.000,- Kč, načež manželé K. dne 17. 5. 2005 uhradili dlužné nájemné ve výši 74.866,- Kč a nájemné na dva měsíce dopředu ve výši 10.534,- Kč, den před vypršením půlroční lhůty, tj. dne 16. 11. 2005, obviněný P. H. převedl členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na R. R. a M. R., když podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené mezi budoucím prodávajícím P., s. r. o., zastoupené jednatelem R. R., a budoucím kupujícím obviněným P. H. ze dne 19. 10. 2005 se obviněný P. H. zavázal k převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu na R. R.; tímto jednáním způsobili manželům V. a V. K. škodu ve výši tržní hodnoty družstevního bytu, která byla v době a místě spáchání trestného činu ve výši 1.770.000,- Kč až 2.000.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný P. H. a obviněná J. B. odvoláními, která směřovala proti výroku o vině. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 61 To 113/2008, byla odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení Městského soudu v Praze, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal obviněný P. H. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný měl za to, že za dané důkazní situace nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že jeho jednáním byly naplněny zákonné znaky trestného činu, který mu byl kladen za vinu. Odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně označil jeho tvrzení za nevěrohodná a vycházel z výpovědí poškozené a svědka J. K. Manželé K. byli v době sepisu a uzavření notářského zápisu osobami svéprávnými, a proto museli vědět, co podepisují. Soudy podle něj pochybily, pokud se blíže nezabývaly notářským zápisem o převodu členských práv a povinností, který svědčil v jeho prospěch. Dovozoval, že latentním ignorováním notářského zápisu prolomily soudy zásadu právní jistoty občanů v institut státní moci. Upozornil na výpověď notářky Mgr. I. S., která s naprostou jistotou vyloučila jakékoliv připomínky poškozených k obsahu notářského zápisu. Tvrdil, že i kdyby nebylo pochyb o tom, že se manželům K. dostalo finančního plnění z jeho strany, pak sama tato skutečnost nezakládá jeho trestní odpovědnost. Upozornil rovněž na dosud neobjasněnou roli svědka J. K., který se účastnil na místo něho jednání s manželi K. Ačkoliv odvolací soud na jedné straně připustil, že manžele K. vyplatil, nezodpověděl otázku, kam se peníze poděly. Vyjádřil přesvědčení, že byl podveden ze strany obviněné J. B., která ho měla uvádět v omyl tím, že mu prezentovala celou záležitost jako prodej členských práv a povinností a naproti tomu manžele K. měla ujišťovat, že se jedná o dočasný převod k zajištění půjčky. Nesouhlasil ani s postupem soudů, pokud jako nadbytečné odmítly provést jím navrhované výslechy svědků k dokreslení praktiky J. B. a svědka J. K.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky směřují výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolatel napadá soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu dle §265b tr. ř., být nemohou. Připomněl, že otázkou hodnocení podpisu notářského zápisu ze dne 17. 5. 2005 poškozenými, jakož i potřebou výslechů dalších svědků se soud prvního stupně podrobně zabýval zejména na str. 17 – 18 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud pak tutéž otázku posuzoval na str. 5 – 6 odůvodnění a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Uzavřel proto, že nejde o důkazy soudem opomenuté. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil výlučně výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 4 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Do takto vymezené kategorie námitek majících zjevně skutkovou povahu patří námitky obviněného, že se trestného činu nedopustil a sám byl podveden J. B. a svědkem J. K., jehož roli v celé kauze soudy náležitě neobjasnily, jakož i výhrady, kterými napadal hodnocení důkazů, především svědeckých výpovědí svědků J. K., V. K., Mgr. I. S., domáhal se odlišného posouzení notářského zápisu a doplnění dokazování.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (vždy se jednalo pouze o prodeji bytu, nikdy o půjčce, byl podveden ze strany J. B., on peníze předal a jestli je obviněná J. B. nevyplatila, není jeho věcí) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku žádnou konkrétní námitku neuplatnil.
Námitky skutkové, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 15 - 18 rozsudku soudu prvního stupně po zevrubné rekapitulaci provedených důkazů a strany 5, 6 napadeného usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč neuvěřil výpovědím obviněných P. H. i J. B. Vysvětlil, proč závěr o vině obviněného opřel zejména o svědecké výpovědi poškozené V. K., J. L. a zejména o výpověď předsedy bytového družstva J. K.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že poškozená V. K. nikdy nechtěla prodat předmětný byt, vždy považovala převod práv a povinností v bytovém družstvu na obviněného za dočasný a účelový, tj. že jím bude zajištěna půjčka, kterou měl obviněný P. H. poškozeným prostřednictvím obviněné J. B. poskytnout. Skutkové zjištění, že poškození nechtěli prodat byt a dočasným převodem zajišťovali vypůjčené prostředky, které potřebovali právě proto, aby s ohledem na dlužné nájemné nebyli vyloučeni z bytového družstva, je opřeno o výpověď poškozené, ale také o výpověď předsedy bytového družstva J. K. a dcery poškozené J. L. Ti potvrdili, že jednání obviněných (zejména J. B.) chápali tak, že se jedná o zajištění závazku dočasným převodem družstevního podílu. Poškození se tak oprávněně mohli domnívat, že družstevní podíl na ně bude, po uplynutí smluvené půlroční doby, převeden zpátky.
Soud prvního stupně dále přesvědčivě popsal jednání obviněného P. H., kterým participoval na protiprávním jednání. Neuvěřil tvrzením obviněného, že předal poškozeným v jejich bytě zálohu ve výši 400.000,- Kč a následně na chodbě v budově notářské kanceláře doplatek 900.000,- Kč, když jeho tvrzení byla vyvrácena svědectvím V. K. Poškozená V. K. v této souvislosti uvedla, že obviněný P. H. po schůzce u notářky vyplatil obviněné J. B. velký štos peněz, ze kterého jim obviněná následně vyplatila slibovanou půjčku ve výši 100.000,- Kč. Poškozená se rovněž domnívala, že P. H. je osobou, která financuje půjčky od obviněné J. B.V předání peněz obviněné J. B. spatřoval soud prvního stupně platbu za to, že obviněný P. H. získal dispoziční právo k předmětnému bytu, čehož obviněný využil a byt za směnu bytu v osobním vlastnictví převedl na R. a M. R..
Soud rovněž vyslechl notářku Mgr. I. S., která uvedla, že peníze se v její kanceláři neproplácely a nepotvrdila ani žádné dispozice s penězi. Zcela nelogické se v tomto ohledu jeví tvrzení obou obviněných, že notářka chtěla peníze vidět, když z obsahu notářského zápisu (č. l. 181) se podává, že účastníci dohody provedly vzájemné majetkové vyrovnání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky. Za takové situace neměla notářka důvod zkoumat, zda obviněný za převod družstevního podílu zaplatil, zaplatí či nikoliv, a ani zda disponuje takovou finanční hotovostí.
Úvahy soudu prvního stupně označil odvolací soud za správné, jako na výstižné na ně odkázal. Stejně jako soud prvního stupně neuvěřil, že by obviněný bez potvrzení předal poškozeným částku 400.000,- Kč jako zálohu a po podpisu dohody o převodu práv a povinností i doplatek ve výši 900.000,- Kč. Souhlasil pouze s tvrzením obviněného, že role svědka J. K. byla patrně významnější a je podle něho otázkou, kde údajně předané peníze (pokud k jejich předání obviněné J. B. skutečně došlo) skončily.
Nejvyšší soud považuje učiněné závěry soudů za přesvědčivé a dodává, že na nepravdivost tvrzení obou obviněných o předání záloh a doplatků lze usuzovat i s ohledem na jednání poškozených, kteří, jakmile jim byla vyplacena půjčka, uhradili dlužné nájemné. Je totiž zcela nelogické, aby si v případě, že by chtěli „prodat byt“ (úplatně převést práva a povinnosti v bytovém družstvu), půjčovali prostředky na zaplacení dlužného nájemného, když by právě tímto prodejem získali prostředky, které by několikanásobně postačovaly k úhradě dluhů vůči družstvu.
Oba obvinění dále shodně tvrdili, že jednali s poškozenou v jejím bytě o koupi bytu a že poškozené obviněný P. H. předal zálohu ve výši 400.000,- Kč. Soudy správně ani v tomto ohledu obviněným neuvěřily, neboť poškozená uvedla, že byt nechtěli s manželem nikdy prodat, vždy jednala pouze s obviněnou J. B., které plně důvěřovala. Obviněného viděla poprvé až u notářky. Za situace kdy poškození nechtěli „prodávat byt“ a potřebovali pouze půjčku, kterou chtěli zajistit dočasným převodem družstevního podílu, nebyl důvod obviněnému ukazovat byt a nasnadě to vysvětluje, že schůzky u K. se obviněný P. H. neúčastnil.
Právě shodná nepravdivá tvrzení obou obviněných svědčí pro závěr, že tito jednali společně vedeni jednotným cílem, a rozhodně nepotvrzují verzi obviněného P. H., že byl ve skutečnosti sám chováním spoluobviněné J. B. podveden. Společné jednání obou obviněných je zřejmé nejenom ze shodných nepravdivých tvrzení stran údajného placení zálohy a doplatku za převod podílu, ale i z okolností, za kterých probíhal podpis dohody o převodu práv a povinností k předmětnému bytu u notářky Mgr. I. S. Z výpovědi poškozené vyplývá, že přestože poškozená upozorňovala, že by se mělo jednat o dočasný převod podílu, obviněná J. B. utvrdila poškozenou v tom, že je vše v pořádku a že tomu tak skutečně je. Obviněný P. H. na toto nereagoval, přestože věděl, že se nejedná o dočasný převod, ale o převod trvalý, v jehož důsledku získá za částku 100.000,- Kč dispoziční práva v hodnotě kolem dvou miliónů Kč.
Obviněný vytkl, že soud prvního stupně nevěnoval patřičnou pozornost notářskému zápisu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, který poškození podepsali v kanceláři notářky Mgr. I. S., a že odvolací soud se jím nezabýval vůbec. Námitka obviněného je však nepodložená. Soud prvního stupně notářský zápis, jeho obsah a okolnosti, za nichž byl pořízen, podrobně hodnotil na straně 17 svého rozhodnutí a závěr, že jeho význam nelze přeceňovat a nelze jej jednoznačně hodnotit jako důkaz svědčící ve prospěch obviněných, přesvědčivě zdůvodnil. Nelze ani přijmout argumentaci obviněného, že odvolací soud tento důkaz ignoroval; pakliže se tento soud přiklonil k hodnotícím úvahám soudu prvního stupně, nebylo třeba zvláště připomínat, že se tento závěr týká i předmětného notářského zápisu.
Soud prvního stupně reagoval i na návrhy obviněného na doplnění dokazování a vysvětlil, že výslech svědků, kteří měli objasnit především praktiky obviněné J. B. a potažmo svědka J. K. v jiných případech, je pro rozhodnutí o vině obviněných v posuzované věci nadbytečné z důvodů, které rovněž racionálně specifikoval (viz strana 18 rozsudku). Zamítnutí těchto důkazních návrhů rozhodně nekolidovalo s respektováním práva na obhajobu; obviněný jistě může navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch, není však povinností soudu provést všechny jím navrhované důkazy, zvláště jde-li o důkazy, které pro objasnění konkrétního skutku nemohou být žádným přínosem, jako tomu bylo v posuzovaném případě.
Námitky obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů a soud prvního stupně i odvolací soud se s výtkami obviněného ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Provedené důkazy do sebe logicky zapadají, vytvářejí řetězec, které jednoznačně svědčí pro závěr, že se obviněný trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, dopustil. Je také zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková