ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1369.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1369/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání obviněného J. S ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 To 248/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 72/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 To 248/2008, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 2 T 72/2007. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že dne 17. 7. 2006 kolem 09.25 hod. v pravém jízdním pruhu na dálnici Dl ve směru jízdy na Prahu, jako řidič z povolání společnosti ČSAD K., a. s., při řízení červeného kamionu zn. Mercedes Benz, s návěsem zn. Kögel, z majetku svého zaměstnavatele v rozporu s ustanovením §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, se plně nevěnoval řízení naloženého kamionu a nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravní situaci na dálnici, kde se v důsledku dopravním značením avizovaného spojení levého jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu před ním začala tvořit kolona vozidel, a postupně narazil do před ním jedoucích vozidel, a to
- přívěsného vozíku ve vlastnictví L. K., taženého osobním automobilem Škoda Favorit, ve vlastnictví B. J., řízeného L. J., které natlačil do před ním jedoucího kamionu,
- červeného kamionu zn. MAN, řízeného T. P.,
- červeného osobního automobilu zn. Škoda Felicia Combi, ve vlastnictví společnosti F. M., s. r. o., řízeného J. C., v důsledku čehož bylo toto vozidlo vymrštěno k pravému okraji dálnice, a
- před ním tlačenými vozidly narazil dále do zadní části návěsu zn. Schwarzmüller, taženého červeným kamionem zn. DAF, ve vlastnictví J. T., řízeného C. M. B., občana Maďarska,
přičemž v důsledku dopravní nehody vedle velkých materiálních škod:
- H. F., sedící na předním sedadle osobního automobilu zn. Škoda Favorit, utrpěla rozsáhlá zranění včetně devastujícího poranění hlavy, jimž na místě podlehla,
- P. K., sedící na levém zadním sedadle osobního automobilu zn. Škoda Favorit, utrpěl mnoho četná poranění pro život nezbytných a důležitých orgánů, zejména drtivé poranění hlavy, na jejichž následky na místě zemřel,
- J. K., sedící na pravém zadním sedadle osobního automobilu zn. Škoda Favorit, utrpěl poškození většího počtu důležitých orgánů, zejména mozku, plic a jater, jimž na místě podlehl,
- L. J., řidič osobního automobilu zn. Škoda Favorit, utrpěl otřes mozku, pohmoždění a řezné rány na hlavě, pohmoždění a oděrky pravého bérce, zlomeninu předního okraje těl 1. bederního obratle s podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu nejméně 3 měsíců,
- T. P., řidič kamionu zn. MAN, utrpěl vykloubení a tržnou ránu pravého kolena, přetržení obou zkřížených vazů a obou postranních vazů a přetržení šlachy čtyřhlavého stehenního svalu s podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu nejméně tří měsíců a
- J. Ch., řidič osobního automobilu zn. Škoda Felicia, utrpěl otřes mozku, vymknutí pravého kyčelního kloubu, zhmoždění hrudníku, otevřenou ránu na vlasaté části hlavy, otevřenou ránu pravého kolena, hematomy po celém těle a další poranění s podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců.
Dovolání bylo podáno v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu. Obviněný v něm odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně hodnotil objektivně doložené skutečnosti týkající se jeho zdravotního stavu, některé skutečnosti nehodnotil vůbec, neboť neprovedl dostupné důkazy potřebné pro rozhodnutí. Tvrdil, že si na dopravní nehodu nepamatuje. Vše podle něj nasvědčuje tomu, že v době krátce před dopravní nehodou došlo k náhlé progresi jeho onemocnění (chronické obstrukční plicní nemoci s astmatem), pro něž se léčí již od roku 2003, aniž by to subjektivně pozoroval. Po dopravní nehodě byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti, opakovaně hospitalizován a lékaři jeho onemocnění charakterizovali jako těžkou obstrukční ventilační poruchu s redukcí vitální kapacity těžkého stupně. Z toho důvodu mu byl přiznán od 1. 6. 2007 plný invalidní důchod a posléze i mimořádné výhody II. stupně – průkaz ZTP. Uvedl, že do doby dopravní nehody se u něj žádné příznaky, které by závažněji ovlivňovaly jeho běžný způsob života, zejména pracovního, neprojevovaly. Jedním z průvodních jevů progresivního stadia této choroby je i stav, který může vyústit v respirační koma, což má za následek nedostatečné prokrvení mozku s krátkými výpadky vědomí. Na tuto okolnost byl upozorněn svým ošetřujícím lékařem a podle jeho zprávy, kterou předložil i odvolacímu soudu, toto respirační koma jej s největší pravděpodobností postihlo bezprostředně před vznikem dopravní nehody. Krátkodobým výpadkem vědomí jako jednou z možných příčin vzniku dopravní nehody se však odvolací soud nezabýval, ačkoliv tato okolnost byla namítána a lékařsky doložena. Z toho dovozoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na hmotně právním posouzení jeho zdravotního stavu, aniž by byly opatřeny všechny relevantní důkazy, zvláště znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví interního lékařství, či alespoň odborná lékařská zpráva od znalce nebo jiného nezávislého odborníka. Pokud odvolací soud argumentoval, že po dopravní nehodě bylo provedeno rentgenové vyšetření plic s negativním výsledkem, upozornil, že toto bylo ve skutečnosti provedeno v roce 2003 v souvislosti s jeho první hospitalizací. Dovolatel poukázal na skutečnost, že byl vždy ukázněným řidičem, a namítl, že jeho selhání je nutno považovat za exces, jehož příčinnou byly podle jeho názoru zdravotní potíže. Dovolatel ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že další příčinou dopravní nehody bylo chování poškozeného L. J., který způsobem své jízdy přispěl ke vzniku dopravní nehody. Pokud by totiž L. J. dodržel nejvyšší povolenou rychlost, nikdy by dovolatelem řízené vozidlo nepředjel, nezařadil by se před něho a osoby, které vezl, by jistě zůstaly na živu a nezraněny. Za chybu soudů obou stupňů považoval, že se otázkou možného spoluzavinění poškozeného L. J. řádně nezabývaly a neprovedly jím navrhované důkazy – výslech svědka P. N. a doplnění znaleckého posudku týkající se posouzení rychlosti jízdy zmiňovaného poškozeného. Domníval se, že zejména odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., nerespektováním jeho důkazních návrhů bylo omezeno jeho právo na obhajobu a bylo mu upřeno právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudů obou stupňů, zvláště pak odvolacího soudu, se podle něj opírá o nedostatečně zjištěný skutkový stav a z tohoto důvodu spočívá i na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň navrhl, aby předsedkyně senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. rozhodla o odkladu výkonu uloženého trestu do doby, než bude rozhodnuto o dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného zrekapituloval, že těžiště dovolacích námitek spočívá v tvrzení, že se v momentě dopravní nehody nacházel, resp. mohl nacházet, ve stavu respiračního komatu. Takovéto skutkové zjištění ovšem nevyplývá z obsahu tzv. skutkových vět ani z odůvodnění soudních rozhodnutí. Uplatněné námitky se tedy vůbec netýkají hmotně právního posouzení dovolatelova zdravotního stavu, jak opakovaně uvádí dovolatel. Ve skutečnosti prosazuje zásadní změnu skutkových zjištění, podle které příčinou nehody nebyla okolnost, že se nevěnoval řízení naloženého kamionu a nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravní situaci na dálnici, ale jeho náhlá a nepředvídatelná zdravotní indispozice. V této souvislosti vytýká nedostatečné zohlednění jím předložených listinných důkazů a neprovedení jím požadovaného znaleckého dokazování; v závěrečné části dovolání ostatně podatel výslovně uvádí, že v řízení nebylo postupováno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., že bylo omezeno jeho právo na obhajobu a že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Námitky týkající se údajného dovolatelova postižení respiračním komatem tedy směřují primárně do skutkové oblasti deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
V podstatě totéž platí podle státního zástupce i o námitkách týkajících se možného spoluzavinění poškozeného L. J. daného tím, že poškozený nesprávně předjížděl, resp. řídil vozidlo nepřiměřenou rychlostí. Ani toto tvrzení nemá oporu v soudy učiněných skutkových zjištěních; soud prvního stupně obhajobu obviněného týkající se způsobu jízdy L. J. výslovně odmítl s poukazem na závěry znaleckého posudku, podle kterého jediná příčina dopravní nehody spočívá na straně obviněného, který nereagoval na dopravní situaci vyplývající z dopravním značením signalizovaného spojení „rychlejšího“ levého jízdního pruhu do pravého „pomalejšího“ jízdního pruhu (str. 3 rozsudku). Dovolatel i v tomto směru vytýká neprovedení jím navrhovaného doplnění dokazování a jeho námitky směřují primárně do oblasti úplnosti skutkových zjištění, přičemž ani nespecifikuje, jakým způsobem by se tvrzené spoluzavinění poškozeného mělo promítnout do právní kvalifikace skutku.
Státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, protože obviněný uplatňuje výlučně námitky skutkového charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti úplnosti dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy, zvláště pak odvolací soud, nesprávně zjistily skutkový stav, protože k otázce správného posouzení jeho zdravotního stavu bezprostředně před dopravní nehodou a v jejím průběhu nesprávně hodnotily jím předložené lékařské zprávy, neprovedly jím navrhované důkazy, zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví interního lékařství. Do stejné kategorie námitek patří i jeho výhrady, že soudy řádně nezkoumaly a přesvědčivě se nevypořádaly ani s otázkou možného spoluzavinění poškozeného L. J., pakliže nevyslechly svědky P. N. ke způsobu jízdy tohoto poškozeného a nedoplnily již opatřený znalecký posudek o otázky související s posouzením rychlosti jeho jízdy.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, že jako řidič z povolání společnosti ČSAD K., a. s., při řízení kamionu s návěsem se plně nevěnoval řízení naloženého kamionu a nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravní situaci na dálnici, kde se v důsledku dopravním značením avizovaného spojení levého jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu před ním začala tvořit kolona vozidel, a postupně narazil do čtyř před ním jedoucích vozidel, přičemž v důsledku dopravní nehody, vedle velkých materiálních škod, přivodil třem osobám smrt a dalším třem osobám těžkou újmu na zdraví. Oproti těmto skutkovým zjištěním totiž tvrdil, že jelikož si dopravní nehodu nepamatuje, nacházel se s největší pravděpodobností v respiračním komatu, pro něž je příznačný krátkodobý výpadek vědomí, a právě tato okolnost mohla zapříčinit vznik dopravní nehody, a nadto dovozoval, že na vzniku dopravní nehody se spolupodílel i způsob jízdy poškozeného L. J. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, totiž žádnou konkrétní námitku neuplatnil.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné (viz strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 napadeného usnesení odvolacího soudu) a právními závěry na straně druhé.
Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, pokud tvrdil, že na vzniku dopravní nehody se spolupodílel i poškozený L. J. způsobem své jízdy, a vyložil, proč jí neuvěřil.
Soudy závěr o příčinách dopravní nehody opřely zejména o znalecký posudek z oboru dopravy Ing. Z. M. a jeho doplněk, stvrzený i výpovědí znalce v hlavním líčení. Jak výstižně reprodukoval v odůvodnění rozsudku i soud prvního stupně, z něj jasně vyplývá, že jediná příčina vzniku dopravní nehody je na straně obviněného, který nereagoval na vzniklou dopraví situaci vyznačující se tím, že dopravním značením bylo signalizováno, že dochází ke spojení jízdních pruhů, a to levého „rychlejšího“ jízdního pruhu do pravého „pomalejšího“ jízdního pruhu, v důsledku čehož se před ním v pravém jízdním pruhu tvořila kolona aut. Obviněný na tuto kolonu jedoucí velmi nízkou rychlost, event. stojící, nereagoval snížením rychlosti nebo až zastavením a v rychlosti 75 až 80 km/hod. do ní zezadu narazil, přičemž nejdříve tak narazil do osobního automobilu zn. Škoda Favorit s přívěsným vozíkem a pak do dvou kamionů a osobního automobilu. Dále se z něj mimo jiné též podává, že ke střetu kamionu řízeného obviněným s ostatními vozidly by došlo i v případě nevjetí vozidla Favorit řízeného L. J. do pravého jízdního pruhu. Na základě provedeného rozboru přejíždění vozila Favorit z levého jízdního pruhu do pravého nevyplývá žádná okolnost, která by obviněnému jako řidiči vozidla Mercedes znemožňovala reagovat na přibližující se kolonu vozidel v pravém jízdním pruhu a následně brzdit. Podle znalce existuje široké rozmezí možných způsobů pohybu vozidla Favorit. Nebyl ale shledán žádný průběh pohybu vozidla Favorit, který by bylo možné z technického hlediska označit za možnou příčinu nehodového děje.
Se závěrem, že jedinou příčinu nehodového děje byl popsaný způsob jízdy obviněného jako řidiče kamionu zn. Mercedes Benz, se ztotožnil i odvolací soud. Ani dovolací soud nemá žádný důvod se od závěrů soudů obou stupňů odchýlit a nebylo-li dokazování doplněno o výslech svědka P. N. či doplnění znaleckého posudku z oboru dopravy, nelze takové důkazy považovat za tzv. důkazy opomenuté, poněvadž s ohledem na již provedené důkazy by nemohly stávající skutková zjištění nikterak ovlivnit.
Ve shodě s názorem obsaženým ve vyjádření státního zástupce nelze než pro úplnost dodat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Jednání obviněného, který v důsledku nepřiměřené rychlosti a nevěnování se řízení najel naloženým kamionem do před ním jedoucího motorového vozidla (tj. vozidla, které již zřejmě předjížděcí manévr dokončilo), by zůstalo hlavní příčinou dopravní nehody i v případě, že by k ní jako další příčina přistoupilo porušení pravidel silničního provozu poškozeným L. J. Námitku týkající se spoluzavinění obviněného J. by tudíž nebylo možno považovat za důvodnou v žádném případě.
Odvolací soud se náležitě vypořádal i s obhajobou obviněného, spočívající v tvrzení, že dopravní nehoda nebyla zapříčiněna porušením jeho povinností řidiče, ale s největší pravděpodobností k ní mohlo dojít v důsledku krátkého výpadku jeho vědomí, a s jeho argumentem, že nedostatečné prokrvení mozku s krátkým výpadkem vědomí je jedním z následků respiračního komatu, stavu, ve který může vyústit progresivní stadium chronické obstrukční plicní nemoci, jíž trpí již od roku 2003.
Odvolací soud vycházel jednak z lékařských zpráv předložených obviněným, opatřil si i příslušný spis Správy sociálního zabezpečení a shledal, že doplnit dokazování o obviněným navrhované další důkazy (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví interního lékařství či alespoň odborné vyjádření) je nadbytečné, neboť obhajobu obviněného nelze akceptovat. Poukázal zejména na popis situace před dopravní nehodou samotným obviněným, který uváděl, že před dopravní nehodou netrpěl žádnými zdravotními potížemi a cítil se normálně, a dále připomněl, že z lékařské zprávy rovněž vyplývá, že po dopravní nehodě bylo u obviněného provedeno mimo jiné i rentgenové vyšetření plic s negativním nálezem.
Obviněný se závěrem odvolacího soudu nesouhlasil, pokládal jej za nedostatečně podložený a nadto poznamenal, že rentgenové vyšetření, o něž se odvolací soud také opírá, bylo provedeno již v lednu 2003. Dovolací soud v principu souhlasí s názorem odvolacího soudu a nebyly-li opatřeny další obviněným požadované důkazy, ani v těchto souvislostech nelze hovořit o důkazech opomenutých. Jak přiléhavě uvedl odvolací soud, nově uplatněnou obhajobu obviněného a jím předložené lékařské zprávy je nutno hodnotit v kontextu všech dalších důkazů. Obviněný ve své výpovědi uvedl, že se „celkově v době před dopravní nehodou i v den dopravní nehody cítil po zdravotní stránce v pořádku, ...během dne i jízdy se cítil normálně, odpočatý a vyspaný, nepociťoval žádné zdravotní potíže, žádnou únavu ...“ (č. l. 244). Z lékařských zpráv a zdravotní dokumentace obviněného pořízené při jeho hospitalizaci v Nemocnicích v J. a K. po dopravní nehodě (č. l. 237 až 241) se také zjišťuje, že nebyly zaznamenány problémy s dušností obviněného (č. l. 238), jakékoliv respirační insuficience, ač existence chronické obstrukční plicní nemoci byla ošetřujícím lékařům známa, žádný nález na plicích nebyl zaznamenán ani při CT vyšetření hrudníku a tedy i plic (o rentgenovém vyšetření plic se lékařské zprávy skutečně výslovně nezmiňují). Tato zjištění dovolují učinit spolehlivý závěr, že stav obviněného před dopravní nehodou jakož i po ní se ani zdaleka neblížil stavu popisovanému odbornou literaturou jako příznaky tzv. respiračního komatu (viz č. l. 443 p. v.), a tvrzení obviněného (jakož i domněnky obsažené v lékařské zprávě MUDr. P. K. ze dne 11. 6. 2008) o možném respiračním komatu s následným krátkým výpadkem paměti lze označit za spekulativní a nepodložené.
Lze shrnout, že soudy provedené důkazy do sebe logicky zapadají, vytvářejí řetězec, které jednoznačně svědčí pro závěr, že se obviněný trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, dopustil. Je také zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného J. S. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou dovolatel učinil v závěru svého dovolání. Je zjevné, že žádost byla opřena o zdravotní potíže obviněného, a je především na soudu prvního stupně, aby se obviněným tvrzenými důvody pro odklad výkonu trestu ve smyslu §322 odst. 1 tr. ř. zabýval. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu, a to i s ohledem na povahu rozhodnutí o dovolání obviněného, důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková