ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1355.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1355/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. listopadu 2008 o dovolání obviněného T. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 10 To 222/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 129/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 3 T 129/2007, byl obviněný T. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 10. 2. 2007 kolem 15.35 hodin na křižovatce silnic mezi obcemi K. a S., okres K., se jako řidič vozidla odtahové služby tov. zn. IVECO, nevěnoval plně řízení vozidla, nesledoval situaci v silničním provozu a nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“ a při přejíždění hlavní silnice k vozidlu tov. zn. Fiat odstavenému mimo vozovku vjel do jízdní dráhy zleva přijíždějícímu osobnímu automobilu tov. zn. Opel Omega, řízenému O. S., který ve snaze zabránit střetu, vyjel vlevo mimo vozovku, kde narazil do uvedeného odstaveného vozidla a dále do poškozeného Z. K., u tohoto vozidla stojícího, který při střetu utrpěl smrtelná zranění, jimž při převozu do nemocnice podlehl.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků a šesti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Obviněný T. K. napadl tento rozsudek nalézacího soudu odvoláním, které Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 10 To 222/2008, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. K. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. B. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho obsahu nejprve poukázal na to, že soud nesprávně vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. O. K., jehož závěry podle obviněného nejsou založeny na správných podkladech a úvodních údajích, protože se plánek vyhotovený znalcem neshoduje s plánkem pořízeným Policií České republiky. Obviněný poukázal na to, že jak z jeho výpovědi, tak i z tvrzení řidiče O. S. vyplynulo, že obviněný svým vozidlem IVECO před vjezdem do křižovatky stál. I přes tuto skutečnost znalecký posudek vycházel z rychlosti, kterou by toto vozidlo nemohlo z klidu v tak krátké chvíli dosáhnout. Obviněný též vytkl, že ačkoli se dopravní nehoda stala dne 10. 2. 2007, tzv. PC Crach byl Policií České republiky vypracován až dne 25. 5. 2007, a proto pro časový odstup nemůže mít žádnou vypovídací hodnotu. Obviněný projevil nesouhlas s tím, že soud daný plánek vyhodnotil tak, že odpovídá záznamu o dopravní nehodě. Podle obviněného údaje v něm uvedené nelze považovat za průkazné, protože jde o počítačový program v podobě demoverze, v němž chybí údaje o rozměrech. Vzhledem k tomu, že zpracovatel plánku nebyl jako svědek vyslechnut, nebylo objasněno, jak byly podklady do tohoto programu zadávány. V další části dovolání obviněný vytkl soudům, že se nezabývaly možností, že řidič O. S. reagoval na vozidlo obviněného proto, že jej chtěl začít předjíždět, a nikoliv, jak usoudily soudy, že se snažil zabránit strážce. Učiněnému závěru soudů neodpovídá počátek reakce řidiče O. S. ani jeho jednání, které nekorespondovalo s vodorovným dopravním značením. Zejména však zdůraznil, že nebylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo porušil svou povinnost stanovenou v ustanovení §22 zák. č. 361/2000 Sb., a tento svůj názor opřel o to, že podle něj judikatura ustálila, že povinnost dát přednost v jízdě ještě neznamená, že by si řidič musel počínat tak, aby žádným způsobem neomezil směr nebo rychlost jízdy řidiče, který má přednost v jízdě. Řidič poruší takovou povinnost jen tehdy, jestliže vytvoří dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. S ohledem na shora popsané námitky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný zpochybňuje zejména hodnocení znaleckého posudku a správnost jeho podkladů, způsob vyhotovení plánku nehody či rozsah dokazování. Konstatoval, že se takto uplatněné výhrady zcela míjejí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neoznačenými. Shledal však, že tento dovolací důvod byl uplatněn ve smyslu své podstaty pouze ve vztahu k tvrzení obviněného, podle něhož nebylo prokázáno porušení povinnosti uložené v §22 zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (silniční zákon), [dále jen zák. č. 361/2000 Sb.]. Podle státního zástupce je z učiněných skutkových zjištění zřejmé, že obviněný vjel do křižovatky z vedlejší pozemní komunikace na komunikaci hlavní, a zde se napříč oběma jízdními pruhy pohyboval se svým vozidlem za situace, kdy k téže křižovatce přijíždělo po hlavní pozemní komunikaci vozidlo řízené O. S. Ve smyslu §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož je zásadním a důležitým způsobem regulován provoz v místech křížení se více komunikací, byl obviněný zcela nepochybně povinen dát přednost v jízdě vozidlu O. S. a teprve poté, pokud by se již žádné další vozidlo jedoucí po hlavní pozemní komunikaci ke křižovatce neblížilo, mohl započít s plánovaným manévrem. Obviněný však těchto svých povinností nedbal a do křižovatky vjel, čímž byl O. S. přinucen se vyhnout vozidlu obviněného, které mu tak přehradilo jízdní pruhy. Tím došlo k tomu, že O. S., aby zabránil střetu, vjel svým vozidlem mimo pozemní komunikaci, kde srazil poškozeného. Z těchto důvodů obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, a to i ve smyslu ustálené soudní praxe. Státní zástupce v závěru uvedl, že jednání obviněného nese všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a proto navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
S ohledem na takto vymezená pravidla je nutné nejprve zmínit, že obviněný v části podal dovolání podložené výhradami, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Zejména se jedná o námitky, jimiž brojil proti přesvědčivosti a správnosti závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy zpracovaného znalcem Ing. O. K. a záznamů o dopravní nehodě vyhotovených Policií České republiky. Těmito argumenty obviněný vytýkal závěr o věrohodnosti jednotlivých ve věci provedených důkazů, ve vztahu k nimiž zaujal odlišný názor, než jaký učinily soudy obou stupňů. Současně nabídl vlastní verzi skutkového děje, jejímž prostřednictvím zpochybnil snahu řidiče O. S. zabránit srážce s obviněným řízeným vozidlem. Takto obviněným učiněné výhrady nezasahují do oblasti hmotného práva, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje, a ani nenaplňují žádný z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto neměl povinnost ve vztahu k těmto námitkám obviněného, které jsou jen skutkového charakteru, napadená rozhodnutí z hlediska jejich věcné správnosti přezkoumávat.
Za jedinou námitku uplatněnou v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem lze pokládat výtky obviněného, že nebylo prokázáno porušení povinnosti vyplývající ze zák. č. 361/2000 Sb., a naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Protože tato výhrada má právní povahu, Nejvyšší soud z jejího podnětu dále zkoumal opodstatněnost podaného dovolání.
Ze skutkových zjištění se podává, že porušení důležité povinnosti uložené podle zákona bylo nalézacím soudem shledáno v tom, že obviněný jako řidič odtahové služby vozidla zn. IVECO se nevěnoval plně řízení vozidla, nesledoval situaci v silničním provozu a nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“ a vjel do jízdní dráhy zleva přijíždějícímu osobnímu automobilu zn. Opel Omega řízenému O. S., který ve snaze zabránit střetu vyjel vlevo mimo vozovku, kde narazil do odstaveného vozidla Fiat a do poškozeného Z. K., který stál vedle a při střetu utrpěl smrtelná zranění, kterým při převozu do nemocnice podlehl. Obviněný tak porušil povinnosti plynoucích z ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1, 3 zák. č. 361/2000 Sb.
Z hlediska projednávané právní problematiky je vhodné uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce uloženou mu podle zákona.
Vzhledem k tomu, že se obviněný dopustil trestného činu v souvislosti s řízením motorového vozidla na pozemních komunikacích, je uvedeným zákonem, z něhož mu jeho povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb., který s ohledem na skutečnosti, za nichž k dopravní nehodě v předmětné trestní věci došlo, v ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. mezi základní povinnosti řidiče na pozemní komunikaci zařazuje to, že řidič je povinen se věnovat plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. musí řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou \"Dej přednost v jízdě!\" nebo \"Stůj, dej přednost v jízdě!\" dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci. Podle odst. 3 cit. ustanovení řidič nesmí vjet do křižovatky, nedovoluje-li mu situace pokračovat v jízdě v křižovatce a za křižovatkou, takže by byl nucen zastavit vozidlo v křižovatce, a odst. 4 cit. ustanovení řidiči ukládá, že na příkaz dopravní značky \"Stůj, dej přednost v jízdě!\" musí zastavit vozidlo na takovém místě, odkud má do křižovatky náležitý rozhled.
Soud prvního stupně se okolnostmi, za kterých došlo v důsledku porušení shora uvedených povinností obviněným T. K. ke střetu vozidla zn. Opel řízeného O. S. s odstaveným vozidlem Fiat, u něhož stál poškozený Z. K., který byl sražen a usmrcen, podrobně zabýval. Své závěry náležitě vysvětlil na straně 8 - 10 odůvodnění svého rozhodnutí, kde vyjádřil, že obviněný jako řidič vozidla odtahové služby, pokud přijížděl na místo, kde hodlal s tímto vozidlem manipulovat, musel dodržovat pravidla silničního provozu a v prostoru pozemní komunikace, kde probíhal provoz, věnovat této činnosti zvýšenou pozornost. Obviněný však citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. nerespektoval, uvedená pravidla silničního provozu z nich vyplývající porušil, neboť nesledoval bedlivě situaci na hlavní silnici a přehlédl vozidlo zn. Opel, které přejíždělo po dlouhém rovném úseku zleva z pohledu obviněného po hlavní silnici, ač sám přijížděl po vedlejší komunikaci a byl povinen dát přednost v jízdě uvedenému vozidlu. Takto obviněný nepostupoval a zapříčinil dopravní nehodu, při níž došlo ke smrti osoby. Podle soudu nelze řidiči vozidla zn. Opel O. S. klást k tíži, že se rozhodl pro jízdní manévr, který nakonec vedl ke kolizi s vozidlem Fiat a sražení poškozeného Z. K., neboť tento se snažil vozidlo zn. IVECO, které mu vytvořilo překážku v provozu, objet, ovšem za situace, kdy vozidlo obviněného pokračovalo dále v jízdě, nebyl již schopen své vozidlo před místem střetu zastavit, a proto částečně vjel mimo pozemní komunikaci, kde došlo k uvedeným, tragickým následkům. Byl to právě obviněný, který tuto kolizní situaci vyvolal, a který také odpovídá za způsobený následek v podobě smrti poškozeného Z. K.
Odvolací soud neshledal v závěrech soudu prvního stupně žádná pochybení, přičemž na straně 3 svého rozhodnutí dodal, že pro posouzení věci pokládal již za bezpředmětné, jakou rychlostí obviněný do prostoru křižovatky vjížděl, jestliže je jednoznačné, že v žádném případě nestačil před vlastním nehodovým dějem zastavit na zamýšleném místě vhodném k naložení havarovaného vozu. Charakter jízdy vozidla svědka O. S. svědčí o tom, že v době, kdy tento svědek vjížděl na krajnici a mimo vozovku, bylo vozidlo obviněného ještě v pohybu a ke svému konečnému postavení teprve dojíždělo. Tato skutečnost svědčí podle soudu druhého stupně o tom, že řidič O. S. neměl žádný časový prostor k lepšímu řešení situace, a jestliže bylo prokázáno, že nejel nepřiměřenou rychlostí, nelze mu na následném střetu s poškozeným přičítat žádné spoluzavinění. Reakce řidiče O. S. byla podle výpočtů znalce okamžitá a situaci přiměřená.
Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností a s ohledem na obsah spisového materiálu považuje za vhodné uvést, že všechny poznatky svědčí o tom, že obviněný tím, že jako řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší komunikaci nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“, porušil důležitou povinnost vyplývající ze zákona, tedy jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Je vhodné připomenout, že dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici je jedna z nejdůležitějších zásad, které je nutné plně respektovat, neboť jejím porušení dochází k těm nejzávažnějším následkům v silniční dopravě. I v daném případě tak obviněný vytvořil velice nebezpečnou dopravní situaci, kdy řidič, který měl přednost v jízdě, musel, aby se vyhnul střetu s vozidlem obviněného, náhle změnit směr jízdy, což však v konečném důsledku vedlo ke střetu tohoto vozidla přijíždějícího po hlavní silnici jednak s vozidlem odstaveným u této hlavní komunikace, ale zejména s poškozeným Z. K. u něj stojícím. Obviněný, i když sám uvedený fatální následek vlastním vozidlem přímo nezpůsobil, vytvořil uvedeným porušením povinností svým vozidlem na hlavní silnici překážku, pro niž vozidlo po hlavní silnici jedoucí nemohlo pokračovat a muselo zcela neočekávaně změnit směr a způsob své jízdy. V důsledku tohoto vývoje události, jehož příčinou bylo neodpovědné chování obviněného, obviněný plně odpovídá za následek, který střetem vozidla zn. Opel s poškozeným Z. K. vznikl. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že ze znaleckého posudku plyne, že lepší variantou, než vozidlo obviněného objet, by bylo, kdyby se O. S. na počátku své reakce na překážku snažil své vozidlo ubrzdit. O. S. nemohl zabránit uvedenému následku jen mírným přibržděním, ale musel by učinit náhlou změnu rychlosti jízdy tím, že by začal intenzivně brzdit. Nelze odhlédnou ani od toho, že překážka, jež jednáním obviněného na silnici vznikla, byla pro O. S. nepředvídatelná o to víc, že obviněný se ještě těsně před střetem vozidla zn. Opel s poškozeným po hlavní silnici pohyboval a v kritický okamžik zatarasil oba jízdní pruhy. Na takto vytvořenou pozici vozidla zn. IVECO řízeného obviněným, již O. S., stačil reagovat pouze tak, že vyjel vlevo mimo vozovku, což byl za dané situace manévr zcela přiměřený.
Pokud obviněný v rámci svého dovolání namítal možnost zavinění na vzniklém následku i u řidiče O. S. s tím, že jeho přednost v jízdě s ohledem na ustálenou judikaturu soudů není absolutní, Nejvyšší soud považuje za nutné k této námitce obviněného poznamenat, že ze znaleckého posudku Ing. O. K. vyplývá, že O. S. jel rychlostí kolem 90 km/h, což byla rychlost v daném úseku povolená. Nejvyšší povolenou rychlost tedy nepřekročil. Tato skutečnost je významná proto, že dojde-li k dopravní nehodě a k následnému ublížení na zdraví po střetu motorových vozidel, z nichž vozidlo jedoucí z vedlejší silnice, vjelo na hlavní silnici, a poté došlo ke střetu vozidel, je třeba z hlediska zavinění řidičů vyřešit především otázku, zda řidič vozidla vjíždějícího z vedlejší silnice na hlavní silnici splnil svou povinnost dát přednost v jízdě řidiči vozidla jedoucímu po hlavní silnici. Jestliže se tak nestalo a povinnost dát přednost v jízdě splněna nebyla, je nutno zkoumat, zda řidič vozidla vjíždějícího z vedlejší silnice na hlavní nevytvořil porušením této povinnosti tzv. náhlou překážku pro řidiče jedoucího po hlavní silnici, kterou tento řidič nemohl předvídat a ani na ni včas a odpovídajícím způsobem reagovat (viz rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). Teprve poté se přihlédne též k tomu, zda, jakým způsobem a v jakém rozsahu dopravní nehodu a její následky zavinil, resp. spoluzavinil i řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici např. tím, že nevěnoval jízdě dostatečnou pozornost, řídil vozidlo pod vlivem alkoholických nápojů požitých před jízdou či nedodržel přiměřenou rychlost jízdy (srov. rozhodnutí č. 4/1999 Sb. rozh. tr.).
Tyto zásady lze dovodit i z toho, že dát přednost v jízdě, neznamená povinnost řidiče počínat si tak, aby žádným způsobem neomezil směr nebo rychlost jízdy řidiče, který má přednost v jízdě. Řidič poruší takovou povinnost jen tehdy, jestliže vytvoří dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. Tím není např. mírné přibrždění nebo plynulé přejetí do jiného jízdního pruhu za okolností, kdy k těmto manévrům má řidič dostatek času a není jim na překážku stav vozovky nebo dopravní situace (viz rozhodnutí č. 44/2000 Sb. rozh. tr.).
Obdobně platí, jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popřípadě ztíží, aby mu dal přednost jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluzavinění za případnou kolizi (viz rozhodnutí č. 45/2005/I Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud k tomu považuje za vhodné poznamenat, že z naznačených rozhodnutí nevyplývá, jak požadoval v rámci svého dovolání obviněný, že by v daném případě za vzniklý následek spoluodpovídal i řidič vozidla Opel O. S. Z uvedených závěrů vyplývá, že je možné z určitých souvislostech dovozovat spoluzavinění i u řidiče jedoucího po hlavní silnici, ale jen za mimořádných okolností, zejména tehdy, když jsou i na straně po hlavní silnici přijíždějícího řidiče shledány nedostatky, které svědčí o tom, že i on nedodržel podmínky pravidel silničního provozu. Primárním je ovšem vždy nedání přednosti v jízdě řidičem vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici, a teprve až druhotně, je-li náležitě zjištěno i porušení zákonem kladených povinností u řidiče jedoucího po hlavní silnici, lze usuzovat na spoluzavinění.
O takový případ se však v projednávané trestní věci nejedná, neboť bylo dostatečně a přesvědčivě z výsledků provedeného dokazování objasněno, že řidič O. S. neporušil žádné z pravidel silničního provozu, nejel v daném úseku nepřiměřenou rychlostí, nebyl v podnapilém stavu, věnoval se situaci v silničním provozu a nepřekročil ani žádnou další povinnost ukládanou zák. č. 361/2000 Sb. Byl to jen obviněný, kdo předmětnou důležitou povinnost porušil tím, že nedal přednost a vytvořil tak přijíždějícímu řidiči náhlou překážku v silničním provozu, na kterou musel O. S. náhle reagovat.
Nejvyšší soud proto shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného T. K. uznaly vinným trestným činem ublížením na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. bez toho, aniž by se na vzniku fatálního následku, za který takto nese trestní odpovědnost jen sám, podílela další osoba.
Když Nejvyšší soud shledal, že dovoláním napadená rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami a právní závěry učiněné soudem prvního i druhého stupně jsou správné, dovolání obviněného posoudil jako neopodstatněné a podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová