ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.137.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 137/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 dovolání obviněného R. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 2 To 46/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 6/2007, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného R. G. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 10 T 6/2007, obviněný R. G. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. G. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že
společně s již odsouzeným J. H. dne 1. února 1999, v době kolem 17.00 hodin, na ubytovně K. P., na P., pod záminkou nabídky práce občanům U., začali na chodbě ubytovny vymáhat peníze na poškozeném V. V. P., a to tím způsobem, že jej obviněný R. G. několikrát udeřil rukou do obličeje a horní části těla a poté, co jim poškozený odmítl peníze dát, z místa odjeli a vrátili se asi za 15 minut s přivolanou pomocí skládající se ze tří blíže nezjištěných mužů, ozbrojených baseballovými pálkami, kteří poškozeného na pokyn obviněného R. G. napadli údery pálkami do hlavy a těla, zatímco již odsouzený J. H. a obviněný R. G. bránili přítomným U. opustit ubytovnu a přivolat pomoc, poté útočící muži odcizili poškozenému cestovní pas a nejméně částku 500,- Kč a všichni z místa odjeli, přičemž svým útokem poškozenému způsobili zlomeninu jařmově čelistního komplexu, zlomeniny dolní čelisti v místě kloubních výběžků, zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, zlomeninu druhého řezáku vlevo nahoře, tříštivou zlomeninu dolní části levé lýtkové kosti, oboustrannou hrudní plynatost, krvácení z pravého zvukovodu a řadu tržně zhmožděných ran a mnohočetné krevní výrony a oděrky na hlavě a těla, tj. těžkou újmu na zdraví, přičemž pokud by nebyla poškozenému poskytnuta včas odborná lékařská pomoc, byl by jeho život bezprostředně ohrožen.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. G. odvoláním, které zaměřil do výroku o vině i trestu. Z podnětu tohoto odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 2 To 46/2007, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu vyhoštění. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. G. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině i trestu a odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolatel uvedl, že byl na místě činu dvakrát. Poprvé s J. H., přičemž tehdy došlo ke „strkačce“ mezi poškozeným a jím. Následně z místa činu odjeli a vrátili se s dalšími muži, kteří se podle jeho tvrzení vybavili baseballovými pálkami až dodatečně. Nebylo spolehlivě zjištěno, který z původně spoluobviněných na něho ukázal a řekl, že poškozený nechce platit; poškozený ani nevěděl, zda při jeho bití byli původně spoluobvinění přítomni. Obviněný opakoval, že ani on, ani Jan Huml nemohl ovlivnit jednání dosud nezjištěných osob, které poškozeného tloukly. Peníze poškozenému neodcizil a ani neexistuje žádná spojitost mezi nálezem cestovního pasu na toaletě na Policii ČR a jím. Nebyl v té době na Polici ČR ani v České republice a úvahy soudu, že to byl on, kdo předal T. H. pas či z jehož věcí vzal T. H. pas, představují toliko jednu z možností, nikoliv jedinou. Měl za to, že jeho jednání bylo možno kvalifikovat pouze jako trestný čin vydírání, nikoliv loupeže, poněvadž jeho podstata spočívala v tom, že přišel za poškozeným a vymáhal výpalné. Když na to poškozený nepřistoupil, měl se dostavit podruhé s dalšími třemi muži, kteří poškozeného napadli. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by je právě on k takovému činu inicioval, přivolal je spoluobviněný J. H., který toto nevyloučil, on u bití poškozeného ani nebyl. Podle jeho přesvědčení k bití poškozeného došlo proto, že odmítl dát výpalné, nikdo po něm nic nechtěl. Soudu se nepodařilo zjistit, kdy a jak se pas poškozeného dostal do rukou jednoho ze tří mužů, peníze nikdo odnášet neviděl. Dovolatel sumarizoval, že jeho jednání při „strkačce“ mohlo být posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ale další jednání tří mužů s baseballovými pálkami představuje samostatný skutek vykazující znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Podle míry jeho účasti na něm by jej bylo možno kvalifikovat nejvýše jako účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný konečně nesouhlasil ani s uloženým trestem. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovolání k důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že v předmětné trestní věci nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného R. G. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž na základě odvolání obviněného bylo soudem rozhodnuto o částečném zrušení rozsudku soudu nalézacího ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu vyhoštění, z čehož je zřejmé, že odvolání obviněného bylo alespoň částečně vyhověno. Proto lze konstatovat, že výhrady obviněného nemohou tento dovolací důvod naplňovat, a to v žádné z jeho alternativ. Ve vztahu k důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval dovolání za právně relevantní pouze v té části, ze které je možno dovodit, že jednání obviněného R. G. mělo být právně posouzeno nikoliv jako jediný skutek, který naplňoval zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., nýbrž jako dva samostatné skutky, z nichž první je možno právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a druhý jako trestný čin ublížení na zdraví ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Výhrady obviněného však shledal zjevně neopodstatněnými. Naznačil, že při řešení problému nastoleného dovolatelem je třeba vycházet jednak z toho, že obvinění R. G. a J. H. byli informováni, že poškozený V. P. pravděpodobně disponuje určitými finančními částkami, a jednak ze zjištění, že poškozený ihned po příchodu obviněných na ubytovnu jednal v zastoupení i dalších osob, přechodně žijících na ubytovně. Výsledky dokazování podle něj potvrzují závěr, že úmysl obviněného J. H. byl v počáteční fázi skutkového děje, trvajícího podle výrokové části rozsudku soudu prvního stupně až do okamžiku, než obviněný R. G. opakovaně udeřil poškozeného V. P., převážně motivován snahou, aby mu byla v budoucnu poskytována část výdělku osob, žijících na ubytovně K. P., kdežto cílem jednání obviněného R. G. bylo již v takto vymezené fázi deliktu nejen dosažení pravidelného podílu na budoucích výdělcích námezdních dělníků, ale i okamžité získání časti peněz, kterými, jak mohli obvinění J. H. a R. G. celkem oprávněně předpokládat, disponoval poškozený V. P.
Za klíčový okamžik pro hodnocení subjektivní stránky trestného činu obviněného považoval situaci, kdy obviněný R. G. zasadil poškozenému V. P. dva údery otevřenou dlaní ruky do obličeje a jednu ránu pěstí do břicha nebo hrudníku, jak popsal ve své výpovědi z přelomu noci z 2. na 3. 2. 1999 obviněný J. H. a jak to potvrdili i svědci V. D. a V. H.; podle svědectví posledně jmenovaného požadovali útočníci po poškozeném peníze, jejichž výši ale nezaznamenal, a ani neví, z jakého důvodu jmenovaní obvinění chtěli po poškozeném peníze. Ze sledu událostí, který je evidentní z výpovědí obviněného J. H. a svědků V. D. a V. H., lze podle něj dovodit, že obviněný R. G. udeřil poškozeného V. P. ještě předtím, než začal po něm vyžadovat okamžité vydání finančních prostředků, o nichž se domníval, že jsou v dispozici poškozeného, a proto lze oprávněně konstatovat, že obviněný R. G. již tímto útokem naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Pokračoval, že jiná situace však nastává poté, kdy obvinění R. G. a J. H. opouštějí ubytovnu K. P. a obviněný R. G. sjednává účast trojice ukrajinsky hovořících mladíků, kteří v krátkém časovém sledu po první návštěvě, uskutečněné obviněnými R. G. a J. H. dne 1. 2. 1999 na shora uvedené ubytovně, přijíždějí společně se jmenovanými obviněnými na toto místo a brutálně napadají poškozeného V. P. Obhajoba obviněného R. G., že nemohl předpokládat, že znovu dojde k fyzickému napadení poškozeného V. P., neobstojí, neboť jenom ze samotného faktu, že obviněný R. G. znovu vstupuje společně s muži, kteří jsou vybaveni baseballovými pálkami, do budovy, kterou předtím opustil spolu s obviněným J. H. v situaci, kdy obviněný R. G. fyzicky napadl poškozeného V. P., vyplývá, že obviněný R. G. byl přinejmenším srozuměn s tím, že k předmětnému útoku může dojít.
O skutečnosti, že při druhé návštěvě objektu ubytovny K. P. bylo záměrem obviněného R. G. okamžitě získat peněžní prostředky, o kterých se spolu s obviněným J. H. domníval, že jimi disponuje poškozený V. P., svědčí i fakt, že podle svědka V. D. vstoupil obviněný J. H. do pokoje, kde byl poškozený V. P. podroben fyzickému násilí, vzal odtud nějaké faktury a svým společníkům, jakož i druhům poškozeného V. P., sdělil, že jmenovaný poškozený má k dispozici finanční prostředky, neboť na fakturách je uvedena částka 40.000,- Kč, jakož i skutečnost, že z popisu událostí podaného svědkem V. H. je zřejmé, že některý z trojice mužů, přivolaných obviněným R. G., držel při svém odchodu z ubytovny cestovní pas jmenovaného poškozeného, z čehož je evidentní, že útočníci prohledávali věci poškozeného V. P. a lze se oprávněně domnívat, že cílem takového postupu bylo nalezení peněz, které měl vlastnit poškozený V. P. Nelze pochybovat, že úmyslem obou obviněných v době jejich druhého příjezdu na ubytovnu K. P., k němuž došlo stejně jako v prvním případě dne 1. 2. 1999, bylo především bezprostřední odnětí peněz jmenovaného poškozeného, a proto je na místě konstatování, že v takto vymezené době obvinění R. G. a J. H. společným jednáním naplňovali znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který v sobě zahrnuje i případné další záměry jmenovaných obviněných jakož i skutečnost, že poškozený V. P. utrpěl v důsledku předmětného deliktu vážnou újmu na zdraví.
Státní zástupce nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, pokud nahlížely na trestnou činnost dovolatele jako na jediný pokračující trestný čin. Připomenul, že pro pokračování v trestném činu je mimo jiné nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný. Z výše prezentovaného předpokladu je evidentní, že v případě obviněného R. G. mohlo dojít v první fázi skutkového děje (vymezeného okamžikem, kdy obviněný R. G. osobně zaútočil proti poškozenému V. P. údery otevřenou dlaní ruky a pěsti) ke spáchání samostatného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který se zcela evidentně svým způsobem provedení lišil od trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., završeného naposledy jmenovaným obviněným ve druhé fázi skutkového děje (v prvém případě se obviněný trestné činnosti dopustil sám, a to ve formě excesu z předem dohodnutého jednání, v druhém případě šlo již o sofistikovanou trestnou činnost, spáchanou ve formě spolupachatelství; jinak řečeno v daném případě jednání obviněného R. G. se jednalo o dvojí jednání, z nichž každé mělo samostatný následek). Ztotožnil se proto s námitkou obviněného, že předmětné jednání nebylo jediným skutkem, nýbrž tvořilo skutky dva. Odstranění tohoto nedostatku rozhodnutí soudů obou stupňů by ale nebylo ve prospěch obviněného; z hlediska trestního práva hmotného by naopak došlo ke zhoršení jeho postavení obviněného, poněvadž kromě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. by mohl být uznán vinným i trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., což by bylo v kolizi s principem zákazu reformace in peius.
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po stránce právní zásadního významu. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je uveden v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného není důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s vědomím, že „vytýkat nelze vady ve skutkových zjištěních soudu nalézacího či odvolacího“, uplatnil v jeho rámci námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Praze a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze. Námitky, že při aplikaci zásady in dubio pro reo je z hlediska skutkových závěrů jasné pouze to, že se s poškozeným postrkoval, byl v ubytovně, když byl poškozený napaden třemi muži s baseballovými pálkami, a že stál na chodbě spolu s ostatními U., aniž by však bylo současně prokázáno, že to byl on, kdo přivolání tří mužů inicioval, a s odcizením pasu či peněz nemá nic společného, mají jasně povahu námitek skutkových. Oproti skutkovým zjištěním soudů, že to byl i on, kdo se podílel na přivolání pomoci skládající se ze tří blíže nezjištěných mužů ozbrojených baseballovými pálkami, že to byl on, na jehož pokyn tito muži napadli poškozeného, přičemž ti poškozenému též odcizili cestovní pas a nejméně částku 500,- Kč, postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž byla míra jeho účasti na útoku proti poškozenému daleko menší, než jak ji zjistil a popsal soud prvního stupně. Obviněný jejich prostřednictvím nevytýkal žádnou vadu v právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, ale domáhal se příznivějších skutkových zjištění.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 7, 8 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4, 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat, jak bude v další části tohoto rozhodnutí ještě rozvedeno.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda jednání obviněného mělo být posouzeno jako dva samostatné skutky, z nichž první by vykazoval znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a druhý pak znaky účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobili takovým činem těžkou újmu na zdraví. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Tato zjištění vyjadřují, že obvinění R. G. a již odsouzený J. H.dne 1. února 1999, v době kolem 17.00 hodin, na ubytovně K. nejdříve pod záminkou nabídky práce občanům U. začali na chodbě ubytovny vymáhat peníze na poškozeném V. V. P., a to tím způsobem, že jej obviněný R. G., který je stejně jako poškozený občanem U., několikrát udeřil rukou do obličeje a horní části těla a poté, co jim poškozený odmítl peníze dát, z místa odjeli a vrátili se asi za 15 minut s přivolanou pomocí skládající se ze tří blíže nezjištěných mužů, ozbrojených baseballovými pálkami, kteří poškozeného na pokyn obviněného R. G. napadli údery pálkami do hlavy a těla, zatímco již odsouzený J. H. a obviněný R. G. bránili přítomným U. opustit ubytovnu a přivolat pomoc, poté útočící muži odcizili poškozenému cestovní pas a nejméně částku 500,- Kč a všichni z místa odjeli, přičemž svým útokem poškozenému způsobili zlomeninu jařmově čelistního komplexu, zlomeniny dolní čelisti v místě kloubních výběžků, zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, zlomeninu druhého řezáku vlevo nahoře, tříštivou zlomeninu dolní části levé lýtkové kosti, oboustrannou hrudní plynatost, krvácení z pravého zvukovodu a řadu tržně zhmožděných ran a mnohočetné krevní výrony a oděrky na hlavě a těla, přičemž pokud by nebyla poškozenému poskytnuta včas odborná lékařská pomoc, byl by jeho život bezprostředně ohrožen.
Dovolací námitky obviněného nesměřovaly vůči naplnění zákonného znaku způsobení těžké újmy na zdraví. Soudy obou stupňů ostatně v souladu s lékařskou zprávou, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, i opatřenou fotodokumenatcí přesvědčivě konstatovaly, že zranění poškozeného je třeba s ohledem na jeho závažnost, lokalizaci i dobu léčení posoudit jako těžkou újmu na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.).
Obviněný vytkl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud v jeho jednání nespatřovaly dva samostatné skutky; první z nich je charakterizován tím, že přišel za poškozeným a vymáhal z něj peníze, tedy výpalné, což je třeba posoudit jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., nikoliv loupež podle §234 tr. zák. Druhý skutek je popsán jeho druhou návštěvou ubytovny, při níž mělo dojít k napadení poškozeného třemi muži s baseballovými pálkami, a to proto, že odmítl dát výpalné, nikoliv proto, aby se jeho pasu či peněz zmocnili jiní. V tomto případě mohlo být jeho jednání posouzeno nejvýše jako pomoc k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. c), §222 odst. 1 tr. zák. Tyto výhrady obviněného nelze akceptovat.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. má dva objekty; předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. O trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti, jde o trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. (k tomu též rozhodnutí č. 30/1981, č. 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.). Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. není hodnota věcí rozhodná, ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková újma, protože například neměl žádnou věc u sebe. Jinak řečeno, trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srovnejte též č. 1/1980, 37/1970 Sb. rozh. tr.).
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování vůbec. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednání nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (č. 10/1979 Sb. rozh. tr.). V praxi se většinou vyskytují případy vynucování majetkového prospěchu nebo jednání zasahující důstojnost člověka.
Trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je speciální v poměru k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák., když cíl i prostředky k jeho dosažení jsou u loupeže užší (k tomu č. 1/1980 Sb. roh. tr.).
Pro úplnost je třeba též připomenout, že zákonnými znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je společné jednání dvou a více pachatelů a úmysl, jímž je společné jednání zahrnuto u jednotlivých pachatelů. Podmínkou spolupachatelství není to, aby každý ze spolupachatelů svým vlastním jednáním naplnil všechny znaky trestného činu. Postačí, když se jednotliví pachatelé dopustí i takového jednání, které samo o sobě všechny znaky trestného činu nenaplňuje a kdy teprve souhrnem těchto dílčích jednání všech spolupachatelů dochází k naplnění znaků trestného činu. Z toho pak vyplývá ten důsledek, že každý ze spolupachatelů odpovídá za trestný čin v celém rozsahu, to znamená, jako by ho spáchal sám.
Soud prvního stupně, opíraje se o skutková zjištění, jež učinil, konstatoval, že obviněný spolu s již odsouzeným J. H. a dalšími třemi neztotožněnými muži se činu dopustili jako spolupachatelé, přičemž všichni si chtěli přisvojit cizí věc tím, že se jí zmocní za pomoci násilí, jejich dílčí činnosti směřovaly ke spáchání činu a takto i jednali. Ačkoliv obviněný R. G. po návratu na ubytovnu již poškozeného sám nenapadl, lze podle něj uzavřít, že odpovídá za těžší následek, poněvadž vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že útokem může být tento následek způsoben. Obviněný i již odsouzený J. H. podle jeho závěrů jednali po vzájemné dohodě; oba svorně bránili ostatním mužům ve vstupu do místnosti, kde byl poškozený bit a odkud spolupachatelé vyšli s hotovostí nejméně 500,- Kč a s cestovním pasem poškozeného (strany 8, 9 rozsudku). S právním posouzením činu obviněného se ztotožnil i odvolací soud; připomněl, že obviněný fyzicky napadl poškozeného, zavolal na pomoc další tři blíže nezjištěné muže, kteří byli ozbrojeni baseballovými pálkami a kteří jimi napadli poškozeného do hlavy a těla, to vše za účelem zmocnění se jeho věcí (strana 5 rozsudku).
Úvahy soudů týkající se právního posouzení činu obviněného, třebaže jsou poněkud kusé, jsou správné. Jestliže soud prvního stupně zjistil, že dovolatel společně s již odsouzeným J. H. dne 1. února 1999, v době kolem 17.00 hodin, na ubytovně K. P., na P., pod záminkou nabídky práce občanům U., začali na chodbě ubytovny vymáhat peníze na poškozeném V. V. P., a to tím způsobem, že jej obviněný R.G. několikrát udeřil rukou do obličeje a horní části těla, přičemž jim poškozený odmítl peníze dát (načež z místa odjeli, aby se po chvíli s přivolanou pomocí vrátili), není možné v této části jednání obviněného R. G. spatřovat zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Již takto popsané jednání nese všechny zákonné znaky loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z výpovědi svědka – poškozeného jasně vyplývá, že obviněný R. G. proti němu užil násilí (údery rukou do obličeje a horní části těla) poté, co odmítl dobrovolně zaplatit tzv. výpalné, tedy peníze v hotovosti (viz č. l. 926, 928). Výpověď poškozeného koresponduje s výpověďmi svědků V. D. a V. H.
Poškozený V. P. vypověděl (č. l. 196 až 200, 926 až 928), že po příjezdu obviněných R. G. a J. H. na ubytovnu K. P. jednal s obviněným J. H. o podmínkách případného pracovního kontraktu, přičemž do dialogu, který vedl s obviněným J. H., zasáhl obviněný R. G., který poškozenému V. P. oznámil, že za podnikání se platí. Když odmítl cokoliv zaplatit, obviněný R. G. jej napadl opakovanými údery, aniž by ovšem šlo o vážnější fyzický útok. Oba obvinění pak odešli a ještě před odchodem sdělili, že se vrátí a přivedou si posilu. Hodnotit větu obviněného R. G. jako výhružku, která by měla za cíl donutit poškozeného V. P., aby v budoucnu předával obviněnému R. G. podíly ze své mzdy, není možné již z hlediska jejího obsahu, ale také vzhledem k situaci, že poškozený byl v kritické době bez práce, což muselo být obviněným J. H. a R. G. naprosto zřejmé.
Z výpovědi svědka V. D. (č. l. 247 až 252) vyplývá, že po příchodu obviněného J. H. na ubytovnu K. P., se jmenovaný obviněný dotázal přítomných, zda nemají zájem o práci, na což měl kladně reagovat poškozený V. P., který následně z místnosti, kde se dosud nacházel, odešel v doprovodu obviněného J. H. a A.L., aby zjistil bližší podmínky kontraktu, nabízeného obviněným J. H. Po určité době se měl podle svědka A. D. vrátit na pokoj osamocený A. L., který prohlásil, že člověk, jenž jedná s poškozeným V. P., požaduje, aby mu byla předávána část peněz, které námezdní dělníci vydělají. Svědek potvrdil, že ve společnosti česky mluvícího J. H. pobýval i ukrajinsky hovořící muž (obviněný R. G.).
Z výpovědi svědka V. H. (č. l. 253 až 257) se podává, že obvinění R. G. a J. H. chtěli po poškozeném V. P., aby jim poskytl nějaké peníze, ale nevěděl, kolik po něm požadovali. Je jasné, že se v těchto souvislostech nemohlo jednat o nějaké finančně vyjádřitelné podíly na budoucím velmi nejasném výdělku v té době nezaměstnaného poškozeného V. P. nebo jeho druhů, kteří byli rovněž bez práce a tedy pravidelného výdělku.
Oporu ve výsledcích dokazování tak má i další fáze skutkového děje, jak ji zjistil a popsal soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku.
Bylo prokázáno, že po opuštění ubytovny K. P. obviněný R. G. sjednal účast trojice ukrajinsky hovořících mladíků, kteří v krátkém časovém sledu cca 15 minut po první návštěvě přijeli ozbrojeni baseballovými pálkami společně s obviněnými R. G. a J. H. na toto místo a brutálně napadli poškozeného V. P. Obhajoba obviněného R. G., že nemohl předpokládat, že znovu dojde k fyzickému napadení poškozeného V. P. neobstojí, neboť jenom ze samotného faktu, že obviněný R. G. znovu vstupuje společně s muži, kteří jsou vybaveni baseballovými pálkami, do budovy, kterou předtím opustil spolu s obviněným J. H. v situaci, kdy obviněný R. G. fyzicky napadl poškozeného V. P., vyplývá, že obviněný R. G. byl přinejmenším srozuměn s tím, že k předmětnému útoku může dojít. Z výpovědi svědka V. D. pak jasně vyplývá, že to byl právě obviněný R. G., kdo označil jako cíl útoku neztotožněných mužů právě poškozeného, a svědek V. P. potvrdil, že se tak stalo proto, že nechtěl platit, přičemž podle jeho přesvědčení jim šlo o to, aby z něj peníze dostali.
O skutečnosti, že při druhé návštěvě objektu ubytovny K. P. bylo záměrem obviněného R. G. okamžitě získat peněžní prostředky, o kterých se spolu s obviněným J. H. domníval, že jimi disponuje poškozený V. P., a že nešlo jen o mstu za předchozí nevstřícné jednání poškozeného, svědčí i fakt, že podle svědka V. D. vstoupil obviněný J. H. do pokoje, kde byl poškozený V. P. podroben fyzickému násilí, vzal odtud nějaké faktury a svým společníkům, jakož i druhům poškozeného V. P., sdělil, že poškozený má peníze, neboť na fakturách je uvedena částka 40.000,- Kč. Svědek V. H. v daných souvislostech uvedl, že některý z trojice mužů, přivolaných obviněným R. G., držel při svém odchodu z ubytovny cestovní pas poškozeného. Z toho zřetelně vyplývá, že útočníci prohledávali věci poškozeného V. P. a že cílem takového postupu bylo nalezení peněz, které měl vlastnit poškozený V. P.
Lze souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že není nereálná ani možnost, že cílem brutálního útoku proti poškozenému V. P. nebylo jen bezprostřední získání peněz jmenovaného poškozeného, ale i snaha zastrašit ostatní občany ukrajinské národnosti, přechodně žijící na ubytovně K. P., a ukázat tak možnosti vyděračů, soustřeďujících se na získávání podílů na výdělcích námezdních dělníků. I přes závěr o několikeré motivaci protiprávního jednání obviněných R. G. a J. H., zaměřeného proti právem chráněným zájmům poškozeného V. P., však nelze pochybovat, že úmyslem obviněného i v době jeho druhého příjezdu na ubytovnu K. P., bylo především bezprostřední odnětí peněz jmenovaného poškozeného, a proto je na místě konstatování, že v takto vymezené době obvinění R. G. a J. H. společným jednáním naplňovali znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který v sobě zahrnuje i případné další záměry jmenovaných obviněných jakož i skutečnost, že poškozený V. P. utrpěl v důsledku předmětného deliktu těžkou újmu na zdraví.
Z hlediska znaků spolupachatelství k trestnému činu loupeže podle §9 odst. 2 trestního zákona k §234 odst. 1 tr. zák. není třeba, aby se každý
ze spolupachatelů dopustil proti poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale postačí, že v rámci rozdělení rolí jednotlivých pachatelů při společném útoku dojde k tomu, že některý z nich se dopustí násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, zatímco jiný ze spolupachatelů se dopustí jednání, směřujícího k odcizení věcí, jejímu nalezení nebo brání dalším osobám, aby přivolaly pomoc, jako se tak stalo v posuzovaném případě obviněných R. G. a J. H.
Pro odpovědnost obviněného R. G. za těžkou újmu na zdraví, způsobenou poškozenému V. P., která je kvalifikačním předpokladem, zakotveným v ustanovení §234 odst. 2 písm. b) tr. zák., je rozhodující splnění podmínky, že popsaný následek vznikl v příčinné souvislosti se společným jednáním všech pěti osob, podílejících se na završení předmětného skutku, o čemž není v posuzovaném případě pochyb.
Z takto vyložených důvodů nelze na druhou fázi násilného jednání namířeného vůči poškozenému nahlížet jako na samostatný skutek vykazující znaky pomoci k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. c), §222 odst. 1 tr. zák., jak se toho obviněný R. G. dožadoval.
Nejvyšší soud však nesdílí ani názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že jednání obviněného je třeba ve skutečnosti posoudit jako dva samostatné skutky, z nichž první, spočívající v osobním útoku dovolatele proti poškozenému údery otevřenou dlaní ruky a pěstí, vykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., zatímco druhý, vyznačující se určitou sofistikovaností, spáchaný ve formě spolupachatelství vykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. S argumenty, že se jednalo o dvojí jednání, z nichž každé mělo samostatný následek, lišící se evidentně způsobem provedení, se nelze bez pochybností ztotožnit.
Přestože trestněprávní předpisy (hmotně právní ani procesně právní) nedefinují, pojem „skutek“, teorie i praxe soudů vychází z názoru, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy jeho vůle ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil, nebo chtěl způsobit, je momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky.
Vše nasvědčuje závěru, že šlo o jeden skutek, pro nějž byla typická určitá gradace jednání obviněného vedená od samého počátku stejným záměrem získat peněžní prostředky poškozeného. Když se mu nepodařilo dosáhnout kýženého cíle v první fázi konfliktu, odešel, aniž by od svého původního záměru ustoupil, a v blízké časové návaznosti se vrátil s dalšími ozbrojenými muži, aby čin dokončil. Je-li pro druhou fázi útoku proti poškozenému příznačné, že již vůči poškozenému sám fyzicky neútočil, ale jeho záměr získat peněžní prostředky za užití násilí realizovaly další osoby, a že vedle následku v podobě škody na majetku poškozeného byla způsobena i škoda na jeho zdraví, ještě to neznamená, že v činu obviněného je nezbytně nutné spatřovat dva samostatné skutky. Podle názoru dovolacího soudu nelze hovořit o takové odlišnosti následku (zvláště v kontextu právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže) či způsobu provedení, jež by jednání obviněného, od samého počátku vedené jednotným záměrem, od něhož ani na okamžik neustoupil, dělila na dva samostatné skutky, poněvadž ještě před odchodem dal dovolatel jasně najevo, že se vrátí, a také tak učinil, aby útok učinil důraznějším a čin dokončil.
Ve světle uplatněného důvodu dovolání nelze relevantně přihlédnout ani k neurčitě formulované výhradě, že obviněný nesouhlasí s uloženým trestem. Obviněný zjevně nenamítl nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým \"zvláštním podmínkám\" při ukládání trestu, tj. např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, jež by bylo možné podřadit pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze se pouze domnívat, že uložený trest dovolatel shledával příliš přísným, ale podle ustálené praxe dovolacího soudu pochybení soudu spočívající v tvrzeném nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Námitky obviněného nelze podřadit ani pod jednu ze dvou možných alternativ obsažených v citovaném ustanovení trestního řádu.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ zjevně nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „ bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Nevztahuje se na něj ovšem ani ta jeho část, podle níž lze dovolání podat, byl-li v řízení napadenému (zamítavému) usnesení odvolacího soudu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K odvolání obviněného byl rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně po jeho meritorním přezkoumání částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu vyhoštění, přičemž znovu bylo rozhodnuto jak o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, tak i trestu vyhoštění. V předmětné trestní věci tedy nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolání obviněného bylo alespoň částečně vyhověno.
Citovaný dovolací důvod dopadá typicky do odlišných poměrů než jsou ty, jež se ustavily v posuzované věci; uplatní se tehdy, bylo-li odvolání jako nedůvodné zamítnuto, aniž by odvolací soud po meritorním přezkoumání věci jakkoliv měnil rozsudek soudu prvního stupně. Proto lze konstatovat, že výhrady obviněného R. G. nemohou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplňovat, a to v žádné z jeho alternativ.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného není důvodné, a proto je podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková